Toto nedopatření vzniklo díky zkratkovitému spojení dvou textů a bylo cíleno na uživatele výstupů NIL, nikoliv na pracoviště ÚHÚL. Měl jsem na mysli překrucování nebo účelové využívání výsledků NIL zejména politiky a nevládními organizacemi a nijak jsem nechtěl zpochybnit vlastní metodiku, data, nebo výstupy NIL. Za nešťastnou formulaci a osočení Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, jako těch, kteří jsou za provádění a vyhodnocování NIL zodpovědni, se tímto velmi omlouvám, nebylo to mým úmyslem.
Co mne však přivedlo k názoru, že data publikovaná ve zprávě NIL2 jsou více či méně zručnými manipulátory tendenčně překrucována a zneužívána? Byly to předně argumenty, kterými je prostřednictvím médií zahlcována veřejnost v souvislosti se škodami zvěří na lesích a je tak ovlivňováno veřejné mínění. Například v jednom publicistickém pořadu bylo na bezovém keři (bez černý) demonstrováno loupání srnčí zvěří. Přitom srnčí zvěř není schopna loupat kůru a ukázka byla z jakési malé ohrádky, ve které byl držen ochočený srnec. Řada mých známých, neznalých podstaty problému, to ovšem brala jako seriózní informaci. Čili dezinformace par excellence. A to je pouze jeden příklad, nesouvisí to s výstupy NIL2.
Zásadní, politiky používaný argument, se kterým se nemohu ztotožnit, je skutečně tvrzení, že každý třetí jedinec v lesních kulturách a náletech, je poškozen zvěří. Není mi jasné, jak k tomuto argumentu ti, kteří se o toto tvrzení opírají, došli? Pohybuji se v lesích po celé republice a vím, že mnohde jsou skutečně neúnosné škody, které je nutné řešit, ale na druhé straně se například na Šumavě v Novohradských horách, či v Blanském lese spontánně zmlazuje smrk a buk dokonce na úkor ostatních hospodářských dřevin. Z toho pro mne vyplývá, že bez dalších detailních informací, které je však nutné složitě dohledávat, je možné vyslovovat i mylné zkratkovité závěry a používat je jako pádné argumenty.
Vytvoření zkratkovitého závěru umožňuje například ve zprávě NIL2 konstatování, že zastoupení poškozených jedinců obnovy do výšky 1,3 m okusem je 45,2 % listnáčů a nejvíce jsou poškozeny ostatní listnáče (50,7 ± 3,2 %). Běžný čtenář, který se v problematice odborně neorientuje, to přijme jako fakt a prostá informace o padesáti procentním poškození ostatních listnáčů může být vykládána jako katastrofální poškození.
Pokud ale podrobně prostudujeme metodiku, tak zjistíme, že mezi ostatní listnáče patří například vedle jilmů a lip také líska obecná, krušina olšová, trnka obecná, osiky, topoly, všechny vrby, nepůvodní akát, invazní pajasan žláznatý včetně ostatních keřů stromovitého vzrůstu a listnatých souší. Potom už informace o 50% poškození nemusí vyznít katastroficky. Zejména, když k tomu dodáme, že zastoupení tzv. ostatních listnatých dřevin v ČR je podle NIL2 celkem 8,6 %. A to navíc nemluvě o tom, že při výchovných zásazích je v rámci výchovy odstraněno nejméně 40 % jedinců pocházejících z umělé obnovy a násobně více z přirozené obnovy. Tuto hmotu je možné vesměs hospodářsky využít.
Terénní šetření v rámci NIL jsou prováděna v podsíti 2 × 2 km, která byla náhodným podvýběrem postupně odvozena z mateřské sítě 500 × 500 m. V každém z těchto čtverců o straně 2 km jsou náhodně umístěny dva středy inventarizačních ploch. V rámci třetího období NIL bylo šetřeno úctyhodných 15000 ploch. Přesto však, podle mého názoru, se pouhé konstatování stavu posuzovaných ploch bez dalších souvislostí ukazuje jako problematické a zručným manipulátorům s veřejným míněním to vytváří prostor pro účelově zaměřený výklad a překrucování zveřejňovaných dat vytržených ze souvislostí.
Na druhé straně byl právě ÚHÚL často kritizován za to, že výsledky svých šetření složitě komentuje právě s ohledem na vytváření nezbytného kontextu. Z této informace jsem proto usoudil, že je to otázka spíše politické vůle zadavatele, než odbornosti zpracovatele.
