Černá zvěř je mimořádně přizpůsobivý druh. To, že se jí daří, není náhoda. Žije v rodinných tlupách, které mají svoji přirozenou hierarchii. Starší bachyně drží skupinu pohromadě, mladší kusy se učí, selata kopírují chování dospělých. V takové tlupě existuje určitý řád. Není to chaos, jak si někdy představujeme, když vidíme rozryté pole.
Když do tohoto uspořádání zasáhneme necíleně, může se struktura rychle rozpadnout. Odstřel klíčového kusu, zejména zkušené bachyně, často znamená, že se skupina rozdělí. Menší skupinky nebo jednotlivé kusy pak začnou více migrovat. Hledají klid, hledají potravu, hledají nový prostor. A tím se problém neposouvá směrem k řešení – jen se rozlévá po větším území.
Z praxe víme, že rozbitá tlupa je hůře čitelná. Pohybuje se nepravidelně, častěji mění stanoviště a víc využívá okraje polí nebo blízkost lidských sídel. Škody pak nejsou soustředěné, ale rozptýlené. Lesní porosty trpí nepravidelným rytím, mladé kultury jsou poškozovány opakovaně, zemědělci řeší výpady na různých místech místo jednoho konkrétního tahu.
Regulace má samozřejmě své místo. Bez ní by současná krajina tlak černé zvěře dlouhodobě neunesla. Jenže rozdíl je mezi regulací, která sleduje strukturu populace, a regulací, která sleduje jen číslo. Když se zaměříme pouze na množství ulovených kusů, můžeme mít pocit splněného úkolu. Ale pokud jsme přitom rozbili přirozené uspořádání tlup, může být výsledek opačný, než jsme čekali.
Dalším efektem intenzivního a necíleného tlaku je změna chování zvěře. Černá zvěř velmi rychle reaguje na ohrožení. Posouvá aktivitu více do noci, využívá hustší krytiny, přesouvá se na místa, kde je menší rušení. To může znamenat větší využívání zemědělských ploch, kde je dostatek potravy a kde se zvěř dokáže rychle přesunout. Z krátkodobého pohledu se může zdát, že jsme „vyčistili“ určitou část honitby, ale dlouhodobě jsme zvěř jen naučili chovat se opatrněji a nepředvídatelněji.
Krajina je dnes jiná než před desítkami let. Máme velké lány plodin, dostatek energeticky bohaté potravy a mírné zimy. To všechno vytváří pro černou zvěř velmi příznivé podmínky. O to víc musíme být opatrní, jak do její populace zasahujeme. Pokud budeme reagovat jen emocí a tlakem ze strany poškozených, můžeme přehlédnout souvislosti, které se projeví až za několik let.
Nejedná se o to chránit černou zvěř před lovem, jedná se o chránění krajiny před důsledky nepromyšlených zásahů. Stabilní tlupa, i když početnější, může působit předvídatelněji a způsobovat méně rozptýlených škod než populace rozbitá na malé migrující skupiny. Regulace s rozumem znamená sledovat, co lov skutečně dělá s chováním zvěře, a přizpůsobovat tomu další kroky.
Myslivost není jen o snižování stavů, je o odpovědnosti za celek. Každý zásah do tlupy má svůj dopad – nejen na daný kus, ale na strukturu skupiny a tím i na krajinu, ve které žijeme a hospodaříme. Pokud chceme dlouhodobě méně škod a vyvážený vztah mezi zvěří a prostředím, musíme regulaci vnímat jako nástroj, který má být přesný, nikoli plošný.
Dopad regulace černé zvěře na tlupy a krajinu tedy není otázkou toho, kolik kusů ulovíme. Je to otázka toho, jakým způsobem zasahujeme do přirozeného uspořádání populace a zda tím krajinu skutečně chráníme, nebo si jen vytváříme nové problémy, které se projeví o něco později.
Bez spolupráce to ale nepůjde
Myslivec a vlastník půdy na jedné straně
Když se dnes mluví o škodách způsobených černou zvěří, velmi často zazní jednoduchá věta: „Myslivci musí víc lovit.“ Na první pohled to zní logicky. Pokud zvěř působí škody, je přece třeba zvýšit tlak. Jenže praxe ukazuje, že samotný lov dlouhodobě nestačí, pokud chybí spolupráce mezi těmi, kdo v krajině hospodaří.
