K poezii vánočních svátků bezesporu patří také ozdobený stromek, i když se nejedná o tradici ani starou, ani českou. Jen málokteré lidské obydlí není o Svatvečeru ozářeno světlem stromečkových svíček a vedle různých pachů františků také provoněno jehličím. A ať si říká, kdo chce, co chce, žádná sterilní, jakkoliv barevná záře elektrických světýlek a sebepřirozeněji vyvedený umělý stromek nemůže tu pravou vánoční atmosféru nahradit.
Pravda, s obstaráním skutečně vydařeného vánočního stromku bývaly potíže a ty, myslím, do určité míry přetrvávají i dnes, kdy za prachy lze koupit prakticky všechno snad kromě charakteru.
Jestliže problémy s obstaráním vydařeného vánočního stromku mívá každý normální občan, zdálo by se, že se tyto starosti měly vyhnout příslušníkům zeleného cechu. Opak je ovšem pravdou. Jestliže je obstarání či koupě jednoho stromku předvánoční můrou běžného občana, oč větší kalvárie čeká lesáka, který je povinen zajistit takových stromečků tisíce pro širokou spotřebu. Přitom zajistit úkol výroby stromků daný plánem není úkol tak obtížný, jako vyhovět požadavkům přátel a známých. Protože stromek od mého známého hajného, fořta, ředitele – panečku, ten musí být!
V tom asi spočívá příčina, proč se lesáci na svátky vánoční těší o něco méně než jejich spoluobčané.
Problém nespočívá ani tak v tom, že by stromků bylo k dispozici málo. Zádrhel je takový, že každý si představuje ten svůj vánoční stromek jako ideálního jedince, pokud se týká barvy, ojehličení a souměrnosti. Zájem se rovněž soustřeďuje na takové druhy, jejichž zastoupení v našich lesích není dominantní, obdobně jako zvěř vyhledává v porostech k okusu ty nejvzácnější jedince.
Lesnickým cílem je naopak vyřadit při prořezávkách z porostů právě ty jedince, kteří tam z nejrůznějších důvodů nepatří, přebývají, mají určitou deformaci.
Sladit dohromady tato dvě hlediska je úkol téměř nad lidské síly.
Požádal mne jednou můj podnikový ředitel Svačina, abych mu příležitostně při cestě na poradu ředitelů závodů přivezl do Plzně patnáct jedliček. Neměl on to ten chudák s uspokojováním prominentních požadavků také jednoduché, a závod Železná Ruda byl, pokud se týče zastoupení jedle v porostech, tehdy ještě velmocí.
Jedličky byly tedy připraveny a před cestou na poradu vybavil Oswald služební auto střešní zahrádkou a dodávku na ni připevnil.
Musím v té souvislosti připomenout, že i toho roku, jak už bylo užitečnou tradicí, byla obeslána všechna nádraží, pošty a především služebny SNB uctivou, ale důraznou žádostí, aby nám pomohly v boji proti zlodějům vánočních stromků tím, že budou při každé příležitosti vyžadovat od přepravce každého stromku doklad o jeho řádném získání.
Když jsme cestou do Plzně míjeli policejní hlídky, někdy dokonce obohacené o účast lesního hajného, pochvaloval jsem si, jak naše opatření pěkně funguje. To jsme ještě projížděli poměrně rozsáhlý areál našeho lesního závodu.
Pak, a to již při průjezdu cizím okresem, nás na kraji přeštického náměstíčka taková, čistě policejní, hlídka zastavila.
„Pane řidiči, co to vezete?“
Objasnění jsem se ležérně z okénka auta ujal sám.
„Vezeme vánoční stromečky do Plzně!“ Podotýkám, že v té době jsme ještě nebyli vybaveni služebními stejnokroji a náš třídní původ na nás tedy nebyl jednoznačně patrný.
„A doklady na ty stromky máte?“
Pochopitelně jsme je neměli. Nepředpokládal jsem ve své bohorovnosti, že by na mně, řediteli lesního závodu! – mohl někdo takový doklad požadovat.
Musel jsem tedy z auta vystoupit a začít vysvětlovat.
Vozil jsem tehdy podle svého zvyku závodové služební razítko ve své služební brašně. Nabídl jsem tedy veliteli policejní hlídky, že potřebný dokument na místě vyhotovím. Jednalo se o staršího soudruha, nadporučíka, který jistě z povinnosti silniční služby v tomto mrazivém předvánočním čase také neměl žádnou radost. Řekl mi, že postačí, když příslušnou doložku zaznamenám na rubu příkazu k jízdě služebního auta.
