Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, do následujících čísel časopisu Myslivost jsem se po delší odmlce rozhodl zařadit několik obrazových příspěvků, které budou k tomuto období velice aktuální a osvětlí zajímavý cyklus jednoho velice citlivého a nesmírně složitého hormonálního procesu v oblasti produkčních schopností srnců.
Anatomická stavba srnčích parůžků, mechanika jejich růstu jakožto i celý vývojový cyklus parůžků od ronění až po vytlučení je biologický fenomén, jehož studiem se odedávna zabývala řada odborníků a vědců.
Složitý hormonální proces vývoje parůžků
Na rostoucím paroží jelenovitých přežvýkavců byla v minulosti provedena celá řada pokusů s cílem objasnit fyziologii tohoto jevu a poskytnout zásadní informace o anatomické stavbě a vnitřní struktuře parůžků. Srnčí parůžky tak byly dlouhou dobu atraktivním tématem a staly se předmětem mnoha studií.
Všechny experimenty a pokusy prováděné na paroží jelenovitých, stejně tak i jejich výsledky a učiněné závěry, mají v oblasti mysliveckého výzkumu vysokou vypovídající hodnotu, je však velká škoda, že kromě spousty „psaného textu“ zůstalo z této doby zachováno jen velmi málo autentického obrazového materiálu.
Vývojový cyklus srnčích parůžků je velice složitý hormonální proces, který je řízen centrální nervovou soustavou a sofistikovaným cévním a nervovým systémem. Troufnu si tvrdit, že ani sami vědci zatím nedokáží vysvětlit a popsat detailní průběh tohoto fenomenálního jevu.
Celý vývojový proces tvorby srnčích parůžků od ronění až po vytlučení se mi podařilo obrazově a zejména detailně zdokumentovat u několika srnců domácího chovu v rámci svého pětadvacetiletého privátního výzkumu biologie srnčí zvěře.
Cévní a nervový systém parůžků
Parůžek roste přibýváním hmoty na koncové části, růže je tedy nejstarší a hroty lodyh nejmladší jeho částí. Celý proces růstu paroží jelenovitých přežvýkavců je opakem růstu rohů dutorohých přežvýkavců, u nichž je nejmladší část rohu u jeho báze.
Mezi lýčím a rostoucím parůžkem leží bohatě rozvětvená síť cév, jimiž krev přivádí do parůžků stavební látky. Nejjemněji jsou cévy rozvětveny v chrupavčité tkáni růstového vrcholu parůžků. Odtud probíhají cévy odvádějící krev do dřeně parůžků a posléze do dřeně pučnice a čelní kosti a zčásti se vracejí stěnou parůžku zpět do lýčí. Tento sofistikovaný mechanismus jsem výstižně popsal ve svých pracích a detailně zachytil formou obrazového materiálu.
Vnitřní struktura parůžků
Stavba rostoucího parůžku pokrytého lýčím, fyziologie růstu parůžků a jeho neurohumorální regulace je dodnes atraktivním tématem mnoha studií. Rychlý růst parůžků má podklad v neobyčejně intenzivním prokrvení podmíněném růstem a funkcí cévního systému.
Parůžek vyrůstá z pučnice nejprve jako chrupavčitá hmota, tzv. předkostní tkáň, která se postupně zpevňuje – mineralizuje. Tvoří se pod lýčím, které přirůstá paralelně s parožní dření a parůžek po celém povrchu obaluje. Kůže lýčí je porostlá kratší jemnou srstí a slouží jako mechanická a zároveň i vyživující část parůžku.
Na základě provedených „delaborací“ parůžků uhynulých srnců jsem zjistil, že kůže lýčí je přímo srostlá s okosticí rostoucího parůžku. Pod kůží lýčí chybí na rozdíl od ostatních částí těla pokrytých kůží vrstva podkožního vaziva a tuku. Z toho důvodu je takřka nemožné úspěšně aplikovat znecitlivující prostředek pod vrstvu kůže lýčí. Pro zdárný efekt je ale možné tento prostředek aplikovat pod kůži pučnice.
