Časopis Myslivost

Dnes máme nikoliv velkou, ale stabilizovanou populaci losů v na jihu Čech a doufejme, že díky moudrému přístupu myslivců, lesníků, ochránců přírody i všem milovníkům přírody, bude tato populace chráněna před civilizačním tlakem, aby mohla i v současné pozměněné krajině připomínat přírodní bohatství fauny dřívějších století.
Brněnskou výstavou u příležitosti 100 let od založení jednotné myslivecké organizace v Československu jsme využili také k tomu, abychom připomněli nejenom myslivcům, ale i široké veřejnosti, několik legendárních loveckých trofejí, které byly v řadě případů poprvé veřejně vystaveny. Byla to právě také trofej zmíněného losa, kterou zapůjčilo na výstavu Národní muzeum v Praze. 
 
Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy a Asie. Je původním druhem jelenovitých ve střední Evropě, kde byl v mnoha evropských zemích v 15. století neregulovaným lovem vyhuben. Udržely se losí populace pouze na severu Evropy, kde byla menší lidnatost. Dodnes jsou stabilizované populace v Čechách (30 až 50 ks), Polsku (2600 ks), Norsku (125 000 ks), Švédsku (360 000 ks), Finsku (110 000 ks), Estonsku (13 000 ks), Litvě (20 000 ks), Lotyšsku (12 000 ks) a severní části Ruska až po Ural (750 000 ks).
 Z vývojového hlediska stojí los mezi ostatními jelenovitými poměrně osamoceně. Studium chromozomové výbavy a molekulární analýzy prokázaly, že jeho nejbližším příbuzným mezi žijícími jelenovitými je srnec obecný, který je v době reprodukčního období také teritoriálním kopytníkem.
Samec losa (losí býk) dosahuje živé hmotnosti 390 až 450 kg (na severu jeho výskytu může být hmotnost ještě větší), délka těla je 200 až 280 cm a výška v kohoutku je 180 až 230 cm. Samice (losice) je menší a její hmotnost bývá 360 až 390 kg.
Paroží evropských losů je oproti asijským a americkým poddruhům výrazně menší. V některých populacích evropských losů se vyskytují parohy bidlovitého tvaru, ale i lopatovitého tvaru.
 
Historický přehled o výskytu losů v Českých zemích
 
V Českých zemích byl los pravděpodobně vyhuben v 15. století. Podle historických údajů byl poslední los žijící na území Čech uloven v roce 1570 v revíru Děčínský Sněžník. Od tohoto data nejsou téměř čtyři sta let žádné zprávy o přítomnosti losů na našem území. Že naše území obývaly losí populace dokazují některá jména obcí Losí, Losiny, Losenice, Losimtál.
V polovině 16. století už byli v českých zemích losi vyhubeni a arcivévoda Ferdinand Tyrolský se neúspěšně pokusil o jejich návrat do Čech (Křivoklát). Další reintrodukce losů v 17. století byla také neúspěšná.
V druhé polovině 20. století se v Polsku podařilo obnovit populaci losí zvěře ve střední části Polska.  Nadpočetní mladí jedinci, převážně samci, byli nuceni opustit místo zrození, a tak se populace postupně šířila na všechny světové strany, tedy i jižním směrem do okolních zemí. Jednou z nich byly také Čechy.
Díky rostoucí polské populaci losi na naše území přicházeli ve třech migračních vlnách. V první vlně v období 1957 až 1966 se v tuzemských lesích objevovali především mladí losi - samci. Ti se na našem území vyskytovali jen krátce a pokračovali v migraci západním nebo jihozápadním směrem.
V roce 1957 byl v severních Čechách ohlášen výskyt mladého losího samce. Jeho původ byl tehdy neznámý a nikoho nenapadlo, že by to mohl být migrující jedinec z polské populace žijící v okolí Varšavy. Los byl několikrát pozorován v podzimu a v zimě v okolí Litoměřic a obce Němčí.
 
