ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator
vychází v 4:59 a zapadá v 21:11
vychází v 12:29 a zapadá v 0:28
 

Časopis Myslivost

JAK GAMP HONIL KANCE

6  Jaroslav ŠPRONGL
Podle odborníků na naháňky na černou zvěř a zkušených psovodů by se jich měli zúčastňovat pouze psi – specialisté. Psi, kteří dokážou divočáky opravdu zvednout z krytu, natlačit je na střelce, efektivně stavět postřelené kusy. Kokršpaněl těmhle požadavkům zrovna dvakrát nevyhovuje. Já tedy osobně s uvedeným názorem profesionálních „naháňkařů“ souhlasím. Souhlasím i s tím, že v partě zkušených psů s „aprobací“ na černou zvěř jsou kokři, snad až na opravdové výjimky, spíše do počtu a mohou i něco poplést.
     Jenže! Když máte doma po práci hladového kokršpaněla, zkuste odjet s puškou na hon bez něj! A tak jsme se s mým prvním i druhým kokrem, černobílým Fordem a černým Gampem, naháněk prostě zúčastňovali. Bylo to také už před časem, kdy situace kolem černé ještě nebyla tak vyhrocená. Oba byli skutečně dobří na barvě, a tak párkrát si své penzum práce odpracovali při úspěšném dosledu. Kontakt s divočáky zrovna nevyhledávali, ale také se mu nebránili, když jsem s nimi byl – a to bylo často – v tlaku. Na některých naháňkách se s tím místní myslivecký hospodář totiž nemazlil – kdo měl psa, šel prostě do tlaku, místní nebo host, mladý nebo starý, s bulteriérem nebo kokršpanělem.
      Na jedné takové lednové naháňce, poslední v sezóně pro nás i pro honitbu, v níž se konala, se přihodila věc, která měla zásadní vliv na pověst Gampa mezi jejími účastníky a asi i na jeho další chování k černé zvěři.
      Rovnal jsem se zrovna s honci a psovody na široké lesní cestě v dost příkrém svahu. Za námi byl řídký starý smrkový les, před námi těžce prostupné nízké borovičky. Gampa jsem nikde neviděl, což mne trochu znervóznilo, protože jakkoliv stržen průběhem naháňky slídil po celé leči, na jejím konci mě vždy vyhledával. No nic – řada se srovnala, zazněl pokyn „Jdeme! Pomalu jdeme!“ A vyrazili jsme do těch hustých boroviček, z kterých nám koukali jen hlavy. Po pár desítkách metrů, stále bez kontaktu se psem, mě napadlo ohlédnout se.
     A co jsem viděl? Po oné cestě, kde jsme se před chvílí rovnali, běží dolů Gamp a kousek za ním určitě více než stokilový kňour. Než jsem se z toho leknutí vzpamatoval a uvědomil si, že střílet na takový kus nemohu, rychlejší divočák psa dostihl a – pro mne v té chvíli nepochopitelně – aniž by si ho všiml, předběhl. Jak běžec na dráze ve finiši jiného atleta. Zhluboka jsem si oddechl a z plných plic zařval: „Prase vzadu!“
     Všichni se otočili a co viděli? Černý kokršpaněl před sebou žene obrovského kance! Na ještě bílém sněhovém podkladu se oba opravdu dobře vyjímali. „Ty vole, takhle vostrýho španěla sem eště neviděl!“ Poznamenal poněkud nemyslivecky honec vedle mne a podobné obdivné výkřiky se ozývaly i z dalších úst („ten kokr musel tomu kaňourovi nabančit, že před nim zdrhá“, „jak pes David a kanec Goliáš“). „Odvolej si ho radši!“ Houkl na mne místní myslivecký hospodář jako vedoucí honu, snad v obavě, aby se Gamp do urostlého černého rytíře nepustil. Ke slovu přišla píšťalka, jejíž pokyn Gamp, jak se mi zdálo, velice ochotně a s úlevou vyslyšel.
     To mu ovšem přidalo další body, honec vedle mne obdivně hvízdl: „Ten je teda vycvičenej, v takovým laufu de po praseti a na první písknutí poslechne!“