Krycí a vyživující kůže lýčí
Kůže lýčí je mnohem silnější než kůže na jiných částech těla a v místech, kde dochází k členění předních výsad, může dosahovat podle mého zjištění tloušťky až 7 mm. Lýčí je pokryté hustým porostem jemných chlupů, které jsou zcela jiného charakteru než na jiných partiích hlavy a těla. Zvláště scházejí dlouhé krycí chlupy, tzv. pesíky a srnec toto ochlupení nedokáže vzhledem k absenci podkožního vaziva a svalstva naježit (efekt husí kůže).
Ochlupení na intenzivně rostoucích vrcholcích lodyh a výsad není zpočátku patrné. Houstne a prodlužuje se s dalším růstem, tj. na starších částech parůžku. Na zcela dorostlých parůžcích je kůže lýčí již pokryta hustou a dlouhou srstí, která je u každého srnce ve zbarvení a délce ochlupení individuální. Někteří srnci mohou mít ochlupení kratší a hustější, jiní naopak delší a řidší. Na základě četných měření jsem zjistil, že u některých jedinců může ochlupení dorůstat délky až 20 mm. Proto parůžky v lýčí opticky vyhlížejí obrovských rozměrů a dávají dojem, že dosáhly významných bodových hodnot a fenomenálních parametrů.
Po vytlučení ztrácejí takové parůžky mnohdy i více než 60 % z celkového optického objemu a většinou jsme zklamaní jejich menším objemem. Tuto skutečnost výstižně dokládají přiložené snímky, kde jsem zachytil srnce s čerstvě dorostlými parůžky a následně po jejich vytlučení.
Atypické formy ve zbarvení lýčí
V souvislosti s popisovanou problematikou je nutné zmínit se o atypických formách ve zbarvení lýčí. Tyto barevné odchylky vznikají změnami v rozložení či zastoupení jednotlivých skupin barviv, které mají ráz mutací, tedy změn dědičných. U černých a bílých forem je zbarvení těla a lýčí vždy identické. To znamená, že srnci bílého zbarvení s absencí pigmentu mají lýčí sněhově bílé, resp. v barvě slonové kosti. Naproti tomu srnci černých variet mají lýčí většinou uhlově černé. Albinotičtí jedinci se v populacích srnčí zvěře vyskytují velice zřídka a vznikají dědičnou mutací, která způsobuje úplnou nebo částečnou ztrátu pigmentace, která může být omezena jen na určitou část těla.
Jak již bylo uvedeno výše, zbarvení lýčí je u každého srnce individuální a může doznávat celé palety odstínů. V drtivé většině však koresponduje s odstínem barvy těla jedince. Ve světle výzkumů jsou ale zajímavé kombinované mutace, kdy jeden parůžek je obvyklého zbarvení, zatímco druhý naprosto odlišného. Tyto patologické úkazy je možné pozorovat u velmi vzácných forem, a to obvykle u srnců „strakáčů“.
Mechanika růstu parůžků, anatomická stavba
V délce přibližně 1 až 1,5 cm má vrcholek lodyhy chrupavčitý charakter, je elastický a v omezeném rozsahu ohebný. Z důvodu intenzivního prokrvení je na pohmat příjemně teplý, a kdo měl možnost si u srnce chovaného v zajetí osahat jeho budoucí ozdobu ve fázi ronění, cítil kromě tepla i jeho tep. Způsobuje to kardiovaskulární oběhový systém v závislosti na pulzující činnosti srdce.