Myslivec je dnes často první, na koho se ukáže prstem. Je vidět v honitbě, odpovídá za plán lovu a nese i finanční odpovědnost za škody. Jenže zároveň působí v krajině, jejíž podobu neurčuje. Struktura plodin, velikost půdních bloků, existence či absence remízků, způsob obhospodařování pastvin – to vše má zásadní vliv na pohyb i koncentraci zvěře.
Pro laika může být překvapivé, jak významnou roli hraje například kukuřice. Vysoký porost poskytuje černé zvěři nejen potravu, ale i bezpečný kryt. Tlupa se zde může pohybovat prakticky nepozorovaně. Pokud je takových ploch v krajině několik desítek nebo stovek hektarů, vznikají podmínky, které samotný lov jen obtížně vyvažuje. Myslivec pak často reaguje až ve chvíli, kdy jsou škody zřejmé.
Napětí mezi myslivci a vlastníky půdy často nevzniká ze zlého úmyslu, ale z rozdílného pohledu na situaci. Vlastník vidí konkrétní poškozený pozemek, myslivec vnímá širší souvislosti a ví, že necílený tlak může narušit strukturu tlupy, zvýšit její migraci a problém přesunout jinam. Pokud každá strana zůstane jen u svého pohledu, vzniká nedorozumění.
V naší honitbě jsme například řešili škodu na pastvinách nad obcí, kde se pasou krávy. Černá zvěř zde poryla prudké svahy s řídkým travním porostem. Škodu jsme jako myslivci uhradili, přestože se jednalo o plochy, kde tráva dlouhodobě roste jen omezeně a pastviny nebyly po zimě ošetřeny ani povláčeny. Neuvádím to proto, abych zpochybňoval oprávněnost náhrady, ale jako příklad toho, jak složité jsou podobné situace. Pro vlastníka je viditelný rozrytý povrch. Pro myslivce je to zároveň otázka, jaké podmínky v krajině dlouhodobě vytváříme a jaké možnosti má lov takovou situaci skutečně ovlivnit.
Podobné případy mohou mezi oběma stranami vytvářet napětí. Ne proto, že by jedna chtěla druhou poškodit, ale proto, že každá nese jiný díl odpovědnosti a jiný pohled na příčiny. Pokud však zůstane jen u vyčíslení škody a následné úhrady, nic se tím do budoucna nezmění.
Spolupráce přitom nemusí být složitá. Včasná komunikace o plánovaném osevu rizikových plodin, informace o termínech sklizně nebo společné vyhodnocení problémových lokalit mohou výrazně pomoci. Koordinovaný lov před sklizní kukuřice nebo krátce po ní bývá účinnější než dlouhodobý, ale roztříštěný tlak během celé sezóny. Stejně tak údržba pastvin, členění velkých bloků plodin nebo ponechání přirozených přechodů mezi lesem a polem mohou snížit koncentraci zvěře na jednom místě.
Nejedná se ale o přenášení odpovědnosti, myslivec má stále povinnost regulovat stavy zvěře odpovědně a systematicky. Vlastník půdy zase může svým hospodařením ovlivnit podmínky, které zvěř přitahují nebo naopak rozptylují. Obě role se doplňují. Pokud bude jedna očekávat řešení výhradně od druhé, bude regulace vždy jen doháněním následků.
Je třeba si také uvědomit, že černá zvěř nereaguje jen na lov, ale především na podmínky prostředí. Pokud má dostatek potravy, krytu a klidu, bude její populace stabilní a silná. Lov je nezbytný nástroj regulace, ale není všemocný. Bez širší dohody o tom, jak krajinu obhospodařujeme, nelze očekávat dlouhodobou rovnováhu.
Cílem tohoto textu není hledat viníka. Cílem je otevřít oči tomu, že regulace černé zvěře není jen otázkou počtu ulovených kusů. Je výsledkem vztahů v krajině. Pokud budou myslivci a vlastníci půdy stát proti sobě, zůstane řešení napjaté a dočasné. Pokud dokážou stát na jedné straně, může být výsledek stabilnější a předvídatelnější.
Černá zvěř je součástí krajiny, kterou společně vytváříme. Stejně společně bychom měli nést odpovědnost za to, jak s ní hospodaříme.
Mgr. Jiří DOLNÍČEK