Po výstavě jsme si zavolaly, domluvily termín a už sedíme v příjemném zahradním altánku v zahradě za domem v Říčanech, v krbu praská oheň a na grilu se připravují voňavé kousky daňčí a sičí zvěřiny. Příjemné popovídání může začít…
Josef: Já jsem doslova vyrostl v lese, ale nemám myslivost přímo v rodině. Můj táta se totiž věnuje výcviku psů, takže od mala jsme byli se psy v lese. Táta cvičil hlavně ovčáky a střední knírače, cvičí je už přes čtyřicet let. A jak jsem s ním chodil, tak jsem vnímal nejenom les okolo, ale také rád pozoroval zvířata a co se vše v lese děje.
Já pocházím z Říčan, jako malý kluk jsem četl dobrodružné knihy, zajímalo mne vše kolem lovu, přišlo mi to hrozně chlapské. Chlap by měl umět zvěř ulovit.
Ovlivnilo vás to nějak při studiu nebo výběru povolání?
Kupodivu vůbec ne, já dělám kancelářskou práci, věnujeme se záležitostem kolem příslušenství pro mobilní telefony. Ale zpětně si říkám, že je škoda, že jsem si neudělal lesárnu, protože v lese trávím hodně času. Kdyby to bylo možné skloubit i pracovně, to by se mi líbilo.
A kde se momentálně myslivecky vyžíváte?
Jsem členem spolku v nedalekých Světicích a nově od ledna mám svoji honitbu v severních Čechách, takže myslivost poznávám i z té druhé strany, ale musím říct, že mě to strašně baví, a i když je to hodně starostí a práce, užívám si to. Pořizuji nové kazatelny, máme nový krmelec, posedy, vše mě kolem zajištění provozu myslivosti v honitbě hrozně chytlo. Honitba je v krásné krajině Děčínska a je to pro mne obrovské odreagování, starost o honitbu se stala doslova mojí druhou prací, kterou dělám zdarma a moc rád.
Vendula: Však taky pořád doma slyším, hlavně, že mají bažanti uklizeno, krmelec je naplněný a kazatelna opravená.
Takže jste často na čekané na kazatelně?
Josef: Toho, co prosedím na kazatelně není ani pět procent času, já mnohem raději šoulám, chodím po lese, baví mě zvěř pozorovat, hledat ji. Užívám si, že mám možnost poznávat chování zvěře. Doteď z honitby Světice jsem neměl zkušenosti s jelení zvěří, tak se nově učím a poznávám, jsou to pro mne nové impulzy.
A co vy Vendulo, jak jste se dostala k myslivosti a měla jste v rodině myslivecké předky?
Já mám příbuzné u Plzně a syn mojí sestřenice je hajný, jeho táta byl taky myslivec. Mne samotnou k myslivosti přivedl až manžel, když jsme začali spolu žít, tak jsme hodně chodili do hor, hodně jsme trekovali, hodně jsme byli v přírodě, a tak se vše nějak překlopilo k myslivosti. Původně jsem chtěla být všude s manželem, ale spíš než zvěř jsem chtěla pozorovat jeho. Lovecký lístek nyní máme oba, prostě ty koníčky, které jsme spolu dělali nás propojily, i lovecký lístek jsme dělali spolu.
Vy jste taky členkou mysliveckého spolku?
Manžel mě tam nechce, přitom by ostatní byli možná rádi. Ale chodím tam někdy pomáhat na brigády, chlapi mají bažantnici a kolem je pořád práce dost.
Kam vás vzal poprvé na lov? A jakou zvěř jste už ulovila?
Byla jsem s ním už i v Africe, ale to bych ráda nechala stranou. S manželem jsem ulovila například slušného jedenáctiletého jelena z Křivoklátských lesů. Máme ho vypreparovaného doma. Už se smrákalo, já měla takovou tu filmovou představu, jak za soumraku uvidím říjícího jelena v mlžném oparu, nakonec to bylo jinak, ale i tak to byl velký zážitek. Jen mě chlapi nestihli pasovat na lovce jelenů. Úlovků bylo ještě dost jiných, ale nechci dělat nějaký podrobný výčet, nakonec vzhledem k manželově vášni se stejně za chvíli do baráku pro trofeje nevejdeme.
Jelen je pro většinu myslivců vysněná trofej, ale máte oblíbený druh zvěře, co jste ještě neulovila a chtěla byste?
