V současné době lovíme stále více spárkaté zvěře. Populace drobné zvěře se snižují, naopak populace spárkaté se v důsledku změn ve využívání zemědělské půdy, změn v lesním hospodaření a v neposlední řadě i klimatických změn, zvyšují.
Myslivci jsou pod tlakem, aby stavy této zvěře redukovali, aby nedocházelo ke škodám na polích a v lesích. S vyššími počty odstřelu spárkaté zvěře se nevyhnutelně zvyšuje i potřeba dosledů. Cílem je, kromě „záchrany“ zvěřiny a případně trofeje, hlavně ušetřit zraněnou zvěř zbytečného utrpení a trýznivé smrti. A k dosledu potřebujeme také kvalitní a dobře připravené psy, ať už pracujeme přímo s barváři nebo s jiným loveckým plemenem.
Psí versus lidský nos
Čich je pro psa hlavním a nejdůležitějším smyslem. Schopnost čichu se u různých plemen liší. Jezevčíci mají asi 125 milionů čichových buněk, retrívři 220 milionů a barváři mají až 300 milionů čichových buněk. (Lidé mají asi 5 milionů čichových buněk.) Bez ohledu na to, jak vysoký je počet čichových buněk u různých plemen loveckých psů, je výkonnost psího nosu v každém případě dostatečná pro práci na stopě poraněné zvěře, a to i po mnoha hodinách. Kromě samotného počtu čichových buněk rozhoduje o vynikajícím čichu psů několik dalších faktorů.
Čichová sliznice uvnitř nosu má u psů průměrnou velikost 120 cm² (u lidí 10 cm²). U psa je složená dohromady. Díky tomuto tvaru čichová sliznice nikdy zcela nevyschne, je stále vlhká. Molekuly pachů na vlhkém povrchu obzvláště dobře ulpívají, a proto je pes může intenzivně analyzovat, k tomu dochází v mozku. Porovnáme-li hmotnost mozku s hmotností těla, mají psi mnohem vyšší relativní hmotnost mozku než lidé. Psí centrum čichu v mozku tvoří 10 % celého mozku (u člověka 1 %).
Když pes soustředěně sleduje pach, nadechuje se až 300krát za minutu krátkými nádechy. To znamená, že čichové buňky jsou trvale zásobovány velkým množstvím pachových molekul. Sebemenší změny pachu tak vnímá okamžitě. Psi – stejně jako některá divoká zvířata – mají Jacobsonův orgán (u člověka není přítomen), kanálek spojující nosní a ústní dutinu. Pes tak může vnímat chuť i pach látek současně. Pes – samec například tento orgán využívá při zjišťování pachových značek háravé feny. Celkově je psí schopnost čichu asi milionkrát lepší než u lidí. Pes se však musí naučit používat svůj nos účelně. To je jeden z nejdůležitějších úkolů základního výcviku našeho psa na cestě k tomu, aby se z něj stal dobrý barvář.
Jakého psa na dosledy?
Bez ohledu na to, kolik milionů čichových buněk má námi vybrané plemeno v nose – nos našich loveckých psů je dostatečný pro zvládnutí většiny dosledů. Rozdíly mezi jednotlivými plemeny spočívají spíše ve vlastnostech, které v nich byly dlouhodobě šlechtěny. Není pochyb o tom, že některá plemena, například teriéři a někteří ohaři, jsou velmi temperamentní. Mnoho zástupců jejich plemene by se dalo dokonce označit za „hyperaktivní“ nebo „impulzivní“. V souladu s tím je obtížnější naučit tato plemena spolehlivě sledovat starou a málo pachově výraznou stopu na delší vzdálenost.
Honič (anebo třeba jezevčík či slídič) může mít vynikající nos a chuť najít zvěř. Pokud je však používán na dvaceti naháňkách ročně jako honič a absolvuje pouze několik dosledů, nelze očekávat, že bude podávat nejlepší výkony. Při naháňkách psi reagují na teplé stopy zvěře tak, aby ji co nejrychleji našli, přinutili k pohybu a vytlačili na střelce. Při dosledu by psi měli ignorovat jakoukoli stopu zdravé zvěře a soustředit se na stopu zvěře poraněné, i když ji kříží čerstvější stopy zdravé zvěře.
Vzhledem ke staletí trvající selekci chovu, v níž byla v popředí specializace na sledování stopy, jsou pro tuto práci obzvláště vhodní barváři jako skupina plemen. Mají klidnou, vyrovnanou povahu a zvládnou se dlouhodobě soustředit na sledování pachu. Skoro stejně dobře (tedy tak, že pro většinu dosledů nám jejich práce bude stačit) se však dosledech mohou uplatnit i psi jiných plemen, pokud jsou již jako štěňata vhodně vycvičeni, svědomitě vychováváni a utvrzováni v této práci.
