Březen je vítězný výkřik, chorál tryskající ze samého nitra země. Radost nad odchodem zimy exploduje v jediném okamžiku z hlubiny temných tůní a strhává s sebou ledové sevření dusící dosud veškerý život. Tak, jak se ona zvěst šíří dál do kraje na pěnících hlavách osvobozených vln, otevírá březen i zákoutí lidské duše a prohřívá teplem chladnou mysl.
Nečekaně uvolněná radost života se koupe v každém závanu vlahého vánku, letí na vzdušných křídlech před klíny šedých husí, víří ve zlatém dechu prvních jív, ševelí v letkách tokajících sluk a leskne se ve svatebním šatu divokých kačerů.
Tu náhle a zákeřně, jak krutý vpád loupeživých hord, umlčí úlevu světa poslední sníh, co k ránu pokrývá les i pole. Však vítězství jara je již na dosah a zima pod paprsky poledního slunce ve smrtelné agónii naposledy zasténá. A z toho táhlého stenu se ve stráních zrodí fialkový zázrak prvních kvítků lýkovce.
V březnu u nás při normálním chodu počasí taje zbývající sníh, který musí přenechat místo přicházející zeleni. Jaro ale potřebuje jednoho zásadního pomocníka. Někdo by na tomto místě možná čekal jasnou oblohu a teplý sluneční paprsek. Ten, kdo prožil spoustu času v přírodě, však dobře zná vrtkavost a falešné pozlátko těchto nástrojů. Jasná obloha vypadá lákavě a sluníčko dokáže někde poblíž jižní zdi nebo hromádky kamenů kumulujících teplo vykouzlit divy. Ovšem místa skrytá ve stínu stromů, svahů a skal se dál chvějí vtíravým chladem. Jasné, dlouhé noci přinášejí tepelnou ztrátu, kterou Slunce prozatím nedokáže nahradit.
Největším nepřítelem zimy je totiž vítr. Teplý, vlahý vítr útočící táhle na sněhově pláně osvobodí vyšší trsy trávy i temné hlavy oranic, které se rychle promění v masívní ostrovy odporu zpěčující se dosavadní nadvládě. Ty s podporou Slunce v dalších dnech užírají centimetr po centimetru z dosud ztraceného území. Ano, teprve první předjarní poryv dokáže ty pravé divy. Ten poryv je kouzelný. Vždyť k nám letí z nedozírných dálek nad oceány a razí si urputně svoji cestu napříč prochladlým kontinentem. Nad ním nabere odér náhle osvobozených polí i vůni uvolněných vodních plání. Voní domovem. Proto musí být kouzelný.
Teplý proud strhne neuvěřitelnou silou během pár hodin pevnou obruč ze strání a celý kraj vydechne úlevou jako plíce znovu oživlého těla. Tak, jako se v oživeném těle opět rozeběhne řečištěm cév životodárná rudá tekutina, rozběhla se také po kraji blahem zurčící krev matky Země. Čůrky se spojí v potůčky a potůčky zamíří k potokům dole v údolí. Koryta se zaplní bílou pěnou, mocná síla trhá a do dáli žene ledové kry poutající dosud ukryté hlubiny.
Každý měsíc má svoji duši, svůj specifický projev. Ten březnový je saturovaný do jásavého kosího trylku vítajícího překvapivě jiné ráno. Po tom včerejším, mrazivém a tichém procitání nás zaskočí první slokou vyslanou vstříc světlajícímu východnímu obzoru. Z okolní atmosféry dosud přímo dýchalo podivné napětí. Jako by se čas paní Zimy náhle proměnil v prohnuté lučiště svírané z obou konců ledy pukajícími na tajících řekách. A právě jásavý ptačí trylek je oním posledním náporem. Luk se s prásknutím zlomí a zpod něj vyrazí skuteční poslové jara.
Na mokřinách je rozvíjející se život nejrychlejší, což dokazuje nezměrnou životodárnou sílu vody. Mezi umrlčí nevábnou šedí loňské trávy se vyklubou první zelené lístky odsouvající dávno poválená mrtvá stébla. Nad nimi zazáří jako malý zázrak fialové kvítky omamně vonícího lýkovce. Kolem se do širokých pásů, ploch a koberců rozvinutou křehké bílé zvonečky bledulí lemované nenápadnými zlatými korunkami.
Možná, že si toho pozorovatel ani nevšimnul, ale velká změna nastává také v korunách keřů a stromů nad našimi hlavami. Žlutě zářící jehnědy lísek již nakrmily první včelí plod, položily nenápadný základ budoucí úrodě oříšků a nyní jako nepotřebné třásně pokryly okolní zem. Zlatá barva však rychle přesedlá na další jarní posly. Do vzácného odstínu se postupně odějí hebké kožíšky jív, dobře známé kočičky, ke kterým se během pár dnů přidají i zlaté klasy samčích květenství na hlavatých vrbách.
