Tak i mně na mailu přistálo vyjádření Pavla Scherera adresované širší myslivecké obci s oznámením o konci jeho fyzického výzkumu, naštěstí ne publikačního, a já se v duchu zahleděl zpět. Zpět od jara 2011, kdy jsme se spolu potkali osobně poprvé na jeho přednášce v Tišnově v galerii Diana kolegy MVDr. Jiřího Mouky. V myšlenkách jsem se dostal zpět k mnoha návštěvám v jeho chovu, ať už mě samotného či v doprovodu mých četných mysliveckých přátel, a ponořil jsem se v duchu do našich nekonečných konzultací, debat, diskusí a argumentací, mnohdy končících až v pozdních nočních hodinách. A znovu jsem žasl nad novými úhly pohledu na problematiku a nad až možná revizionisticky opovážlivými názory na mnohé, dosud tradované.
Mou více než padesátiletou mysliveckou vášní nejsou hekatomby střelené zvěře, medailové trofeje či každá sobota na naháňce, mojí mysliveckou vášní je sbírání staré myslivecké literatury, její studium a hledání vývoje a souvislostí v duchu rčení mého oblíbeného Reného Chateaubrianda, že knihami mrtví poučují živé. Ale já si kromě toho jistě vzácného poučování při jejich čtení uvědomuji čím dál intenzivněji také to, že totiž mnoho věcí, jevících se nám dnes jako rozpor, vlastně rozporem ani není, ale je to jen důsledek dynamiky vývoje v čase a na poznatky univerzálně platné před sto lety nelze nahlížet dnešní optikou. Je ale špatné je stereotypně opakovat, zmíněný vývoj nezohlednit a bát se pokročit dál. A v souvislosti s tím jen dodám své oblíbené rčení, že pokud navíc panuje v jakékoliv vědní disciplíně názorová jednota, je to jenom známka toho, že ona disciplína krní, neboť roste totiž jen polemikou, diskusí a soubojem protikladů.
Pavlovi Schererovi se v tomto smyslu povedlo mnoho a je sui generis unikát. Unikát v důsledku toho, že nemá v oboru formální vzdělání, což je, jak vysvětlím dále, paradoxně výhodou. Kdyby odpovídající vzdělání totiž měl, stěží by se vymanil z pomyslné svěrací kazajky, zabraňující mu odhodit stereotypně citované poznatky a myšlenkové vzorce. Takhle je z něj heretik a ty já mám rád. Já jsem totiž taky.
Vždycky v podobné souvislosti vzpomenu, jak jsem ostatně kdysi řekl i při křtu Pavlovy knihy, zbrojního konstruktéra Ferdinanda Rytíře z Mannlicherů a jeho geniální přímotažný závěr Mannlicher vz. 1895. Ač to možná někoho překvapí, Ferdinand Mannlicher kupodivu nebyl vystudovaný zbrojař. Byl to železniční inženýr, v osmdesátých letech předminulého století přišel o práci na dráze a díky tomu vymyslel přímotažný závěr s otočným závorníkem, inspirován údajně jakýmsi drážním zařízením soustavy táhel na výhybkách. Být vystudovaný zbrojař, možná by jen zdokonaloval čtyřdobý otočný závěr, tak jak ho známe z mauserovek a nepřekročil by svůj stín.
Pavla Scherera sice od dráhy nevyhodili, ale musel skončit ze zdravotních důvodů s chovem koní, s parkurovým ježděním a podnikám, takže tím vznikla jakási paralela a výsledek je podobný, nezatížený tou pomyslnou koulí na noze. A směrem k „ďáblovým advokátům“, jejichž hypertrofované ego nezvládá zpracovat okolnost, že něčeho podobného dosáhl vyučený elektrikář, jen dodám ono biblické Poznáte je po ovoci. A tady je to ovoce více než přesvědčivé, navíc když v duchu vidím na čelném místě v Pavlově pracovně společnou velkou zarámovanou fotografii s Prof. Ing. Josefem Hromasem, CSc., což si myslím, že je dostatečně přesvědčivý hold jeho práci a možná i jistá forma odborné validace.
A tak jsem přemýšlel, čím bych při příležitosti ukončení Pavlova fyzického výzkumu vyjádřil obrazně obdiv jeho dosavadní práci. A napadlo mě ocitovat a seznámit mysliveckou veřejnost s publikacemi o mé nejmilovanější srnčí zvěři, vydaných dávno a dávno před Pavlem Schererem, z mé sbírkové myslivecké knihovny.