Nicméně, pokud chceme ze psa jiného plemene, než jsou barváři, vychovat specialistu na dosledy, měli bychom se zaměřit čistě (anebo převážně) jen na výcvik pachových prací a neutvrzovat psa v nahánění.
Také v rámci jednoho plemene mohou být velké rozdíly v osobnostech psů. To lze pozorovat již u štěňat – obvykle v jednom vrhu najdeme jak odvážlivce, tak obzvláště rezervované štěně. Při pořizování psa je třeba se před konkrétním výběrem zamyslet nad hlavním účelem, ke kterému bude později využíván: pro naháňky, kde má pes samostatně prohledávat rozsáhlé území a aktivně zvěř „rozhýbávat“ nebo spíše pro dosledy, kde je vyžadován klid a soustředění? Je však třeba poznamenat, že velká část vtiskování povahy probíhá až po předání štěněte do nového domova, tj. leccos ještě upevníme či změníme cíleným vedením psa.
Jak na to?
Výcvik loveckého psa, specializovaného na dosledy, by měl probíhat krok za krokem. Než začneme psa připravovat na pachové práce, jakými je dosled, je třeba upevnit základní poslušnost. Ta zahrnuje základy, jakými je „sedni“, „lehni“, „ke mně“, „vodění na řemeni“ a také nácvik šoulání, tedy klidného následování vůdce za patami při pohybu v honitbě. Ve věku šesti měsíců by měl náš budoucí lovecký pomocník tyto disciplíny zvládnout – možná ještě ne k dokonalosti, ale alespoň tak jistě, abychom ho nemuseli neustále napomínat a opravovat. K dosažení tohoto cíle je nutný každodenní trénink. Nesmíme štěně přetěžovat a tréninky nesmí být příliš dlouhé. Začínáme s pětiminutovými lekcemi třikrát denně a v průběhu měsíců je prodlužujeme až na deset minut pětkrát denně.
Přivykání na pachy zvěře
Abychom se při pozdějším výcviku mohli plně soustředit na práci na stopě, nesmí se náš pes nechat rozptýlit různými pachy. Proto než se psem začneme stopovat, musí se seznámit s co největším počtem různých pachů zvěře. To se týká nejen druhů spárkaté zvěře, které se u nás vyskytují, i když má pes později pracovat výhradně na spárkaté zvěři, musí se odmala seznamovat i se všemi ostatními druhy zvěře. Mezi ně patří přinejmenším zajíc, liška, kuna, kachna a bažant. Na seznámení nemusíme mít mrazák plný všech výše jmenovaných „mrtvol“, ale stačí kožky, letky atd.
S tréninkem začneme až si štěně přivykne v novém domově, tj. zhruba ve třech měsících. Rozmrazíme kus zvěře (kožku, letku) a umístíme jej na zahradě nebo při procházce v honitbě. „Náhodou“ štěně necháme kus objevit. V tu chvíli ho pochválíme a povzbudíme ho, aby se ke zvěři přiblížilo. Když si pes zvěř důkladně prohlédne, pobídneme ho, aby ji „ulovil“, tj. potaháme se s ním, pohodíme mu ji – ale pozor, nikdy ne tak, aby nám štěně se zvěří uteklo a my ho museli honit – my rozhodujeme, co se s kořistí stane, a kořist zůstává u nás, pokud ve štěněcím věku hravě přenecháme kořist psovi, může se stát, že pes později bude zvěř považovat za svou kořist a bude si ji hlídat proti ostatním lovcům – případně i proti vlastnímu vůdci.
Zvykání na ránu
Při nácviku klidu při výstřelu je nutné postupovat postupně a šetrně ke štěněti, nikdy nestřílet blízko u štěněte, proto je dobré začínat s pomocníkem nebo poblíž střelnice (začínáme klidně sto, dvě stě metrů od střelců). Po výstřelu si psa nevšímáme, neděláme kolem rány povyk, znamenalo by to pro něj, že rána musí být něčím výjimečná, protože i člověk jako vůdce smečky na ni reaguje mimořádným způsobem. Možná, že na štěně nové zvuky přesto zapůsobí. V takovém případě odvedeme jeho pozornost hrou a v klidu poodejdeme od zdroje hluku. Postupně se ke střelci přibližujeme a postupně střílíme sami. Dbáme na to, aby štěně při střelbě stálo několik metrů vedle nás nebo za námi, ne před námi, dbáme tak o jeho rozvíjející se sluch. Není potřeba klid před ránou cvičit často, pokud jednou za dva tři týdny psovi v honitbě vystřelíme, bohatě to stačí.
Jakmile se naše štěně naučí určité disciplíně, cizí pachy ho nedráždí a je natolik sebevědomé, že ho podněty z lidského prostředí nevyvedou z míry, můžeme začít se systematickým výcvikem na stopě. O tom ale až v dalším čísle.
Lucie KOLOUCHOVÁ