Na základě vlastních pozorování mohu konstatovat, že parůžky jsou pohmatem teplé po celou dobu růstu, tedy většinou až do doby, než dojde k trvalé deaktivaci cévního systému. Z toho důvodu nemohou parůžky v lýčí nikdy omrznout (pokud není narušena jejich integrita), a to ani v době silných a dlouhotrvajících mrazů. Toto je mýtus, který bych rád brzy vyvrátil a který je u myslivecké veřejnosti hluboce zakořeněn. Ale o tom někdy příště…
V určité výšce má lodyha schopnost se členit, čímž vznikne základ přední výsady. K rozdvojení lodyhy dochází tím, že uvnitř rostoucího parůžku dojde k rychlému dělení buněk, a tato skutečnost vede k jejímu rozvětvení. Hlavní lodyha pokračuje v růstu jako nosná část parůžku.
Z místa prvotního dělení začne vyrůstat přední výsada, která dorůstá podle genetických dispozic jedince, různých délek a tvarů. Jakmile přední výsada doroste, dochází k její osifikaci a fyziologické přeměně chrupavčité struktury v mineralizovanou parožní tkáň.
Nosná lodyha se v určité výšce dále člení, čímž vzniká základ pro zadní výsadu. Jako poslední dorůstá koncový vrchol hlavní lodyhy.
U některých srnců dochází výjimečně k dalšímu větvení lodyh (stupeň osmeráka, desateráka apod.). K tomuto větvení dochází i bez vlivu mechanického poškození v době růstu parůžku, což jsem výstižně popsal a obrazově doložil v druhém díle knižní trilogie Srnčí zvěř, zaměřeném na abnormální srnčí parůžky a příčiny jejich vzniku.
Směrem od báze k vrcholu se parůžek postupně vyztužuje minerálními látkami a primárně chrupavčitá tkáň se mění v tkáň kostní, čímž parůžek získává definitivní tvar a pevnost.
Mýty a dogmata v oblasti růstu parůžků
Mezi vědci, kteří se dlouhodobě zabývali fyziologií růstu parůžků, jejich anatomickou stavbou a mechanikou růstu, existovalo mnoho názorových střetů a rozepří. Většina těchto názorů nebyla do dnešní doby přísně vědecky konfrontována, pokusně vyvrácena, ani exaktně objasněna.
Do soukolí těchto mýtů a nepravd patří například i teorie, která se opírá o ničím nepotvrzené a nedoložené domněnky, zda má lodyha při růstu schopnost se progresivně prodlužovat či nikoliv. Mezi odbornou mysliveckou veřejností koluje názor, že se lodyha do doby, než získá definitivní tvar a pevnost, prodlužuje a mění se tak měrná vzdálenost mezi růží a založenou přední výsadou.
Studiem růstu srnčích parůžků se zabývám spoustu let a troufnu si otevřeně říci, že mi je tato problematika z důvodu získaných poznatků a zkušeností velice blízká. Dovolím si proto v této oblasti udělat „arbitra“ a na základě několika cílených experimentů uvést vše na pravou míru.
Cílený experiment v oblasti růstu parůžků
Jak jsem již uvedl výše, parůžek roste přikládáním hmoty ke koncové části. Z toho důvodu není možné, aby se lodyha „natahovala“ a měnila se tak pomyslná měrná vzdálenost mezi růží a potenciálně založenou přední výsadou. Ve vztahu k této problematice jsem zjistil, že se jedná o optický klam, který spočívá v jedné, a to velice zásadní věci.
S růstem lodyh totiž integrálně zesiluje kůže lýčí a prodlužuje se ochlupení. Tato skutečnost pak v očích pozorovatelů vytváří dojem, že se lodyha s následným růstem natahuje. Skutečnost, že kůže lýčí od báze zesiluje a ochlupení se exponenciálně prodlužuje, dokládají snímky řezů lodyhou v jednotlivých sekvencích, od báze lodyhy k růstovému (chrupavčitému) vrcholu.
