Časopis Myslivost

Přišel jsem do Jeseníků v roce 1975 a doslova jsem smekal před nádherně zachovanou přírodou, s porosty mnohde ještě pralesovitého rázu. Našel jsem zde místa, která opravdu naplňovala slova o tom, že příroda je chrám. Vždyť v příšeří jesenických hvozdů panovalo velebné ticho a zmíněná zákoutí jako by příchozího vyzývala k meditaci.
Jako svobodný mládenec dosud nezatížený starostmi o rodinu jsem tu měl volné pole působnosti. Byl jsem nadšený pro myslivost a nevěděl, co dřív. Mám se honit za jeleny, kamzíky nebo tetřevy? Těch posledních jsem si cenil nejvíce. Vždyť kolika mladým myslivcům bylo dopřáno vidět a slyšet roztouženého tetřevího kohouta při toku? Který z mých vrstevníků se mohl pochlubit tím, že toto úžasné divadlo zažil snad pětadvacetkrát?
Naši zákonodárci se „probudili“ pozdě, příliš pozdě. Tetřev se u nás lovil až do roku 1978. V příštím roce byla jeho doba lovu zrušena a stal se ve smyslu zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným. Mně to pochopitelně nevadilo. Nebyl jsem ani sběratelem kostí, ani pelichajících vycpanin. Daleko více pro mne vždycky znamenaly neopakovatelné zážitky spojené s pozorováním hlušce během toku. Ano, je to „bájný pták myslivců“, jak ho kdysi trefně nazval Doc. MVDr. Rostislav Zavadil ve svém zápisu do kroniky chaty Furmanky. Rozhodl jsem se, že budu tetřeva „lovit“ dál, ale pouze na magnetofonový, případně filmový pásek. A to mi bylo dopřáno.
Vůbec poprvé jsem viděl tetřeva v Beskydech v roce 1966, v přítomnosti svého táty. Byl to pro mne sice mimořádný zážitek, nebyl však plnohodnotný. To proto, že se jednalo o kohouta, který ztratil plachost a byl k zastižení i za bílého dne. Bylo to v okolí lovecké chaty Mileny, na polesí Tyra. Zahlédli jsme ho tehdy brzy dopoledne, když se kousek od chaty hřmotně vznesl do koruny vysokého smrku, kde zahřadoval. Ing. Chovanec, který v té době dělal v Tyře polesného, přísně zakázal svému personálu tohoto kohouta ulovit. Jenže přijel host z Německa a lesník Oldřich Kotala nakonec nechal tohoto tetřeva střelit právě jemu. Co si za to vysloužil od svého nadřízeného, to si raději nepřejte vědět. Tetřeví zvěř jsem v těch letech viděl v Tyře víckrát, avšak pokaždé mimo tok, kdy zrazena vytáhla přede mnou z paseky.
Ale vraťme se zpátky do Jeseníků, kam jsem nastoupil dne 1. září 1975. Hned od jara příštího roku jsem se snažil vypátrat tokaniště tetřeva hlušce. Jenže... Bez zkušeností a bez znalosti rozmístění tokanišť to byl nereálný úkol, což jsem tenkrát bohužel ještě nevěděl. Všechna tajemství, spojená s místní tetřeví zvěří, si sebou odnesli odsunutí němečtí lesníci.
Brzy po mém nástupu se mnou na toto téma zavedl řeč tehdejší ředitel lesního závodu Jan Růžička. Ptal se mne, zda mám s touto vzácnou zvěří nějaké zkušenosti. Potřeboval být o věci informován a ve mně zřejmě viděl vhodného člověka pro tento úkol. Po pravdě jsem mu tehdy řekl, jak na tom jsem. Zaklonil hlavu, promnul si zálibně svůj prošedivělý plnovous a řekl: „Víš Pavle, zvednót tetřeva, tož to dokáže každé drvař, ale najít tokaniště, abys k němu mohl dovést hosta, tož to už je něco jiného, a to by ses měl synečku naučit.“
Dalšího roku zjara jsem potkal tetřeví slepici v masívu Mravenečníku, kousek pod Tetřeví chatou. Bylo to v pravotočivé zatáčce lesní asfaltky a přijel jsem k ní na motorce snad na vzdálenost deseti metrů. Stála na krajnici a zvědavě si mě prohlížela. Detailně jsem viděl rezavě zbarvené peří, které u ní tvořilo jakousi menší bradu. Ta se jí rozčilením poněkud načepýřila. Pozoroval jsem ji takto snad celou minutu, přičemž motor mé Jawy 250 stále bublal ve volnoběžných otáčkách. Jakmile jsem otočil klíčkem a motor zhasl, okamžitě uletěla.