Jelen je pro většinu českých myslivců asi to nejvíc, co nabízí český les, co můžete ulovit. Ale každý to má asi jinak. Já jsem se byla mnohokrát s manželem projít po honitbě, seděla jsem na posedu, pozorovala jsem nejen srnce, ale i jinou zvěř, to je nádhera a není to jen o lovu. Máme jedno místo, když zapadá slunce a vyjde vám několik kusů zvěře, pozorujete vztahy mezi nimi, já si atmosféru užívám a ani bych nevystřelila. A když už musím třeba srnce ulovit, musím si být jistá, že je odstřelový, musím mít i jistotu správného zásahu, aby srnec zůstal v ohni. Asi vám nemusím vysvětlovat jako ženě, jak je pro nás to čekání na posedu komplikované, my ženský to holt máme jinak. Vy chlapi vydržíte nehnutě hodiny sedět, já jsem hyperaktivní, pro mě jako pro člověka, který je hodně živý, je problém se na posedu nebo kazatelně soustředit, proto raději šoulám.
A když sedíte na kazatelně, promítají se vám v hlavě například záležitosti kolem vaší nadace nebo když jste v honitbě dáte svoji profesi a starosti pryč?
Já přemýšlím o tom, kde v tu chvíli jsem, o problémech a práci přemýšlím, až si lehnu do postele.
A jdete někdy na kazatelnu sama bez manžela?
Byla jsem několikrát v honitbě ve Světicích, čekala jsem na srnce. Ale raději jsem, když jsme buď spolu anebo každý na jedné kazatelně. Zrovna tento týden v sobotu vyrážíme.
Nevidím tu loveckého psa?
Zatím máme stařešinu, sedmnáctiletého psa, jednoho z nejstarších stafordů u nás. Ale lovecký pes brzo už bude, manžel plánuje malého münsterlanda.
A když ulovíte, tak preparuje trofej manžel nebo vy?
Manžel. Ale když jsme spolu začínali, tak pamatuji jednu z prvních trofejí, kterou mi strčil do kastrolu v kuchyni, strašně mi to páchlo a já musela vytahovat pinzetou ovařené kusy tkáně. To mi opravdu nedělalo radost. Ale dneska, když je sezona lovů, tak máme velký kastrol na plotně skoro pořád, už jsem si zvykla, vařím pro psa z ořezaných anebo ovařených kousků, kamarádky se mi smějí, když jim popisuji, jak je po loket lovím rukou v obrovském hrnci. Manžel si pořídil i přístroj na drcení kostí. Kamarádky nechápou, že jsem se dala na dráhu myslivosti, na tento koníček s manželem.
Máte malého syna, ten je taky vychováván k myslivosti?
Samozřejmě, že vychováváme, malému je 4,5 roku a oni dva chodí spolu zakrmovat zvěř, chodí spolu po lese, manžel ho bere i na kazatelnu. Zrovna nedávno mi z honitby posílali fotku, malý v klidu spí a Pepa čeká na zvěř. Snaží se mu ukazovat myslivost odmala, já už nabízela kamarádkám, že když teď máme tu novou honitbu, tak tam vezmeme jejich děti, aby viděly, jak to v lese chodí. Snažím se taky přesvědčit manžela, aby zašel do školky, kam chodí malý Pepa a nabídl paní učitelce přednášku o myslivosti a zvěři. Malý Pepa, když jde se školkou na procházku, tak on jediný pozná druhy stromů nebo jaká jsou v lese zvířata. Myslím, že by přednáška malé děti zajímala.
Když mluvíte o kamarádkách, jste mediálně známá osobnost, když se pak lidé dozví, že jste propadla tomuto koníčku nebo že aktivně lovíte, setkáváte se s hodně odsudky?
Kamarádky, které mě mají rády a znají i Josefa, tak samozřejmě můj přístup chápou, jen většinou řeknou, že by nedokázaly zabít zvíře. Jinak nějaké invektivy na moji myslivost přecházím v klidu, je to moje věc.
Kdo vás nezná, tak vás snadno odsoudí, neví, že myslivost provozujete společně s manželem, že chci s manželem společně trávit čas a že jsem si ho takového brala. Ze začátku, když jsme chodili na túry, tak jsem nadávala, byla jsem zadýchaná, ale pak jsem si v přírodě a myslivosti našla zálibu. Jsem člověk, který hledá pozitivní věci. Dokud byl syn malý, tak jsem s ním tolik nechodila, teď už pomalu nastává doba, kdy budeme moci chodit do lesa ve třech.