Abych dokázal správnost mého tvrzení a zabránil šíření mýtů a nepravd, bylo v této oblasti provedeno několik cílených experimentů. Do rostoucí lodyhy srnce byly erudovaným veterinářem v určitých rozestupech implantovány malé kovové šroubky a byl sledován následný parožní vývoj. Cílem pokusu bylo zjistit, zda se bude měrná vzdálenost mezi šroubky zvětšovat či nikoliv.
Z důvodu rozsáhlého polymorfizmu srnčích parůžků a možných individuálních odchylek nikdy nedělám závěry na základě ojedinělého experimentu. Všechny skutečnosti a získané údaje z oblasti biologie srnčí zvěře si ověřuji u několika jedincích opakovaně. Z toho důvodu bylo provedeno několik duplicitních experimentů.
Všechny pokusy však ukázaly, že parůžek roste přikládáním hmoty ke koncové části a k žádnému pomyslnému prodlužování lodyhy nedochází. Měrné vzdálenosti šroubků zachycené po vytlučení parůžků zcela jasně potvrdily správnost mého tvrzení. Vzdálenosti implantovaných šroubků byly ve všech případech naprosto konstantní. Na doprovodných snímcích (v druhém díle trilogie Srnčí zvěř) je zachycen celý průběh popisovaného experimentu.
Růstová dynamika parůžků
V tomto příspěvku zaměřeném na vývoj parůžků je nutné ještě zmínit se o růstové dynamice a akceleraci parožní tkáně, která v oblasti celkové kvality parůžků hraje klíčovou roli.
Rychlost růstu srnčích parůžků je u každého srnce individuální a je primárně ovlivněna zdravotním stavem jedince, genetickým založením a zejména potenciálem konkrétního jedince produkovat parožní hmotu. Také může být ovlivněna celým komplexem sekundárních faktorů, z nichž nejdůležitější je předkládaná potrava v době parožení, klidové a klimatické podmínky apod.
Každý srnec je v oblasti produkce parožní hmoty originální, a proto tento aspekt nelze měřit jedním metrem, ani posuzovat jedním úhlem pohledu. Znám typy srnců, které dokázaly vyprodukovat medailové parůžky o délce lodyh 25 cm za neuvěřitelných 60 dní s denním přírůstkem parožní hmoty fenomenálních 4,2 mm. Naproti tomu jsem pozoroval jedince, kteří vyprodukovali parůžky stejných parametrů za 95 dní s denním přírůstkem parožní hmoty „pouhých“ 2,6 mm! Jak je z výše uvedeného patrné, v tomto ohledu mohou existovat výrazné, diametrálně odlišné časové disproporce!
Většina myslivců počítá časovou osu růstu srnčích parůžků od data shození starých, po vytlučení parůžků nových. Tento časový úsek je však velice zkreslen a výrazně ovlivněn biologicky delší dobou regenerace pučnice (uzavírání kožním valem) a fyziologicky delší dobou mineralizace parůžků. Časový úsek „skutečného“ biologického vývoje parůžků je však ve skutečnosti mnohem kratší. Měl by se správně počítat od doby, kdy na pučnicích dojde k ronění parožní tkáně (začnou se opticky zvedat růstové oblasti), do doby, kdy parůžky dorostou do konečné podoby a získají definitivní, tedy neměnný tvar.
A doba mineralizace (vyztužování parůžku minerálními látkami), která je u každého srnce individuální, by se do časové osy biologického vývoje parůžků počítat rozhodně neměla.
V souvislosti s růstem parůžků by bylo dobré také přihlédnout ke skutečnosti, že parůžky kapitálního srnce o neredukované hmotnosti kolem 600 g a objemu parožní tkáně kolem 250 cm
3 mohou vyrůstat v časově delším úseku než parůžky produkčně méně významného srnce, které dosáhly podstatně nižší neredukované hmotnosti a menšího objemu.
Pokračování v dalším čísle
Pavel SCHERER
člen Ústřední hodnotitelské komise trofejí a Klubu autorů
Privátní výzkum biologie srnčí zvěře