Vystavování je důležitou vlohovou vlastností loveckého psa – ohaře. Tímto způsobem vám váš lovecký pes dává najevo, že se zvěř nachází poblíž – navětří ji a nehybně, strnule (včetně prutu či oháňky) vystavuje (podle plemene ve stoje, v leže či vsedě), čeká až do příchodu vůdce a na jeho povel zvěř zvedne a umožní její ulovení.
Způsob lovu s vystavujícím ohařem vznikl s vynálezem palné zbraně, kdy vznikla i potřeba psa, který zvěř nejenom vyhledá, ale i pevně vystaví a umožní tak lovci se připravit k výstřelu. Do té doby psi ptáky naháněli do sítí a jiných pastí.
Vystavování vlastně označuje začátek chování při lovu kořisti, a tedy i začátek lovu. Toto chování označuje fázi fixace v sekvenci lovu (zachycení pachu, fixace, vyražení, pronásledování, chycení a usmrcení), kdy byly léty šlechtění a upevňování právě této fáze lovu potlačeny fáze následné – všemi těmito fázemi projde při lovu jakákoliv šelma, lovící pomocí čichu, tedy i pes jakéhokoliv plemene (kromě těch šlechtěných k lovu očima, ale to je jiná kapitola). Typické je zde zejména to, že se pes zcela soustředí na zvěř, a proto se zdá být strnulý.
Obecně tedy platí, že toto chování mohou vykazovat všichni psi, dodnes se koneckonců traduje historka, jak první k nám dovezení labradoři prošli podzimními zkouškami podle ohařů, protože tehdy jejich majitelé nevěděli, že retrívři nevystavují, a tak je to prostě naučili, náznaky vystavení vídáme i u křepeláků, kteří mají společné předky s malými münsterlandy, i u jiných loveckých plemen. U plemen ohařů je ale toto chování již přirozeně posíleno, neznamená to ale, že u těchto plemen vystavování necvičíme, tedy neupevňujeme a nerozvíjíme vrozenou vlohu.
Jak trénovat?
Samozřejmě zásadní je, aby se pes již od štěněte co nejčastěji dostával do pachů zvěře, aby se tak mohla probouzet přirozená vloha. Mladí psi často začnou vystavovat „sami od sebe“ už ve stáří okolo pěti měsíců – mladého psa v tom podporujeme a záměrně ho vodíme hledat do krytin, kde může být drobná zvěř, soustředíme se na to, abychom ho naváděli co nejčastěji proti větru, aby mohl rozvíjet kvalitu svého nosu. Pokud u nás není drobná zvěř, používáme křepelky nebo holuby. Pokud nám mladý pes pevně vystavuje, zvěř mu vyšlápneme a pokud není klidný, pomůžeme si zadaunováním, psa při vystavení a následném klidu tichým, klidným hlasem povzbuzujeme a chválíme. Zpočátku u psa nestřílíme, soustředíme se na něj a na jeho chování, později mu spojíme výstřel s vylétnutím zvěře. Pozor také na to, jak k vystavujícímu psu přicházíme – vždy zezadu, nikdy ne z boku nebo zepředu, abychom, nedej bože, zvěř nevypíchli sami a nenahnali ji psu do mordy.
Trénink s udičkou
Trénovat ale můžete za použití udičky již s malými štěňaty doma na dvorku, mnoho chovatelů podobně připravuje štěňata ještě před odchodem k novým majitelům. Udičku si snadno vyrobíte – použijete prut s provázkem nebo vlascem, na který si přivážete bažantí nebo kachní letku. Při tréninku s udičkou je důležité, abyste s ní nepohybovali příliš hekticky, jinak by ji štěně mohlo začít pronásledovat a my nechceme cvičit chrta na návnadu. Cílem lekce je, aby pes zůstal klidný a pomalu k voňavému pernatému objektu postupoval a následně strnul. Začneme tím, že udičku s peřím pouze držíme ve vzduchu a chválíme a odměňujeme okamžiky, kdy se štěně strnule dívá na objekt, postupně prodlužujeme výdrž, kdy odměníme za soustředěné pozorování naší „pernaté“. Pokud je náš žák talentovaný, začneme udičkou pomalu pohybovat a opět chválíme za klid.
Chyby při vystavení
Stává se vám, že pes zvěř vyráží? Možná to byla jen obyčejná smůla. Pes si někdy dojde na vítr a zvěř přeběhne nebo se může dostat příliš blízko, aniž by o zvěři věděl a tak ji vyrazí. Další možností je chyba nosu. Pes loví nosem a při prohledávání terénu využívá vítr k vyhledání zvěře. Díky dobrému nosu si uvědomuje všechny pachy, přesto každý z nich izoluje a identifikuje. Rychlá identifikace je rozhodující, protože rozhodovat mohou centimetry. Ve chvíli, kdy pes lokalizuje zvěř, strne. Strne i zvěř, i to je vrozené chování před predátorem. A zde je rozhodující načasování. U nejistého nosu může jeden krok navíc znamenat vyražení zvěře. Důležitá je tedy rovnováha dobrého nosu a vlohy k vystavování. Pes se ale také musí učit pracovat s různými druhy zvěře a různými povětrnostními podmínkami – otázkou tedy je, zda jsou chyby způsobené podmínkami nebo horšími schopnostmi psa, kdy má horší nos nebo naopak se neovládá a zvěř vyráží kvůli slabším nervům. I to jde odstranit výcvikem, tedy korekcí psa, ať už vodítkem nebo za použití jiných korekčních prostředků.
