Výroba jednoho náboje není v zásadě nic složitého, to vám potvrdí asi každý jen trochu zručnější přebíječ. Jenže ten používá předem připravené komponenty. Například nějakou střelu si v případě potřeby nějakou vyrobí, ale třeba bez zápalek bude zcela ztracený. Vyrobit stovku nábojů, tak aby byly jeden jako druhý, přesné a spolehlivé, již tak úplně triviální není. A složitost roste exponenciálně s rostoucím počtem nábojů, zejména pokud je potřebujete vyrobit opravdu od nuly.
Vy, kteří jste strojaři, myslím klasičtí mechaničtí strojaři, budete si v muničce připadat jako v ráji. Výroba sice používá celou řadu moderních strojů a pro své řízení používá nemodernější informační technologie, ale výroba sama stojí a padá s klasickými postupovými lisy a jednoúčelovými stroji pracujícími v taktu latinsko-amerického tance čača. Protože se jedná opravdu o velmi jednoúčelové stroje, vyrábí si jich podstatnou část továrna sama.
Nabízím vám proto krátkou, převážně obrazovou exkurzi do míst, kde se rodí miliony kulových nábojů každý pracovní den.
Dnešní kulový náboj se středovým zápalem se skládá z nábojnice, zápalky (tvořené kalíškem, mechanicky citlivou složí a kovadlinkou, to vše slisované do jednoho celku), navážky prachu a ze střely. Ta se v nejjednodušším případě skládá z pláště a jádra, v případě loveckých nábojů s řízenou deformací se přidává balistický kryt (kukla nebo špička), případně jádro má více dílů. Výjimku tvoří monolitní střely, které jsou z jednoho kusu materiálu.
Začneme
výrobou nábojnice. Jako materiál pro její výrobu se používá mosaz, slitina mědi a zinku. Podle poměru obou kovů se mění mechanické vlastnosti mosazi, pro výrobu nábojnic se používá mosaz s poměrem asi 70 % mědi a 30 % zinku, která se dá dobře zpracovávat tažením za studena a ponechává si dost pevnosti i pružnosti k tomu, aby vydržela tlaky při výstřelu a současně byla dost pružná, aby utěsnila hlaveň proti úniku spalných plynů a pak se smrštila natolik, aby umožnila hladké vytažení nábojnice z komory.
Výroba nábojnic, a vůbec všech kovových částí náboje, stojí a padá s lisováním.
Jako první se z mosazné pásoviny vystřihne kolečko, které se pak přetvoří na kalíšek. Malé kalíšky na zápalky a kovadlinky je lisují najednou, nábojnice se lisují – táhnou opakovaně. Je to hluboké tažení, které se dělá na postupových nástrojích, které si polotovar postupně předávají jednu pozici za druhou a kousek po kousku přeměňují výchozí kolečko na mělký a pak hluboký kalíšek, až na konci lisovací trati vypadne hotový kus – konečný polotovar nábojnice. U lahvičkových nábojnic se musí hluboký kalíšek polotovaru nakonec zaškrtit.
S každým tahem mosaz kalíšku trochu tvrdne, plasticita materiálu se vyčerpává. Nakonec – a to bývá typicky právě před zaškrcením – se musí polotovar nábojnice - kalíšek vyžíhat, tedy ohřát nad překrystalizační teplotu a rychle ochladit. Tím se obnoví plasticita materiálu a ten při zaškrcení krčku nepopraská. Ale nestačí to, přetvoření materiálu při tvorbě krčku bývá tak velké, že znovu ztvrdne. Proto se krček před konečným zaškrcením ústí nábojnice kolem střely žíhá ještě jednou.
Mezi jednotlivými operacemi se polotovary opakovaně mažou (mastí), aby se snížily síly potřebné pro tažení, a čistí, aby případný prach a nečistoty nebo zbytky maziva nepoškozovaly jak kvalitu nábojnice, tak lisovací nástroje.
Lisovací nástroje ale nedokáží vyrobit všechno. Většina moderních nábojnic má na svém dně drážku pro vytahovač. Ta se musí vyrobit upichovacím nožíkem na soustruhu. Teprve nyní je čas na konečné očištění nábojnice.
Mezitím se do kalíšku zápalky vetřela mechanicky citlivá směs, přes polohovací trať pak zápalka dojde k místu, kde se zalisuje kovadlinka. Dnes již je proces výroby zápalek bezpečně zvládnutý, ale v minulosti tohle bývala jedna z nejrizikovějších operací výroby náboje.
Souběžně s nábojnicí a zápalkou vznikají
střely. Jádro bývá většinou z olova. To do výroby většinou přichází v čisté podobě, výrobce si ho sám taví a leguje tak, aby jádro mělo požadovanou tvrdost. Následně si odleje do podoby tyčí a vyválcuje z něj dráty, které jsou výchozím polotovarem pro další zpracování. Drát je pak sekán a zpracováván do podoby jader, jak jinak než opět na lisech.
Z mosazného plechu (pořád je to měď a zinek, ale v jiném poměru než v případě nábojnice, velmi často to je tzv. tombak, tedy mosaz s více než 80% podílem mědi, který má dobré kluzné vlastnosti a je měkký, takže je šetrný k vývrtu hlavně) se opět na postupovém lisu vystřihne napřed kolečko, které je pak vytaženo do kalíšku.
