ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2023

Třikrát účast, dvakrát vítězství a k tomu tři vítězství v roce

Myslivost 12/2023, str. 56  Marcela Kasinová
Tentokrát začněme na první pohled trochu nesmyslnou rádoby matematickou hříčkou v nadpisu. Sedím s diktafonem u trojnásobného účastníka Memoriálu Karla Podhajského, který získal druhé vítězství v tomto prestižním memoriálu, zároveň jsem hostem vítěze tří letošních významných memoriálů. Mnozí možná už tuší, ale zkušení kynologové asi mají jasno.. jsem hostem kynologa Jiřího Jirouška.
 
PA240005.JPG

Prosím, zkuste na začátek vysvětlit ty počty…
 
No účastníkem MKP jsem byl celkem třikrát. Dvakrát jsem ho vyhrál a letos se nám s Carem podařilo vyhrát celkem tři prestižní memoriály, a to Memoriál Karla Podhajského, Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Josefa Kobzy a k tomu ještě navíc Nominační soutěž na MRK.
Poprvé jsem byl na MKP v roce 2010, to jsem byl pátý se psem českého fouska Aran z Lovčických tarasů. Druhý start byl v roce 2014, to se mi podařilo vyhrát s fenou irského setra Beretta Apoli Gwen, no a letos to bylo moje druhé vítězství se psem německého ohaře Car z Jirgalova dvora.   
 
Jak byste zhodnotil letošní úroveň MKP, jak se vám líbil memoriál z hlediska výkonu psů?
 
Memoriál Karla Podhajského je opravdu prestižní soutěž a všichni víme, že se tam dostanou opravdu jen ti nejlepší, kteří projdou sítem na nominační soutěži a na Memoriálu Richarda Knolla. Vždy startuje deset psů z ČR a deset zahraničních psů. Letos bylo zahraničních psů méně, tak českých psů startovalo jedenáct.
Na každých zkouškách je potřeba kromě perfektního výkonu psa mít také to pomyslné zkouškové štěstí. A to bohužel i někteří dobře připravení psi neměli. Například MVDr. Jarolím Debrovský se svým psem NKO Kito z Bilice vyhráli Moravskoslezský pohár, kde předvedli výbornou práci, ale na MKP v Olomouci bohužel to štěstí neměli a neuspěli. Z Německa přijel velmi dobrý vůdce Marcel Krenz s fenou KO XX-Heidemarie KS von Theelshof. Ty jsem měl tu čest vidět loni na Nord Bohemia poháru v Chomutově, kde jsme spolu startovali ve skupině. Tam nás s Carem porazili. Fena je zkušená, velice chuťová a v Olomouci potvrdila svoje kvality. Tato dvojice skončila na třetím místě. Nádhernou práci předvedla i fena německého drátosrstého ohaře Vera z Plzínů. Tato fena po celý letošní rok předvádí vyrovnané výkony pod svým vůdcem Ing Vojtěchem Horákem a zcela zaslouženě obsadila druhé místo.

E54B7E14-D0B0-489A-9884-2D3F3F5A2513.jpeg
 
A jaký je váš pohled jako zkušeného vůdce na organizaci, výběr terénu a další podmínky letošního memoriálu?
 
Letošní, již 89 ročník MKP se konal na Hané pod záštitou OMS Olomouc v čele s Ing Zbořilem. Organizovat takto velkou akci musí dělat někdo, kdo přesně ví, co to obnáší a OMS Olomouc se toho, jako již pokaždé, zmocnil s velkou grácií. 
Slavnostní zahájení se konalo v sobotu ráno v lázeňském parku ve Slatinicích. A až na počasí bylo vše moc pěkné.
Polní práce probíhaly v řepě, která je pro oblast Hané typickou plodinou. Vzhledem k suchu, které po většinu letošního roku panovalo, nebyly porosty tolik vysoké a pro hledání psů byly vhodné. Pernatá zvěř byla vyspělá, létala dobře.  
Pro vodní práce byl určen rybník poblíž Újezdu u Uničova. Prostor pro předvedení ochoty k práci v hluboké vodě byl dostačující, a navíc pro koronu dobře viditelný. Rákos byl pro některé psy náročnější. Byl mokrý, místy polehlý a velmi hustý, ale pozitivní bylo, že byl dobře zazvěřený. Psi v něm měli dobrou šanci prokázat kontakt s živou kachnou. 
Zde mi Car udělal velkou radost, protože s vervou a chutí skočil do rákosí, které důkladně prohledal a dostal se až na hladinu, která byla docela daleko. I tam s velkým nadšením plaval a hledat kachny, což se mu nakonec i podařilo a kontakt s živou kachnou měl. Po ukončení disciplíny nám celá korona začala tleskat. I rozhodčí říkali, že museli zamáčknout slzu, jak se jim Carova práce líbila. Vůbec, byly to krásné okamžiky, protože hned po mně šel již zmiňovaný Vojta Horák s Vedou z Plzínů a i ti předvedli moc pěknou práci.
Lesní disciplíny probíhaly v okolí Litovle. Zde byly terény docela náročné, ale hodny vrcholného memoriálu. Hlavně vlečky byly v těžkém zarostlém terénu, ale i na barvách mělo spousta psů potíže.
Obecně byly terény v Olomouci připraveny dobře, organizace klapala a práce psů byla hodnocena objektivně a dobře, žádné velké zmatky anebo nedostatky jsem nezaznamenal.
 