Chybějícími informacemi o závažných souvislostech jsou například údaje o tom, zda se inventarizační plocha nenachází v tzv. termální zóně, do které se sezónně soustřeďuje zvěř, mnohdy na velkou vzdálenost, především v zimním období. Je známo, že například za Šumavy se jelení zvěř historicky stahovala jak na jižní straně do mokřadů k Dunaji, tak na severní straně do podhůří na české straně, kde jsou klimaticky příznivější podmínky pro přečkání zimního období. Tomu už v současné době brání překážky ve fragmentované kulturní krajině.
I tak se ale může stát, že se v jedné lokalitě přechodně soustředí větší množství zvěře, která se jinak v celé oblasti vyskytuje v minimálních početních stavech. Pokud ale v rámci daného území vyjde statisticky prokazatelně vyšší poškození, lze z těchto údajů odvodit, že v rámci vyhodnocovaného území (PLO, kraj) jsou neúnosné početní stavy zvěře.
Uznávám, že je to z hlediska reprodukování závěrů velmi složité a odborně náročné, včetně rizika sklouznutí ke krátkozrakému kauzálnímu racionalismu, o to je to však populisticky uchopitelnější a odborně zranitelnější.
Zároveň je paradoxní, že v souvislosti s vlky jsou přesuny spárkaté zvěře a za nimi i vlků do níže položených oblastí, kde je méně sněhu a více potravy i úkrytů, považovány za přirozený proces a majitelům hospodářských zvířat je doporučeno svá stáda účinně ochránit.
Dalším závažným a opomíjeným problémem v souvislosti se vznikem škod je ignorování čekárnového efektu, to znamená, že zvěř musí čekat v krytu na umožnění příjmu potravy na pastvinách nebo u vnadišť, neboť v souvislosti s lovem, turistickým ruchem, či jinými vlivy, zvěř nemůže vytáhnout na pastvu, a tak hledá náhradní zdroje příjmu alespoň minimálního množství strukturální vlákniny pro zajištění odpovídajícího pH v bachoru pro mikroorganismy, nezbytné pro fermentaci rostlinné potravy. V tomto případě však nepomůže prosté snížení početních stavů zvěře, ale musí být přijata další managementová opatření ze strany držitele a uživatele honitby.
Klasickým příkladem je v nedávné době medializované poškozování porostů v souvislosti se zmíněným čekárnovým efektem v NPR Mionší. V národních přírodních rezervacích je obecně vyloučen výkon práva myslivosti (pokud není udělen souhlas orgánem ochrany přírody) a v ochranném pásmu nelze bez udělení výjimky ani umisťovat nová myslivecká zařízení k přikrmování zvěře a přikrmovat zvěř. Z kusých údajů v médiích soudím, že v rezervaci patrně není lov povolen.
Místní jelení zvěř velmi rychle vyhodnotila tento unikátní prales jako bezpečné místo pro život a našla v něm potřebný klid, přičemž ale mimo rezervaci jsou vyvezeny hromady cukrové řepy, na kterých je jelení zvěř lovena. Zdůrazňuji - vyvážení hromad je v rozporu nejen se zoohygienickými zásadami, ale i porušením celé řady předpisů!
Takže poškozování porostů je iniciováno nejen v souvislosti s čekárnovým efektem před návštěvou hromad cukrovky, ale i následně po konzumaci cukrovky, kdy je zvěř nucena doplnit chybějící strukturální vlákninu po opuštění hromad a zatažení do krytu.
V tomto případě tedy došlo k souběhu hned tří negativních faktorů - zákaz nebo omezení výkonu práva myslivosti v NPR, nenastavení smysluplných pravidel pro provádění práva myslivosti držitelem honitby a laického přístupu uživatele honitby k lovu zvěře.
Ironií osudu je, že tento prales si vybral původní majitel panství arcivévoda Bedřich Habsburský jako své oblíbené loviště a zakázal v něm veškeré lesnické hospodářské aktivity, aby zvěř nebyla rušena, díky čemuž se dochovaly unikátní jedlo-bukové porosty. V roce 1895 bylo Těšínskou komorou na návrh revírníka Antonína Haunolda z Lomné a za podpory Františka Ambrose, revírního správce v Istebné, rozhodnuto, aby lesy v tratích Mionší, Polom, Tatínky a Ráztoka v Lysé spolu s temenem Lysé byly vyjmuty z pravidelného hospodaření jako rezervace. Prales Mionší tak plnil od počátku dvě úlohy - chránit zvěř a zároveň sloužil jako ukázkový lesnický objekt.
