V Rakousku se v posledních desetiletích v celé zemi výrazně zvýšil, jak počet ulovených srnců, tak celé populace srnčí zvěře (graf 1), a to navzdory snahám myslivců o stabilizaci nebo snížení populace. K nárůstu došlo především v oblastech, kde se jiné druhy spárkaté zvěře nevyskytují nebo je jich relativně málo (graf 2).
V Německu (s podobným systémem lovu) je situace velmi podobná, i když v nových spolkových zemích v poslední době k žádnému rozpoznatelnému nárůstu nedošlo. Ve Švýcarsku a Jižním Tyrolsku s jinými systémy lovu je situace poněkud odlišná (graf 3).
Proč tomu tak je?
V Rakousku křivka odstřelu od druhé světové války ve vlnách stoupá. Vždy, když se zdálo, že nárůst početních stavů srnčí zvěře je již pod kontrolou, počty ulovených kusů klesly, aby krátce nato opět vzrostly. Přibližně posledních deset let se odstřel srnčí zvěře drží na nebývale vysoké úrovni. V posledních letech bylo v Rakousku uloveno přibližně 286 000 kusů srnčí zvěře, zatímco před 66 lety (1955) to bylo pouze 87 000 kusů. V Německu stoupl odstřel z přibližně 632 000 kusů v roce 1970 na 1 286 000 kusů v roce 2020. K tomu je třeba připočíst počet nalezené uhynulé zvěře, který v Rakousku kolem roku 1970 činil přibližně 26 000 kusů, zatímco v posledních letech se zvýšil na přibližně 73 000 kusů. Podíl uhynulé zvěře na celkovém počtu evidovaných kusů v Rakousku se zvýšil z 15 % (1970) na 20 % (2021). Rostoucí podíl uhynulé srnčí zvěře svědčí o tom, že se hustota srnčí zvěře zvyšuje.
Otázka však zní, zda početně narostla populace srnčí zvěře navzdory zvýšenému odstřelu, nebo právě kvůli němu?
Lze vůbec z rostoucích čísel odstřelu usuzovat, že populace početně roste?
Může dnes srnčí zvěř žít ve vyšší hustotě, než tomu bylo v minulosti?
Jádro problému
Zvýšený odstřel srn a srnčat je v praxi považován za nezbytný předpoklad účinné regulace populace srnčí zvěře. Tento výpočet však funguje pouze tehdy, pokud je populace skutečně regulována, tj. pokud odstřel plus úhyn dosáhne úrovně přírůstku. Pokud je však přírůstek vyšší než úbytek, jak tomu zřejmě bylo doposud, maximalizuje tento způsob lovu přírůstek zbývající populace a vede tak k vyšším stavům zvěře. Odstřelem totiž jen „běžíte“ za vývojem populace a dokonce ji zvyšujete.
Hlavní problém spočívá v trvalém podhodnocování populace a přírůstku. Důvodem je nemožnost sčítání srnčí zvěře na stanovištích bohatých na úkryt a také přehnaná opatrnost myslivců, aby nedošlo k příliš silnému zásahu a trvalému snížení populace. Zejména v případě srnčí zvěře by to chtělo více odvahy k občasnému odstřelu výrazně nad úroveň přírůstku a následnému snížení populace. To by vedlo k přirozenějšímu vzestupu a poklesu populace, což by bylo ku prospěchu jak srnčí zvěři (lepší kondice a trofeje), tak lesním porostům (menší okus s výhodami pro obnovu lesa).
Pokud by populace příliš poklesla, stačí jen několik let, aby se srnčí zvěř po snížení počtu kusů odstřelem vrátila na předchozí úroveň hustoty, nebo ji dokonce překročila. V této souvislosti by bylo zajímavé zjistit, zda jsou poklesy na křivce odstřelu (obr. I) důsledkem nižší populace srnčí zvěře, nebo pouze snížené pozorovatelnosti a snížení plánu odstřelu. Je velmi pravděpodobné, že populace nebyly nižší, ale že v důsledku snížené pozorovatelnosti byly pouze zredukovány plány odstřelu; a proto každé snížení odstřelu zatím vždy vedlo jen k tomu, že brzy následovaly, nebo dokonce musely následovat, nové rekordy v odstřelu.
