Laškovné prsty větru pocuchaly světle zelenou korunu krajové břízy. Ta mu odpověděla nastavením šedostříbrných rubových stran svých prvních lístků a trucovitým pohybem své košaté hlavy. Chladivý závan osvěžil, výstup na vrchol Velké pláně mne v průzračném jarním dni důkladně rozehřál. Usedám na prkénko nízkého posedu opřeného o bělokorý kmen.
Louky na Velké pláni. Dříve chudá, kamenitá pole, nyní pastviny pro skot, svažující se k průsmyku, v němž jsou malebně rozhozeny domky Anenské Studánky. Jakou zvěř zde asi lovil velmož, který podle pověsti objevil místní léčivý pramen? Zdalipak sem, na Velkou pláň, zabloudily kroky četných hostů místních lázní Annabad? Proč ne, je odtud krásný výhled na modravou Českomoravskou vrchovinu. Ještě před ní si však nelze nepovšimnout Královce. Smutné torzo záhadné samoty, z níž zbyly základy několika domů a polorozpadlá kaplička zoufale prosící o záchranu. Zřejmě marně. Jen těžko lze uvěřit, že ještě v šedesátých letech zde byl ovčín. Nejde si nepovšimnout opatovských rybníků. Z celé kaskády lze zahlédnout největší Hvězdu a v polích ležící Nový, za ním se dá tušit vesnicí obklopený Vidlák, rekreační Černý a lesní Mušlový.
Nelze si nevzpomenout na myslivecké přátelství se Zdeňkem a Standou. Kachní hony a čekané na tahu, pověstné damníkovské naháňky na černou. Zrychlený tep doby trochu povolil i tato dříve kovaná pouta, Standa na nás čeká se svým velšteriérem Míšou ve věčných lovištích. Prodlužující se stíny bříz v Ptáčkově zmole vítají první zajíce, kteří vyšli na pozdně odpolední paši. Vzpomínky zalétly do dětství, na první hon v těchto lesích, který jsem absolvoval coby honec. Celodenní déšť a náročný terén plný zmol, uvezlin, houštin a skalek tehdy způsobily, že po příchodu domů jsem usnul hned ve vytopené kuchyni. Ovšem - tenkrát bylo uloveno třináct zajíců a tři bažanti, což zní v dnešní době téměř neskutečně.
Nad lesní stěnou se vynořila dvě káňata a svými hravými prolety rozčílila „chřápající“ sojku. Ze vzdáleného konce kotliny přineslo vzdušné proudění útržek kytarového riffu, paličky dunivě přeběhly celou bicí soupravu a po chvíli dolétlo i torzo prastaré hardrockové pecky Smoke On The Water. Několik kilometrů vzdušnou čarou odtud jsou v plném proudu přípravy na rockovou zábavu. Přicházejí první návštěvníci, v měděném lesku zapadajícího slunce se scházejí party známých, s prvním pivem a cigaretou sledují přípravy kapely na dnešní večer a zítřejší ráno.
Vyšli si za zábavou a jaksepatří si užijí. A co já? Proč sedím zde, s puškou na kolenou? Proč se dívám, co je nového na těch kopcích, tvořených v druho a třetihorách několik milionů let, a které čeká zřejmě ještě několik milionů let v nezměněné podobě. Proč mne rozechvěje každé varovné břinkotání kosa v mlazině za mými zády?
Je to jednoduché. Je to ta „zelená krev“, pojem, kterým se naši předkové snažili vyjádřit existenci snad genů, které nám dávají tyto dispozice. Touhu po čerstvém vlání v každé roční době. Schopnost a touhu kráčet vstříc setkáním s ostatními živočichy obývajícími tuto částečku naší planety. Schopnost vnímat poselství paprsků vycházejícího slunce, vůni lesních pasek, podzimní mlhy nad rybníky, březnových večerů a červencových rán. Touhu po každém novém ročním období, která se miliony let monotónně opakují a touhu objevovat v nich stále něco nového a neopakovatelného. V poslední řadě i schopnost vniknout do skrytého života zvířat a touha po jejich ulovení.
