ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 7:40 a zapadá v 16:46
vychází v 2:51 a zapadá v 11:43
 

Časopis Myslivost

LED

4  Zdeněk ŠÍBR
Zima před dvěma lety po několika mírnějších udělala radost hlavně lyžařům, vlekařům, chatařům a vůbec lidem z hor. Já už v té době žil několik let na severovýchodě Čech, a už jsem si v novém bydlišti zvykl. Zvykl pro mne znamená, že jsem si našel svoje místo ve společnosti lidí, se kterými mne pojí stejné zájmy.
Posunem času se pořadí mých zájmů měnilo, samozřejmě že jsem nezapomněl na cyklistiku, která mi do života mnoho dala, ale postupně jsem se stal pouze jejím pasivním příznivcem. Naopak, má druhá životní záliba -    myslivost - mne stále více naplňovala, zejména po tom, co jsem v Polici nad Metují našel pro sebe téměř ideální podmínky pro tuto činnost, a měl jsem štěstí i na lidi, kteří mne mezi sebe vzali.                                                 
      V první polovině zimy nic nenasvědčovalo její zarputilosti. Mrazy nebyly mimořádně silné, kromě nejvyšších poloh ani sněhová pokrývka nebyla vysoká. Samozřejmě že už jsem dávno naplnil krmelec čerstvým senem, solníky byly ostatně naplněny celoročně, a vyložené byly i granule a oves. Zvěř, převážně srnčí, však neměla naprostou nouzi, všude byl dostatek žíru, ať už to byly zbytky po kukuřici, nebo řepka. A tak vlastně nejvíc mizela právě sůl. Protože byl takzvaný semenný rok buku, tak černá zvěř navzdory velmi vysokým početním stavům prakticky nevycházela z lesů. Párkrát jsem byl na čekané v naději na lovného jelena špičáka, případně holou vysokou zvěř, ale neměl jsem štěstí. Párkrát mi sice přišla černá, ale vlastními chybami jsem se o úspěch připravil sám. A tak na konto mých loveckých úspěchů přibyly jen dvě střelené lišky.
     Tato skoro idyla se náhle změnila krátce po Novém roce. Mrazy přitvrdily až na pětadvacet stupňů pod nulou a vzápětí napadlo množství  sněhu. Pravidelné krmení se dalo realizovat jen na lyžích a zvěř začala brát nejen granule, kukuřici a oves, ale začalo se ztrácet i seno. Ve zpustlém starém sadě jsem prořezal větve jabloní a zajíci je během měsíce spolehlivě vybělili. Začátkem března už černá spásla většinu bukvic,a tak začala znovu vycházet do polí. Bohužel se ale nedalo po honitbě pohybovat autem, kromě terénních, ale to jsem v té době ještě nevlastnil. Proto se dalo na černou čekat jen na několika přístupnějších místech. A o ty byl samozřejmě zájem i mezi ostatními myslivci.
      Našel jsem si tedy místo, kudy ze sousední honitby přicházela černá zvěř, a kde se na vyústění polní cesty, která byla spolehlivě zavátá, nechalo po vyházení závěje odstavit auto. Dolina se v tom místě mírně svažuje k Polici a středem louky tam prochází sběrný meliorační kanál. Na řadu jsou dvě skruže, obě otevřené. Podle stop prošla prasata právě mezi skružemi. Večer jsem tedy u vzdálenější skruže zasedl a čekal. Opět přituhlo, mráz měl sílu někde pod deseti stupni, zdvihal se ale i nárazový vítr.. Viditelnost na sněhu byla poměrně dobrá, ale nic se dlouho neděje, mne ale pomalu, navzdory dobrému oblečení rozráží zima.
      Právě v okamžiku, kdy se rozhoduji k odchodu, dokonce jsem už vstal ze sedačky a položil si kulovnici na skruž, vidím, jak po terénním zlomu jde v řadě tlupa černé. Jenomže střílet nemohu, jednak jde tlupa po horizontu a jednak v pozadí svítí světla Police. Zhodnotil jsem situaci a vím, že tlupa jde na kukuřičné pole nad dolinou, já tam mohu dojít z druhé strany malého remízku na ezi. Vítr mám perfektní. Na místě jsem zanechal sedačku, deku, hůl a bohužel i rukavice. Snažil jsem se co nejrychleji a v rámci možností tiše dostat na kukuřičné pole nad dolinou. Na zamrzlém sněhu to nebylo tak snadné, ale vítr jsem měl opravdu dobrý. Dostal jsem se na nějakých padesát metrů k tlupě. Kromě větru mi pomohl i maskovací bílý oblek. Zrychleným přesunem rozbouřený dech spolu se stupňujícím se vzrušením dělají své. Snažím se uklidnit, moc se mi to ale nedaří. Moje šance na úspěch se zvyšují, když se z rudlu oddělí větší sele a míří bokem ke mně. Nemám oporu, střílet musím z volné ruky, ale vzdálenost je malá a viditelnost dobrá. Ve chvíli, kdy chci zbraň odjistit zjišťuji, že moje přemrzlé prsty tuto jemnou práci nezvládají. Kulovnice jde dolů, vší silou se snažím pojistku otočit. Podařilo se ! Vůbec si neuvědomuji, že pojistka, která sice necvaká  moc hlasitě, nevydala tentokrát žádný zvuk. Nicméně sele pokračuje stále směrem ke mně. Plynulým, pomalým pohybem znovu zakládám kulovnici do ramene, kříž puškohledu sedí za divočákovou lopatkou a tisknu spoušť.
     Namísto burácivé rány se ozvalo jen kovové cvaknutí. V té chvíli zrovna přestal na chvíli foukat vítr a celý rudl divočáků mizí ve zvířeném sněhu. Co se stalo? Mám vadný náboj? Vždyť moje „zetbéčko“ mne nikdy nezklamalo! Pomalu se vracím pro věci ke skruži, přemrzlé prsty vůbec necítím. Hlavu mám plnou neúspěchu. A právě, když si chci sebrat své věci u skruže, pokládám kulovnici opět na skruž, celá věc mi rázem došla. Jak to, že jsem na to zapomněl? Vždyť vím, že se to už nejednou stalo.Vlhkost ze skruže se přece kondenzuje ve studené zbrani. Zmrzlý na kost jsem dojel domů a ráno kulovnici rozebral. V celém ústrojí byla samozřejmě voda a já se znovu přesvědčil, že nepoučitelný zmoudří jen na vlastní chybě.
 
Zdeněk ŠÍBR
Ilustrace Bohumil SKOUPÝ

Fotogalerie

Zpracování dat...