Přepis osobních sdělení lesního personálu a lidí, kteří se s losem setkali: Dne 28. října 1957 nahlásil les­ník M. Dohnal z lesnického úseku Sedlo, polesí Střekov, LZ Litoměřice, že spatřil pravděpodobně losa v lesním úseku nazývanému »Spáleniště«. Byla to asi 6 hektarů velká holina, která před několika lety vyhořela. Mohutný travní pokryv byl pomístně zarostlý skupinami jívy, jeřábu, osiky a dubu.
Když se druhý den vrátil do tohoto místa, kde spatřil pravděpodobně losa, viděl za ko­šatou jívou stát opravdu losa.  Po delší době los popošel a bylo vidět už i část hlavy s parožím.
Při dalších pochůzkách v okolí prvního setkání s losem, nacházel lesní personál pobytové znaky téměř každý den.
Následně, 31. října v 9 hodin, byl los spatřen v lesnickém úseku Kundratice, LZ Litoměřice, který je vzdálen 6 kilometrů od polesí Spáleniště.
Téměř po měsíci, 29. listopadu, byl spatřen poblíž myslivny Sedlo, v polesí Střekov, což je nedaleko od původního místa výskytu losa.
Pohybová aktivita losa na Litoměřicku a Teplicku byla s velkým zájmem monitorována nejenom lesním personálem, ale i místní obyvatelé hlásili s nadšením, že losa pozorovali.
Protože byl o losa velký zájem, byla o to větší obava, že v místě dlouho nevydrží a vrátí se zpět do místa původu. Ta obava se nenaplnila a los se stále zdržoval na poměrně malém území o výměře 50 000 ha až do osudného září 1958. Nikdo ani ve snu nepomyslel, že tento los byl pouze předvojem budoucí imigrace losů na naše území.
 
Koncem 70. let 20. století se u Nové Bystřice v jižních Čechách losi poprvé od svého vyhubení v Českých zemích opět rozmnožovali. V osmdesátých letech se vyskytovalo 10 jedinců mezi Třeboňskem a Šumavou.
V roce 1966 se na našem území vyskytovalo šest jedinců, patrně pouze samců. V dalších letech se počet zvýšil na 32 jedinců.
Druhá fáze imigrace losů do Čech skončila na přelomu 60. a 70. let 20. století a vyznačovala se zvýšením počtu migrujících losů, prodloužením délky jejich pobytu a také vyrovnaným poměrem obou pohlaví. To je dáváno do souvislosti především s rostoucí populací losů v Polsku, například v Národní parku Kampinoski nedaleko Varšavy.
V 80. a 90. letech 20. století bylo doloženo rozmnožování a výskyt losů v oblasti Rožďalovických rybníků. Koncem 90. let tato populace losí zvěře opustila zdejší krajinu.
V roce 2005 byl zaznamenán výskyt losí samice s mládětem v okolí Bílého Kostela nad Nisou a ve východní oblasti Lužických hor v okolí Jitravského sedla a Hvozdu.
V roce 2006 byl zaznamenán opětovný výskyt losa v Lužických horách v oblasti Jedlovských rybníků a Křížového buku. Tentokrát se jednalo o samce s lopatovitým parožím.
Od roku 1973 se los evropský trvale vyskytoval v oblasti Lesní správy Vyšší Brod, zprvu pouze u Svatého Tomáše a později na celém území lesní správy. Trvalá losí populace byla odhadována na 10 kusů. Každoročně byla, a i dodnes jsou, na tomto území zřetelná pobytová znamení (trus, stopy, škody na jedli, borovici, okus na jeřábu ptačím a dalších dřevinách.
Do roku 1987 bylo v jindřichohradecké oblasti pozorováno 23 narozených losíčat.
Další oblastí, kde se v 90. letech losi trvale zdržovali, bylo okolí Dymokur ve střední části Čech.
 
