Přesto, že patřím věkem do skupiny stárnoucích mladíků a myslivost provozuji řadu let, musím se přiznat, že dohledávku, nebo dosled jsem prožil jen párkrát. Velkou láskou mých mysliveckých aktivit je lov škodné, a tou největší je především lov lišek. Už proto, že ty rezavé potvůrky jsou stejně krásné po celý rok.
První dny nového roku se tenkrát oděly do sněhobílé přikrývky a každý den lákal k pochůzce za obnovou. Hned zkraje ledna jsme proto zorganizovali norování. Obeznané nory, kaňkování v plném proudu, perfekní práce jezevčice Murky a špičkové vyhnání nádherného lišáka. Jenže Franta a já jsme ho perfektně chybili a svými výstřely zahnali do nedalekého Hájku. Těžko jsem nesl tuto prohru a jeho krátké, robustní tělo na vysokých bězích, zvláštní červeň na bocích a pesíkatý hřbet zakončený hustou oháňkou s bělostným květem mě ve snu strašily celou noc.
Druhý den ráno v šest hodin jsem zvolna krášel Ovčačkou k lesu a v duchu plánoval, jak se mu dostat „na kobylku“. Ještě za úplné tmy jsem usedl v místě, kde říkáme U kaluže, a čekal, zda se s rozedněním lišák objeví. Někde tu přece zůstal. Ale jen pár zajíců a srnčí porušilo ticho probouzejícího se zimního lesa.
Zklamaný a prochladlý jsem se vydal starou svážnicí nahoru k Červenému kopci a podél lesa proti větru ke staré lípě. Když jsem pohlédl do enklávy nad Hájek, úplně jsem zkoprněl. Po okraji lesa směrem ode mne čárovala velmi silná liška. Poklekl jsem, kulobrok do ramene a optikou jsem se ji snažil zamířit. Mírně se stočila doprava a ukázala lopatku. Bleskově napínáček, hrotem osnovy na komoru a prst jemně na spoušť...
Po ráně s sebou trhla a pak odskočila do lesa. Již druhý den střílím na lišku a nic! To je pěkně černá série. Na nástřelu nic, jen poprašek srsti. Zřejmě jsem ji jen škrábl. V duchu ale stále vidím ten úhel těla a hrot puškohledu. Ta střela musela jít přes ni! Jdu dál po stopě do lesa. Hned za nedalekým terénním zlomem pár kapek barvy, ale dál nic. Vzápětí srnčí ochoz, stopy se mně popletly a byl jsem vedle, jak ta jedle. Asi po třiceti krocích ovšem stříkanec barvy, jenže stopy směřovaly do houštiny a tam stopa na stopě. To chce psa, uvažuji nahlas.
Vyšel jsem z lesa na volné prostranství a mobilem volal na hájenku Fandovi. Není to daleko a byl ochoten hned přijít. Během necelé hodinky jsme oba byli i s jeho Arnym na nástřelu. Fanda má společně chovnou stanici bíglů a Arny se již několikrát osvědčil při dohledávce srnčí zvěře. Tak jsem očekával s napětím, jak bude reagovat na stopu liščí. Po nasazení pes okamžitě lehl do řemenu a táhl nás k první barvě. Klidným tempem, krok za krokem táhl dál až k houštině borovic a znatelným ochozem dál do nitra mlaziny, kde jsem ho zastavil. Domluvili jsme, že já obejdu houštinu a on bude se psem pokračovat dál.
Po domluvě telefony opět vyrazili po stopě. Pes, jak se zdálo, šel naprosto jistě. Ale v polovině stráně vyšel z houštiny a táhl Fandu vrstevnicí dál řídkým stojákem k okraji lesa. Proto jsem postupoval souběžně s nimi s puškou připravenou k výstřelu. I když se mi to moc nezdálo, pes stále směřoval od lesa k polím. Náhle prudce zabočil dolů, div Fandu neshodil. Zastavil se. Naznačil jsem mu, aby bígla vypustil. Fanda tak učinil. Arny vyrazil šikmo dolů strání a vtom jsem již spatřil lišku. Ta se snažila zmizet zpět v houštině. Ale hozený brokový výstřel ji kotoulem poslal do věčných lovišť.
Když jsem později lišku prohlížel, tak jsem zjistil, že poprvé jsem ji skutečně zasáhl. Jednalo se o čistý průstřel, aniž by střela poškodila jediné žebro či životně důležitý orgán. Dvě stě čtyřicet tři winchester tedy nezklamal ani tentokrát, nicméně náhoda chtěla tomu, aby lišák jako zázrakem přežil. Proto jsem byl rád, že se poraněné zvíře podařilo hned druhého dne ulovit a ukončit tím jeho trápení. Bíglova pomoc při tom byla nezastupitelná a nebýt jeho psí práce, byl bych šel domů s prázdnou a lišák uhynul někde v závějích.
Jan LEFKÝ
Ilustrační snímek archiv