Hned další rok jsem si kvůli tetřeví zvěři dobrovolně zvolil náročný nocleh přímo na Dlouhé Stráni. V té době to byla zaoblená kóta porostlá rozvolněnými zákrsky smrku tak typickými pro pásmo nad hranicí vegetace. Čekal mne náročný nocleh v takzvané Pelikánově boudě, což byla bouda zbouchaná z prken v nehotovém stavu. Místo okna tu byl jen nezasklený otvor, kterým v noci pořádně táhlo. Ucpal jsem ho hubertusem a zalezl do spacáku. Po v podstatě probdělé noci jsem i tentokrát zahlédl tetřeví slepici v místech, kde dnes stojí horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Teprve po letech jsem se dověděl, že předchozí rok, tedy rok 1975, byl posledním rokem, kdy bylo možno prokazatelně zastihnout tokajícího hlušce na blízké lokalitě „Na Bahnech“. Od té doby se v okolí ještě po několik let pohybovaly pouze tetřeví slípky, které pochopitelně snášely neoplozená vejce. Za čas tu nebyly k vidění ani ony.
To všechno byly z mé strany jen jakési marné amatérské pokusy. Reálnou šanci zastihnout tetřeva při toku jsem dostal až v roce 1979, kdy se mne ujal můj přítel Jiří Růžička, bývalý fořt zrušeného polesí Anenské Hory. Začali jsme spolu chodit na chatu Furmanku, v jejíž blízkosti se nacházelo tokaniště. Místo se jmenovalo Ping a nacházelo se necelý kilometr pod vrcholem hory Vozka. Zmíněný název užívali už němečtí lesníci a vznikl nejspíše zkomolením slova „die Pinke“, což v němčině znamená miska. Terén na tomto tokaništi opravdu připomínal jakousi misku. Jenže ve zmíněném roce se moje „lovecké“ úspěchy omezily na to, že jsem ve sněhu fotografoval pouze stopy tetřevích kohoutů. Jednoho rána jsme spolu zaslechli hlušce odlétat, ale to bylo bohužel vše.
Konečně přišel přelomový rok 1980. To už jsem spolupracoval se dvěma tetřeváři. Kromě Jirky, s kterým jsem chodil na Furmanku, tu byl ještě Láďa Pěnčík, se kterým jsem začal jezdit na tokaniště poblíž chaty Alfrédky, kam mne vozil svým Žigulíkem. Střídal jsem obě tokaniště, vzdálená od sebe vzdušnou čarou asi 15 kilometrů. Teď šlo o to, na kterém z nich budu úspěšný dřív. Stalo se mi, že bezprostředně po jednom z neúspěšných pokusů pod Vozkou jsem se setkal s Láďou, který mi nadšeně sděloval svoje nejčerstvější zážitky. S rozzářenýma očima mi řekl: „Pavle, škoda, že jsi s námi včera nebyl. Přiskákali jsme s Jarkem Měrkou až k tetřevovi. Jezdil po větvi sem a tam už za světla, krásně by se dal filmovat,“ řekl a navyklým pohybem si dlaní uhladil svou prošedivělou bradku. To mi opravdu přišlo líto, ale nic naplat, nejsem jasnovidec, abych si vybral správně.
