Zkuste stručně představit honitbu, jak je velká?
Honitba má rozlohu 812 ha, původně byla větší, ale před devíti lety se po dlouhém restitučním sporu vrátilo 250 ha původním majitelům, rodině Thienen Serény. Celkem máme 14 členů. Kdysi to byla honitba národního podniku Svit, která se posléze sloučila s honitbou Provodov a vznikla poměrně veliká honitba o rozloze přes 4000 ha, která sahala až k Vizovicím. Tehdy spolek čítal i více než padesátku členů, byla tady dost živá myslivost, honitba ale byla vyloženě pro zaměstnance tehdejšího podniku Svit, kteří se tu vyžívali v myslivosti. My jsme tady tak dožili až do revoluce, byli jsme zvyklí na rozsáhlou honitbu, ale velká honitba se následně rozdělila na menší.
Jaké tu máte stavy zvěře?
Normované stavy máme na zvěř srnčí, bažantí, zaječí, před dvaceti lety tu byl i králík. Začala se ve stále větší míře vyskytovat černá zvěř, díky tomu se začala vytrácet drobná zvěř. Teď už asi deset let drobnou zvěř vůbec nelovíme. Takže hospodaříme se srnčí zvěří jakožto se zvěří hlavní, samozřejmostí jsou už dnes i divočáci. Ti nás navštěvují ve velké míře, protože nedaleko je farmář, jehož pole jsou doslova lákadlem pro černou.
V jedné ze sousedních honiteb se ne zrovna dobře lesnicky hospodaří a tato honitba se stala doslova ideální pro spárkatou zvěř, hlavně pro zvěř jelení, takže se nám tu už začala pravidelně objevovat i tato zvěř směrem od Brumova z jelenářské oblasti Vlára. Zatím ale jelení zvěř nemáme normovanou.
Vraťme se k srnčí zvěři, kolik plus minus lovíte ročně?
Lovíme každoročně kolem 25 kusů, trofejově se musíme pochlubit, protože během dvaceti let, kdy já tu hospodařím od vojny od roku 1983, a také díky tady panu předsedovi, protože je zanícený myslivec, jsme vzali hospodaření se srnčí zvěří patřičně do rukou a výsledek se dostavil. Máme pět zlatých srnčích trofejí, i další stříbrné a bronzové trofeje.
A jak to tady máte s dovočáky?
Vloni jsme ulovili 45 kusů. A na posledních dvou lednových naháňkách jsme měli na výřadu 25 kusů na každé. Bylo to dané tím, že už byla pole prázdná, divočáci neměli kam jít, ale v lese je asi 60 hektarů vyhořelého lesa. Zalesnilo se to, část byl nálet, vznikly obrovské houštiny se starými pařezy napadenými brouky, doslova ráj pro divočáky.
Zvěř daňčí, už se tu také objevila?
Samozřejmě jsme už daňčí zvěř také zaznamenali. S tím je spojena jedna zajímavost. První kus, který nás navštívil, což je deset let zpátky, byl mladý daněk, který se zapojil k místnímu davu pasoucích se kraviček a přečkal u nich zimu. V dalším roce jsme čekali na nějakou trofej, že budeme lovit nějakého vařečkáře. Milý daněk se ale dál popásal s kravičkami, chodil s nimi, a dokonce upíjel mléko, když nějaká kráva svolila dát mu napít. A na podzim v období říje to na něj přišlo, začal kravičky prohánět a dokonce se je snažil pokládat! Nakonec přišel o jeden parůžek, chtěli jsme počkat do dalšího roku, byli jsme zvědavi, co mu naroste a už jsme měli i příslib k ulovení od státní správy. Daněk se ale ztratil, takže nevíme, jaký byl jeho osud. Nicméně od té doby nás daňčí navštěvuje pravidelně a asi tak jako v mnoha jiných honitbách se stává daňčí zvěř postupně běžnou zvěří a je otázkou, jak to bude s populací daňků u nás obecně.
Hodně se řeší také predátoři, kolik tu máte lišek, psíků?
Poprvé se nám tu chytil do lapáku mýval severní, byla to událost, psal o tom i regionální tisk. Jinak lišek a kun jsou tu desítky kusů, nakonec i proto tu není tolik drobné. A lišky to mají těžší v tom, že už není u každého stavení kurník. Přechází tu také výjimečně medvěd, zatím nejsou problémy, ale jistě tu budou vlci, kteří se šíří všude. Nějaké výrazné problémy s predátory tu nemáme, snažíme se je tlumit, je to dlouhodobý boj.
Co děláte pro zvěř? Přikrmujete, máte nějaké soliska?
