Ten večer to ale měla paní tma opravdu těžké. V úplném vítězství jí bránil kotouč měsíčního úplňku, který visel vysoko nad linkou lesnatého horizontu. Nezářil ideálním třpytivým jasem, který zemi vždy propůjčí nezaměnitelný stříbřitý nádech. Jeho tvář byla zahalena závojem tenkých mraků středního výškového patra. Ty sice dokázaly setřít jásavou radost, nicméně neuměly zcela vymazat proud odraženého světla, jímž náš souputník vytrvale zásoboval celý kraj tonoucí v podivném pološeru.
Zbytky světla dobře posloužily během cesty na místo čekané, mysliveckému oku pro dobrou kontrolu okolního prostoru ale nestačily. Chyběla jim sněhová pokrývka, jejíž kontrast by i při podobném osvětlení z dálky prozradil pohyb všech živých tvorů, zejména plíživé čárování lišek. Postačovalo by koneckonců i bílé jíní, kterým se dříve hlásila o svá poslední práva odcházející Zima. Ta právě končící byla, stejně jako její předchůdkyně, důkazem změn, které se v zemské atmosféře odehrávaly. Na opravdu dlouhou sněhovou nadílku si Vysočina snad již ani nevzpomínala.
Nehledě na skeptické hlasy některých tvrdošíjných odpůrců oteplování tu klimatické změny jsou a jen blázen by si jich nedokázal povšimnout. Poslední skutečná zima s typickým počasím přišla před téměř dvaceti lety. Když o této prodlevě člověk zralého věku přemýšlí, dojde s údivem k závěru, že velká část našich dětí podobný jev nikdy ve svém životě nezažila a můžeme jim o něm pouze vyprávět. Případně ukázat pár fotografií, v lepším případě záběrů pořízených na staré VHS pásky.
Sami si prostě a dobře nemohou pamatovat první listopadový sníh, který podpořený ochlazením začátku prosince vydržel až do prvních březnových týdnů. Děti nikdy nezažily dlouhé kalamity doprovázené sněhovými vánicemi vršícími za ploty zahrad, zásněžkami kolem silnic, v příkopech, i za zdmi hřbitovů choulících se v polích u vesnic, vysoké závěje. Nepamatují ani týdny třeskutých mrazů spoutávajících hladiny řek a potoků, zamrzající zámky vrat a hluboko promrzající zemi. Nikdy ve svém životě neviděly tlupy srnčí zvěře neodcházející z blízkosti zasněžených krmelců, ani táhlé tunely ochozů vyšlapaných ve vysoké sněhu. Otázkou je, zda to je či není dobře.
Sám občas ve vlastní hlavě podobná dilemata řeším a nenacházím jednoznačnou odpověď. Zimu jako takovou úplně rád nemám. Na tomto přístupu se podepsala právě dlouhá životní zkušenost z prostředí Vysočiny, kterému se v některých místech příznačně říká Moravská Sibiř.
To, co se zdá člověku, který nemusí řešit problémy spojené s mrazy a sněhem ležícím po mnoho týdnů, jako idylické, je pro druhé obtížnou zkouškou. Idylka jiskřící zasněžené krajiny končí v okamžiku, kdy musíte každé ráno usednout za volant promrzlého vozu, doma zajistit teplo z naštípaného dříví a obsloužit ve sněhu sahajícím po kolena všechny krmelce. Pak se vám zima brzy přejí a nedočkavě vyhlížíte první teplý závaz vlahého jarního vzduchu.
Na straně opačné je absence zimy špatně pro celou krajinu i přírodu. Ve vlhké nepromrzající půdě dobře přežívají parazité a jejich vývojová stádia. Na zbytcích trav se množí plísně. Veškeré vegetaci schází tolik potřebný klid pro regeneraci a nastartování obvyklých ročních životních cyklů. A úplně nejhorší je chybějící sněhová pokrývka, která se s příchodem jara pozvolna vsákla do natěšené země. Její absence prohlubuje rok za rokem deficit podzemních vod a mění zaběhnutý režim vodních stavů řek a potoků. Přestože se ještě na jaře zdá vše v pořádku, ukáže se celá pravda během suchých letních týdnů. Tyhle průšvihy nedokáže vyvážit ani náš výrazně jednodušší život v průběhu současných zimních měsíců.