Kromě odstřelu ale existují i další možnosti myslivecké regulace populací, ale těm není věnována příliš velká pozornost. Zejména omezení přikrmování a cílené ponechávání starých srnců, kteří zpravidla obývají rozsáhlá území, by mělo hrát mnohem větší roli ve velkoplošných plánech opatření tam, kde existují problémy a nelze dosáhnout požadovaných nižších počtů odstřelem. Mohla by se tak ve větší míře využít samoregulační schopnost srnčích populací, zejména v horských oblastech a v lesních oblastech s relativně přirozenou strukturou.
Často kladené otázky
Co bylo v minulosti s nižšími stavy srnčí zvěře jinak?
Lze předpokládat, že v 50. a 60. letech 20. století se v mnoha oblastech Rakouska téměř nelovily srny a srnčata. To znamenalo, že se srnčí zvěř mohla rozmnožovat do značné míry bez kontroly ze strany myslivců. Tehdy však bylo srnčí zvěře méně. Muselo však žít velké množství starých srn s nižším přírůstkem. Sezóny odstřelu srnčí zvěře byly mnohem kratší než dnes, což znamenalo, že byl menší lovecký tlak a srnčí zvěř byla během roku lépe vidět a bylo možné ji snáze lovit. V zimě byla srnčí zvěř mnohem méně přikrmována. Také životní prostředí bylo jiné, změnilo se zemědělství a lesnictví, klima, byl jiný cestovní ruch atd.
Zvýšily se skutečně populace srnčí zvěře?
Nejprve je třeba pečlivě prozkoumat skutečný nárůst populace v porovnání s trendem odstřelu. Jedno je jisté, pokud se odstřel skutečně dlouhodobě a na velkých plochách stále zvyšoval, pak byl nižší než přírůstek, a to přesto, že došlo k jeho zněkolikanásobení. Nárůst odstřelu tedy nevedl ke snížení populace v celostátním měřítku, neboť všude tam, kde se dlouhodobě mohlo lovit hodně zvěře, muselo být vždy k dispozici odpovídající množství zvěře.
Na otázku, zda bylo před padesáti lety skutečně méně srnčí zvěře než dnes, však není tak snadné odpovědět. V zásadě platí, že se populace nemusela zvýšit, nebo alespoň ne v takové míře, jak se odráží v trendu odstřelu. Možná již v 60. letech 20. století existovaly relativně vysoké stavy srnčí zvěře, které však byly regulovány méně odstřelem a více přirozenými faktory mortality (množství uhynulé zvěře).
Teoreticky je tedy možné si představit, že se stavy srnčí zvěře poté, co byly během války sníženy, mohly již v 60. letech 20. století zvyšovat při malém nebo žádném odstřelu srn, dokud se nepřiblížily místní biotické únosnosti stanovišť a samoregulační mechanismy srnčích populací tak nebyly účinnější.
V každém případě však odstřel populaci nestabilizoval, ale pravděpodobně pouze snížil počet uhynulé zvěře a podpořil její přírůstek, čímž podpořil vyšší hustotu zvěře.
Jak je známo z některých odborných studií, srnčí zvěř má své vlastní regulační mechanismy, v tomto případě ve smyslu „brzdných mechanismů“ při dosažení únosnosti stanoviště: více uhynulé zvěře, nižší přírůstky, opožděná pohlavní dospělost, vyšší průměrný věk a také větší teritoria, což vede ke snížení nebo alespoň stabilizaci hustoty zvěře.
Samotné statistické údaje o odstřelu proto nedávají jasnou odpověď na otázku, zda byla populace srnčí zvěře před několika desetiletími výrazně nižší.
Pokud se však pro posouzení dlouhodobého vývoje populace srnčí zvěře použijí kromě celostátních oficiálních statistik odstřelu také další informace z přesněji analyzovaných oblastí, lze v případě Rakouska po roce 1960 pozorovat jasný nárůst populace srnčí zvěře.
Také prostorové rozmístění srnčí zvěře se zvýšilo, zejména v méně příznivých lokalitách pro srnčí zvěř v horách a v klimaticky suchých oblastech ve východních oblastech Rakouska je dnes výrazně více srnčí zvěře než v minulosti (viz graf 2).