Až přišel 5. květen 1980. Už za světla jsme se s Jurou vraceli z tokaniště průsekem k Furmankám. Bylo pět hodin ráno. Nebyli jsme úspěšní a už se sotva dalo počítat s tím, že dnes uvidíme hlušce. Nedaleko chaty jsme pojednou zaslechli divný, pravidelně se opakující zvuk, který se k nám blížil shora po průseku. Znělo to jako „chrrr... chrrr... chrrr“. Naštěstí jsem duchapřítomně zapnul nahrávání na svém přenosném magnetofonu a oba jsme ztuhli. Byl to kohout v toku, který v zápalu vášně popoletoval průsekem dolů po zmrzlém sněhu. Při přistávání brzdil letkami a pokaždé, jakmile škrtl okrajem perutí o sníh, ozvalo se ono pravidelné zachrastění. Zdálo se nám, že je dál a on byl najednou před námi – zůstali jsme nehybně stát. Hlušec složil tatrč, chvíli nás pozoroval a pak důstojně odešel. Připadal jsem si, jako bych právě viděl oživlou zkamenělinu, tak silný to byl zážitek. Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval, vždyť to bylo moje první setkání s tetřevem v toku!
Neznám silnější myslivecký prožitek, nežli je poslech tetřevího toku, třebaže není zakončen výstřelem z pušky. Je o to mocnější, když si hlušce najde člověk sám. Tyto příhody jsou pro mne nerozlučně spjaty s chatou Furmankou a jejím bezprostředním okolím. Vždyť jenom cesta na Furmanku a pobyt na ní, byla vlastně součástí neodmyslitelného rituálu, od něhož se pak odvíjely všechny ostatní zážitky. Byl jsem nejspíš učenlivým žákem, protože netrvalo dlouho a doprovod na tokaniště jsem už nepotřeboval.
Většinou jsem na chatu chodil sám. V tom případě jsem vyjel po asfaltce až na její konec. Dále už pak cesta pokračovala jako zemní svážnice, která se přes brod ostře stáčela doleva. Po zaparkování motorky jsem si pak musel veškeré svoje teplé oblečení uložit do silnostěnného polyethylenového pytle, který jsem schoval pod některý z hustě zavětvených smrků. Někdy se další cesta neobešla bez použití sněžnic. Ty jsem si připínal ke gumofilcovým holínkám a už jsem stoupal do prudkého kopce. Šlapal jsem nahoru kaňonem podél divoké bystřiny, které se za dávných časů říkalo Lochwasser – tedy Žlební potok, (dnes Poniklý potok). Na konci své cesty mne kaňon propustil ze svého sevření a já konečně stál před oběma Furmankami.
Velká Furmanka měla vnější stěny pokryty tmavohnědě namořeným šindelem. Stála v těsném sousedství dvou skupinek nádherných jesenických smrků, obřího vzrůstu. Následovalo otevření malých oken a okenic, vždyť vyvětrat zatuchlou chatu bylo nejvýš zapotřebí. Trámy ve vstupní místnosti byly obaleny jinovatkou. Šlo tedy o to, co nejdříve rozdělat oheň. Ještě si rychle převléknout košili. Propocená flanelka hned putovala na vodorovné ráhno upevněné nad plotnou kachlových kamen. Oheň zapraskal a hned tu bylo o něco veseleji. Malým okénkem však pronikalo dovnitř jen málo světla a večer byl blízko. Někdy jsem ještě za soumraku vyběhl na hřebínek nad chatou, abych se podíval, zda tam nenajdu ve sněhu čerstvé tetřeví stopy.
Zakrátko tu byla noc. Pokud na jasné obloze svítil měsíc, nebylo nic krásnějšího, nežli si vyjít na zápraží chaty a pozorovat její okolí. Kulisa obrovských smrků ozářená modravým měsíčním světlem dodávala této přírodní scenérii metafyzický ráz. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se odkudsi z blízkosti Furmanky rozběhli po jiskřícím sněhu lesní skřítkové. Na jasné obloze bylo dobře vidět hvězdy. Vzpomínám na to, jak jsem ze dveří chaty pozoroval souhvězdí Orionu. Když jsem se pak vrátil dovnitř a po čase znovu vyšel ven, hvězdy tohoto souhvězdí už tečovaly hřeben sousední Malé Furmanky a zanedlouho zapadly za něj.
