Jaké budou dopady na výkon práva myslivosti?
V prvé řadě musí být sika vyřazen z výčtu zvěře v zákoně o myslivosti, což s sebou přinese určité problémy. Zákon o myslivosti totiž spojuje s druhy, které jsou zvěří, povinnost uživatelů honiteb je chovat a chránit. Zvěř je rovněž definována jako obnovitelné přírodní bohatství.
Lze rovněž očekávat doplnění tohoto druhu do vyhlášky č. 454/2021 Sb., o stanovení druhů živočichů vyžadujících regulaci, což umožní usmrcování siky japonského mysliveckou stráží, hospodářem a dalšími osobami, které obdrží povolenku k lovu (viz § 46 zákona o myslivosti). Uvedené lze považovat za žádoucí, protože ponechání jelena siky japonského „jen“ v působnosti předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny by nebylo šťastné – viz níže.
Vyřazením jelena siky ze zvěře nebude možné tuto zvěř chovat, ale ani lovit. Případná regulace tohoto druhu již nebude povolována, případně ukládána, orgánem státní správy myslivosti podle ustanovení § 39 zákona o myslivosti jako je tomu v současnosti, ale bude rozhodováno orgány ochrany přírody (obce s rozšířenou působností) podle ustanovení § 5 odst. 6 (§ 13h) zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy podle tohoto ustanovení orgán ochrany přírody může stanovit opatření k regulaci nepůvodního druhu nebo křížence, je-li to s ohledem na místní dopady na přírodu a krajinu nezbytné. V opatření k regulaci nepůvodního druhu nebo křížence stanoví také podmínky jeho provádění.
Tímto opatřením by pak docházelo k usmrcování podle § 42 zákona o myslivosti, jako je tomu například u nutrie říční. To ale přináší další otázky, jako je třeba skutečnost, zda ve správním řízení o stanovení regulace tohoto druhu budou orgány ochrany přírody považovány za účastníky správního řízení uživatelé honiteb, kteří tento druh zapíší do povolenky k lovu jednotlivým lovcům, nebo zda bude vydáno opatření obecné povahy v případě, že se jedná o blíže neurčený okruh osob. Z ustanovení § 42 zákona o myslivosti pak nevyplývá, že by tyto pověřené osoby musely být oprávněny vykonávat právo myslivosti v dané lokalitě/honitbě.
Využití usmrcených kusů
Nicméně i v případě, že bude tímto rozhodnutím pověřen uživatel honitby, je zde problém, co s uloveným sikou. Uživatel honitby je podle zákona o myslivosti oprávněn přivlastňovat si ulovenou zvěř a zvěřinu prodávat. Ale pokud sika nebude zvěří, nemá uživatel honitby toto oprávnění, a navíc se nebude jednat o zvěř, tedy nebude muset tyto usmrcené jedince označovat nesnímatelnou plombou. Také se nebude jednat o zvěřinu, tudíž nebude možný prodej tohoto kusu ať již jednotlivým konzumentům, či zpracovatelským provozům.
Co tedy bude s ulovenými kusy?
Komu bude usmrcený kus patřit?
Pokud to nebude stanoveno v podmínkách, tedy v rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 5 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, pak uživatel nebo samotný „lovec“ bude povinen postupovat v souladu s veterinárními předpisy, tedy ulovený kus dopravit do kafilérie a uhradit náklady na likvidaci (v současnosti asi 10 až 15 Kč/kg). Pokud na to bude pamatovat rozhodnutí orgánu ochrany přírody, pak bude likvidace v kafilerii hrazena zřejmě ze strany orgánu, který rozhodnutí vydal, tedy daňovými poplatníky.
Podmínkou toho, aby zůstalo zachováno usmrcování jelena siky japonského i do budoucna v rozsahu porovnatelném se současným lovem, je zachování možnosti využívat usmrcený kus ve stejném režimu jako ulovenou zvěř. Tedy zřejmě v přechodném ustanovení zákona o myslivosti zakotvit zachování povinnosti označování nesnímatelnou plombou, vyplnění lístku o původu zvěře a dále zachovat možnost zužitkovat usmrcený kus pro vlastní potřebu a uvádět usmrcené kusy do oběhu po prohlídce prohližitele, eventuálně veterináře.