Někdy před časem v Myslivosti podobný článek o knížkách o srnčím sice už vyšel, ale byl postaven na období počínajícím až šedesátými lety a byl postaven na nosných autorech Nečasovi, Vachovi a Kolářovi, jsoucích u myslivecké veřejnosti snad v dostatečném povědomí. Výše jmenované autory ve všech vydáních mám ve své myslivecké knihovně samozřejmě taky, leč nyní zabrousím do šerého dávnověku.
Nejstarší publikací o srnčí zvěři v mé sbírce je německá publikace nadlesního Eulefelda
Das Rehwild z roku 1896, čítající 204 stran, snad poprvé komplexně pojaté dílo zahrnující kromě fyziologie, anatomie, péče a lovu rovněž receptury lizů a doby hájení a lovu v jednotlivých spolkových zemích i okolních států Evropy.
O monografii
Das Rehwild Ferdinanda Raesfelda, vydané v prvním vydání dva roky poté v roce 1898 se netřeba mnoho rozepisovat, protože je pomyslným svatým Grálem všech myslivců, kteří srnčí zvěř studují. Rozvádí komplexně a do detailů to popsané ve výše uvedené publikaci s přidanou hodnotou. Jeho teze, které byly pro tehdejší tradiční lov téměř revoluční a výrazně předběhly svou dobu, se potvrdily. A já si z ní dovolím ocitovat její nadčasově platnou preambuli:
„Dbejte na odpočinek, ponechte zvěři celé roky k jejímu nutnému vývoji, střílejte jen podřadné, dokud se celá věc nedostane na dostatečně vysokou úroveň, a nenechávejte větší počet zvěře, než se za daných podmínek může plně rozvinout a udržet."
V roce 1937 Max Krahmer vydal brožuru
Hegeabschuss des Rehwildes, zkondenzovaně popisující Raesfeldovy zásady chovu pro širokou mysliveckou veřejnost, a následně, v roce 1938 vyšla zajímavá publikace autorů Hanse Brunse a Otto Sartoriuse s názvem
Das Ansprecher des Rehwildes s přehlednými tabulkami doplněných pérovými kresbami s návodem na odhad věku srnčího před a po ulovení.
Všechny výše jmenované publikace byly po německé okupaci podkladem pro dvojjazyčnou Směrnici vydanou tehdejším Nejvyšším mysliveckým úřadem s názvem
Zásady péče o stav srnčí zvěře v Protektorátu Čechy a Morava, s odkazem na tehdy platné Vládní nařízení č. 127 a 128/1941 Sb. o myslivosti, kromě jiného zakazující odstřel srnčí zvěře broky, stanovující vypracování povinného plánu odstřelu a provádění povinných přehlídek trofejí. Nad některými jejími pasážemi se pro zajímavost pozastavím.
V první části dělí honbiště s chovem srnčí zvěře do tří skupin, kdy v první skupině je zvěř vystřílena, v druhé je stav zvěře normální a ve třetí je přezvěřeno. Jakožto normu uvádí dále počty do 4 kusů na 100 ha za stav slabý, 4 až 8 kusů na 100 ha za přiměřené a přes 8 kusů na 100 ha za zazvěření silné. Nicméně z dodatku
„pro zásobování trhu zvěřinou nejsou honbiště s přílišnými stavy zvěře žádoucí“ vyplývá jakási účelovost daná válečnou nouzí a řízeným hospodářstvím. Jako zásadu uvádí hledisko
„Jakost a ne množství“ a striktně určuje poměr pohlaví 1:1. Ukládá také pořádání povinných přehlídek trofejí (jen pro zajímavost - bylo možno předložit seříznutou trofej, v tom případě bylo nutno odříznuté části předložit kvůli zvážení rovněž.) Zmiňuje takzvaný „přeběrný“ odstřel a stanovuje pěstební cíle, jednotu trofejové hodnoty a síly ve zvěřině.
V části 3 bylo určeno rozdělení srnčí zvěře do skupin, a to sice: dobře založené, bezvadné, lovné (silné) srnceI a, cíli chovu neodpovídající, lovné (silné) srnce I b, dobře založené, bezvadné (slabé) srnce II a, cíli chovu neodpovídající, slabé srnce II b, srny (staré srny), srnky (šmolky), srnčíky, srnečky.
Srnci se dělili podle dvou hledisek:
Za prvé podle síly parůžků (bez ohledu na věk a jakost založení) na I. srnce se silným parožím a II. srnce se slabým parožím.
