Příběh, který vám dnes budu vyprávět, je starý a nemůže sloužit za příklad hodný následování. Je spíše jakýmsi nahlédnutím do mé pomyslné „Třinácté komnaty“, kam jsem během života odkládal vzpomínky na některé své zážitky, kterými bych se raději nechlubil... Nicméně zatajit před vámi to, co se mi tenkrát přihodilo, bych považoval za něco, co by se dalo nazvat neúplným sdělením
Stará myslivecká pověra praví, že střelec, který uloví bílou laň, do roka zemře. Traduje se z generace na generaci a přežívá dodnes. Nikdy jsem se nad jejím obsahem hlouběji nezamyslel, protože tento problém se mne netýkal. Ani ve své nejbujnější fantazii jsem nebyl ochoten si připustit, že by tomu snad někdy mohlo být jinak...
Musím poctivě přiznat, že jsem přece jen trochu pověrčivý, jako snad každý myslivec. Když si sáhnu do svědomí a nad věcí se zamyslím, můj názor negující tuto pověru již není tak neochvějný. Poctivě řečeno, záměrně bych na řádně obeznanou bílou zvěř asi nikdy nevystřelil.
Vysoká nadmořská výška koníkovské myslivny – 725 m n. m., měla své pro i proti. Sníh se tu držel nezvykle dlouho, což v zimě pochopitelně komplikovalo dopravu, avšak z hlediska nočních lovů to byla naopak jednoznačná výhoda.
Blížil se konec roku 1991 a první sníh napadl již koncem první dekády listopadu. V té době na našem polesí nastoupil jako soukromý dřevorubec můj kamarád Honza D. Tento zapálený myslivec přišel o práci v podniku Uranové doly Rožná. Těžba dřeva motorovou pilou mu tehdy pomohla překlenout tíživou životní situaci.
Jeho pracoviště se nacházelo v nejvýše položených partiích polesí. Do práce i nazpět ho vozila osobním autem jeho manželka. Kteréhosi odpoledne se za mnou zastavil v kanceláři polesí a říká: „Věřil bys Pavle, že když pro mne včera odpoledne jela manželka, potkala na svážnici bílou laň?“ Já na to: „A kolik toho předtím vypila?“ Honza se však dušoval, že to, co říká, myslí naprosto vážně. Ještě doplnil, že tato laň byla sama. Nebyl z lidí, kteří mluví do větru, takže jsem mu nakonec uvěřil. Zanedlouho jsem však na celou věc pozapomněl.
Přišel čtvrtek 21. listopadu. Rozhodl jsem se, že dnešní večer strávím na čekané u újediště za myslivnou. Pokud mi bude svatý Hubert milostiv, mohu se tu setkat s divočáky nebo aspoň s kmotřičkou liškou.
V posedovém vaku s rukávy jsem se na kazatelně uvelebil už ve třičtvrtě na osm večer. Do nohou jsem si hodil termofor plný teplé vody. S takovou výbavou jsem byl perfektně zajištěn proti chladu a mohl jsem tu strávit i několik hodin. Opatrně jsem polehoučku sklopil obě zasklená široká okénka střílen a začal pozorně sledovat okolí.
Po čtvrthodině jsem si všiml nezvyklé věci. Střílnou po levici jsem zahlédl pohyb. Ve vzdálenosti asi sto dvacet metrů od kazatelny vytáhl z olšiny osamělý kus vysoké holé. Předpokládal jsem, že se k němu připojí další kusy vysoké, ale nestalo se tak. Dalo mi práci se ujistit, že je to vysoká, především vzhledem k jeho velikosti. Ta odpovídala kolouchovi. Nesedělo mi však to, že je sám. Takhle individualisticky se přece chová pouze srnčí zvěř. Vysoká se pohybuje zásadně v tlupách. V tu chvíli jsem si vůbec nevzpomněl na to, co mi před nedávnem řekl Honza.
Kus vysoké nečekal na výsledek mých úvah. Pomalu, beze spěchu, přetahoval zprava doleva napříč rozlehlou zasněženou loukou. Vzdaloval se čím dál víc, až konečně překřížil okresní silnici a zmizel ve smrkové kmenovině. Pozoroval jsem ho nočním dalekohledem 7 x 50, ale na tu vzdálenost se toho při špatných světelných podmínkách moc vidět nedalo.
