Denyša, můj psí parťák, mě doma neustále sledoval, jak pobíhám, beru hned tuhle košili, hned druhou, camo oblečení, zelené oblečení, jako vždy zpozorněl, když jsem vytáhl v neděli podvečer z trezoru pušku a začalo jeho ocáskové bubnování do polštářů na gauči. „Kdepak, Denoušku, dneska se mnou nemůžeš, čeká mě cesta dlouhá 1100 km do litevské honitby až na hranicích s Polskem a Běloruskem. Budeš tu týden jen sám s Haničkou.“
Vyrazili jsme okolo sedmé večerní směrem k hranicím Polska. Česko v tu dobu drtila stoletá voda a Frýdlant a jeho okolí, kudy jsme měli původně jet, zdevastovala povodeň. A tak jsme museli zvolit trasu k hraničnímu přechodu za Hrádkem nad Nisou na Liberecku, pokračovat směrem na Bogatyniu kolem obrovského hnědouhelného lomu Turów. Pršelo nám celou dobu na našem území a déšť se nás držel až skoro do Wroclavi. I tak jsme noční rovinatou polskou krajinou svištěli směr Waršava po kvalitně vybudované dálnici, která vede přes celé Polsko až do Litvy. Hlavní polské město jsme rychle objeli po obchvatu a asi sto kilometrů za ní jsme zastavili na jednom z odpočívadel a dali si čtyři hodiny spánku v autě.
Přivítání jako bejk
Za svítání jsme se vydali dále až k našemu prvnímu hostiteli v Litvě, kam jsme dorazili kolem poledne. Po krátkém přivítání u něj doma, jsme pokračovali za jeho terénním autem na loveckou chatu v jejich honitbě, kde budeme ubytovaní. Byl to spíše takový lovecký resort uprostřed borových lesů nedaleko jezera, pečlivě udržovaný a složený z několika dřevěných domů a velkého pozemku.
Egidijus, náš hostitel, je ale takový honem, honem chlapík, a tak sotva jsme uložili bagáž na pokoje, už nás hnal do auta, že nám ukáže honitbu. Jezdili jsme křížem krážem po honitbě rychlostí blesku a on nám ukazoval kde jsou sedačky a kazatelny, kudy vedou cesty, kde jsou běloruské hranice, ale bylo to v tak rychlém sledu, že jsme si stejně nestačili pořádně nic zapamatovat.
Náhle zastavil a kouká na mobil. Fotopast mu zaslala snímky zubra, který byl zrovna u jednoho krmeliště, které jsme měli shodou okolností nedaleko od místa, kde jsme zastavili. Hned jsme ke krmelišti vyrazili a skutečně tam losa zastihli. Vystoupil jsem z auta a po ujištění, že mohu jít pomalu blíže a vyfotit si ho, jsem k němu vyrazil. Zubr v klidu ležel nedaleko krmného zařízení a odpočíval v trávě. Došel jsem asi tak na šedesát metrů od něj, když mě zaregistroval a postavil se na všechny čtyři a zvědavě si mě prohlížel. Obrovské a impozantní zvíře na mě hledělo a zkoumalo, cože jsem to zač, a proč ruším jeho siestu. Ani jsem v tu chvíli nedýchal… a najednou mi došlo, že to je fakt, že tu opravdu jsem. V severních lesích, kam jsem se chtěl vždycky podívat, a ten zubr, který si mě prohlíží, není za plotem zoologické zahrady, ani v ohradě obory, ale je to skutečné divoké zvíře, největší ze všech zvířat v evropských a severských lesích, které tu žije a které nás tu právě pomyslně vítá.
Buď pozdravena Litvo, Sveikinimai Lietuvai.
Los tichošlápek
Po náročné cestě, hlavně pro Roberta, který řídil, jsme se dohodli, že půjdeme na večerní čekanou, ale jen do tmy, abychom něco naspali, protože nás čeká i ranní čekaná, a tak musíme vstávat už v půl páté.