Zahraniční metody aneb co je whoa?
Zvláště v USA je rozšířená tréninková metodika „whoa“, nazvaná podle povelu k vystavení nebo spíše uklidňování, kdy se pes učí zastavovat a později vystavovat na povel, jde tedy čistě o pavlovovskou okamžitou reakci na naučený signál. Oč jde a jak to ti Američané (a nejen oni) učí? Pokusím se zjednodušeně popsat, celá metodika je rozsáhlá a liší se v detailech trenér od trenéra. Začíná se tím, že se pes staví na stole nebo lavici do strnulého, pevného postoje s povelem whoa, pokud se pohne, vrací se znovu mechanicky zpět a znovu se opakuje povel, postupně se od psa odchází, a povel se opakuje již jen jednou, protože by ho pes měl mít již zažitý. Během několika dní by měl stát na místě, i když od něj odcházíte nebo jdete za něj. V dalším kroku se přesunete se psem na zem, dáte ho na vodítko a rozejdete se, s povelem whoa by se měl pes zastavit i zde – pokud ne, následuje rychlá korekce, kdy psa postavíte do správné pozice. Použít lze také trik s vodítkem – smyčku vodítka protáhněte pod břicho psa a překřižte a vytáhněte přes záda, jeden konec připněte k obojku. Nad zády psa vznikne smyčka, jakási rukojeť, za kterou jím manipulujete při zvedání. Pokud už pochopí, že se má zastavit, zkuste se znovu rozejít a korigovat ho, pokud se vás pokusí následovat. Pokud zůstane stát, přejděte na další krok, kterým je práce v podstatě na volno, ale s vodítkem připnutým k obojku jako jištěním. Teď zkoušejte povel whoa, když pes poběží kolmo k vám, pokud nezareaguje, znovu ho postavte do správné pozice. A pokud už je zastavení spolehlivé, zkoušejte to bez vodítka, ale ne příliš často, aby se pes nebál jít od nohy, že ho budete zastavovat.
Holub jako další krok
V dalším kroku již potřebujete zvěř – zde se nejčastěji používá holub. Na holuba si nachystejte klec, pár metrů před klec postavíte desku, na které jste začínali nácvik whoa. Přivedete psa, postavíte ho na desku, dostane povel whoa (pes by měl být přivázaný na delším vodítku, upevněném ke kolíku nebo v ruce pomocníka) a do klece vložte holuba. Většina psů nezůstane klidná a pokusí se vyrazit ke kleci – a vy dotyčného zločince zvednete a zas vrátíte na místo. Když konečně vydrží několik vteřin v klidu bez ohledu na to, jak moc se pták třepotá v kleci, nechte holuba odletět a psa korigujte, pokud se pohne a pokusí se ho pronásledovat. Když zůstane pevně stát na desce i poté, co pták odletí, jste na dobré cestě. V dalším kroku se použije vypouštění holuba z automatické pasti – psa přivedeme proti větru, ukážeme mu holuba, zase dáme povel whoa a po pár sekundách na dálku vypustíme ptáka z pasti, postupně přidáváme po vypuštění opeřence i výstřel. Tyto kroky zaberou podle amerických trenérů asi měsíc a je třeba je dále utvrzovat při praktickém lovu, kdy ze začátku musí vůdce počítat s tím, že bude třeba psa korigovat a vracet do postoje „whoa“ i během lovu, pokud pes vyběhne za zvěří.
Co s tím u nás?
Pro nás s našimi tradicemi výcviku ohaře je metodika naučení vystavování na povel a jeho zautomatizování těžko skousnutelná, i když i u nás již potkáváme psy učené reagovat ulehnutím/zastavením na pohyb zvěře (křepelka, holub) při tréninku i v praxi, někteří chovatelé takto připravují štěňata na soutěžní dráhu. Pro většinu českých chovatelů je ale „naučené“ vystavení na úkor toho vrozeného nežádoucí a pro chov bezcenné – pravda je, že na zkouškách nebo v praxi se při dobrém tréninku špatně pozná, jak je vystavení učené. Při americkém typu tréninku se učí i přesná pozice prutu a naprostý klid, takže takové vystavení pak může vizuálně vypadat lépe, než vystavení vrozené, ale neučesané a neusměrněné.
Lucie KOLOUCHOVÁ