Když se blíží poslední leč, jsou všichni členové našeho sdružení netrpěliví. Nemohou se dočkat toho pravého a nefalšovaného vyvrcholení lovecké sezóny. Sejdeme se v devět ráno u našeho klubu, kde je již připravena horká káva a společně odcházíme do revíru. Netrpělivý štěkot psů umocňuje slavnostní náladu. Na nástupu nás předseda přivítá a hospodář seznámí s plánem lovu. Pokud je obnova nebo alespoň trochu sněhové pokrývky, je to jasné a jde se na jisto. Vyslaní stopaři informují o přítomnosti černé a škodné v té, které houštině.
V první leči střílí Eda po kňourovi. Je to asi stokilový kus. Barví, ale jde dál. Hospodář odtroubil konec leče a Eda s dalšími třemi střelci a dvěma psy jdou po stopě. Ta končí u Závory, několik desítek metrů od státní hranice. Eda roztřeseným hlasem diriguje: „Buďte ticho, ani muk, ať ho nezvedneme“, a vzápětí tvrdí pravý opak: „Mluvte na něj, ať si na nás zvykne!“ Kruh se pomalu uzavírá a psi už kolem černého rytíře tančí. Ten seká zbraněmi, ale marně. Eda se k němu blíží, chce ho dostřelit, ale psi mu překážejí. Vtom Eda uklouzne a padá hlavou ke kňourovi. Dvojka mu vylétla z ruky a padá obloukem několik metrů od něho. Kňour se po něm ohnal a napůl ho vysvlékl z vatované vesty. Na pomoc spěchá Franta a kňoura dostřeluje dobře mířenou ranou za slecho. Přispěli další střelci. Je to pohled pro Bohy! Eda leží na kňourovi, utržený rukáv vesty zakrývá ulovenému kusu zbraně a světla. Eda nevnímá gratulace, ani zálomek, který mu hospodář vetknul do zakutáleného klobouku. Má třesavku. Kus musel vyrušit Franta.
Předseda se hurónsky směje a plácá se rukama do stehen. My ostatní tomu veselí tolik nepodléháme. Dokážeme se do Edovy situace plně vzít. Trest přichází téměř vzápětí. Ve čtvrté a poslední leči jde na předsedu urostlý sekáč. Předseda střílí a po třiceti metrech leží divočák v ohni. Předseda se po nás podívá, jako by říkal: „Takhle se má střílet, holoubkové!“ |Což o to, rána to byla perfektní. Předseda je dobrý střelec. Jde k divočákovi sám. Rukou nám pokynul, abychom zůstali na místech. Již je u něho. Sklání se, aby si prohlédl vstřel. Vtom se divočák zvedne na přední běhy a zbraněmi cvakne několik centimetrů od předsedova obličeje. Pak divočák definitivně padá a několik křečovitých záchvěvů ukončí jeho život. Následuje dlouhý, táhlý, téměř nelidský výkřik. Předseda stojí u uloveného sekáče a nohy má vrostlé do země. V obličeji je smrtelně bledý a několik minut není schopen komunikovat. Sedmdesátiletý hajný to vystihl jednou větou: „Tak vidíš, Frantíku, takhle trestá „Diana“ posměváčky.“
Na výřadu, ohraničeném větévkami, leží dva divočáci, tři selata a jedna liška. Zvěři jsme vzdali poslední poctu, hospodář děkuje střelcům i honcům za zdařilý průběh honu i za to, že nedošlo k žádnému zranění. Předseda ještě není schopen.
Večer se všichni scházíme v klubu i s manželkami, hudbou, dobrým jídlem a pitím. Čas příjemně plyne v ještě čerstvých vzpomínkách na dopolední dobrodružství. Následuje myslivecký soud. Na scénu vchází populární dvojice komiků. Již zmíněný hajný Karel v roli obhájce a Václav, též sedmdesátník, coby prokurátor. Mají na nás připraveny všechny drobné myslivecké prohřešky, kterých jsme se během roku dopustili. Prokurátor žaluje a obhájce hájí přitěžujícím způsobem. Řveme smíchy. Kam se hrabe televizní estráda! Kam se hrabe Dvořák s Bohdalovou! Největší úspěch sklízí prokurátor i obhájce barvitým líčením dopoledních přestupků. Jde o Edovo hamletovské dilema: „Mluvit na postřeleného divočáka, aby si zvykl, či nemluvit, aby se nezvedl?“ Předsedovi pak oba komici děkují za předvedené představení: „Jak vymřel po meči hraběcí rod Huňádyů“. To prý vzal na loveckou výpravu mladý hrabě Huňády svou snoubenku. V doprovodu domorodých stopařů a před zraky snoubenky skolil lva a domněle zhaslého krále zvířat vzal za hřívu, aby se též, jako náš předseda, podíval na vstřel. Lev, v posledním tažení, mávl tlapou a milého hraběte usmrtil. Bylo to prý v roce 1924. Předseda dokonale zvládl veškeré nuance hereckého projevu a příště by nám mohl předvést třeba Bivoje. Oba provinilci zaplatili soudu cenu nejvyšší - láhev vodky!
Tím bujarý večer zdaleka neskončil. Prokurátor Václav vyprovokoval obhájce Karla k sázce. Prý ho vymódí tak, že ho ani vlastní manželka nepozná. Plácli si a Václav se dal do díla. Nejblíže bydlícího člena sdružení poslal domů pro dvousložkové lepidlo. Hajný je i v sedmdesáti mohutný, stokilový chlap s hlavou jak vyleštění koleno. Václav přesvědčil několik myslivců, aby darovali něco ze svých kadeří na úpravu hajného hlavy. Dobrovolníci se jen hrnuli, nůžky cvakaly a lepidlo, které slepí kámen s cihlou, dokonalo své.
Ráno bylo leknutí paní hajné nesrovnatelně větší, než leknutí Edovo a předsedy dohromady, když zjistila, že na místo jejího Karla, chrápe vedle ní nějaký různě melírovaný pankáč. Obhájce sázku prohrál...