Početní stavy ve všech stálých populacích byly po roce 1994 pouze přibližné, protože se po odstranění zátarasů na rakousko-české a německo-české hranici otevřela losům nová migrační cesta. Od té doby se potvrzuje, že imigrace losů na české území je menší než emigrace do Rakouska a Německa. Hlavními migračními koridory v Čechách jsou území mezi Frýdlantským výběžkem a Náchodem. Na Moravě to je téměř celá česko-polská hranice, od Vidnavy po Jablunkov.
Zvětšování populace úspěšnou reprodukcí losí populace se stávalo, že docházelo ke střetům   s motorovými vozidly. Nejvíce záznamů o střetu s vozidly byly v letech 2003 až 2017.
Los sražený v roce 2003 motorovým vozidlem je vypreparován v informačním středisku NP Šumava ve Stožci. V roce 2017 byly na Šumavě zaznamenány tři srážky automobilu s losem.
V září roku 2007 byl los evropský pozorován u obce Klec na Jindřichohradecku a v dalších letech byl pravidelně viděn na Třeboňsku. V okolí Českých Budějovic a Veselí nad Lužnicí, byl pozorován v lesích kolem zámku Jemčina, ale i v lesních komplexech kolem osady Cikar u Horusic. Často se zdržoval kolem Horusického rybníka.
V říjnu 2017 byl spatřen asi tříletý losí samec na Olomoucku, kterého sledovala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Díky hlášeným pozorováním mohli správci přírody zrekonstruovat celou jeho migrační trasu. Jeho pohyb byl sledován od obce Drahanovice, Slatinice, Olšany přes Větrovany až k Dolanům na Olomoucku. Pravděpodobně se jednalo o jedince migrujícího z Polska nebo z jižních Čech, kde populace losa evropského úspěšně žije už 40 let v okolí Lipna.
V České republice se z těchto migrujících losů vytvořily dvě stálé rozmnožující se populace. Jedna obývá Třeboňsko a Jindřichohradecko, druhá Lipensko, především oblast mezi vodní nádrží Lipno a hranicí s Rakouskem.
 
Nelegální ulovení losa
(přepisy z protokolů a archivních spisů)
 