A jako ženskou mne samozřejmě zajímají i ženské věci. Ženy v zahraničí mají k dispozici mnohem více ženského mysliveckého oblečení, u nás je zatím nabídka pro ženy docela skromná. Manžel mi proto kupuje oblečení spíš za hranicemi. Chlapi, ti to mají jednodušší, vezmou si oblek nebo vestičku. Na Natuře v Lysé jsme mu koupili nový myslivecký oblek.
Dala jsem manželovi dárek k narozeninám, lov v Anglii, ulovil mundžaka a čínského vodního jelínka, byl to moc hezký zážitek. A tam se mi líbilo, jak lidé chodí oblečení, včetně žen. Pro některé chlapy je to životní styl a i myslivci, když jdou na pivo, tak na sobě mají myslivecké oblečení. Já v mysliveckém oblečení do práce chodit nemůžu, ale líbí se mi to, je to hezké.
Pojďme zpět k lovu a zvěři. Když se uloví, jak si poradíte se zpracováním? A co vy a zvěřina?
Já mám výhodu, že manžel nejenom ulovený kus zručně vyvrhne, ale taky zpracuje a je velmi dobrý kuchař. Mně zatím občas při přípravě zvěřiny ujede ruka, ale dostala jsem od vás zvěřinovou kuchařku, jsou tam docela inspirativní recepty, takže určitě něco sama zkusím.
Josef: Já myslím, že se lidé přípravy zvěřiny zbytečně bojí. Já vždy říkám, že to je stejné jako vepřové nebo hovězí. Snažím se zvěřinu propagovat, mám instagramový účet, kde nejenže propaguji práce v honitbě, ale také využití a zpracování zvěřiny. Účet sleduje už asi dvacet tisíc lidí. Pravda, někteří tam napíší, že jsem vrah, ale většina si nechá ráda vysvětlit, jak nakládat se zvěřinou, že je rozdíl mezi zvěřinou přímo od myslivců a zvěřinou ze supermarketu.
Vendula: Už jsem se dostala několikrát do debat, kdy se snažím vysvětlovat, že lov, pokud je správně proveden, je vlastně humánnější než třeba zabíjení kuřat a jiných zvířat na jatkách. A když se pak kus pořádně a správně ošetřené zvěřiny ukáže ve vaničce před zpracováním v kuchyni, pohled je už jiný. Lidé totiž ani nevědí, jak se dostane kus masa na stůl z přírody a jak z velkochovů. Ale některým lidem to stejně nevysvětlíte, kdybyste viděli, jakou jsem dostala čočku, že jsem se objevila na Velké pardubické, hned jsem byla osočena, že podporuji týrání zvířat.
Myslivost je národní nehmotné kulturní dědictví národní. To, že myslivci mají zvyky, tradice, to je součást úcty ke zvěři. Dodržujete je?
Vendula: Samozřejmě dodržujeme a já chápu myslivecké zvyky a tradice také jako přenášení historie z otce na syna jako to dělá můj manžel. Malý Pepa bude vědět, jaké jsou s myslivostí spojené zvyky, tradice a rituály, jak to je, než se zvěřina dostane na stůl. Pokud nebudeme respektovat potřebu předávat štafetu mladým, postupně přijdeme o všechny tradice. A naše myslivost si plně zaslouží, abychom myslivecké tradice ctili a opatrovali, v praxi používali a nestyděli se za to, že jsme myslivci.
Josef: Myslivost patří k venkovu a vždy byla součástí venkovské společnosti a je rozdíl v pohledu člověka z města a na venkově. I tady v Říčanech musíme trpělivě vysvětlovat, co je to myslivost a obhajovat ji.
Vendula: A nebo alespoň dosáhnout toho, aby lidé myslivost a myslivce tolerovali a věděli, že je to součást hospodaření v přírodě.
Čím myslíte, že by se myslivost mohla víc obhájit v očích nemyslivecké společnosti? Co by měli myslivci změnit?
Josef: Možná to nebude znít úplně myslivecky s výše řečeným, ale mění se doba. Myslivecké tradice jsou určitě důležité a musí se přenášet dál, ať už je to poslední hryz, nástupy, výřady, myslivecké ceremoniály atd. Ale doba i technika, kterou se dneska loví, se mění, hodně mladých to zajímá, ale bohužel stále víc jich to táhne k lovu jako takovému než k myslivosti a tradicím. Myslím, že lidé teprve později přičichnou zpátky k tradicím, většinu mladých ze začátku dnes zajímá lov. Máme nové materiály, nové přístroje a vybavení. Když lovím sám individuálně, tak lovím v moderním maskovaném oblečení, sám jsem si vyzkoušel, co šustí, co nešustí. Ale není dobře, když hned takové myslivce odsoudíme, musíme trpělivě vysvětlit, že na individuální lov ano, ale na společné lovy anebo při setkáních a akcích myslivců takové oblečení není vhodné. Musíme prostě více vysvětlovat a respektovat i novou dobu, ne hned zatracovat. Obrovsky by nám pomohlo, kdyby byl pravidelný pořad, jako má Jakub Vágner pro rybáře, někoho, kdo by vtáhnul k myslivosti a vysvětloval souvislosti pro mladé myslivce.
Dneska ty mladé zas tolik myslivecké tradice nezajímají, dojdou k nim až dodatečně, když si udělají lovecký lístek, tak chtějí hlavně lovit. Přitom mají ale problém se dostat do mysliveckých spolků, nikdo se jim nevěnuje a nevysvětluje, neukazuje, jaké souvislosti a podstatu myslivost má. Je pravda, že se nejvíc každý naučí praxí, ale musí mít kde a musí mít taky možnost poslouchat poznatky starších, jak se co dřív dělalo, jak se to dělá dneska, jak se zvěř chová. Nejvíc se totiž dozvíme od lidí, kteří mají zažité zkušenosti a desetiletí tráví v lese. Ale nesmíme ty mladé odradit a považovat je za konkurenty, musíme je vzít mezi sebe, podebatovat s nimi v přátelském duchu nejen o tom, co bylo, ale taky co je nového, jaké jsou dnes nové technologie, přístroje, vyříkat si, jak vidí myslivost oni a jak my starší. Bylo by potřeba vysvětlovat více mladým lidem, proč se loví, co je řádná péče o zvěř, neodsuzovat hned jejich pohled.
Vendula: A stejné je to s nemysliveckou veřejností, vysvětlovat trpělivě proč žijeme pro myslivost, jak to chodí v přírodě, můžeme využít vhodně i tu zvěřinu, proč je zvěřina zdravá a dietetická, jak ji jako perfektní přírodní produkt můžeme využít i v moderní kuchyni, že kuchyňská příprava zvěřiny není nic složitého. Dát na jednu stranu vah kuřata, prasata, hovězí dobytek ve velkochovech a jejich konec na jatkách a na druhou stranu vah to, že z lesa můžeme mít to nejzdravější maso. A i když řada z nemyslivců bude stále tvrdit, že je špatné, že jdeme do lesa zabít zvíře, my musíme vysvětlit, že je to nejvíc etické, protože zvíře celý život žije v lese, kde se stravuje nejlíp jak může a když ho správně střelíme, tak zhasne jak lusknutím prstu, do poslední chvíle nic nevědělo, nic netušilo, není nijak stresované. A že je to lepší, než aby celý život žilo v umělém, člověkem ovládaném, prostředí a nakonec bylo vystresované hnané ohradami na porážku.
Josef: Já jsem rád, že hodně lidí kolem sebe jsem naučil zvěřinu jíst. A když je to zajímá a ptají se, tak jim rád vysvětluji, jak to v přírodě funguje. Hodně lidí jsem už vzal do lesa, ať vidí, co to je se starat, kolik vysázíme stromků, že se dělají nové remízky pro drobnou, že se o zvěř celoročně staráme, že jen nelovíme. Toto si myslím, že většina lidí vůbec neví, neboť je problém nějakým způsobem do lidí informace dostat. Propagace myslivosti a myslivců je prostě malá. My to všechno ale přece víme a musíme si umět pomoci sami, to za nás myslivce nikdo neudělá.
Pomáhá nám v tom dostatečně myslivecká organizace?
Josef: Když se na to podívám z hlediska ČMMJ a vůbec bych nebyl myslivec, tak mně právě strašně chybí to oslovování mladých a nemyslivců. Já vím, dělají se výstavy trofejí, jenže upřímně, výstavy trofejí, laika, který není myslivec, neosloví, proč by tam chodil? Musíme k tomu přidat i jiné formy propagace než vystavit tři stovky lebek s parožím. A hlavně pečlivě připravovat akce pro děti, oslovovat nemyslivce v místních médiích, zkusit to přes zvěřinu, trubače, sokolníky a kynology. Ale chtělo by to hlavně někoho mladého, který bude používat moderní technologie, ale bude posluchače učit videi, edukativně, ukazovat, jak a proč myslivci tráví čas v lese, co myslivost všechno obnáší a vysvětlovat veškeré široké souvislosti myslivosti. Práce s lidmi je ta nejsložitější.
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