     Skutečný průběh pronásledování velikého kňoura statečným kokršpanělem jsem si nechal pro sebe. Domníval jsem se, že Gamp prostě narazil na divočáka a protože, jak jsem uvedl, po kontaktu s černou dvakrát netoužil, dal se na ústup. Vyrušený kus se rozhodl pro jistotu také zmizet, musel zaregistrovat hluk v leči, a na svém útěku zřejmě nestál o zdržení tím, že by si to vyřídil se psem, který ho obtěžoval.
     Časem jsem ovšem došel k závěru, že si ho možná onen kanec, který ho pronásledoval, aby vzápětí Gamp jakoby pronásledoval jej, přece jen trochu podal. I když navenek žádné poranění tenkrát vidět nebylo, mohl nějakou bolestivou ránu, kterou si dobře zapamatoval, stejně chytit. Ty souvislosti mi ale nějak „docvakly“ až později. Od další sezóny jsem totiž pozoroval, že se Gamp už kontaktu s černou vyloženě vyhýbá. Dokonce při náročném, dlouhém a bezchybném dosledu začal v poslední fázi, která byla díky stále silnějšímu barvení vlastně nejlehčí, ještě nezhaslý kus černé zapírat. Nebo na naháňce zvedl kousek přede mnou dvě selata, ale místo jejich pronásledování běžel na druhou stranu, tedy ke mně, a v pohledu měl výzvu: „Tak dělej něco, já už svoje odvedl!“ 
     Tyhle drobné lapálie ale zůstaly mezi námi, takže jeho místní pověst „Statečného srdce“ mezi kokršpaněly, pokud jde o ostrost na černou, zůstávala zachována a už asi zůstane, protože vzhledem ke svému věku, s nímž souvisí značná nedoslýchavost, pomalejší pohyb i brzká únava při práci v lese, už na naháňky na černou opravdu chodit nemůže.
    S touhle příhodou ostatně souvisí ještě jedna. Když nás Gamp, tedy po oněch „dostizích“ s kňourem, při dosledu vedl k již zhaslému kusu černé zvěře, tak ten sice nezapíral, ale prostě k němu došel, čichl si a šel pryč. Divočáci ho od těch dob vůbec nezajímali, ani u nich nehlásil. Práce na barvě ho „bavila“, odváděl ji dobře, ale nalezením zvěře to pro něj prostě skončilo.
      Pak se jednou stalo, že jsme se nějak připletli do natáčení mysliveckého pořadu „Jak na to“ pro Českou televizi. Připravoval se díl o problémech s černou zvěří a v honitbě, kde se mělo natáčet a kde jsme často se psem hostovali, ho vzhledem k dobré pověsti, pokud jde o práci na barvě, vybrali, aby předvedl ukázkový dosled.
     Pravda je, že i když nás v noci před natáčením sedělo snad deset, a to v revíru s vysokými stavy černé zvěře, neuspěl nikdo. Museli jsme tedy vzít zavděk lončákem uloveným o den dříve a prostě „nakapat“ barvu jako při zkouškách barvářů. Nabídku televizního štábu, abychom si udělali zkoušku, než pojedeme „naostro“, jsem odmítl, protože jsem věděl, že když by Gamp jednou střelený kus našel, podruhé by ho to už nebavilo a nemuselo by to dopadnout ideálně.
     No nic, Gamp pracoval jako vodič vždy perfektně, poučený kameraman vše výborně natočil, u dohledaného kusu jsme předali střelci úlomek, svůj dostal za barvářský obojek i Gamp. A v té chvíli povídá režisér: „Teď ještě kdyby tak zaštěkal …“
    Přátelé věřte, nevěřte, mám na to několik svědků včetně moderátora pořadu Rudolfa Hrušínského, ten pes, který už alespoň dva roky u černé neblafnul, začal hlásit jak o život! Prostě televizní herec, který ukázněně uposlechl pokynu režiséra. Nikdo ze štábu nám nevěřil, že jindy je u černé němý … Zvířata jsou vážně nevyzpytatelná a dokáží nás znovu a znovu překvapovat.         
     Obloukem jsme se tak ale dostali k tomu, kde jsme začínali. Po všech zkušenostech (třeba i s ošklivě potrhaným ohařem při náhodném kontaktu s černou zvěří během honu na drobnou) si myslím, že do tlaku při naháňkách na černou patří opravdu jen psí specialisté na tento druh zvěře.               
 
Jaroslav ŠPRONGL
Zpracování dat...