Uvedené je žádoucí i z toho hlediska, aby obce nemuseli hradit likvidaci uhynulých kusů tohoto druhu, nebo orgány ochrany přírody jejich likvidaci v kafilerii. Jen tak může být zachována motivace uživatelů honiteb k usmrcování jedinců siky (ideálně za podmínky jejího zařazení do vyhlášky č. 454/2021 Sb., o stanovení druhů živočichů vyžadujících regulaci, jak je uvedeno výše).
Pokud orgán ochrany přírody pouze povolí usmrcování, nelze očekávat redukci početních stavů tohoto živočišného druhu v takovém měřítku jako doposud, jak se možná někteří „euroúředníci“ domnívají.
Maximálně, že by si „lovec“ mohl ponechat tento usmrcený kus pro vlastní spotřebu (nebude jí smět dávat nikomu jinému), bude provádět lov/usmrcení buď z důvodu získání masa (tak říkajíc do hrnce) nebo z důvodu získání trofeje, která již trofejí nebude, protože o trofeji hovoříme jen u druhů, které jsou zvěří. To ale nepřinese očekávaný výsledek. Nikdo totiž nebude povinen provádět redukci jelena siky japonského, vázána prováděním opatření totiž sice bude ČR jako členský stát EU, ovšem jedinou cestou je redukce za peníze daňových poplatníků formou finanční podpory uživatelů honiteb na smluvní bázi, nebo opatřením placeným plně státem.
A co sika v oborách?
Dalším faktem je, že pokud je chován v oboře v současné době pouze sika jako jediný druh zvěře, došlo by při jeho vyřazení ze zvěře k situaci, kdy držitel a uživatel takové honitby (obory) budou muset požádat orgán státní správy myslivosti o změnu rozhodnutí spočívající v chovu jiného druhu zvěře. Totiž tím, že by v této honitbě byl pouze sika, který již nebude zvěří, rozhodnutí o uznání takové honitby (bez zvěře) by ztrácelo smysl jejího uznání a orgán státní správy myslivosti by byl nucen ve správním řízení rozhodnout o jejím zrušení.
V této souvislosti je třeba si připomenout, že za omezení vlastnického práva náleží vlastníku/držiteli obory ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod náhrada. Domluvená výše nájmu za pronájem honiteb s jelenem sika japonským pak bude ze strany nájemců nepochybně rozporována z důvodu podstatné změny podmínek a dojde na vznesení požadavků na její snížení.
Změna ztíží vymahatelnost škod zvěří
Pozitivní zprávou, i když pro někoho negativní, je hrazení škod. Podle ustanovení zákona o myslivosti § 52 odst. 1 písm. b) je uživatel honitby povinen hradit škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. To tedy znamená, že když sika bude vyjmut ze zvěře uživatel tuto povinnost nemá.
Z této skutečnosti však nebudou mít radost ani lesníci, ani zemědělci. Jedná se o to, že pokud v nějaké honitbě bude spárkatá zvěř jako je například daněk a současně se tam nachází sika, bude pro uživatele honitby velkou výhodou například fotodokumentace či videozáznam siky na poli, či v lese, a to obzvláště v případě, kdy bude takový záznam pořízen při působení škod sikou. Je nepředstavitelné, že by lesníci mohli uplatňovat škody na lesních porostech například od daňčí zvěře, když tyto škody nebudou schopni rozlišit od škod způsobených sikou. Oba tyto živočišné druhy přece škody způsobují, a to i na polních plodinách, a jak potom určit, který druh jakou škodu způsobil? V takovém případě, kdy se uživatel nedohodne na škodách s tím, že podle jeho názoru a dokumentace je způsobil sika, nezbývá lesníkům či zemědělcům nic jiného, než podat žalobu k soudu, který bude muset rozhodnout. Asi nebude v takovém případě problémem vyčíslení celkově způsobené škody, ale problém v tom, jaký konkrétní druh zapříčinil škodu v konkrétní výši. A je otázkou, zda je vůbec nějaký znalec schopen s jistotou říci, že konkrétní škodu způsobil daněk skvrnitý a nikoliv sika, když velikost a vzorec chrupu jsou prakticky stejné (samozřejmě s výjimkou kelců).
