Přidáme-li k silnému predačnímu tlaku ještě sucha z posledních let, vyvstává oprávněná obava o budoucnost kdysi všudypřítomných stvoření. V krajině bez louží, tůní a mokřadů se nemohou rozmnožovat, proto aktivita LČR i snaha pracovitých nadšenců jim dává určitou naději.
V rámci své specializace na sovy sleduji kromě jiného složení jejich potravy, nejvíce u hojného puštíka obecného. Zatímco v devadesátých letech byly žáby ještě častou jeho kořistí, v posledních letech buďto zcela chybí, nebo jsou v řádu nízkých jednotek procent. Příčin tohoto poklesu je vícero, každá z nich však znamená citelný zásah do početnosti žab.
Pravděpodobně tou největší příčinou drastického úbytku žab jsou sucha z poslední dekády, kdy zimy beze sněhu znamenají jarní nedostatek vláhy nejen pro strádající lesy, ale také pro organismy životně závislé na vodě, mezi něž obojživelníci patří. A pokud už nějakou kaluž či tůňku najdou, často se stává, že dřív, než se z vajíček vylíhnou pulci či vývojově vyspějí v žabku, voda z tůně vlivem horka a nedostatku srážek zmizí. Žáby jsou sice relativně dlouhověké, takže jsou schopny občasná suchá jara provázená špatnou reprodukcí dohnat v příštích letech, ale je-li takových suchých jar několik let po sobě, je to na početnosti znát.
Také zprůmyslněné velkoplošné zemědělství se fatálně podepisuje na absenci žab v otevřené krajině. Bývají-li často připomínány ztráty způsobené automobilovou dopravou, není to nic v porovnání s úhynem žab vlivem polních prací.
Pojezdy těžké mechanizace, tj. práce pluhů, podmítačů, válců či postřikovačů likvidují vše živé, od nežádoucích hrabošů, přes ptačí hnízda, mláďata zajíců, srn, až po nenápadné žáby. A pokud některá přežije sečení vojtěšky, ve které lovila slimáky, žížaly či nějaký hmyz, silné letní slunce ji během chvíle vysuší, protože ukrýt se nemá kde. Kromě jiného také proto je důležitá fragmentace krajiny, kde jsou meze a větrolamy, kam se přeživší živočichové mohou uchýlit. Na obrovských blocích lánů totiž není místo pro život - není tam ani potrava, ani úkryt.
Nikdy nezapomenu, jak kdysi v čase sklizně řepy proběhl zvečera kolem mne po polní cestě ježek, který prchal před hučícím monstrem. Přál bych každému vidět, jakého tempa je schopen jinak loudavý a rozvážný noční tvor. Kromě tohoto ježka jsem v rozlehlých polích nikdy žádného nepotkal, protože i zde působí evoluční výběr - a kdo neuteče, je zapraven do půdy.
Dalším, nikoliv však nepodstatným činitelem na úbytek žab, je predační tlak. Sovy, podobně jako dravci, loví často hraboše, myšice, rejsky, krtky či ptáky, ale žábou nepohrdnou. Pro hojné brodivé, tj. volavky a čápy, to platí násobně více. Několikrát jsem našel na hnízdě káně ropuchu staženou z kůže, aby se dala zkrmit mláďatům.
V Německu nemohli odhalit příčinu, proč žáby - zde ropuchy - „vybuchují“. Byly totiž „zcela nedotčeny“, jen měly podivnou díru do hřbetu... Záhadu ale nakonec objasnili. Chytré vrány lovily na mělčině tlusté žáby, vybavené kůží odporné chuti, to jim však nebránilo konzumovat jejich játra a jiné vnitřnosti. Domnívám se, že je nutno podobné jevy vzít v potaz při posuzování vlivu jednotlivých druhů v křehkém ekosystému.
Žáby mají různé strategie, aby se vyhnuly ulovení. Mají dokonalé krycí zbarvení a většinu dne nehybně prosedí. Pokud se přiblíží pozemní predátor, buďto prudce uskočí, nebo spoléhají na chemickou obranu kůže. To jim ovšem není nic platné během zimní hibernace, kdy jsou zalezlé pod kořeny či v zemních děrách.
Prase divoké svým jemným čichem odhalí jejich přítomnost a nelení odházet až několikery kolečka zeminy a kamení, aby se dostalo k bílkovinnému soustu. Mělké jámy jsou potom trvalou připomínkou práce výkonného prasečího ryje a nekonečného apetitu. Vyrývaní lesní hlodavci mají jakousi šanci utéct, strnulé žáby jsou ale snadnou kořistí. A jelikož stavy prasat se v posledních dekádách několikanásobně zvýšily, úměrně tomu ubylo i žab.