Za druhé podle jakosti založení se zřetelem na vyspělost zvěřiny a parůžků na a) srnce s dobrým založením ve zvěřině a v paroží, b) srnce se špatným založením ve zvěřině a v paroží. A podle hmotnosti parůžků se rozlišuje, zda srnec patří ke skupině I nebo II: Cituji:
„Směrodatnou je váha parůžků a horní čelisti včetně zubů, třetí den po vyvaření, vysušených na vzduchu. Hranici a váhy mezi I a II skupinou není možno stanovit Nejvyšším mysliveckým úřadem jednotlivě pro značně velkou oblast, případně pro celý Protektorát. Toto nutno provésti pro menší území, pro oblasti stejné tvorby paroží, takzvané oblasti vzrůstové, pro jejichž ohraničení je směrodatná jednak dědičná vlastnost srnčího stavu, jevící se v jakosti paroží a síle zvěřiny a jednak stanoviště, projevující se především v životních podmínkách, tedy v poměrech pastvy. V rámci těchto činitelů buďtež zmíněné vzrůstové oblasti voleny účelně, podle možnosti rozlehlé. Tyto vzrůstové oblasti budou stanoveny nižšími mysliveckými úřady podle založení srnčí zvěře a poměrů pastvy“.
Na vydání této směrnice reagoval v roce 1942 Otakar Kokeš publikací
Několik směrnic a pokynů pro pěstování a odstřel srnčí zvěře, vydaných knihtiskárnou v Chotěboři. V podstatě tím rozvedl onu citovanou Směrnici do lépe pochopitelné národní formy, s detailním slovním popisem jednotlivých tříd doprovázeným grafickým vyobrazením a takzvaně ji českému myslivci přiblížil z úředního jazyka do formy lépe akceptovatelné.
V Rakousku, rovněž v roce 1942 vydal Walter Kerschagl příručku
Rehabschuss, Abschussplanung und Altersbestimmung beim Rehwild.
Hned po konci války v roce 1945 byla v Hlinsku v Čechách vydána brožura Františka Svozila s názvem
Srnčí zvěř, její vývoj, pojmenování a jiné poutavá tím, že kromě obecných popisů a vyobrazení obsahuje poměrně obsáhlou stať (vzhledem ke svému celkovému objemu) nazvanou Z dějin srnčí zvěře, kde v popisu období dolního miocenu popisuje srnce bez parůžků, později špičáka, v miocénu středním již vidláka, v miocénu horním srnce s dvěma páry parůžků, s jedním na čele a druhým na nose a následným výskytem šesteráka v dolním a středním pliocenu.
Dva roky poté, v roce 1947, vyšla útlá brožurka Dr. J. Komárka s názvem
Jak určím stáří srnce a o odstřelu srnců vůbec. Kromě obecných poznatků týkajících se chovu relativizuje důležitost poměru pohlaví a pracuje s poměrem 1:2. Bez zajímavosti není ani pasáž
„...že srnec ve věku 5 let nemusí býti na vrcholu své síly trofeje a teprve 6., 7. a 8. rok mohou ze srnce silného učinit srnce kapitálního. A ideálním stářím pro odstřel srnce v našich krajích, kde srnčí silou ani věkem nevyniká, bude sedmý, ještě lépe však osmý rok jeho věku.“
Konečně v roce 1956 vydal Libor Nebeský příručku
Posuzování srnčí zvěře, již ve Stáním zemědělském nakladatelství. Kromě objektivních biologických statí nezapře zcela otisk doby ve smyslu řazení myslivosti do zemědělské prvovýroby s akcentací kritiky dob předchozích a nutnosti nápravy toho, co bylo. Nicméně nic není černobílé a celkem rozumný se jeví autorův vznesený požadavek konce doby lovu holé srnčí zvěře do 30.11. A bez významu není ani jeho heslo, že
„zvěř a les tvoří nedílný dialektický celek“. Tuto zásadu bych osobně tesal do kamene a vtloukal do hlavy těm, kdož vnímají les jen jako fabriku na dřevo. A že jich je!
A dál už následují již jmenovaní Nečas, Vach a Kolář, ale ty už znáte.
A tak já ukončím své povídání vepsaným provoláním „Lesu a lovu zdar“ z mé nejmilejší beletrie o této zvěři, autora prof. Jaromíra Javůrka
Povídání o srncích z roku 1939.
A Tobě, Pavle Scherere, ještě hodně vydaných prací!
MVDr. Karel CHALUPNÍK