Obecně platí, že žádný pes by neměl projevovat agresivní chování vůči člověku ani jiným psům, u psů, kteří nejsou používáni k lovu, by se také neměla vyskytovat agresivita vůči ostatním zvířatům. Jenže… Co to ta agresivita vůbec je a také co není? Je vrozená nebo získaná zkušenostmi? A jak je to u loveckých psů?
Agresivita je široký pojem, samozřejmě opravdu může jít o poruchu, určitou roli samozřejmě hraje také genetika – pokud rodiče jevili známky agresivního chování vůči lidem či jiným psům, je možné, že je štěně podědí – ať už opravdu prostřednictvím genů nebo pomocí epigenetiky v době březosti. Mnohem častěji je ale agresivní chování projevem nejistoty, strachu či nadměrného vzrušení, kdy je zvíře ve stresu, a tak volí z variant FFF – fight, fright, flight (boj, zamrznutí, útěk) právě boj aneb nevhodné projevy zahrnující štěkání, vrčení a simulovaný nebo reálný útok. Agrese se rozlišuje na dominantní a submisivní (agrese ze strachu), která je častější. Dominantní agrese se projevuje vůči lidem, dětem, ostatním psům v rodině či mimo, jako zdrojová (majetnická) agrese, agrese při krmení atd.
Agrese vůči majiteli
Agresivita vůči lidem a hlavně majiteli je nejčastějším typem poruchy chování, většinou u samců. Agrese vůči cizím lidem pramení z teritoriálního chování nebo nejistoty či strachu. U agrese vůči majiteli se spíše předpokládá genetická dispozice pro dominantní chování a následně pro dominantní agresivitu. Porucha chování se projeví u psa u „tvrdého“ i „měkkého" majitele.
Byla popsána plemenná dispozice (jednobarevný kokršpaněl), většinou jde o to, že pes se s člověkem střetne v omezeném prostoru či při odebírání žrádla apod. Pes lidské chování vyhodnotí jako dominantní, submisivní jedinec to akceptuje, dominantní většinou nikoliv. Někdy si takto pes vynucuje bizarní pravidla pro chování členů rodiny, například na misku může sahat jen někdo, nechce pustit partnera paničky do postele apod.
Vyřešit tento problém je velmi obtížné. Většinou se podaří chování zkorigovat přenastavením pravidel, fyzické trestání agresivitu jen zhorší.
Agresivita mezi dvěma psy v jedné domácnosti
Také to možná máte doma nebo znáte – někdy se jedinci z jedné „smečky“ nesnesou a musí být odděleni. K agresi dochází téměř vždy mezi dvěma psy či dvěma fenami, méně často mezi fenou a psem. Po vytvoření vztahu agrese většinou ustoupí. K nové agresi může dojít z důvodu oslabení dominantního jedince (nemoc, stáří) nebo při příchodu nového psa. Pořizujeme-li nového psa, platí, že první kontakty budou na neutrální půdě a štěně nenecháme terorizovat staršího psa.
Agresivita vůči ostatním psům, hlídání předmětů a agrese u žrádla
Objevuje se především u samců, souvisí s pohlavními hormony a často souvisí s obranou teritoria. Někteří psi vykazují agresivitu i přes dostatečnou socializaci, někteří psi jsou prostě „sociálně nesnášenliví“ nebo trpí „nedostatkem smečkové disciplíny“. Pak je na majiteli, aby vhodně vyřešil a hlavně předvídal krizové situace a zabránil jim (vodítko, náhubek apod.).
U majetnické agrese si pes chrání hračky/pelech, obvykle tím vyjadřuje sociální postavení a posiluje tak svou pozici. Někdy dochází k nevědomému posilování/odměňování majitelem, který psovi ponechá předmět, který ukradl, protože pes zavrčel. Pes to chápe jako posílení nežádoucího chování (vrčení) a příště tuto metodu opět s chutí použije.
Agresivita při krmení je instinktivní chování, psa k němu vede obava ze ztráty krmiva. Agrese ze strany majitele vyvolává agresi ze strany psa. Je nutné odstranit potřebu bránit/střežit misku, ideální je nechat psovi klid na žrádlo, ale také mu občas misku vzít – ale jen proto, abych mu do ní přihodil něco lepšího, tj. aby se naučil, že odebírání misky má pozitivní následky.
Útok jako projev strachu
Submisivní agresivita je agrese ze strachu, tedy vlastně obrana. Projevuje se nejčastěji vůči cizím lidem, ale také psům. Často je důsledkem nedostatečné socializace nebo negativního zážitku ze štěněcího období, může ale být i poděděna po nepříliš psychicky vyrovnaných předcích. Často se projeví jako agrese na vodítku, kdy pes cítí za zády oporu páníčka a troufá si, anebo naopak má ještě větší strach, protože nemůže ze situace utéct stranou, a tak ji řeší agresí.