Už další den však přinesl vysvětlení. S večerem padla na kraj hustá mlha. Do lesa se mi za takového počasí moc nechtělo. Později však bílý závoj přece jen trochu prořídl, takže zanedlouho jsem opět seděl na kazatelně u újediště. Vpředu, na konci loučky, byl kromě pamlsků pro lišky prostřen i odpad z brambor. Přední střílnou jsem pozoroval srnčí, jak na něj chodí. A pak se to stalo.
U brambor se zcela náhle objevuje samotný kus vysoké holé. Právě se vylomil z černé stěny smrkového laťáku. Je to na konci výběžku loučky zabíhající do lesa. Stojí ve vzdálenosti pouhých šedesáti metrů.
Následuje pohled triedrem a podle figury určuji, že je to kolouch. Má střapatý krk, tedy sirotek. Zase nějaký nenažraný nimrod, napadlo mne. Z hladu po zvěřině mu odstřelil matku. Mířím na lopatku a v příští vteřině roztrhne ticho kulová rána. Následuje krátký úprk k nejbližší houštině, ale už po patnácti metrech se kus zlomí.
Chvilku počkám a pak klidně kráčím s halogenovou baterkou na nástřel a odtud po barvě ke kusu. V momentě, kdy na něj posvítím, mám dojem, že je zasněžený, ale hned v následující vteřině mi dochází, že to není možné... Vždyť nesněží a od rány uplynulo sotva deset minut. V hlavě mi to pojednou vře. Vždyť mám před sebou ulovený kus bíle zbarvené jelení zvěře!! A není to kolouch, ale slabá laňka. To do roka umřu?!
Loni operovaná páteř mne ještě bolí, musím být opatrný. Spěchám proto k sousední hájence pro pomoc. Náš traktorista Milan mi s transportem úlovku ochotně pomůže. Ví, že odměna v podobě jater uloveného kusu ho nemine.
Další den ráno přicházejí do dvora myslivny moji kolegové. Teprve nyní si můžeme úlovek v klidu pořádně prohlédnout. Všichni se podivují, nikdo z nich něco podobného jaktěživ neviděl. Laňka je celá bílá, jen na kostrči má nepatrné zbytky normální hnědé srsti. Spárky má téměř bez pigmentace, tedy skoro bílé. Oční duhovku má hnědou, tedy jako normálně zbarvený kus.
Je ve velmi špatné kondici, váží pouhých 50 kg. Dá se usoudit, že ji tlupa normálně zbarvené jelení zvěře odbíjela. Vždyť tak to funguje i u ostatních druhů zvěře. Kus s bílou srstí vždycky představuje pro zbytek tlupy nebezpečí...
Zdali-pak se tato laňka zúčastnila říje, a pokud ano, byla vůbec oplozena? To se přece dá snadno zjistit rozříznutím dělohy, vždyť v této době bývá zárodek již poměrně velký. Teprve teď mi to dochází a už běžím na újediště, abych zachránil vývrh. Jenže pozdě, příliš pozdě, divočáci ho stačili přes noc zkonzumovat.
Nikdy už nezjistím, zda případnému jelenímu nápadníkovi vadilo bílé zbarvení říjné laně či nikoliv...
Honem se pouštím do studia odborné literatury. Ta v souvislosti s bílou barvou srsti mluví o třech možnostech. Konkrétně uvádí toto:
1) Leucizmus – výskyt pigmentu jenom v duhovce a kůži, ne však v srsti zvířete.
2) Albinizmus - vrozený nedostatek pigmentu v kůži a dalších orgánech lidí nebo zvířat.
3) Žehušická jelení zvěř – jde o takzvanou leucistickou formu jelena evropského, jež se
vyznačuje modrou oční duhovkou a černým pigmentem kůže.
Když to shrneme, je v prvním případě oční duhovka zbarvena hnědě, ve druhém červeně a ve třetím modře. První případ bývá přitom v přírodě nejvzácnější. Mnou ulovená laňka byla právě tímto případem.
Byl jsem v té době novopečeným fořtem a někteří moji podřízení ještě stále často nostalgicky vzpomínali na mého předchůdce, který jim připadal liberální. Nedivil jsem se proto, že nyní těžko skrývali svoji spokojenost s tím, jaký osud mne má do roka potkat. Jeden z nich mi dokonce nezakrytě řekl, abych si teď vybral mezi klasickým pohřbem do země a kremací.
To už jsem se však stihl s novou situací duševně vypořádat. Pohotově jsem mu odpověděl, že kdo má do roka umřít, ten umře, aniž by předtím ulovil bílou laň, zatímco jiný jich může ulovit třeba několik a přežije.
Vždyť nakonec i staré přísloví praví, že kdo se má oběsit, ten se neutopí...