Každoročně odebereme dvacet metráků ovsa pro zvěř do honitby, k tomu pět metráků pšenice pro pernatou, kterou sice nelovíme, ale staráme se o ni.
Jaké jsou vztahy se zemědělci a s obcí?
Největší hospodařící zemědělec má 25 ha svých plus dalších 150 ha pronajatých a vztahy jsou dobré, protože preferujeme vycházet s vlastníky pozemků vždy po dobrém. Můžeme se pohybovat po honitbě bez problémů, když chce někdo postavit posed, je potřeba souhlas, vždy se domluvíme, stejně tak na jiných záležitostech. Vycházíme si vstříc, majitelé pozemků a zemědělci situaci znají, my jim vysvětlujeme, že nemůžeme být všude.
Výhodou je, že všech 14 členů jsou vlastně místní, vždy jsme preferovali, aby myslivost dělali místní lidé a také jsme tak mladé myslivce vychovávali. A protože pan starosta je také myslivec, a protože také s námi intenzivně loví, tak s obcí není sebemenší problém.
Děláme nejen pro obec různé akce, nedávno jsme se aktivně jako myslivci zapojili do akce Ukliďme Česko, kterou děláme už dvacet let. Kdybyste viděl to množství, co jsme odvezli, to si nedokážete představit. Doslova tuny, letos to nebylo kam dát.
Protože je tu asi 120 chalup po samotách, jsou to tzv. pasekáři, tak i s těmi vycházíme, nejenže i kolem jejich chalup uklízíme, ale pravidelně s nimi komunikujeme, hlásí nám škody a co se děje v jejich okolí. Každý má možnost nahlásit černou skládku a my myslivci se snažíme uklidit
Pro místní lesní družstvo zase vysazujeme stromky, po celé honitbě je to už vícero hektarů. Naštěstí neřešíme nijak dramaticky škody, honitba je společenstevní, Lesy ČR v ní mají 30 ha. Zatím jsme se vždy dokázali domluvit a škody řešit nebo jim předcházet.
Pořádáme také každý rok posezení s myslivci, vždy nás navštíví dvě až tři stovky lidí. Bohužel jsme nenašli zatím vhodnou osobu, kdo by vedl myslivecký kroužek a víc se věnoval dětem.
Když ulovíte zvěř, jak ji zužitkujete?
Do 50 kg si každý myslivec může nechat zvěřinu s tím, že když je větší kus, tak polovina patří spolku. Myslivci si musí věřit. Do výkupu zvěř neprodáváme, máme nový chlaďák, tak když je potřeba, vybavujeme kulturní akce, třeba hasičů, zvěřinou, stejně tak zvěřinu poskytujeme majitelům pozemků v rámci dobrých vtahů a řešení škod. A zvedá se zájem o zvěřinu i od místních občanů.
Jste turisticky zajímavý region, jsou tu problémy s lidmi?
Jakmile začnou růst houby, jsou plné lesy, jsou tu cyklostezky, turistické trasy, nedaleké Luhačovice, lázeňští hosté chodí až do naší honitby. Takže je tu občas docela silný turistický život. Tím se ale stala zvěř prakticky noční zvěří, i srnčí, to se dnes bez nočního vidění už ani nedá lovit. Bohužel je stále obtížnější mít tradiční zážitek, vyšlapat si srnce, dneska už to prostě na klasickou šoulačku moc není. Divočáka kromě naháňky ulovíte už jen na vnadišti, občas se povede ulovit někde u pole, kde jsou škody.
Řekněte mi na závěr, jak vznikla myšlenka na postavení kříže svatého Huberta.
My jsme pracovně byli s manželkou delší dobu v Rakousku za Vídní. Já už jsem v důchodu a už jen občas jezdím do Rakouska na výpomoc. Tam jsou takové kříže běžné v honitbách a nám se líbilo postavit si něco takového doma. Nechtěl jsem ho postavit někde u hlavní cesty, ale na místě, kde se stýkají naše pozemky s pozemky souseda pana Kolaříka. Je tu velice pěkné místo, krásný výhled, kousek nad námi vede turistická trasa, tak jsme sem dali lavičku, vysekali, vyřezali, turisté si tu mohou odpočinout. Požádali jsme o zhotovení kříže podle rakouského vzoru místního stolaře a dřevomodeláře pana Slováka. Paroží jsem dodal já, dřevořezbu ve špici s výjevem Vidění sv. Huberta vytvořil Martin Bořuta, řezbář ze Všeminy.
Dnes tu máme slavnostní vysvěcení či požehnání, které provedl farář Mgr. Martin Mališka, pozvali jsme místní občany a přátele a určitě tu s místními vymyslíme nějaká pravidelná přátelská posezení u kříže.
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA