Není to tak dlouho, kdy se celá řada chovatelů pustila do umělého odchovu zajíců s vidinou budoucího vypouštění do volné krajiny a posílení přežívajících populací, a to analogicky či podobně, jako se děje v případě kachen, bažantů či koroptví. Vznikla dokonce Asociace chovatelů zajíců. Ve vší úctě k chovatelům, je to ale smysluplná a dlouhodobě uchopitelná snaha? V následujícím textu se tedy snažím potenciální chovatele ne odradit, ale připravit na případné problémy a překážky, se kterými se mohou setkat.
Nevím, do jaké míry si mohu dovolit připodobnit nároky zajíců v umělém odchovu k odchovům králíka domácího. Nicméně, typ trávení je zcela shodný a z toho nutně vyplývají shodné požadavky na způsob podávání krmiv, na výběr jejich druhů, a hlavně na složení neboli recepturu doplňkové krmné směsi. Totéž platí o dietetice a zdravotních parametrech – nejen krmiv, ale celého chovu.
Ze shodné morfologie i fyziologie trávicího traktu a ostatních orgánů podílejících se na celkové látkové výměně (ledviny a játra) vyplývají i stejné metabolické poruchy, nemoci i parazité.
Další komplikací je vliv stresu na zaječata, ať už z ne ideálního napodobení přírodních podmínek či ze skutečnosti, že v genetické paměti zajíců domestikace prostě není. Domestikace se nejjednodušeji definuje tak, že zvířata se postupně každou generací přizpůsobují podmínkám chovu a podstatný podíl na tom má práce chovatele. Vybírá jedince podle svých požadavků a představ na budoucí užitkovost, zdravotní odolnost, velikost, chování, kvalitu produktů atd, až systematickou a cílenou prací vzniká plemeno nebo krajový ráz. Je to ověřená a účinná aplikace genetických zákonů, včetně využití genetiky samotné i působení prostředí.
Takže genetická paměť existuje a zkušení chovatelé s ní umí promyšleně a věcně pracovat. Máme-li první generaci „divokých“ zvířat v umělém chovu, musíme počítat se spoustou nečekaných, nenápadných a zcela netypických problémů. I v dobře vedených chovech hospodářských zvířat se chovatel dopustí platí jedné chyby: zvířata ji většinou tolerují neboli přečkají bez podstatných potíží. Při dvou chybách už nastávají závažné problémy a při třech problémy už... nejsou.
Tento povšechný úvod může být prodlouženým mottem pro chovatele vybavené takovou odvahou, že se do chovu zajíců skutečně pustí. A do začátku patří tři slova základního postulátu výživy a krmení králíků, který musíme u zajíců důsledně a věrně aplikovat: vláknina, vláknina, vláknina...
Protože vláknina je nejen základním energetickým zdrojem, ale hlavně nutnou podmínkou fungování složitého a na chyby i chybičky (způsobené chovatelem) citlivého trávicího traktu. A naopak, při dostatku kvalitní vlákniny, resp. přítomnosti všech jejich složek, nám králík, a snad i zajíc, sem tam něco promine.
Další významnou složkou je bílkovina. Říkáme, že zajíc je býložravec. To je pravda do té míry, že skutečně přijímá rostliny, neboli rostlinnou bílkovinu. Průchodem rostlinné hmoty trávicím traktem ovšem tato pravda končí a od slepého střeva dál díky cékotrofii má zajíc blíž k masožravci. Jedním z nudných a nezáživných poznatků výživy je, že se přijaté bílkoviny (živočišné i rostlinné) v žaludku působením žaludečních trávicích enzymů rozkládají na své základní složky, aminokyseliny, a ty jsou resorbovány v tenkém střevě.
Aminokyseliny (AK) si krmivářská věda dělí na dva užitné typy. Postradatelné, to jsou ty, které si organizmus metabolizuje sám a nepostradatelné. Nepostradatelné proto, že si je organizmus živočicha metabolizovat sám nedokáže, musí mu být předloženy v potravě. Je jich deset a bez nich to prostě nejde.
Základní jsou lyzin, methionin, threonin a tryptofan, u králíků je ještě významný arginin. Bez nepostradatelných AK organizmus matky nedokáže vystavět tkáně plodu, nosnice bílek ani žloutek, kojící matka mléko a mladý jedinec své rostoucí tkáně. Protože rostlinné bílkoviny jsou v různé míře v obsahu nepostradatelných AK deficitní, nemohou být plnohodnotnou potravou živočichů. A co s tím?
Přežvýkavci, například naše spárkatá zvěř s výjimkou zvěře černé, mají předžaludky, kde sídlí mikroflóra, která rozkládá přijatou rostlinnou potravu a množí se na ní, tedy vytváří hmotu svých těl a ta je jako mikrobiální bílkovina plnohodnotná v obsahu nepostradatelných AK. Plně obstojí v porovnání s kvalitou živočišné bílkoviny vajec nebo svaloviny. Neboli, čerta starého je kráva býložravec, například vysokoprodukční dojnice, třeba holštýnka s nádojem 100 l mléka denně na vrcholu laktace, to je značkový masožravec. Bez „masa“ vzniklého v jejím bachoru by toho nikdy nedosáhla!
Dřív jsme krávám pomáhali, produkční krmné směsi obsahovaly masokostní nebo rybí moučku. Ale, protože z krav kvůli tzv. nemoci šílených krav, která tu ve skutečnosti nikdy nebyla, se ono šílenství přeneslo na úředníky několika významných státních orgánů, načež nadělali spoustu šílených opatření, včetně zákazu zkrmovat živočišné moučky přežvýkavcům. A po nějakém čase vše bez vysvětlení utichlo a skončilo, jen ten zákaz zůstal.
Koňovití jsou příkladem využití rostlinné potravy ve prospěch energetického metabolizmu. Nemají předžaludky, ale mohutně rozvinuté slepé střevo. A mikroflóra je tu téměř identická jako u přežvýkavců a rozkládá vlákninu z potravy na jednoduché cukry, ze kterých postaví mastné kyseliny. Ty se přes síť vlásečnic ve stěně střeva dostávají do krve, pak do jater k výrobě tuků. zásobních, mléčných, k přímé i pozdější energetické potřebě a metabolicky specifických tuků. I tento model je převzat z bachoru přežvýkavců.
Jenže z koňské slepého střeva putuje trávenina do tlustého a pak defekací z organizmu definitivně odchází i s hmotou mikroflóry, B vitaminy a dalšími biologicky účinnými látkami, které se přes stěny střev vstřebaly jen částečně. Koňovití si ale takové trestuhodné plýtvání mohou dovolit, mají dlouhé a pořádně osvalené nohy, díky nimž putují v přírodě za kvalitní pastvou, podle druhu a destinace desítky až stovky kilometrů daleko, a z mladé zelené hmoty si opatří bílkoviny, jaké potřebují.
Jiným zajímavým modelem jsou pštrosi, rovněž hrdí majitelé funkčního a mohutného slepého střeva. Ve stepích a na pampách se živí rostlinnou potravou, ve slepém střevě stejně jako u koní mikroflóra rozkládá vlákninu na jednoduché cukry, opět je to pokrytí energetických nároků organizmu. Ale, před snáškou se pštrosí slepice změní v predátory a loví ještěrky, drobné hlodavce... Bez živočišné bílkoviny by totiž vejce nemohly vytvořit. Je to ověřeno v hospodářských chovech. Mimochodem, shodné jsou u koní a králíků i vysoké nároky na vitamín E.
Proč tím čtenáře otravuji? Nějakými krávami, koňmi...? Protože je třeba uvědomit si a umět pracovat se skutečností, že podstatou výživy u zvířat s mikrobiálním trávením není to, co sežerou, ale to, co se s krmivem děje v trávicím traktu. A co z něj trávicí trakt s naší pomocí dokáže vytvořit. A jak říká vždy na závěr svých historek jeden komik, o tom to je. Ale má to háček, dokonce pořádný hák. Trávicí trakt se slepým střevem je extrémně citlivý na dietetické chyby, o zdravotních nemluvě, které často páchají nedbalí nebo neznalí majitelé těchto zvířat.
Dovolte mi vyjmenovat
zásadní dietetické chyby.
Náhlá změna krmení: Na naší loučce dojde luční porost. Buď nezapršelo nebo jsme rozšířili chov. Co udělá držitel králíků? Hupky dupky do jetelového nebo vojtěškového pole. O malér je postaráno. Úplně jiné krmení lišící se ve všech živinových parametrech. A mikroflóra s tím otráveně sekne. Tohle neustojí. Její podstatná část vyhyne, rychle a razantně se změní prostředí trávicího traktu. Čekající a číhající patogenní mikroflóra (mimo jiné
Clostridium perfringens) se radostně protáhne a vyrazí, ne do práce, ale do útoku. Napřed průjmy, pak úhyny většiny mláďat. Staří králíci (zajíci) jen zhubnou a pro zbytek sezony se od nich ničeho nedočkáme. I záměna seno za seno za jeden den může mít negativní vliv, stejně tak záměna ovsa za ječmen, jiný luční porost...
V blízkém okolí se objevil
nový výrobce krmných směsí se senzační levnou nabídkou. Tak nakoupíme a hned radostně krmíme. Na rozdíl od chovatele mají zvířata rozum a nová krmná směs jim moc nejede. Tím eliminují nejhorší průšvih. Nicméně, matky uberou na produkci mléka a mláďata na přírůstku.
Dojde seno, tak přidáme zeleného krmení. Velká chyba. Seno je a musí být základní stabilizace krmení zvířat s mikrobiálním trávením. Protože je pořád stejné. Ideální je také stále stejný příkrm obiloviny, nejlépe ovsa, popř. ječmene, ale čím víc slupek, tím lépe. Nikdy pšenici nebo kukuřici. Ve velkých chovech se seno dá nahradit senáží, ale u zajíců nebo králíků to vhodné není.
Klasické zdravotní chyby:
nahnilá nebo namrzlá řepa, mokré nebo zapařené krmení, plesnivé seno – stačí i slabý závan zatuchliny. Jiný problém mohou být mykotoxiny. Ty nejsou vidět ani cítit, jsou termostabilní a s předlouhým poločasem rozpadu. Krmiva si je opatří během vegetace. Mohou vyvolat netypické zdravotní problémy nebo rovnou úhyny.
Úplně špatně sestavená krmná dávka: Nedostatek vlákniny, nadbytek bílkovin, nedostatečné napájení.
Úplně ze všech nejhorší chyba: nadbytek škrobu – z nevhodné krmné směsi nebo „moc“ obilovin. Enzymatický aparát králíků i zajíců během fylogeneze (vývoj druhu) neměl důvod posilovat produkci enzymů (trávicí šťávy) k rozkladu neboli využití škrobu. Výsledek je ten, že škrob z krmné dávky doputuje téměř netknutý do slepého střeva a podlehne rychlému a intenzivnímu mléčnému kvašení. A zase ten stejný průšvih. Okyselení neboli změna pH prostředí v trávicím likviduje příznivé, slabě zásadité prostředí střev. Rozmnoží se patogenní mikroflóra, produkující své metabolické jedy (enterotoxiny). Následují kruté průjmy a hromadné úhyny. U zajíců, předpokládám, je toto riziko „o řád“ vyšší.
S tímhle vším se lze v praxi setkat. Vyjmenované chyby o něco lépe snáší či přečkají přežvýkavci. Pro slepé střevo mohou být a často bývají fatální. Jak se jim vyhnout?
Konzervativnost, první cnost:
Stále stejně sestavená krmná dávka. Maximum sena, nasečeného na stejné louce, z jedné seče na celé období – to je v praxi nedosažitelný ideál. Tak, alespoň, nestřídat vojtěškové – jetelové – luční nebo se senem porůznu nakoupeným. Seno skutečně nemusí mít vysoký obsah bílkovin, protože mláďata mají napřed mléko od samice a později už funguje cékotrofie. Seno sečeme nejlépe počátkem květu převládajících trav. Seno by mělo být významně dominantní složkou krmné dávky (KD). Kdo ví, co je sušina, bude seno podávat tak, aby jeho sušina tvořila 2/3 celkové sušiny KD. Zbývající podíl potřeby – oves, kvalitní krmná směs pro králíky. Nejlépe individuálně sestavená, o tom dále.
Zelené krmení: Zase úvaha od králíků – ono to vypadá přirozeně, ale rizika převažují. Zatažení chorob a parazitů, změny vlivem počasí, riziko zapaření hmoty, toxické byliny. Výhodou je snížení stresu – už zmíněný konflikt s genetickou pamětí plus obsah dobře využitelných vitaminů (betakaroten, E vitamin...). Ale dobře usušené a uložené seno je poskytuje také, v téměř stejném množství. Seno je také dobrým zdrojem vápníku.
Vegetační voda ze zelené hmoty je také klad, ale napájet musíme tak jako tak.
Seno i zelená hmota je podnětem pro činnost, zvíře si pomalu kouše a nenudí se, nerozvíjí zlozvyky. Nicméně, zajíce bez přiměřeného množství čerstvých rostlin odchovat nelze. Obvykle se pro zajíce jako nejvhodnější doporučují tyto rostliny:
Traviny: Psárka luční, kostřava luční i červená, bojínek luční a lipnice obecná, roční i luční, trojštět žlutavý. Zajímavou pozici může mít oves jako plodina na zeleno. Sít se dá prakticky kdykoliv, tedy během vegetace. Rychle se vyvíjí a má vhodný poměr mezi vlákninou, energií a bílkovinami. Jako čerstvý je oves vhodný až po stádium mléčné zralosti zrna, optimální po vymetání. Jsou také dobré zkušenosti s usušením ovsa na seno.
Zajímavé by mohlo být žito, klasické i svatojánské. Jeho nevýhodou je rychlý vývoj, snad by se dalo kombinovat s ovsem pro podobné výživné hodnoty. Žito je v krmných plodinách první v jarní vegetaci a vhodnosti ke krmení.
Dvouděložné rostliny: Vhodné jsou všechny jetele i vojtěška. Ale, vojtěška je sice zdrojem vysoce kvalitních bílkovin, nicméně její velmi rychlý vývoj předstihuje možnosti návyku. Vhodnější než čistá kultura jsou vojtěškotrávy. Literatura nepředpokládá, že by pro zajíce byly vhodné vikve. Jetele jsou pro podstatně pomalejší vývoj vhodnější.
Sena: vojtěškové má nemilou vlastnost snadného opadání lístečků při manipulaci se suchou hmotou. To se týká už obracení téměř vysušeného sena. A samotné stonky nám zajíci žrát nebudou. Jetel je vhodnější, jetelotráva ideální. A pak dokázat vytvořit návyk na seno u dospělých samic.
Řepa i mrkev je dobrý komponent. Ale cukrovka a v ní zvýšený cukr potřebuje návyk. Mrkve byly vyšlechtěny na vyšší obsah cukru, to také není úplně ideální. Když mrkev, tak krmná.
Ovoce je chuťově atraktivní, ale rizikové pro vysoký obsah cukru. To také může vést k vývoji kyseliny mléčné ve slepém střevě.
Obiloviny. Ideální je oves. Ve srovnání s ostatními obilovinami má méně škrobu, ale vyšší obsah tuku. U zajíců je to významnější než u králíků, a tak je lépe dát si víc práce s jeho zajištěním. Kupujeme jen smyslově bezvadný – s typickou „nazlátlou“ barvou a příjemnou vůní. V pluše musí být velká obilka, oves má mít v dlani váhu. Ječmen už je s otazníkem, pšenice a kukuřice nikdy.
Zajíci a krmné směsi?
Proč ne. Jsou dvě možnosti. Krmná směs pro králíky s parametry skutečně pro králíky. Nebo, od výrobce ochotného k splnění (dost obtížně) specifických parametrů, hlavně ve vláknině. Dál v harmonickém poměru bílkovin a energie, vhodným obsahem minerálních látek a vitaminů. Co je zcela podstatné, s minimem škrobu.
Podrobný obsah minerálních látek a vitamínů už přesahuje možnosti tohoto textu, ve speciálních literatuře jsou k dispozici.
Na farmách se osvědčil napřed zajímavý experiment, později zavedený postup, zvaný restrikce výživy. Při snížení energetických komponentů v krmné dávce kojících samic před odstavem o asi 7 % a současném zvýšení obsahu vlákniny (např. náhradě sena za ječmen) došlo ke snížení mortality mláďat. K podobnému výsledku se došlo při přikrmování mláďat před odstavem, tedy v době, kdy mléko už není rozhodující pro jejich vývoj, ale mláďata jsou velmi „zranitelná“ jakoukoliv dietetickou chybou. I zde restrikce přinesla snížení úhynů a kupodivu, nesnížil se přírůstek mláďat.
Vláknina: Pro závažnost a zároveň předpoklad spolupráce chovatele zajíců se specialisty na výživu se pustíme na pole poněkud přesnějších definic. Vláknina je skutečně limitní faktor úspěšnosti, stejně jako co nejnižší obsah škrobu. Můžeme ji definovat jako součet neškrobových složitých cukrů (jsou to v podstatě rostlinná pletiva) a ligninu (zdřevnatělá rostlinná pletiva, třeba stébla zralých obilovin, slámy i příliš starého sena, podzimní stařiny.... Ty jsou v závislosti na stupni lignifikace více či méně rozložitelné pouze enzymy mikroflóry slepého střeva. Deficit vlákniny vede k vážným trávicím problémům, průjmům a mortalitě rostoucích králíků (mortalita = úmrtnost, morbidita = nemocnost). Se vším důrazem a vážností si dovolím předpokládat, že u odchovávaných zaječat, včetně kojících matek a mláďat po odstavu je citlivost na tento parametr řádově vyšší než u králíků. A chyba v jejím obsahu může být důvodem neúspěchu i při dodržení všech ostatních parametrů.
Nám stačí poznatek, že obsah ligninu a celulózy nesmí v KD králíků / zajíců klesnout pod 20 %, a to to je v kompletní směsi pro faremní chovy sakra tvrdý ořech. Tolik vlákniny způsobuje výrobcům riziko nedokonalé granulace. Zkušený amatérský chovatel toho dociluje senem sečeným v pozdějších fenofázích, přídavkem slámy a jistě, jak jinak, přídavkem skutečného dřeva. Symbolicky jej nazvěme
superlignin. Co jiného než větvičky, co pánům králíkům, zajícům, ráčí chutnat. Zvláště lze doporučit vrby, pro obsah přírodní formy salinomycinu, který spolehlivě potlačuje patogeny trávicího traktu. Vrba má rodový název
Salix. Nouzově lze podávat i kvalitní slámu. Hryzání větviček je hrou a fyziologicky i psychicky nutnou činností zajíců.
Je ještě třeba zmínit pektiny a hemicelulózu, tzv. stravitelnou vlákninu. Stravitelné i pro nás, nedokonalé tvory s jediným žaludkem. Její význam je v energetické hodnotě. Je to náhrada pro králíky nebezpečného škrobu, také pozitivně rozvíjí fermentační aktivity mikroflóry a zlepšuje pH v celém střevním aparátu. Typickým krmivem je řepa a mrkev, jako komponenty mohou přínosné krm. směsí jablečné výlisky a hlavně cukrovarské řízky.
Škrob je ve výživě zajíců obdoba smrtelného nebezpečí a pro řadu chovatelů, bohužel a kupodivu, bílé místo na mapě jejich znalostí. Škrob v KD nebo dávce krmné směsi nesmí v období odstavu přesáhnout 14 %, čím méně, tím lépe. Později je limit 18 %.
Dovolím si připojit osobní zkušenost z praxe výživy a krmení zvířat se slepým střevem (koně, pštrosi, králíci). Ideálním zdrojem energie jsou krmné oleje. Používají se směsné oleje, slunečnicový, sójový, řepkový a z ostropestřce. Do granulovaných krmných směsí se dá zapravit max. 5 % olejů, a to už je, jako energetický přínos, znát.
A v přímém krmení – rád bych, aby mi bylo věřeno, že sportovní koně v intenzivním tréninku dostávají denně (po pozvolném návyku) 1 litr oleje, a to není vrcholná hranice, bez dietetických problémů. I to může být inspirací pro odchov zajíců.
A skutečně vážným zájemcům doporučuji navštívit králičí farmu. Na místě uvidí „o co jde“ a budou inspirováni k dotazům a hledání řešení řady problémů. I když, samozřejmě, umělý odchov zajíců se jako intenzivní faremní chov rozhodně vést nedá.
Zajíce musíme odchovat schopného po vypuštění do přírody (honitby) samostatného života. To předpokládá velmi pestrou krmnou dávku. Je velmi náročný na podmínky prostředí, složení krmení i veterinární péči. A zároveň musí mít perspektivu přikrmování po vypuštění, vybudování krmných míst v dosahu vypuštěných zajíců.
V příspěvku je vyjádřena ryze krmivářská praxe a úvaha, odvozená ze skutečně zásadní až detailní podobnosti trávicího traktu a způsobu výživy králíků a zajíců. Stojí za zmínku, že řada zkušených, ale velmi konzervativních chovatelů králíků, se kdysi dříve velmi zásadně stavěla proti granulovaným krmným směsím. Pravdu měli v tom, že se výrobci museli naučit používat správné receptury a překonat technologické problémy s vysokým obsahem vlákniny.
Nikoliv paradoxem, ale věcnou skutečností je, že zásady dietetiky, zdravotního působení krmiv, jejich druhů a způsobů podávání jsou shodné u zvířat v zoologickém zařazení tak rozdílných, jako je kůň, pštros a králík + zajíc. Příčina je v tom, že mohou být v zoologickém sytému zařazeni jakkoliv rozdílně, ale stejné životní prostředí během fylogenetického vývoje vede ke stejnému druhu potravy a ta zase ke stejnému vývoji a funkcím trávicího traktu. A o tom to je…
A tak snad jen úplně poslední poznámka týkající se čísel, poznámka psaná ne pro zpochybnění umělého chovu zajíců, natož pak nadšených chovatelů, opravdu jen na střízlivé porovnání... Podle myslivecké statistiky (2024) je jarní kmenový stav zajíců 257 000 kusů, ulovilo se 40 000 ks, dalších 144 000 ks se v ověřitelných zdrojích informací uvádí jako počet sražených zajíců na silnicích za rok. Oproti tomu se v jiných veřejně dostupných údajích uvádí, že je v ČR evidováno 130 chovných párů zajíců, přičemž se ročně odchová 900 až 1000 zajíčat, přičemž se drtivá většina po odchovu vypustí do volné přírody.
Zcela určitě je zajíc naprosto jasný bioindikátor stavu přírody citlivě reagující hlavně na způsob zemědělského hospodaření. Bez jakékoliv konotace s výše napsaným je jasné, že jen umělým odchovem nemůžeme stavy zaječí populace zásadně pozvednout, zásadní jsou kroky a aktivity myslivců a zemědělců k tomu, aby se zemědělská krajina stala pro zajíce pestřejší a přívětivější. Bude-li mít zajíc dobré životní podmínky, stavy jistě zareagují. Nakonec příkladem mohou být v posledních letech až překvapivě rostoucí stavy „lesních“ zajíců, kdy se hlavně po kůrovcové kalamitě a v souvislosti se zalesňování zásadně změnila struktura lesních komplexů, lesy se prosvětlily, přibylo listnáčů i pionýrských dřevin, ale také přibylo mnoho pro zajíce lákavých mladých sazenic…
Martin MOHELSKÝ