Agresivita jako nemoc
Takzvaná afektivní agrese je vážné psychické onemocnění s genetickými predispozicemi, kde hraje velkou roli také epigenetika, tedy to, jak zacházíme s březí fenou, dále pak rané zkušenosti u štěňat. Čím více stresu u matky vrhu, ať už z nevhodného prostředí nebo z nervózní a nepřátelské atmosféry, tím pravděpodobnější je, že štěňata tuto nemoc budou mít, a u nich opět tyto faktory budou zvyšovat pravděpodobnost propuknutí poruchy. Zpravidla se vyskytuje u psů – samců, k útokům začíná docházet s pubertou, vliv tedy má i testosteron. Příznakem, kromě agrese bez důvodu, spouštěčem, může být i autoagresivní chování vůči částem těla psa.
Vědci zvažují různé důvody, např. poruchu chemických transmitterů, tedy vlastně obdobu lidské schizofrenie anebo jiné poruchy osobnosti, pramenící ve velkém mozku. Spouštěčem mohou být i další onemocnění, jako je hydrocefalus, nádory nebo vzteklina.
Agresivita u loveckých psů
U loveckých psů je samozřejmě výše popsané problémem také – chceme, aby s námi náš pes spolupracoval a ne se stavěl proti nám, chceme, aby na společných honech fungoval s jinými psy a nenapadal je, ať už by byla důvodem dominance, hlídání si předmětů (zde ulovená zvěř), anebo strach či nejistota.
Zároveň ale chceme, aby si pes udržel zdravé sebevědomí, a byl schopen při lovu řešit psychicky náročné situace a v některých momentech projevil agresivní chování při aktivním lovu např. na černou zvěř nebo při norování.
Zavrčení není agrese, ale komunikace
Lovečtí psi jsou při své práci vystaveni značným a náročným podnětům, zejména při společných lovech, kdy se sejdou psi, kteří se neznají a musí spolu fungovat a mnohdy i ve velmi stísněných prostorách. Navíc je v povaze psů řešit konflikty agresivním chováním. Vrčení nebo vycenění zubů se proto nikdy nelze zcela vyhnout, jde o normální formu psí komunikace, zvláště při vypjatějších momentech a je to naprosto v pořádku, pes tak dává – chtělo by se říct asertivně – najevo pouze to, že mu situace není příjemná. Koneckonců, ani my nemáme rádi každého a nelíbí se nám vše. To však není omluva pro rvačku. Zejména ti psi, kteří nejsou důsledně socializováni a zvykáni na ostatní psy, ale pouze několikrát do roka vytaženi z kotce na lov, se často chovají agresivně vůči ostatním psům.
Agresoři na společný hon nepatří
Musíme tedy odlišit projev sebevědomého zvířete, které se ohradí vůči jinému psu, protože ho očichal/narušil mu osobní prostor a agresora, který napadá cíleně, ať už kvůli špatné zkušenosti, zanedbané socializaci nebo z přemíry adrenalinu a testosteronu (tzv. přenesená agrese) anebo proto, že si přivlastňuje cizí předměty (krade už svázané bažanty, hlídá si ulovený kus spárkaté). Je na majiteli takového psa, aby zvážil, zda takového psa na společné akce brát a zda je raději buď neoželet, nebo se nepokusit pracovat na nápravě nežádoucího chování. A je to i na vedoucím honu, aby na takové chování upozornil a případně vůdce příště s agresivním psem na hon nepustil. Agresor jednak ruší průběh lovu, ale může také způsobit změnu chování dosud bezproblémových psů, pokud je opakovaně napadá. Něco jiného je, pokud je na akci pozvaná profesionální smečka. Tam je často logický požadavek, aby psi této smečky byli jedinými psy na lovu, protože smečka se chová jinak než jednotliví psi, je sehraná a každý pes v ní má své místo a mohlo by dojít k nepříjemným interakcím s pro smečku cizími psy.
Závěrem: přeji nám všem, abychom se s agresivními psy ve svém životě ani při lovu nesetkali – a pokud půjde o naše vlastní psy, abychom dovedli takovému nežádoucímu chování zabránit výchovou, volbou vyrovnaných jedinců při sestavování chovného páru anebo vhodným nastavením situací. A také abychom dokázali uznat, že náš pes se projevuje nevhodně, a pracovali na odstranění agrese anebo psa na akce nevodili.
Lucie KOLOUCHOVÁ