Svět se zkrátka změnil. Nejen klimaticky. Změnil se také sociálně. Dnešní společnost vůči mnohým věcem otupěla. Pozapomněla na to, z čeho veškerý život vzešel i na to, co k zachování svojí existence potřebujeme. Potřebujeme vyprodukovat potraviny, potřebujeme čistou pitnou vodu a čistý vzduch. To vše nám dává okolní prostor. Bohužel, z této pokladnice neustále nepředloženě a bezmyšlenkovitě ukrádáme. Půdu na výstavbu nových technologických parků a nákupních center. Vodu do bazénů, které se jako modré tečky rozlily na leteckých snímcích náhle vybujelých suburbií v okolí velkých měst. A klid veškerého dosud nespoutaného života obětovaný naší zábavě. Řevu motorů, křiku nevychovaných dětí a pobíhání domácích mazlíčků tam, kde z přirozenosti nemají co pohledávat.
Snad ta největší viditelná změna proběhla ve světě technologickém, zejména v jeho digitální odnoži. Každému z nás v kapse občas zazvoní telefon. Tedy spíše malý počítač vybavený ještě nedávno nemyslitelnými procesory, nekonečnými gigabajty datového prostoru a aplikacemi, které nás stále více zbavují návyků a dovedností, jež umožnily předchozím generacím přežít. Je to sice naprosto přirozený vývoj, nicméně si nejsem vůbec jistý, zda ve finále povede v něčemu jinému, nežli k naprostému odtržení člověka od existenční reality.
Abychom ale nebyli pouze skeptičtí. Výsledkem tohoto procesu jsou koneckonců i přístroje a pomůcky, které nám myslivcům umožní vyjít ven v optických podmínkách popsaných před pár odstavci. Noční digitální přístroje. Termovize. Zaměřovací i pozorovací. Můžeme na ně mít různé názory. Považovat je za netradiční. Odsuzovat. Bát se jejich zneužití. K pytláctví. K vybíjení zvěře.
Musíme si ale uvědomit, že každá věc slouží tak, jak velí její pán. Již římské právo uznávalo jednoduché pravidlo, které by mělo být dodnes respektováno. Zneužití věci nebylo nikdy důvodem k zákazu jejího používání. Je v něm řečeno naprosto vše…
Myšlenky jsou, jakkoliv znepokojivé, jedna věc a realita březnového večera je věc druhá. Tma právě v tento okamžik ovládala stále víc a víc z okolního prostoru, protože Měsíc onen večer nesouhlasil se vzájemnou spoluprací s člověkem. Snad ho někdo nedávno urazil prohlášením, že mu to málo svítí. Snad už byl jen unavený z věčné pouti oblohou. Nakonec se totiž zcela skryl za mraky, kde vyhlásil odpočinek. Když se tak ale bavíme v relativně moderním duchu, nejednalo se možná o odpočinek. Možná, že se jednalo rovnou o protestní stávku za více hvězd okolo, za menší dávku světla předávaného k nám na Zemi, za zkrácení oběžné doby. Kdo ví. V každém případě Měsíc zmizel a s ním zmizel i zbytek pološera ležícího nad loukou a přilehlým polem.
Myslivec se již před chvílí ukryl do malé zásedky na okraji lesa a hlavou se mu honily otázky o změnách, které byly před chvílí vyřčeny. Myslivcům, alespoň těm skutečným, by koneckonců mělo být do vínku dáno myslet. Většina z nich to skutečně umí. Dokáže přemýšlet o dění kolem, a hlavně o důsledcích vlastních činů. Třeba i o využití a zneužití přístroje pro noční vidění, který umožňuje pozorovat. Vidět a nebýt viděn.
V displeji termovize se ze tmy jako šedavé kulisy vynořily obrysy protější meze, kmenů stromů v lesním plášti, trsy loňských trav i teplem zářící betonová meliorační skruž, která od žhavého dárce života dokázala v předchozích hodinách nastřádat teplo. Pár hodin jí ještě bude mít na rozdávání. Jako už tolikrát ho napadlo, že energetickou krizi lidstva by namísto hledání nových zdrojů vyřešil objev způsobu efektivní koncentrace a akumulace energie Slunce, jíž je okolní prostor doslova prosycen. Byl by to objev ne století nebo tisíciletí, nýbrž objev celé lidské existence.
Od protější stěny lesa se náhle oddělil drobný svítící bod. Pomalu postupoval prochladlou loukou. Podle pohybu zajíc. A za ním další. Honcování již nějaký ten týden probíhá a první malí zajíčci přicházejí na světlo boží. Tihle dva měli ale spíše zájem o ozim, který nabízel pruh pole za horizontem. Rychle k němu totiž mířili. „Zajíci přicházejí vždy první…“, napadlo ho. A měl pravdu.