Na večer jsem si vybral místo u menší říčky, před kterou se táhla paseka plná polámaných starých bříz, s tím, že můžeme lovit jakéhokoliv jelena a losa. Ale kromě jednoho strakapouda, který za mnou bubnoval do stromu, jsem nic neviděl. Je dost teplo, což jelení říji moc nesvědčí, jeleni i v Litvě mají rádi chladnější počasí. Až když jsem šel nočním lesem k místu, kde mě měl Egidijus vyzvednout, jsem na jedné pasece termovizí zaregistroval několik kusů holé vysoké.
Na chatě jsme jen chvilku poseděli a pak už jsme padli jako podťatí do postelí.
Nesnáším budík, mám vždy sto chutí ho zastřelit, tady jsem ale kupodivu vyskočil jak rybka a za chvilku už jsem byl v plné polní venku před domem. Záhy dorazil i Robert, a tak jsme vyrazili na ranní lov. První jsme vysadili Roberta, mě odvezl náš průvodce k rozlehlé pasece, kterou za mými zády obkružovala široká písková cesta, která se táhla až k nedaleké běloruské hranici, díky válce na Ukrajině znovu zadrátované a hlídané. Jelikož tu není signál, tak jsme se domluvili, že pro mě přijede po osmé hodině, ať slezu a čekám u cesty.
Rozednívalo se a přede mnou někde v lese troubil jelen. Náhle přestal a lesem se rozeznělo vlčí vytí, které trvalo asi dvě minuty. Až člověku v tu chvíli mrazilo v zádech. Pohybuje se tu prý v okolí asi sedmičlenná smečka vlků. Vlci se tu od začátku října mohou lovit, letošní kvóta na lov vlků je v Litvě 340 ks. Když vytí utichlo, ozval se jelen po nějaké době znovu, ale jak se více a více rozednívalo, jeho hlas utichnul.
Na pasece přede mnou bylo mrtvo, jen tu a tam mi prolétli nad hlavou krkavci. Pak za mými zády odněkud z lese začal troubit další jelen. No nic, zkusím slézt a pokusím se ho našoulat. Slezl jsem a šel jsem na cestu, za kterou se jeho hlas z lesa ozýval. U cesty jsem zkoprněl, jejím středem se táhla řada úplně čerstvých velikých stop. Byl to statný los, stoprocentně samec, který hledal samice. Losi mají říji shodně s říjí jelenů. Prošel mi tedy dvacet metrů za zády, ale v měkkém písku, po kterém kráčel, jsem ho vůbec neslyšel. Tak to nám to hezky začíná...
Marně pátrám, zda neuvidím někde u pískové cesty mohutnou losí postavu, ale kde nic, tu nic. Vydávám se tedy za troubením jelena, ale troubí v místě, které je celé zarostlé hustým porostem, takže není šance ho vůbec zahlédnout. Zato se mi povedlo dojít k tlupě divokých prasat, která se zde už opět začínají úspěšně množit poté, co jejich stavy totálně zdecimoval prasečí mor, který prolétl od Estonska, přes Lotyšsko až sem do Litvy. Velká černá bachyně s odrostlými selaty se sytila žaludy pod starými dubym kousek od místa, kde troubil jelen.
Mobil mi už ale ukazuje, že je čas vrátit se k cestě, tak opouštím tlupu hodujících divočáků a vracím se probouzejícím se litevským lesem na místo odvozu. Egidijus už na pískově cestě stojí, prohlíží řadu losích stop a ruskolitevsky se mě ptá, proč jsem toho losa nestřelil. A chytá se za hlavu, když ruskočesky odpovídám, že jsem ho ani nezahlédnul, tichošlápka losího.
Stalu Trikampis – Stolní Trojúhelník
Ten los s mojí psychikou hodně zamával, no to je prostě lov. Dopoledne věnuji procházce po okolí naší základny. Nejprve začnu prohlídkou našeho loveckého tábora. Je složen ze čtyř dřevěných srubů, plus technická budova, kde je velký chlaďák a místo na zpracování zvěřiny, protože ta se tady zpracovává ihned po ulovení. V jednom ze srubů, kde chodíme na jídlo, nechybí sauna a velký vyhřívaný venkovní koupací sud. Část elektřiny zde dodávají solární panely. V okolí domů jsou různá dřevěná posezení a krásně vyřezávané sochy. Nejvíce se mi líbí socha zubra a houpací lavice se žlunou a datlem, někdo si s tím opravdu vyhrál.