Já jsem byl stále ještě ležérně rozmarný a otázal jsem se:
„A co tam mám tedy napsat?“
„No napište tam, co já vím – vezu z Rudy do Plzně deset jedliček, datum, podpis, razítko a basta!“
Tak jsem to poctivě udělal.
Příslušník si nasadil brýle, vyhotovený dokument poctivě přečetl, a – Ježíši Kriste! – začal jedličky na střeše auta počítat! Pak si posunul brýle do čela a suše prohlásil: „Na bumášce je napsáno jedliček deset, ale vezete jich patnáct!“
Marné bylo všechno vysvětlování, že jsem tam ledabyle napsal, kolik mi řekl. Mezitím už se kolem našeho auta shromáždil shluk zvědavců, byli asi zvědaví, jestli kvůli stromečkům budou zavřeni darební lesáci.
Nadporučík byl komisní až běda. Měl asi ještě poctivou četnickou výchovu z doby první republiky, a taky byl zřejmě nas…, že na něj vyšla mrazivá služba na silnici, zatímco kolegové popíjeli grog na služebně. Když jsem se nakonec vytasil s tím, že stromky vezu pro soudruha podnikového ředitele Svačinu – který byl zřejmě i v Přešticích známou osobností -, obměkčil se, ale jen za podmínky, že to soudruh Svačina telefonicky potvrdí.
A tak jsem v jeho doprovodu před zvídavýma očima publika putoval na stanici. Chápete jistě, že jsem si příliš slavnostně nevyšlapoval. Bylo to trošku ostudné, a také jsem věděl, že přijedu pozdě na služební poradu do noblesního Cizineckého domu firmy Škoda a tím pádem, že jsem přišel o zahajovací svačinku.
Co vám mám povídat. Ředitel Svačina byl z porady vyvolán, moje tvrzení potvrdil a konečně jsme mohli pokračovat v cestě.
Když jsem se pak ocitl mezi čtyřma očima se svým uznávaným šéfem, pravil ke mně:
„Ty vole, od tebe si tak ještě jednou nechám důvěrně přivézt jedličky!“
Musím připomenout, že příběh se odehrál v době, kdy ještě zdaleka nebylo běžným kamarádským úslovím „vole“ a slova mého představeného měla tedy váhu olova.
V souvislosti s vánočními stromky jsem se ještě jednou v životě setkal s četnickou důsledností. To už mezitím uběhly desítky let, no přiznám se, že se to stalo předloni.
Kamarád Jiříček slíbil své dceři Ivušce, ke které chová otcovskou lásku až poněkud nekriticky nezměrnou, že pro její rodinu obstará na vánoce pravý smrček stříbrný. Nebyl to slib nějak příliš náročný, vždyť na Krušných horách jich rostou již statisíce.
Domluvil se v té věci s revírníkem, obývajícím pěknou srubovou hájenku v sousedství Jirkovi chalupy. Poněvadž napadlo opravdu hodně sněhu, vyjeli jsme pro stromek raději s mojí terénní Zuzankou.
Pan revírník je osoba poněkud svérázná, lesák tělem i duší, a kdyby se volil celosvětový prezident ligy Zelených, mohl by oprávněně kandidovat na tuto funkci. Stromek měl pro Jirku opravdu připraven, ale byla to stvůřička k pohledání. Nebyl vyříznut z dvojáku, ale dokonce snad z trojitého parkosu, a podle toho vypadal. Jirka byl oprávněně zklamán a dáreček odmítl. Ale co teď, Štědrý večer je pozítří.
Zželelo se mi kamaráda a pravil jsem: „To nic, Jirko, pojedeme někam a uřízneme stříbrňák jiný!“
Pan revírník Kajnar dočista zkoprněl.
„No pane inženýre, to byste snad neudělal!“
„Ale udělal, chlapče! To by bylo smutný, když jsme za mojí éry vysadili do Krušných hor statisíce pichláčů, abych teď nemohl uříznout jeden pro svého kamaráda!“ A s tím jsme odjeli.
Jirka měl už popravdě svůj stromek dávno vybraný. Takový on je rodinný typ, že celé léto při svých potulkách po horách hledal a hledal, až našel ten nejsprávnější za Tolverkem, asi dvě stě metrů od státní silnice.