Naprostá nemožnost přikrmování a vnadění zvěře?
Další otázkou je, zda bude možné vnadit nebo přikrmovat zvěř, aniž by tato činnost byla považována za vytváření vhodných podmínek pro udržení a rozmnožování jelena siky japonského v lokalitách, kde se vyskytuje a jak by takové jednání bylo hodnoceno ze strany orgánů ochrany přírody.
Vnadění a přikrmování sice může být i omezeno nebo zakázáno v rámci opatření k zajištění regulace jelena siky japonského, ale to může mít dopad na výkon práva myslivosti – chov a lov zvěře v honitbě, jelikož v případě zákazu vnadění či přikrmování jelena siky není možné zabezpečit přikrmování ostatních druhů spárkaté zvěře, tedy především srnce obecného, jelena evropského, daňka skvrnitého a muflona tak, aby se ke krmivu nemohl dostat jelen sika.
V případě, že by ale uživatel honitby zvěř nepřikrmoval vůbec, porušoval by tím ustanovení § 11 odst. 4 zákona o myslivosti, za což by mu hrozilo uložení sankce za přestupek podle § 64 zákona o myslivosti.
V případě, že by bylo zakázáno přikrmování zvěře společně s jelenem sikou, došlo by tím k navýšení škod způsobených zvěří na lesních kulturách a zemědělských plodinách, které ale má podle zákona o myslivosti povinnost hradit uživatel honitby. Tedy v tomto případě by hrazení škod muselo být hrazeno orgánem, který zákaz nařídil. Tedy opětovně by tak toto nařízení ve finále hradili daňoví poplatníci.
Způsob usmrcování
U invazivních zavlečených živočichů zatím nebyl nikde stanoven způsob usmrcování a s ohledem na velikost tělesného rámce u druhů živočichů vyžadujících regulaci nebylo třeba výslovně stanovit parametry střelných zbraní, kterými je možno usmrcení provést. S ohledem na to, že jelen sika japonský dosahuje hmotnost až kolem 80 kg, je třeba zachovat i podmínky pro usmrcování stejné jako pro usmrcování spárkaté zvěře, s výjimkou srnčí zvěře. Pokud by totiž střelná zbraň měla nižší výkon než 1500 J 100 m od ústí hlavně, mohlo by to znamenat, že bude usmrcovaný kus trpět a jednalo by se o přestupek podle zákona na ochranu zvířat proti týrání.
Rovněž je třeba analyzovat, které zákazy usmrcování je třeba zachovat, a které mohou být uvolněny bez udělení výjimky (např. usmrcování v noci).
Závěr
S ohledem na vše shora uvedené je patrné, že nebude stačit pouhé vyčlenění siky ze zvěře, ale bude třeba zákon o myslivosti změnit i v jiných částech tak, aby byly vyřešeny shora uvedené otázky. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že se někteří extrémisté již netají tím, že obdobný postup chtějí aplikovat například v případě bažanta obecného, daňka skvrnitého, jelena běloocasého či muflona. Jak však vyplývá z této základní analýzy, nebyla by to cesta správným směrem.
Je třeba zmínit, že pro některé uživatele honiteb včetně obor, jejichž ekonomika je značně závislá právě na chovu a lovu jelena siky japonského, ať již z prodeje zvěřiny, či z poplatkových lovů, je uvedená změna velmi vážným zásahem, kterým se však orgány EU nezabývaly. Bohužel je v poslední době pro rozhodnutí orgánů EU typické, že se nezabývají dopady svých rozhodnutí, ani tím, zda jsou tato rozhodnutí realizovatelná. Připomeňme si jeden z příhodných výroků Jana Wericha, totiž:
„Nedomyslet je někdy horší, než nemyslet vůbec.“
Výše uvedené hodnocení je prvotním, nikoliv kompletním hodnocením vypracovaným v reakci na zařazení jelena siky japonského na evropský seznam invazivních zavlečených živočichů „z první vody“ a zřejmě ani není úplným výčtem problémů a otázek, které s tím souvisí. Uvedený problém si nutně vyžaduje důkladnou analýzu ze strany Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí, Státní veterinární správy a zájmových mysliveckých organizací.
Bc. Jiří ŠÍR, Mgr. Petr DVOŘÁK