Kolik lidí se mě ptalo na tu pro ně nepochopitelnou symbiózu - já a puška, já a lov. Jejich oči totiž dohlédly pouze k zelenému klobouku a chladnému kovu zbraně. Jejich oči nevěděly o kouzlech svítání a soumraku, neměly sebemenší ponětí o poezii slučího toku, jelení říje a zimní čekané v zasněženém lese. Jejich oči znaly pouze novinové články, odsudky lidí, kteří se nad myslivostí nikdy nezamysleli. Jejich uším nic neříkalo svištění holubích letek nad žlutošedými strništi a kachních nad ranní mlhou spícího rybníku. Jejich uši neslyšely první zvuky jara v bublajících stružkách, zvuky léta v praskání dozrávajících klasů a flétnovým voláním žluvího samečka, zvuky podzimu v dopadnutí hnědého bukového listu, zvuky zimy v ševelení padající jinovatky. Jejich uši slyšely jen odsudky myslivosti od těch, kteří s přírodou ztratili kontakt a náhle by jí chtěli bez znalosti souvislostí pomáhat. Jejich čichovým buňkám přitom nikdy nic neříkala vůně mechu a tlejícího dřeva, čerstvých oranic, vlhké zvířecí srsti a peří divokých ptáků, vůně ohňů.
Ano, nejen puška a lov. Já vím, je těžké provozovat a obhajovat činnost, která měla své „zlaté časy“ v éře feudalismu, na počátku jednadvacátého století. Nesčetněkrát jsem si při obdobných přemýšleních vzpomněl na další typický atribut doby feudální - jezdeckého koně. Kolik odborníků a laiků tvrdí, že bez dostihového sportu by už nebylo koní. Bez toho dostihového sportu, který tato krásná zvířata nutí možná k něčemu, co se běžnému smrtelníkovi jeví nepřirozeně. Dovolím si vyslovit jistou parafrázi, že bez myslivosti zmizí jeleni, daňci, mufloni, srnčí, zajíci, bažanti a koroptve. Jakkoliv si myslím, že jednostranné vidění přírody (rozuměj to myslivecké) je nepřirozené a špatné (nechápu, proč by se příroda měla hemžit jen jeleny, černou zvěří, sikami, muflony na úkor zdravého vývoje zdravých lesů či vyhubení jejich predátorů), je rovněž tak jednostranné a špatné odsuzování podstaty myslivosti, především jejího určitého duchovního a kulturního rozměru.
Je ovšem pravdou, že tyto dimenze nejsou částí samotných myslivců rozvíjeny, což samozřejmě pozici myslivosti citelně oslabuje. Dokázali jsme vytvořit značně zdeformovaný autoportrét českého myslivce, na němž si začínáme uvědomovat ony pokřivené proporce (a zřejmě jsme se jich i zalekli) a nebude trvat dlouho, kdy dojdeme k trýznivému rozhodování, zda portrét přemalovat, nebo sáhnout po novém plátnu a začít úplně znova.
Další vlna večerního proudění přinesla vypjatou pasáž nejznámějšího ploužáku skupiny Nazareth. Jak je to dávno, co jsem poprvé objal něžná dívčí ramena při tanci. Bylo nám patnáct, z magnetofonu Sonet B duo se linula jakási pomalá skladba, ruce se potily obavami z úskalí tance a blízkosti dívčích křivek, hrudník byl plný něčeho nepoznaného a mozek si přál, aby tato chvíle nikdy neskončila. Kdesi v dáli „Nazareti“ dohráli. „Láska je jako Večernice, plující temnou oblohou.“ Zanedlouho se skutečně třpytná planeta ukázala na temnícím se nebi. Vzduch zprůzračněl rodícím se létem. Krajina postupně utichala a nutila k dalším neodbytným úvahám.
Je obtížné vysvětlovat někomu touhu být uprostřed milionů každodenně se opakujících jevů, které jsou vždy pokaždé jiné, a pokaždé při nich zatajíte dech. Za to může ona „zelená krev“, se kterou se ovšem musíte narodit, protože transfúze není možná. Myslivost je kus životní filozofie, životní názor, styl, duševní stav. Jsem možná snílek a chodím zelenými světy s nitrem otevřeným. K uspokojení duše nepotřebuji vůni střelného prachu, třesk výstřelů a chuť vítězství. Stačí mi jen cítit vůni nekonečného a věčného střídání ročních dob, slyšet nenápadné, rozumnému člověku z přelomu věků nic neříkající hlasy, oznamující nám posledním, co rozumíme vůni pradávných loveckých ohňů, že v nepřeberných mikro i makrosvětech přírody se událo NĚCO. Stačí mi vidět jen zdánlivě banální scénu z každodenního života jednoho z miliónů živočišných druhů. Života, který přežívá díky smrti jiných a jehož nedílnou součástí jsme i my.
Jsem snílek, co chodí zelenými světy, co zůstává dítětem po celý život, protože vidím blízké i vzdálené světy jinak (a možná o to krásněji), než se těm rozumným a dospělým zdá...
Zdeněk HLAVÁČ
Ilustrace Zdeněk Kolář