Tam jsme tedy zajeli, já jsem zůstal v autě a Jirka se obětavě brodil pro stromek. Trvalo notně dlouhou chvíli, než jsem ho zahlédl, jak supíc vleče za sebou skoro třímetrový exemplář. Když se se svým pychem přiblížil až k příkopu, rozhrnuly se pojednou haluze až k zemi zavětveného okrajového smrku a z lochu ve sněhu se vynořila postava revírníka Kajnara.
Ten se po našem odjezdu od něho vydal pro jistotu na obchůzku revírem a za Tolverkem narazil na podezřelou stopu. Šel po ní jako ohař, našel uříznutý, k expedici připravený stříbrňák , a rozhodl se na nás počkat a dopadnout nás při činu. Ta jeho čekaná trvala dobré tři hodiny a od lezavého mrazu ho neochránila ani jeho pečlivě vyhrabaná sněžná zemljanka. Třepal se chudák jak ratlík. Přesto se zachoval velmi důstojně. Pouze si odplivl a než odkráčel, pravil:
„U vás, pane Freiwilligu, mne to nepřekvapuje, ale od vás, pane Vala, bych to nečekal!“
Tak nevím, jestli to mám považovat za vyznamenání, nebo za přitěžující okolnost. Stromek jsme každopádně naložili, bylo by škoda ho tam nechat.
A musím také přiznat, že jsme se s Jirkou rozhodli jít do sebe. Již nikdy žádné vlastnoruční vyřezávání vánočních stromků, a to bez výjimky.
I paní Ivuška si již na příští vánoce pořídila krásný, velký, pravidelný, nádherně zbarvený umělý kanadský smrček.
Tedy konec příběhů s vánočními stromky? Nikoliv. Ještě jeden na úplný závěr.
Byly doby, kdy se v předvánoční době na mne obracelo mnoho lidí, známých i méně známějších, se žádostmi o obstarání vánočních stromků. Postupně jsem tento okruh až k nule zužoval s odkazem na ztrátu svých konexí a možností.
Přesto jsem se o posledních vánocích nechal udyndat a ve slabé chvilce přislíbil opatřit dvě protekční borovičky pro pana hostinského vesnické hospůdky, ve které se rádi občas zastavíme s Jirkou, ale i s jinými kamarády, a to jednak pro lidové ceny, jednak pro nádherně prosté lidové prostředí. Svůj problém jsem pak přirozeně přenesl na svého vzácného přítele, pana lesního správce, a ten se jako vždy, nevím, zda rád či nerad, postaral. Když mi zatelefonoval, abych pro borovičky přijel, zavolal jsem Jirkovi. Věděl jsem, že by těžko přenesl přes srdce, kdybych ho v takové záležitosti opomenul.
Připevnil jsem na Zuzanku zahrádku, zakoupil jsem láhvinku vodky, jak se při takové příležitosti sluší a patří, a vyjeli jsme.
Stromky pak až na místě samém předal paní hostinské přítel Jirka, to znamená, odvázal je a donesl, kam bylo žádáno. Já se rád v takových záležitostech na Jirku, zdravějšího a o osm let mladšího, spolehnu. Sám už jsem seděl za hospodským stolem. Byla asi hodina před polednem, byl jsem v časové tísni, poněvadž odpoledne jsem měl jet na tarokovou partičku v České Lípě. K Jirkovu zklamání jsem si tedy objednal pouze kafíčko s mléčkem a matonku. Jirka, vzhledem k panujícímu mrazivému počasí, si objednal grog a po krátkém rozmyšlení dodal: „A dejte mi dvojitý!“
Bylo to s ohledem na mé další společenské povinnosti jen takové zastavení na skok, a tak už zanedlouho jsem položil na stůl šrajtofli a objednal placení.
Dříve, než se pan hostinský došátral, Jirka na mě nevrle zavrčel: „Co dnes provokuješ s tou peněženkou?“ Měl asi o dalším dění své představy.
Moje prognóza však byla správnější. Pan šéf ode mne vyinkasoval za kávičku s vodou zaokrouhleně dvacet korun a k Jirkovi ledabyle prohodil: „Třicet šest.“
V příteli Jirkovi by se v těch chvílích asi krve nedořezal. Zkoprněle zaplatil a vyšli jsme na mrazivý vzduch. A Jirka ke mně pronesl rozechvělým hlasem“
„Leošu, slib mi, že už se příště na každého se stromkama vy….!“
Podal jsem mu na to ruku.