Jsou statistiky odstřelu správné?
Jedná se o často kladenou otázku. Byly při rostoucím tlaku posledních tří desetiletí na splnění vysokých cílů odstřelu skutečně uloveny všechny kusy srnčí zvěře (zejména srny), které byly uvedeny ve výkazech a následně ve statistice? A naopak, je možné, že v minulosti nebyla srnčí zvěř ve výkazech odstřelů uvedena, přestože byla ulovena? Vyvažují se snad tyto dva faktory navzájem? To se asi nikdy s jistotou nedozvíme.
Jak reagují populace srnčí zvěře na pokusy o snížení početních stavů odstřelem?
Populace srnčí zvěře mají účinné mechanismy, jak čelit zvyšování odstřelu a pokusům o redukci stavů, aby mohly dále růst až k hranici biotické únosnosti biotopu (maximální počet srnců, který může v biotopu žít). Biotická hranice je v dnešních lesních oblastech obvykle podstatně vyšší než hranice hospodářské únosnosti.
Zvýšený odstřel má zpočátku za následek menší počet uhynulých kusů, protože ostatní (přirozené) faktory mortality jako je stáří, nemoci, nedostatek potravy a usmrcení na silnicích, se snižují, a tak navzdory zvýšenému odstřelu se celkový počet uhynulých zvířat zpočátku nezvyšuje, ale zůstává stejný (kompenzační mortalita).
Pokud se odstřel dále zvýší, průměrný věk srnčí zvěře obvykle také klesne. Mladí srnci mají menší teritoria, která brání před soukmenovci. To znamená, že na stejném území je „místo“ pro více srnčí zvěře.
Dále se zvyšuje rychlost růstu a celkový přírůstek, protože v důsledku dočasně snížené hustoty zvěře jsou kusy, které jsou méně stresovány ostatními jedinci svého druhu, zdravější a fyzicky silnější, srny mají více srnčat a úspěšněji je odchovávají.
Tato stimulace růstu samozřejmě funguje jen do určité horní hranice pro daný druh a není bez omezení. U srnčí zvěře však může tempo růstu kolísat mnohem více než třeba u jelenů a kamzíků. Jsou známy hodnoty od 60 % do 140 % (podíl srnčat v srpnu ve vztahu ke všem kusům srnčí žijícím v dubnu).
Obecně sice platí, že regulace nebo redukce populace zvěře vyžaduje odstřel převyšující kompenzační mortalitu a dodatečný přírůstek, ale v případě srnčí zvěře existuje velký manévrovací prostor, což znamená, že je třeba místní populaci srnčí zvěře velmi dobře znát a dlouhodobě pozorovat a podle toho zodpovědně redukovat a volit vhodné způsoby a techniky lovu.
Co způsobilo, že se populace srnčí zvěře v Rakousku za posledních šedesát let zvýšila?
Příčin nárůstu populace je několik a mohou se vzájemně ovlivňovat s různou intenzitou v závislosti na oblasti a čase. Především změny dnešní kulturní krajiny vedly ke zlepšení možností přežití srnčí zvěře. Zlepšené přežívání však nemusí nutně znamenat lepší kvalitu života zvěře; ta by mohla přežívat i ve vysokých hustotách bez jakékoliv péče. Výhody kulturní krajiny spočívají především ve změnách biotopu příznivých pro srnčí zvěř díky zemědělským a lesnickým opatřením a ve zvýšeném přikrmování zvěře. Nedostatečná kompenzace odstřelem zvěře pak vyplývá jednak z nedostatku možností odstřelu (nejsou kapacity lidské = nedostatek pravidelných lovců), a jednak z nedostatečné ochoty k odstřelu na straně myslivců. Důležitou roli hraje nevhodná technika a strategie lovu.
Podle dosavadních poznatků vedly k vyšší biotické kapacitě biotopu a ke zvýšení hustoty srnčí zvěře následující tři hlavní faktory.