Po pár minutách se za okrajovými větvemi keřů objevil výrazně větší zdroj tepla. Srnec? Asi ano, velikost by odpovídala. Ano, termovize už ukazuje obrysy krku a podle pohybu to nemůže být nic jiného. První kus srnčího. Kolik jich bude následovat? Mnoho…
Srnčí je dnes v naší krajině určitým stavebním pilířem mezi volně žijící zvěří. Je takřka všudypřítomné. Myslivecky využívané ve všech honitbách. Bohužel také neustále podceňované, přehlížené a nedoceněné. Má slušný reprodukční potenciál a se současnou krajinou si rozumí. Myslivec to dobře ví. Desítky let prožil mezi srnčí zvěří a se srnčí zvěří. Vůbec proto nepochyboval, co bude následovat.
Jarní měsíce jsou někde poblíž ozimů nebo řepky tou nejlepší dobou pro obeznání skutečného stavu zvěře v honitbě. Bohužel, současný ruch a tlak ji odsoudil k nočnímu životu. Svým způsobem v tomto směru díky za pokrok v podobě malého černého válečku, který svíral v dlani a přikládal co chvíli k oku. Další kus, tam zřejmě rodinka, pak celá malá tlupa… Několik desítek kusů defilovalo před germaniovou čočkou přístroje, který na sítnici přenášel obraz dění ukrytého za jinak milosrdným příkrovem tmy.
Bylo jasné, že právě tady, v této části honitby, bude v následujících měsících potřeba provést razantní zásah loveckou zbraní. Ne kvůli zvěřině, ne kvůli trofeji, ale kvůli zvěři jako takové, kvůli prostředí, které ji musí uživit. Přesto jej ani na chvíli nenapadlo uchopit do rukou kulovnici a k životu probudit bratříčka přístroje, který svíral v dlani. Byl mu tak podobný, vyrobený na stejném principu. Přece o tolik nebezpečnější…
I když zvěře bylo kolem mnoho, nepadlo jej to. Je přece myslivec. Pořád ještě z těch, kterým je tradice a zvyk svatý. V noci se totiž loví jen liška a divoké prase. Ten, kdo termovizi zneužije mimo skutečnou nouzi k jinému účelu, je… sám.
Za zády křupla větévka a zašustilo jehličí odsouvané nenápadným pohybem těžšího těla. Zpozorněl. Tohle na srnčí nevypadalo. Pozvolna otočil hlavu a čočku přístroje vpil do okolní tmy. Za krajními větvemi houštiny světélkovalo jako rozplizlá améba mohutné tělo. Zvěř váhala. Větřila a poslouchala. Pak krok. Druhý. Další chvíle jištění… a na okraji louky se objevila klínovitá hlava s typickými slechy. Černá. A pořádný kus! Zbraň si přitáhl blíž, snad jen pro jistotu. Dál upíral zrak na displej přístroje přisátého k oku.
Do volného prostoru pomalu vytáhl dospělý divočák. Tělo jak kulička, na spodní linii břicha řádka drobných přívěsků. Bachyně těsně před metáním. Možná, že si naposledy vyrazila k vodě, aby před splněním největší biologické povinnosti doplnila životodárnou tekutinu v těle. Pomalu se blížila k vodoteči pod mezí, chvíli se zde pozdržela, a pak svižně vyrazila napříč protější mezí.
Myslivec se dosud ani nepohnul. Teprve nyní zhluboka vydechl. Zážitek, na který se nezapomíná. Přestože neskončil výstřelem. Jen věci neznalí si myslí, že do lesa vyrážíme kvůli zvěřině. Ne, většinou jsme tu právě pro tyto kontakty. Pro tuto chvíli a pro podobné poznání. Věděl, že se zachoval správně. Vlastně ani jinak nemohl. Jeho svědomí mu ani v koutku duše, na zlomek vteřiny nezašeptalo, aby uchopil do rukou zbraň a zamířil.
Věděl, že svatý Hubert nezapomíná. Každý čin jednou po právu odmění. Nebo potrestá. Umí být ale také vrtkavý. A nemá rád, když záměrně necháte bez špetky úcty odeznít jím seslanou dobrou příležitost. Vykoupit se pak musíte hodinami čekání a trpělivosti. Teprve to z vás sejme stigma jednoho neuchopeného, shůry předaného daru. Dnes ale měl náš patron čekajícího myslivce obdarovat.