Zopakujme si v krátkosti několik fakt o tomto losu. Poprvé byl objeven 28. října 1957 v honitbě Němčí v oblasti LZ Litoměřice, okres Ústí n. L. Od onoho dne byl několikrát pozorován lesním personálem i místním obyva­telstvem v blízkém okolí místa původ­ního výskytu. Škody na lesních poros­tech kromě loupání na jívách a osikách nepůsobil. V zimě byl na sněhu pravidelně obeznáván.
Bylo velkým úspěchem, že se podařilo 15. února 1958 nalézt v honitbě Němčí oba shozy tohoto losa, tehdy šesteráka; jsou vystaveny v krajském muzeu v Tepli­cích.
Naposledy byl los pozorován v honitbě Němčí 14. srpna 1958 polesným L. Opravilem, a to v místě původního vý­skytu, v porostu zvaném Spále­niště; paroží měl v lýčí, levý paroh osmeráka, pravý desateráka.
Koncem srpna a začátkem září se nacházely pobytové znaky losa v pohraniční ob­lasti okresu Teplice, v oblasti polesí Vápenice a Nové Město. Los vytloukal na smrcích a poškozoval i pohraniční za­řízení. Los, který žil deset měsíců v celkem malé oblasti v okrese Ústí n. L., se tedy dal zřejmě na začátku říje do pohybu, přeplul Labe a šel stále k se­veru, aby našel družku.
Dne 6. září 1958 seděl B. Beníšek se svou manželkou na posedu a čekal na jele­na. Bylo to v honitbě Nové Město, okr. Teplice, kterou obhospodařovalo ZLK Ignis - ČSD Teplice. Zmíněný lovec byl členem tohoto loveckého klubu.
By­lo něco po 19. hod., kdy do mezery v porostu vyšel statný kus spárkaté zvě­ře. B. B. viděl paroží i větší část těla zvěře, zvedl tedy kulovnici 6,5x54 Mannlicher&Schönauer a padla rána. Zvěř značila, udělala několik skoků a zhasla. Když o něco později ke zhaslému kusu přišel, teprve prý zjistil, že ulovil losa.
Tak tedy 6. září 1958 v honitbě No­vé Město, okres Teplice Lázně v Če­chách, k. ú. Moldava, byl v 19.20 hod. uloven jediný los žijící na území Československé republiky a pravděpo­dobně také jediný los ve volnu žijící ve střední Evropě. Vyvržený kus vážil 300 kg, levý paroh byl osmerák, pravý desaterák.
A nyní ještě něco k ulovení losa. B. B. se vymlouval, že střílel v domnění, že se jedná o starého jelena zpátečníka. Vzhle­dem k tomu, že viděl paroží a větší část těla zvířete, tato výmluva neob­stála, jelikož losa s jelenem si nemů­že splést laik, natož myslivec. Nevěděl-li, na co střílí, je jeho provinění ještě větší.
Dále nechal B. B. ulovenou zvěř přes noc nevyvrženou a ani ji ne­vyvětral, což při teplech, která v tu dobu panovala, znamenalo značné po­škození zvěře, hlavně kůže, o zvěřině nemluvě. Myslivecký hospodář honitby, kterému to střelec oznámil, hlásil to druhého dne KMS a ptal se „mají-li si to rozdělit, či co s tím!“
Veřejnost byla tímto činem velmi pobouřena. Všichni myslivci i veřejnost odsoudili jednání lovce losa, protože přítomnost losa v přírodě byla se zájmem sledována.
Celý den po ulovení losa bylo mnoho jednání a diskusí, co udělat s úlovkem.  Nejednotnost vyjednávačů, kde by měla trofej zůstat, vyřešila myšlenka věnovat losa Národnímu muzeu v Praze. Po telefonické konzultaci s přednostou zoologického oddělení z Národního muzea bylo rozhodnuto o předání losa k preparaci. 
Celé tělo losa včetně parohů bylo dopraveno do Národního muzea dva dny po ulovení. Protože lovec nevyvrhnul losa bezprostředně po ulovení, ale až druhý den ráno, tak došlo k lokálnímu zapaření kůže.  V té době bylo poměrně teplo i v noci. Na zapařených místech bylo při stahování patrné, že může srst olysat. Proto bylo po konzultaci s Dr. Karlem Táborským, odborníkem na preparátorské technologie rozhodnuto, že se kůže musí konzervovat 5% roztokem formaldehydu. Ten sice hnilobný proces zastavil, ale způsobil zmenšení kůže zejména v partiích běhů a výrazně snížil její pružnost. Při finální preparaci byla kůže losa nastavena kůží z jelena.
Aby se zachovala celá kostra losa i s lebkou, byl zhotoven do preparátu akrylátový odlitek paroží. Preparaci na skořepinový model zhotovený Z. Uchytilem, provedl preparátor J. Jindra. Po dokončení preparace byl exponát losa vystaven v expozici „Česká sbírka” v historické budově Národního muzea v Praze.
Preparát byl ale vystaven v expozici mimo vitrínu, a tak se stalo, že v roce 1960 jeden z nezodpovědných návštěvníků odřízl losovi dlouhou srst z podbradku. Ta byla následně nahrazena jinou srstí.
Pravá lebka s parožím byla vystavena vedle dermoplastického preparátu až do chvíle, kdy se započalo s rekonstrukcí muzea. V současné době jsou v depozitáři Národního muzea v Horních Počernicích jak celý preparát, tak i kostra s lebkou a parožím.  
Podle vyjádření Ing. P. Caltové z Národního muzea v Praze nebude preparát losa součástí nové expozice a zůstane v depozitáři muzea v Horních Počernicích. Tato informace není bohužel příjemná, protože by se jistě na preparát losa, který se po několik století na území Čech nevyskytoval, přišlo podívat nemálo myslivců.
 
Tak skončil osud losa, který se po čty­ři sta letech opět objevil na území Československa. Přizpůsobil se danému prostředí severních Čech, kde našel jemu vyhovující životní podmínky. Po celou dobu jeho ročního výskytu na Teplicku a Litoměřicku, byl pečlivě sledován a chráněn. Přesto se našel člověk, který z důvodů neobhajitelných, bez uvažování a touhy po lovu, ukončil život perspektivního jedince a předvoj budoucí imigrace losů do Čech.
   

Obr. 1 Trofej losa evropského uloveného 6.9.1958 B. Beníškem v honitbě Nové Město. Trofej byla  ohodnocena mezinárodní komisí CIC na 138,85 bodů CIC v Uhlířských Janovicích (2023)


Obr. 2 Paroží losa evropského - bidlovitý tvar


Obr. 2.a. Paroží losa evropského - bidlovitý tvar starého losa (Finsko)


Obr. 3 Paroží losa evropského - lopatovitý tvar


Obr. 4. Mapka výskytu losa v České republice (Anděra, M. – NM Praha)


Obr. 5. Mapka areálu rozšíření losa evropského v Evropě (Červený, J. FLD ČZU Praha)


Obr. 6 Los evropský  (5 až 6 let)