Přikrmování v zimě
Zimní přikrmování v horách vedlo k velkému nárůstu kapacity zimního biotopu srnčí zvěře. Stále lepší a hustší infrastruktura lesních cest nejenže přinesla více okrajových linií do životního prostředí srnčí zvěře, ale zároveň usnadnila přikrmování. Bez přikrmování by srnčí zvěř v horách z velké části migrovala z letních stanovišť ve vysokých nadmořských výškách na vzdálenost několika kilometrů do klimaticky a potravně příznivějších lokalit, kde by přezimovala a na jaře opět migrovala do hor za první zelení. To prokázaly zejména švýcarské studie.
Zimní přikrmování navíc vede k menšímu počtu uhynulé zvěře a většímu přírůstku.
Dostatek potravy snižuje teritoriální chování srnčí zvěře (menší teritoria, možnost vyšší hustoty zvěře).
Mnoho myslivců možná ani neví, že starší srny také hájí teritoria, přičemž příbuzné srny jsou tolerovány více než nepříbuzné; ELLENBERG (1978) hovoří o tzv. klanových teritoriích srn. Na rozdíl od srnců jsou starší srny většinou celoročně nekompatibilní, zejména s nepříbuznými srnami.
Lov
Lov změnil teritoriální chování srnců, zvýšil rychlost růstu a snížil přirozenou mortalitu. Pravidelný odstřel usedlých teritoriálních srnců a srn (spolu s přikrmováním) vedl ke zmenšení teritorií, a tím k většímu počtu srnců na stejné ploše.
Včasný odstřel srnčat bez odstřelu srn, které k nim patří, vedl ke snížení počtu srn, ale i následné vyšší míře přírůstku těchto srn, přičemž navíc také odstřel starých srn, které nevodily srnčata, vedl k menším teritoriím a vyšší míře přírůstku.
Dlouhé doby odstřelu spolu s neúčinnými formami lovu a výraznými vlastními omezeními ze strany myslivců při selektivním odstřelu zvyšovaly lovecký tlak (rušení zvěře myslivci) a vedly k tomu, že srnčí zvěř byla v oblastech bohatých na možnosti úkrytu plašší a do značné míry špatně obeznatelná a dostatečný odstřel ke snížení nebo stabilizaci vysokých populací již téměř nebyl možný.
Lov se také stal obtížnějším a časově náročnějším, protože se zvýšila frekvence neloveckého rušení, především v důsledku různých volnočasových aktivit.
Kromě toho došlo v posledních desetiletích pravděpodobně k selekci srnčí zvěře ve prospěch plachých zvířat, protože méně plachá zvířata byla častěji ulovena.
V budoucnu bude proto ještě obtížnější dostatečně regulovat stavy zvěře, aby se zabránilo škodám způsobeným zvěří. Kromě toho budou myslivci, kteří mají tento úkol vykonávat jako službu ve svém volném čase, stále více přetěžováni kvůli rostoucímu nedostatku času a mysliveckých znalostí.
Životní prostor
V naší kulturní krajině jsou možné stále vyšší hustoty srnčí zvěře, mnohem vyšší než v dřívější původní krajině bez vlivu člověka. Nejvyšší hustoty se vyskytují v biotopech bohatých na potravu a v okrajových zónách jako jsou např. příznivé možnosti celoroční pastvy díky zemědělství a lesnictví, mnoho lesních a křovinatých okrajů, okraje mýtin, lesní cesty, větrolamy, možnosti úkrytu v kukuřičných polích atd. Těchto segmentů krajiny, které jsou pro srnčí zvěř velmi atraktivní, přitom neustále přibývá. V Rakousku se proto oblasti s nejvyšší hustotou srnčí zvěře nacházejí v kopcovitých oblastech s různorodým zemědělským a lesnickým hospodařením a vysokou hustotou vizuálně nápadných okrajů, které jsou pro život srnčí zvěře nejatraktivnější.
Celkově lze říci, že zimní přikrmování, současná struktura vegetace v kulturní krajině s mnoha okrajovými zónami a potravní nabídkou bohatou na živiny, stejně jako způsob lovu, do značné míry převážily nad mechanismy přirozené autoregulace srnčích populací. Největší vliv na to má pravděpodobně absence přirozeného nedostatku potravy.
Tuto regulaci musí nyní převzít myslivci a jejich lov, ale bude to vůbec možné?