V táhlém pruhu louky se objevil další světlý bod. Vzdálenost se v termovizním přístroji odhaduje opravdu špatně. Blízko to ale ve smyslu případné střelby rozhodně nebylo. Bod se chvílemi zastavoval a zůstával na místě, aby se jen o chvíli později rychle přesunul o kus dál. Plíživý pohyb a opticky pozvolna rostoucí délka obrysu těla nenechávala čekajícího lovce na pochybách. Liška! Cíl mnoha vycházek a mnoha čekání. Nejchytřejší tvor mezi naší zvěří a nejtěžší soupeř myslivcův. Promítl si rychle datum. Je začátek března. To půjde. I kdyby se jednalo o fenu, nebude ještě mít nikde vrh liščat, která by osiřela.
Lehce zamyškoval na rty. Něco mezi písknutím a syknutím. Tence. Dlouze, krátce, krátce, dlouze. Série se nesla nočním tichem a termovize ukázala okamžitou reakci rezavé kmotry. V noci je to zkrátka mnohem jednodušší. I opatrná liška se cítí pod pláštíkem tmy v bezpečí.
Šelma změnila směr a volným klusem se naostro blížila. Jestli vše zafunguje podle pravidel, stočí se do pruhu vyšší trávy a půjde si pro vítr. Stalo se a liška zmizela v polovysoké krytině. Myslivec rychle vyměnil ruční termovizi za kulovnici. Již během prvotní manipulace nahmátl tlačítko ovládání na boční linii přístroje. Ten se po vteřině probudil a připravenost potvrdil malým osvíceným čtverečkem, který okulár promítl myslivci pod nohy.
Kulovnici položil do připravené trojnožky, která je v těchto chvílím nedocenitelným pomocníkem, neboť soustava kulovnice a jakékoliv výkonné optiky už něco váží. Jen se teď šikovně srovnat se směrem. V noci bývá někdy obtížné, zejména při výměně zaměřovacího a pozorovacího přístroje s odlišným zvětšením, najít cíl na první přilícení. Povedlo se. Tedy uvidět pruh vyšší trávy. Pomalu přejel ve směru, kde liška zmizela. Nikde nic. Oddálil oko od okuláru zaměřovače. Rychle, jak to jen šlo, aby se mu výstupní čtvereček nepromítl na obličej.
Sáhl dolů na prsa, kde se na šňůrce houpal pozorovací přístroj s malým zvětšením a oskenoval celý prostor. Nikde nic. Lehce zamyškoval. A ještě jednou. Nad trávou se zvedla hlava se špičatými slechy. Je tam! Rychle zpět k zaměřovači. Teď už tě nepustím! Další zamyškování. Lišák se pohnul blíž. Střílet na pouhou tepelnou skvrnu do trávy? To je snad největší problém termovizí – vidíte občas i to, co normálně vidět nelze. Střela ale musí překonat překážky… Proto ještě okamžik posečká.
Netrvalo to dlouho. Liška byla vedena jednoznačným směrem a jednoznačným zájmem – vylepšit si po zimě jídelníček. Z trávy vytáhla naostro a neomylně hleděla do míst, odkud se vábivé zvuky ozývaly. Co ale nevěděla bylo, že se délka jejího života počítá na pouhé vteřiny, protože proradná elektrooptika promítá malý červený křížek přesně na plece. A že nad kovovým jazýčkem spouště trpělivě vyčkává zkušený prst.
Lišák se po ráně složil přímo na nástřelu. Myslivec naostro obvykle nestřílel. Tady ovšem nebylo nač čekat. Stačilo pouhé zašustění oděvu či nenadálý závan větru, a bylo by po nadějích. Liška je přitom jedním z nejžádanějších úlovků. Ne kvůli materiálnímu zisku, ale kvůli vnitřní myslivecké cti. Prestiži před vlastním svědomím. Každou ulovenou šelmou ulevujeme celému ekosystému. S každým uloveným lišákem zachráníme desítky malých tvorů, kteří to mají v současném prostředí tak strašlivě obtížné. Stojí nás to mnoho hodin, mnoho najetých kilometrů a mnoho vlastních zkušeností.
Bez mysliveckého zásahu zbraní nemá přemnožená liška nepřítele. A nejen liška. Přemnožení kteréhokoliv druhu vede zákonitě k odezvě prostředí v podobě likvidace druhů dalších. Máme v současném prostředí v tomto směru ještě na rozdávání? Myslím, že ne. Krajina chudne, druhy hynou. Jsme za to zodpovědní my, lidé. Především tyhle skutečnosti by si měli uvědomit všichni. Naší pohodlnější myslivečtí kolegové. Politici, i celá veřejnost.
Skutečnému myslivci je po podobném zážitku odměnou pouze dobrý pocit. Vlastně ne. Lžu a jsem neupřímný. Odměnou je mu celý, na okraji lesa strávený, nádherný a předjařím vonící večer…
Josef DRMOTA