„Jamníci jezevčí u nás dle německého »Dachshund« nesprávně, zkomoleně, ale všeobecně populárně »taxlíci« zvaní, bodří ti, čiperní, křivonozí psíci myslivečtí, o nichž lovecká latina již tolik báječných kousků vymyslila, kteří však také ve skutečnosti jsou znamenitých, loveckých kousků schopni, překonávajíce samu lišku chytrostí a prohnaností,“ napsal v roce 1903 Václav Fuchs do první české kynologické encyklopedie „Všecky druhy psů“.
O více než století před ním napsal geniální kreslíř, významný znalec lovu a myslivosti J. E. Ridinger, díky němuž známe podobu mnoha plemen loveckých psů z doby před „vědeckým chovem“, v komentáři ke své rytině „jezevčího psa a daviče“ z roku 1738:
„Když byla některá divoká zvířata stvořena nejmoudřejším stvořitelem i pro pobyt pod zemí, je zde jeden druh malého psa, který je přizpůsoben pro vyhánění z děr, prohlubní a nor, nebo tam i přímo loví, a tím při každé příležitosti ukazuje člověku svou chytrou dovednost. Tito malí psíci nemají odvahu, věrnost a horlivost menší než velcí, a proto jsou vhodní k pronásledování a hrabání, jsou úplně nízcí, mají nohy zahnuté dovnitř; jsou s velkým užitkem používáni na lišky a jezevce. Tak jsou vycvičeni i na lov vyder, jsou zlí a kousaví, ti nejmenší jsou vpouštěni do nor, odtud vyhánějí vydry nebo bobry, ti větší jsou ale daviči, svým pánům jsou věrní, jinak ale velmi nevrlí a zlí.“
Obdobně jako u většiny ostatních plemen loveckých psů souvisí i vydělování jezevčíků, už nikoli pouze podle pracovního zaměření, ale také jako samostatného plemene, s rozvojem chovu a lovu drobné zvěře ve střední Evropě v 18. a 19. století. V té době se jezevčíci formovali na kontinentě souběžně – a za vzájemného vlivu, o čemž svědčí zejména drsnosrstá varieta – s teriéry na britských ostrovech.
Za první literární zmínku je považován popis jezevčíka v Hohbergově knize
Georgina curiosa z roku 1701.
J. V. Černý v knize Myslivosť z roku 1882 uvádí v kapitole o jezevčíkovi (latinsky ho nazývá
Canis familiaris villaticus):
„Jako stavěči, jichž se potřebuje při honbách na černou, tak i jezevčíci nečiní zvláštní druh mysliveckých psů, nýbrž cvičí a potřebují se k dotyčným výkonům honebním rozmanití psi, mají-li k tomu přirozené schopnosti. I z rodu psů hlídacích, zvláště pak ovčáckých, bývají výteční jezevčíci. Ačkoli jsou tedy jezevčíci rozliční, bývají to přece nejčastěji potomci psů ovčáckých, prostřední velikosti, chundelatí, barvy šedé, černé nebo žlutavé s dlouhosrstým ohonem zakrouceným a s polozavěšenými slechy.“
V minulosti bylo poměrně časté využití psů tohoto typu s lehkým štváčem neboli
štvaničem, psem dogovitým, který vyhledanou zvěř zadržel do příchodu lovce. Jezevčík byl prostě (každý) pes na jezevce, který se vyznačoval těmito ctnostmi:
„V noci dobře a horlivě vyhledává jezevce a nehoní jiné zvěře; při honění hlasitě vydává a jezevce srdnatě uchopuje nebo jej alespoň tak dlouho zdržuje, až se myslivec přiblíží.“
Jak Černý dále podotýká, tento jezevčík byl i sám schopen prchající zvěř uchopit nebo alespoň zadržet. Nepřímo tak rozvádí nejstarší českou hlášku Bohuslava Balbína:
„Psi, kteří jsou určeni k lovu jezevců, se k ničemu jinému téměř nehodí. Jsou tlustí, neforemní, břichatí, ale mají silné drápy na předních nohou, které jim příroda dala k hrabání.“ (
Misceallanea historica regni Bohemiae, 1679).
K moderním jezevčíkům tak měli blízko starší „jamníci“ (latinsky
Canis familiaris vertagus; zřetelně zde slyšíme ozvěnu keltského honiče „
uretragoi“).