Z toho plyne, že uvážlivý a kvalifikovaný hospodář dokáže citlivě hospodařit se všemi složkami ekosystému a spíše krajině škodí hospodaření s lesem v rámci ekonomicky zdůvodněného obmýtí, než samotná zvěř. Jenomže dřevní hmotu potřebujeme a musíme hledat únosný kompromis, proto nezbývá, než se zamyslet nad tím, kde je tzv. zakopaný pes a ten je zakopaný velmi hluboko.
Na tuto otázku dává odpověď
koncept evoluční ontologie, který vychází z principu trvale udržitelného rozvoje a nabízí novou interpretaci skutečnosti – bytí. Tento koncept je založen na poznání, že kromě přirozeného přírodního bytí bylo člověkem vytvořené naše bytí tzv. kulturní, které je ale vůči přírodě opoziční. V současné době všichni vidíme, že naše kultura je vlastně protipřírodním subsystémem biosféry, subsystémem, který lokálně přírodu teoreticky zlepšuje, ale prakticky, jak se to plně ukázalo až dnes, rychlou expanzí opoziční kulturní uspořádanosti přírodu nevratně poškozuje.
Hledání optimálního řešení na základě poznání souvislostí a vztahů, včetně pokorného přístupu k přírodním složkám se totiž neslučuje s filozofií predátorského přístupu tzv. kulturního světa k přírodním zdrojům.
Predátorský filozofický přístup se zrodil již v antickém světě. Antičtí filozofové a myslitelé, totiž neznali biologii, antropologii, ani nevratnost a lineární plynutí času a prosazovali nadřazenost myšlení nad bytím, rozumu nad přírodou, čímž vytvořili základ
predátorského duchovního paradigmatu, který se plně rozvinul během průmyslové revoluce se zrodem kapitalismu, ale nemá perspektivu z hlediska pustošení Země.
Pro současné období je charakteristický existenciální souboj sílících destruktivních sil kultury, využívajících abiotickou fyziku a plytkou politologii, s omezenými tvořivými silami přírody.
Predátorský přístup není trvale udržitelný přístup a měli bychom si to zcela vážně uvědomit i ve vztahu ke zvěři jako přírodnímu bohatství.
Takže závěrem odpovím na otázku v názvu.
Národní inventarizace lesů může být užitečným nástrojem pro hospodaření se zvěří, pakliže budou výstupy týkající se zvěře brány pouze jako orientační informace o situaci a následná odborná opatření budou přijímána až po důkladném posouzení všech dalších vlivů a souvislostí.
Je škoda, že v zapomnění upadla doporučení pracovníků z oddělení myslivosti ve VÚLHM ze 60. let minulého století, kteří už tehdy doporučovali, aby součástí lesních hospodářských plánů (LHP) byly myslivecké vrstvy, na základě kterých by byl vyhodnocován stav a následně navrhována doporučení pro hospodaření se zvěří pro příštích deset let v rámci celého lesního hospodářského celku, který měl v té době plochu obvykle 20000 ha. A modifikaci těchto plánů navrhovali vytvářet i pro zemědělské pozemky.
Management zvěře je složitý proces, jehož zvládnutí vyžaduje hluboké znalosti biologie, zejména etologie zvěře a pochopení funkcí jednotlivých přírodních složek, příčin a vývoje chování zvěře. Proto pouhé konstatování stavu prostředí, bez poznání souvislostí, nestačí k přijímání opatření. To se ale nepodaří, pokud budeme považovat myslivost za pouhou loveckou kratochvíli.
Dokud nebude hospodaření se zvěří vnímáno jako syntetizující složka lesnického a zemědělského vzdělávání, budeme nadále slýchat nářky na škody, za které ale v principu můžeme sami, protože nedokážeme se zvěří odborně hospodařit. To však znamená změnit své chování a přístupy.
Doufám, že tyto mé poznámky budou námětem k úvahám směřujícím ke komplexnějšímu vnímání problematiky hospodaření se zvěří.
doc. Ing. Vladimír HANZAL, CSc.