Kalíšek se na polohovací trati setká s jádrem (nebo s více jádry, pokud se jedná o komplexnější střelu skládanou z více dílů) a lis kalíšek kolem jádra zaškrtí. Tím spojí kalíšek – plášť střely a jádro do jednoho celku. Pokud je třeba, je do střely vylisován otvor a do něj vsazena balistická špička. Střela je hotová.
Nyní začne
skládání náboje. Do dutiny ve dně nábojnice lis zalisuje zápalku, aby následně, na další postupové stanici, je do nábojnice vsypána dávka prachu. Tohle je klíčový krok z hlediska bezpečnosti náboje, takže není divu, že navážka se kontroluje opakovaně, kontrola může využívat různé principy (například objemová a hmotností kontrola). Největším nebezpečím je riziko zdvojení navážky, ale z uživatelského hlediska je velmi nepříjemné riziko nestabilní navážky. Kolísání hmotnosti navážky sice nemá tak osudné následky jako její zdvojení, ale kolísání navážky vede k nežádoucí ztrátě přesnosti.
O lisovací stanici dál je do ústí nábojnice vsazena střela, lis ji zasune do správné hloubky a zaškrcením ji v ústí zajistí. Náboj je spojen do jediného celku, ale ještě nemusí být hotový.
Ačkoliv je náboj lisováním spojen velmi těsně a pevně, většinou následuje zalakování spár mezi krčkem nábojnice a střelou a mezi zápalkou a jejím lůžkem. To zajistí absolutní hermetičnost a garantuje dlouhodobou stabilitu výkonu náboje.
Skoro po každé operaci následuje kontrola rozměrů. Výrobci nábojů jsou tak trochu fanatici přesnosti – každá odchylka, nejenom ta v navážce prachu, ale i ta rozměrová nebo hmotnostní, se negativně promítne do přesnosti nebo výkonu náboje. Ve výrobních halách proto neustále vidíte nejrůznější kontrolní nástroje – počínaje setinovými úchylkoměry v digitálním nebo elektronickém provedení, před nejrůznější kalibry a měrky, ale také objemová měřidla a váhy a v neposední řadě etalony.
Samostatnou kapitolu tvoří kontrola výkonů náboje. Každá výrobní dávka se kontroluje především z hlediska tlaků, které generuje při výstřelu. Ale kontroluje se i přesnost (ze speciální přesnostní hlavně, která vylučuje vliv lidské chyby). U vojenských dodávek pak není nic mimořádného, že kontroluje i funkce s konkrétním typem zbraně, včetně funkce v extrémních polohách – například střelba svisle nahoru a dolů, případně se zbraní nakloněnou na jednu nebo druhou stranu.
V rychlém výrobním taktu lisů a při velkých objemech vyráběných na jedno nastavení je velmi významná úloha seřizovačů a nástrojařů. Minimální výrobní dávka se pohybuje kolem půl milionu nábojů, přitom jejich výrobní tolerance se pohybují v setinách, spíš jen výjimečně v desetinách milimetru a v setinách gramů. Jakákoliv chyba v seřízení nástrojů a stroje se násobí počtem kusů.
Při výrobním tempu počítaném v milionech vyrobených nábojů denně není divu, že i u opravitelných lapálií dělají výrobci všechno proto, aby se chybám předcházelo a zabraňovalo.
Hotový, prověřený a proměřený náboj putuje po polohovací trati k balení. Krátké, pistolové náboje většinou balí automat, do balení delších kulových nábojů často zasahuje lidská ruka. Specifickým případem jsou armádní zakázky, kdy se náboje balí nejenom do krabiček, ale v případě přání klienta také vkládají do nábojových pásků, nebo se rovnou plní do nábojových pásů a vkládají do nábojových schránek, ze kterých si bude přímo odebírat podavač kulometu. Armádní balení bývají často hermetizovaná, například uzavřením muničního truhlíku staniolovou fólií.
Na závěr jen pár slov pro dokreslení: Vlastní výstřel, tedy to, proč náboj vzniká, trvá zlomek sekundy. Výroba náboje – od prvního střihu plechu nebo olověného drátu do chvíle, kdy je uložen do expedičního skladu – trvá typicky několik málo dní.
Pokud navršíme celou denní produkci, zabalenou v základním spotřebitelském balení, na jedno místo, vznikne nám kvádr o objemu asi dva metry krychlové a hmotnosti přibližně 100 000 kg. Pokud bychom ji chtěli spotřebovat stejně rychle, jako ji továrna stíhá vyrobit, pak bychom potřebovali asi 5 až 6 kulometů střílejících nepřetržitě celých 24 hodin. Za tu dobu by se v kulometech zcela opotřebovalo přibližně 300 hlavní.
Za spolupráci při popisu výroby náboje a kalkulacích děkuji muničce Sellier & Bellot ve Vlašimi, nejstarší muničce na světě a současně jednomu z největších výrobců střeliva v Evropě.
Martin HELEBRANT