„Od mysliveckých psů předešlých (tedy jezevčíků) liší se jamníci především postavou, tvarem těla a mimo to i tím, že jsou mezi nejmenšími. Jejich běhy jsou krátké, silné, s ostrými drápy, přední velmi zkřivené, v dolejších kloubech dovnitř ohnuté a bočité...“ Myslivci je používali pouze k nočnímu vyhledávání a honění jezevců:
„Jestliže by snad mladý jezevčík zahonil se na zajíce nebo jinou zvěř, budiž vždy potrestán, aby tomu odvykl a pouze jezevce honil.“
Kniha „Myslivost v zemích českých“ z roku 1902 přidává v souvislosti s tím, že správný výcvik v
„donášení ztraceného“ poskytuje přesný základ ke cvičením obtížnějším, praktickou poznámku z dobové zkušenosti:
„Ano, i při jezevčících podařilo se přesný výcvik tento provésti a vzdělati je na výborné donašeče.“
Podobně jako i dříve J. V. Černý zamýšlí se nad tím, že
„Zvláštní údělek tělesný přizpůsobuje jezevčíka (jamníka) vyhledávání a stíhání šelem, které pobývají v brlozích a podobných úkrytech podzemních.“ Na rozdíl od Černého zde najdeme varování:
„Násilného zakročení zpravidla netrpí, stávaje se zatvrzelým a násilným… Ve druhé řadě hodí se též k vyplašování jiné zvěře na povrchu zemském a neméně i ku práci na barvu. Již těmito třemi výkony stává se velmi cenným pomocníkem myslivcovým. Jezevčíka příroda obdařila smysly výtečnými. Vyniká výtečným nosem, honosí se vysoce vypočítavou intelligencí, projevuje zmužilost a útočnost, odvahu, je však svéhlavý a citlivý nad míru.“
Z více než století starého popisu, který se ale v hlavních rysech příliš neliší od současného standardu, je zajímavé tehdy akceptované zbarvení u krátkosrsté variety:
„Černé s odznaky žlutohnědými na hlavě, krku, prsou, břichu, na bězích a pod prutem, kromě toho černohnědé, zlatohnědé a šedavé s temnějším pruhem na zádech, též popelavé a stříbrošedé s tmavějším ploškováním (tygrované). Tmavší zabarvení žádá žlutohnědých odznaků; při světlejším zabarvení nos a drápy dle možnosti černé, světla tmavá. Běl přípustná toliko na hrudi jako úzký, pravidelně vytvořený proužek.“
Pro mysliveckou praxi autor, sám praktický myslivec, upozorňuje:
„K chovu pro loveckou potřebu nehodí se jezevčíci s koleny až do sebe jdoucími; takoví znaví se příliš brzy.“
Fuchs pak uvádí ještě zbarvení bílé:
„Mezi těmi nejzajímavějšími jsou jezevčíci bílí, vzniklí křížením obou druhů jamníků, totiž hladkosrstých jezevčíků s krátkosrstými foxteriéry.“
L. J. Fitzinger rozlišil ve svém atlase plemen psů
Der Hund und seine Racen z roku 1876 dokonce dvanáct „plemen“ či variet jezevčíků, tedy ještě o tři více, než známe v kombinaci velikostí, zbarvení a typu srsti dnes.
Podle presidenta Německého klubu pro jezevčíky (
Deutscher Teckelklub 1888 e.V.) Wofganga Ranslebena byl praotcem jezevčíků černočervený krátkosrstý jezevčík. Vkřížením červených brak (honičů) byla vyšlechtěna také červená barva. Aby se zlepšila srst a tvrdost, byla přikřížena různá plemena teriérů. To je hlavní důvod, proč není možno jednoznačně určit, zda jezevčíci patří vývojově více k honičům, nebo k teriérům.
Moderní jezevčík se už po desetiletí chová ve třech různých velikostech (standardní, trpasličí a králičí) a ve třech různých typech osrstění: krátkosrstý, drsnosrstý a dlouhosrstý.
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Francouzský přírodovědec Georges L. Buffon v díle Historie přírody, vydávaném mezi roky 1749–1788, ukázal dva typy předchůdců současných jezevčíků: první – „Le basset a jambes torses“ – s nohama „křivýma“, má tělesnou stavbou i zbarvením blíže k současnému plemeni baseta, druhý – „Le basset a jambes droites“ – s nohama „rovnýma“, více upomíná na současného drsnosrstého jezevčíka
L. J. Fitzinger nazývá (zleva) drsnosrstého jezevčíka jako Roll-Dachshund, tedy „válečkového“, uprostřed nahoře Geradbeiniger Dachshund – jezevčíka s „rovnýma nohama“, uprostřed dole Krummbeininger Dachsuhund – křivonohého jezevčíka, a vpravo nahoře dlouhosrstého jezevčíka
Tygrovaně zbarvený hladkosrstý jezevčík na vyobrazení z publikace „Der Dachshund“ od Emila von Ilgner z roku 1896
Trojice jezevčíků ve třech rázech srsti, Myslivosť v zemích českých, 1902