Ocelové pláty kachlových kamen se rozžhavily do červena a v obytné kuchyni začalo být útulno. Pokud jsem tu byl sám, ohřál jsem si na plotně skromnou večeři z konzervy a popíjel k ní čaj s rumem. Abych se tu necítil tak sám, společnost mi dělalo tranzistorové rádio. Poslechl jsem si i zprávy ze světa, avšak jen ty, které byly v češtině vysílány z Washingtonu a z Mnichova. Na závěr mé černé hodinky jsem si při světle petrolejky nebo svíček listoval v kronice chaty. Byly tu různé poznámky. Počínaje ovíněnými zápisky a malůvkami těch, co tu oslavili Silvestra, až po reportážní zápisky z lovu jelenů. Ty poslední měly pro mne velkou hodnotu v tom, že byly neučesané, a tedy syrové. Čišelo z nich neskrývané nadšení loveckého hosta, který po přestálém napětí konečně ulovil. Teď hledal uvolnění a částečně ho našel i v tom, že svůj myšlenkový přetlak ventiloval zápisem do kroniky. Svěřil se papíru prostými slovy a krátkými větami a bylo jasné, že příští den by to už nebylo ono. Nenahraditelnou hodnotu reportáže by totiž vystřídala květnatá souvětí, která už nemají ten říz. A to je důvod, proč si mnozí cestovatelé berou s sebou diktafony, na které svým mnohdy udýchaným hlasem zachytí neopakovatelnou atmosféru okamžiku po právě přestálém vypětí.
Tetřeví rána si byla hodně podobná. Trasu jsem znal skoro zpaměti, takže bych do tokaniště trefil i se zavázanýma očima. Víckrát se mi stalo, že jsem v jeho blízkosti ucítil ostrý pach lišky. Když jsem se za světla vracel na chatu, pokaždé jsem pak v těchto místech našel její čerstvou stopu. Kmotra určitě dobře věděla co se na tokaništi děje a nepochybně dostala chuť na tetřeví zvěřinu či vajíčka.
Znal jsem místa, kde se vzácná zvěř popelila, aby se tak zbavila parazitického hmyzu. Dalo se tu občas najít i peří. Co však bylo obzvlášť zajímavé, byly takzvané „zákuskové stromy“, jak je trefně nazval můj přítel Jirka. Bylo to několik nevysokých smrčků, ze kterých tetřeví zvěř v zimním období pravidelně oštipovala letorosty. V zimě to pro ni byla jediná potrava a stopy ve sněhu o tom jasně svědčily. Tímto pravidelným oštipováním z nich vytvořila jakési „bonsaje“ – jakoby je tu pravidelně sestřihával tajemný zahradník. Jednalo se o místo poblíž vrcholových skalisek Vozky. Proč si tato vzácná zvěř oblíbila vždy jen konkrétní smrček, když měla kolem sebe množství dalších, mi není známo. Nezbývá mi, než se domnívat, že měl přece jen chutnější jehličí, než ostatní stromky.
Stalo se mi, že jsem v období toku strávil na chatě i celý týden. Místo jedné láhve rumu, která mi obvykle postačila na víkend, jsem si tentokrát vzal s sebou hned dvě. Jeden bochánek chleba jsem nahradil dvěma a k několika konzervám „Trenčianský párok s fazuĺou“, jsem si přibalil i několik konzerv leča a kus salámu. Připočítám-li k tomu magnetofon a fotoaparát Praktica, táhl jsem tenkrát na chatu pořádně těžký batoh. Ale vyplatilo se. Vždyť tento s obtížemi vynesený proviant mi po další dny umožnil pozorovat tetřeví tok i vychutnávat samotu a oddávat se meditačním cvičením.

To všechno jsem dělal proto, že tento vymírající pták jesenického pralesa, žijící tajemným životem, mi učaroval. Jako kdybych tušil, že jsou to pro mne jedny z mých posledních příležitostí se s ním setkat.