A co zkoumaný puštík? Teritoriální a stonásobně lehčí sova (v porovnání s prasetem) nemůže počty skokanů vážněji ohrozit, podobně jako káně.
Tchoř je dnes chráněným druhem, ač ještě před několika desetiletími byl lovnou zvěří. Jeho nízkou početnost lze vysvětlit jednak úbytkem žab (přezdívka „žabař“), ale také nárůstem početnosti lišek, kun a výrů, kdy ho ani chemická obrana z řitních žláz před silnější konkurencí neochrání.
A to i jiní hojní predátoři mají také žáby na svém jídelníčku. Specialistou na žáby je fotogenický mýval severní, původní obyvatel severní Ameriky, dnes člen i naší fauny. Po dlouhých desetiletích jsem navštívil lužní les s ochranným vodárenským pásmem a byl jsem smutný z toho nezvyklého ticha. Místo někdejšího žabího koncertu se ozývaly sporadicky kuňky ze zavlažovacích kanálů, skokana jsem nespatřil ani jednoho, jen v hlubším jezírku se nějací ozývali, kryti pod převislou trávou. Mývala jsem také neviděl, ale ten tam určitě někde byl, neboť je zde každoročně několik kusů uloveno.
Je hodně věcí k nápravě v naší přírodě. Nejen zprůmyslněné zemědělství přispívá k úbytku druhové rozmanitosti. Za pozornost také stojí nesmyslná ochrana a podpora druhů, které zapříčiňují svou vysokou početností, a tudíž i silným predačním tlakem, úbytek až vymizení dříve hojných zástupců naší fauny. Většinou se vina dává toliko nepůvodním druhům, s tím, že s původními se jejich kořist „nějak“ vypořádá, neboť je s nimi spjata historicky...
Ti starší si jistě vzpomenou na dobu, kdy začaly mizet jedna po druhé kolonie racků hnízdících na ostrůvcích rybníků. Tehdy tu ještě mýval nebyl, a jak známo, liška dovede plavat. Po ošetření vakcínou proti vzteklině několikanásobně zvýšila své stavy, a aby uživila početnou rodinu, navštěvuje hlučnou kolonii, dokud tam nachází něco k snědku. Neomezuje se jen na „slabé a nemocné“, ale bere vše, co projde žaludkem.
Vymizení chocholouše dávám do souvislosti se synantropizací poštolky, kterážto byla projevem její narůstající početnosti. Ano, jistě, poštolka je symbol biologické ochrany před hrabošem polním, a tudíž masivně podporovaná budkami, ale co má lovit, když hraboši padnou k nule? Hnízda chocholouše s mladými na rovných střechách městských domů tak přišla v čase nouze vhod.
Kdysi hojný sýček dnes hnízdí úspěšně jen na nepřístupných budovách, stromovou populaci zlikvidovala vakcinací přemnožená kuna, podobně jako i kolonie kavky. A i na budovách se musí budky pro sýčka či sovu pálenou řádně chránit oplechovaným vstupem, neboť lezecké schopnosti kuny jsou až neuvěřitelné, a v tiché noci syčivé volání mláďat je pro ni neodolatelným lákadlem.
A nakonec i dříve hojné druhy pěvců, jako je zvonek, zvonohlík, hýl, sedmihlásek, mlynařík či moudivláček, mají problém obstát v prostředí se synantropizovanými pleniči hnízd, jakými jsou sojka, straka či poštolka.
A nejedná se jen o ubývající ptáky - kdy naposledy jste viděli kdysi hojnou ještěrku?
Často přehlížené žáby jsou jen jedním z mnoha příkladů, jak změny necitlivého hospodaření v krajině, ale i ne/hospodaření s hojnými predátory, dokumentují silně narušenou rovnováhu v naší přírodě, se kterou nejsou slabší a zranitelné druhy schopny se vypořádat.
Záleží proto jen a jen na úřadech ochrany přírody, jak situaci vyhodnotí a jaká opatření přijmou. Spoléhat se zde toliko na přírodní mechanismy, či jakýsi zázračný obrat, je naivní, alibistické, neprofesionální, škodlivé! Rychlý úbytek až vymizení mnoha dříve hojných druhů je jasným důkazem chybného směru ochrany přírody. A pokud budeme před těmito fakty stále zavírat oči, taxonů v Červené knize bude jen přibývat.
-KZ-
Kosti žab („sirky“ - spodní polovina) v rozborech potravy puštíka obecného.