V táboře je též vysoká železná rozhledna, ale ta je zamčená. Jmenuje se to tady Stalu Trikampis, stejně jako lovecký klub, který má ve znaku právě zubra, kteří zde žijí. A minulou noc jeden z nich navštívil i krmné zařízení přímo u kempu, takže se mi ho podařilo v doprovodu Egidijuse natočit na noční vidění. Prý měl kolem tuny a byl to větší a starší býk, než ten, který nás přivítal odpoledne. Jak jsme se dozvěděli, tak se v téhle oblasti pohybuje zubrů pět a všichni jsou to býci.
Lovecký klub Trikampis má 7 členů, kteří mají pronajatou honitbu o velikosti 5000 ha, a to za hodně rozumné peníze, menší než u nás stojí 1000ha honitba s jelení zvěří. A vůbec v celé Litvě jsou honitby o větších rozměrech, protože tady nejsou hloupí a vědí, že se ze zvěří na větší výměře mnohem lépe hospodaří a dá se docílit kvalitnějšího chovu, žádné nesmyslné malé výměry, které chce u nás prosadit vláda v paskvilu nového zákona.
Trikampis česky znamená Trojúhelník, a to kvůli místu, které tvoří pomyslný trojúhelník mezi hranicemi Polska, Běloruska a Litvy. Jedním z členů, jak koukáme na fotkách v jídelním srubu, je i známý litevský basketbalista, který měří 220 cm, na fotce okolo něj stojící lovci vypadají jako hobiti z Pána prstenů.
Robert jde dospávat ještě cestovní deficit, ale mě to táhne tentokráte jen s foťákem zpátky do místních lesů, abych naplnil motto National Geographic, že stále je co objevovat. Potuluji se po místních lesích a fotím si okolní přírodu. Na jedné z pasek nachytám staršího srnce, opatrně vyjde zpod jedné borovičky a rychle se pase kolem ní. Neustále je ve střehu a po chvilce opět zatáhne do svého úkrytu. Vlčí stopy na cestě jsou jasným znamením proč se tak chová.
Všude po lese je plno pavoučích sítí a polední teplo je opravdu docela velké, takže veškerá zvěř je zalezlá někde v mlazinách. Ani nerostou houby, dlouho již nepršelo, a tak chybí tolik potřebná vláha pro jejich růst, těšil jsem se na koše křemenáčů a hřibů, když se nebude dařit lov a ono nic.
Jakmile se zastavíte, okamžitě vás okupují velké lojnice, u nás je přezdíváme jako okřídlená klíšťata, tady jsou ale větší a často uletí, když po nich mávnete. Ty u nás vám v tu ránu zalezou do vlasů a chytáte je půl dne, nicméně koušou stejně.
Od zvěře tu ale není vůbec poničený les, přitom jsou tu mlaziny a paseky s novou výsadbou, ale i ta je v pořádku. A to na pískových cestách, které lesnatou honitbu protínají křížem krážem, spatříte tisíce stop zvěře, hlavně jelenů, losů, srnčího, ale i divočáků a zubrů. A přesto je les v pohodě, nikde ani jediná oplocenka, vytěžené paseky naorané, někde se spoustou výstavků. Je zde převážně borový a smíšený les s větším procentem dubu, z nichž letos prší spousty žaludů a na větších vzrostlejších pasekách je ponechávána bříza.
Jak je to možné, říkám si, u nás lesnické mocnosti chtějí vybít zvěř kvůli škodám a tady žije zvěř úplně v klidu a rozhodně ne v malých počtech a s lesem je v pohodě. Jak je to možné? Copak je asi jinak? Raději na to nemyslet, hned se mi z toho dělá špatně, jak se u nás začínáme chovat ke zvěři a startuje její genocida podporovaná hloupou novelou zákona. Modlím se, byť nejsem věřící, a doufám, že návrh zákona nikdy neprojde schválením.
Musím se pomalu vrátit a připravit se na další čekanou. Stopy vlků mi kříží znovu cestu, sledují stopy jelena, tak kdo bude mít na večerním lovu štěstí, vlci nebo my?
Pokračování v dalším čísle
Text a snímky Petr SLABA
Studio Divočák