A život běží od vody dál do kopců. Pod větvemi buků se otevírají jasně modrá očka jaterníků odrážející barvu jarní oblohy. Podobnou barvou, i když ne tak jásavou, spíš zádumčivou, doplněnou o fialové odstíny, se přihlásí trubkovité květy plicníků doprovázené porosty bílých sasanek, které se nenapodobitelným způsobem zachvějí při každém závanu jarního větru.
Březen je ve skutečnosti zvláštní. Dokáže nás naladit mnohými zázraky, které i nad pouhými napsanými řádky vyloudí to správné rozechvění duše. Stejně tak ale umí zasadit naději na příjemný zítřek tvrdou ránu. Zima se totiž nehodlá v oněch dnech svojí vlády vzdát. Tu namísto svěžího svítání ochromí Zemi pevným krunýřem zmrazků a vyděsí všechny vpádem sněhových vánic, které do rána pokryjí celý kraj.
To, co je ale v březnu pro naše pocity nejdůležitější, je rychle se prodlužující den, který ve vzájemném poměru přebírá vládu nad nocí. Se stále větším přídělem slunečního svitu se probouzí vše, co dosud spalo. Málokdo si totiž uvědomí, že právě prodlužování světlé části dne je tím hlavním motorem jarních změn v organismu živých tvorů.
Sluneční svit podněcuje prostřednictvím zrakových orgánů podvěsek mozkový, který iniciuje vyplavování odpovídajících hormonů. My lidé na ně reagujeme změnou chutí, lepší náladou, ale také známou jarní únavou. V tělech volně žijících živočichů hormony vyvolávají doslova bouři, jejímž výsledkem je zrychlení růstu plodů v tělech již oplodněných samic, tok ptáků, ale také například shazování paroží.
V měsíci březnu se začínají zbavovat ozdob svých hlav králové našich lesů – jeleni. Parožní cyklus u veškeré parohaté zvěře začíná každoročně tím, že se parohy odlomí od horní části pučnice a odpadnou. Přestože je tento jev doprovázen krátkodobým výronem barvy (krve), zacelí se lom rychle strupem a pod ním začne zvěři dorůstat nové paroží. To je pokryté hustou srstí (lýčím), které paroh chrání po celou dobu růstu, kdy je v horních částech měkký, a tudíž náchylný k různým poraněním.
Poté, co je paroh po několika měsících vyvinut, usadí se i v jeho horních částech minerální látky odpovídající složením kosterní tkáni a lýčí přischne. Zvěř se ho pak poměrně rychle zbaví vytloukáním, tedy otíráním o různé předměty, nejčastěji větve a kmeny stromů. Míza z poraněné kůry a pryskyřice zbarví původně bílý paroh do známých hnědých odstínů.
U různých druhů zvěře je vývoj paroží posunut podle doby říje. Například srnci začínají právě v březnu svoje parůžky vytloukat, aby je shodili až v čase pozdního podzimu a začátku zimy.
Nalezení odlomeného parůžku (tzv. shozu) může být ro mnohé návštěvníky přírody dobrodružným a šťastným okamžikem. I zde ovšem platí, podobně jako u lovu zvěře, že sběr paroží může provozovat pouze držitel povolenky. Chceme-li si ovšem zajímavý nález ponechat, postačí obvykle navštívit některého myslivce v daném místě a s ním se rozumně domluvit.
Březen je samozřejmě nejen dobou shazování a vytloukání paroží, ale také časem hromadného návratu ptáků ze zimovišť domů. Zde, v místech, kde se sami narodili, vytvoří v následujících týdnech rodičovské páry a postaví hnízda. Jako jedna z prvních se do těchto aktivit zapojuje divoká kachna, která právě díky hnízdění v tuto brzkou dobu získala lidové označení „březňačka“.
Poslů jara je z hlediska ptačí říše mnoho. Kachny jsou jen jedny z nich a vzhledem k tomu, kolik jich tráví mírné zimy uprostřed měst, je ani jako posly jara nevnímáme. Stále častěji však obracíme hlavy k večerní obloze, kde vyhlížíme tajemno dlouhozobku sluku. Na Vysočině si na ni ale budeme muset ještě počkat. Nevíme-li, kdy se právě ona vrátí, vyhlížejme nejdříve konipase, kterému se někdy říká „třasprdelka“. Nepřehlédneme ho. Náhle se objeví někde na okraji pole, kde bude poskakovat z hroudy na hroudu s typickým kmitáním výrazného ocásku. A my víme, že jaro je za dveřmi.
Opravdový a skutečný ptačí posel jara, který vše uzavírá, a jehož příletem je nová doba opravdu potvrzena, není až tak známý. Je jím čejka chocholatá. Netrpělivě každý rok vyhlížím první hejnko. Teprve, když se konečně na mokřině usadí šedaví ptáci s úzkou černou chocholkou, po dlouhé cestě evidentně unavení a obvykle ještě urousaní od poslední sněhové přeháňky, dobře vím, že jsme se dočkali…
Josef DRMOTA