Jakou roli hrají ostatní druhy spárkaté zvěře a velcí predátoři?
Tam, kde se v jedné oblasti vyskytuje více druhů spárkaté zvěře, je srnčí zvěř z hlediska využití prostoru víceméně dominantní vůči ostatním druhům, přičemž srnčí zvěř je ale stále relativně slabším druhem. Například tam, kde je srnčí zvěř jediným přítomným druhem, může být hustota srnčí zvěře obecně vyšší než v oblastech s vysokým výskytem jelení zvěře nebo s výskytem několika dalších druhů spárkaté zvěře. V oblastech, kde došlo k výraznému snížení stavů srnčí zvěře a srnčí zvěř nebyla intenzivněji lovena, se populace srnčí zvěře na uvolněných stanovištích často velmi rychle zase zvýšily, což bylo opakovaně pozorováno v praxi.
Z hlediska početnosti je tedy srnčí zvěř propojena s ostatními druhy spárkaté zvěře, proto by se na ně při řešení odpovídajícího a potřebného počtu srnčí zvěře mělo pohlížet a nezacházet se srnčí zvěří izolovaně, ale vždy v koordinaci s ostatními v dané lokalitě žijícími druhy. To je třeba zohlednit i při interpretaci trendů odstřelu.
V oblastech, kde je běžná jelení zvěř, je dlouhodobá populační dynamika srnčí zvěře obvykle méně výrazná než v oblastech, kde je jelenů málo nebo zde vůbec nežijí. Ve Švýcarsku a Jižním Tyrolsku se jelení zvěř rozšířila teprve v posledních desetiletích a působí tak proti nárůstu stavů srnčí zvěře. V těchto dvou zemích navíc platí jiné systémy lovu než v Německu a Rakousku.
Proti dalšímu nárůstu stavů srnčí zvěře by mělo působit i rozšíření prasete divokého, což platí i pro nárůst počtů rysa ostrovida, vlka a šakala. Z oblastí s trvalým výskytem vlků nebo rysů přicházejí zprávy, že je tam nyní výrazně méně srnčí zvěře než před příchodem těchto druhů, změnilo se i prostorové rozmístění srnčí zvěře, která ustupuje do jiných lokalit.
Může tedy působ hospodaření se srnčí zvěří, který je v současné době běžný v Německu a Rakousku, účinně regulovat populace zvěře, a tím zabránit škodám na lesích?
Na tuto otázku odpovídá shrnutí výsledků z literatury a vlastních studií. Existují i pozitivní příklady, ale z velké části převažují spíše negativní zkušenosti.
Myslivci by mohli pootočit „regulačními kohoutky“, pokud ale budou chtít a pokud jim to bude vůbec umožněno. Pokud je cílem každoroční odstřel co největšího počtu kusů srnčí zvěře, pak je přístup posledních desetiletí správný. Pokud se však má lovit méně srnčí zvěře, např. proto, že nelze dosáhnout požadovaných vysokých odstřelových kvót, pak je třeba jít jinými cestami, které by měly hledat inspiraci také v minulosti, kdy byly stavy srnčí zvěře nižší (méně krmení, jiný způsob lovu).
Po druhé světové válce na základě zhroucení celých srnčích populací byla celá koncepce lovu a myslivosti v podstatě směřována k budování populací a lovu kvalitní trofejové zvěře, nikoliv k regulaci či redukci. Tento přístup se v podstatě dodnes nezměnil a měřeno tímto pohledem jsou dnešní výsledky lovu srnčí zvěře velmi úspěšné.
Při současném využívání a stavu krajiny však už není možné dále zvyšovat stavy zvěře, aniž by došlo k poškození zájmů ostatních uživatelů půdy. Ideální by bylo, aby všichni uživatelé půdy byli schopni se dohodnout na konkrétních lokálních cílech, aby bylo možné stanovit vzájemné limity tak, aby všechny zúčastněné strany mohly spokojeně realizovat své zájmy.
Aby však bylo možné vyhovět dnešním požadavkům všech těch, kteří v naší kulturní krajině žijí a působí, mělo by se hospodaření se srnčí zvěří, včetně lovu srnců, zásadně přehodnotit.