Nemohu se ale nezeptat na to, že jste vyhrál MKP se psem, který není váš. Můžete prosím vysvětlit, jak k tomu došlo?
 
Car opravdu není můj pes, je to pes mého kamaráda. Já mám chovatelskou stanici Z Jirouškova dvora, Car je Z Jirgalova dvora, mnoho lidí si to plete. Pes pochází z chovatelské stanice syna mé přítelkyně Davida Jirgaly. Je to pes, kterého jako pětiměsíční štěně vrátil jeho původní majitel, který onemocněl a nemohl se mu již ve výcviku věnovat.
Moje přítelkyně Zdenka malému Carovi hledala nový domov, ale marně. Nabízela ho samozřejmě také mě, ale já ho nechtěl. A teď, už s lehkým úsměvem, musím přiznat, že jsem ho nechtěl ani zadarmo. Ale chtěl jsem jí pomoci, tak jsem zkusil jednoho svého kamaráda, který již ohaře měl. Řekl jsem mu, že vím o nadějném hezkém štěněti a on mi slíbil, že ho koupí pouze pod podmínkou, že mu ho budu cvičit já, aby měl parťáka na hony.
V prvním roce jsme udělali zkoušky vloh, podzimní zkoušky, vodní práce, lesní zkoušky a sezonu jsme zakončili všestrannými zkouškami. A já už tenkrát věděl, že tento pes má na víc. Jen potřebuje dozrát. 
Navrhl jsem proto jeho majiteli, že zkusíme další rok nějakou soutěž. Dostal jsem od jeho majitele Jardy Krejčího souhlas, a tak jsme šli na nejprve na Nord Bohemia pohár a poté na Memoriál Františka Vojtěcha. Car chodil výborně, ale vždy se mu jedna disciplína nepovedla. Bylo na něm vidět, že je ještě mladý a zbrklý. Až v Karviné na všestranných zkouškách na konci sezony vše klaplo a my se nabodovali na letošní rok. 
V lednu jsem ale musel na totální endoprotézu kolene. Car byl mezitím u Jardy a chodil pouze na procházky. Když jsem přišel z nemocnice, tak jsem si vzal Cara zpátky a pomalu jsme začínali zase trénovat. 
V květnu jsme startovali na Nominační soutěži v Šitbořicích a tu jsme vyhráli s plným počtem bodů. Je pravda, že jsme měli i to pomyslné zkouškové štěstí, protože jsme jako jediní ze všech 36 psů měli štěstí na zajíce, kterého Car krásně vypracoval. Taktéž si bravurně poradil i se zmoklými vypuštěnými bažanty a že jich nebylo málo. Když jsem viděl, jak mu proběhla slepice mezi běhy, tak mi moc dobře nebylo. Ale vše dobře dopadlo a výsledkem byly samé čtyřky. 
Bylo vidět, že pes dozrál a já věděl, že se na něj můžu spolehnout. No a Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Josefa Kobzy a Memoriál Karla Podhajského to už byla prostě paráda! Car pracoval moc pěkně a už mi žádnou velkou chybu neudělal. Prostě vyhrál, co mohl.
Nyní už nastal čas, aby předal svoje geny a užíval si lov. To první už proběhlo a doufám, že v brzké době tu budou běhat jeho potomci. Co se týče lovu, tak už také svůj trénink zúročil v praxi. Kamarád majitele střelil muflona, který odešel z nástřelu a Car jej dosledoval na skoro 500 metrů v docela složitém terénu. Když mi kamarád toto volal, tak musím uznat, že mne to zahřálo u srdce. 
 
To je vaše specializace, že si „půjčujete“ psy?
 
Určitě ne. Toto bylo díky tomu, že jsem slíbil, že Cara vycvičím. Ale v minulosti jsem to měl podobně i s fouskem Aranem z Lovčických tarasů.
Tehdy za mnou přišel jeho chovatel Jarda Novotný s tím, zda bych se psem nezkusil všestranné zkoušky k uchovnění. Prodali ho jako štěně nezkušenému majiteli a potřebovali někoho, kdo by psa připravil na zkoušky k uchovnění. No a nám se s Aranem podařilo na všestranných zkouškách uspět a dostali jsme se na nominace. Přes ty jsme prošli na MRK, kde jsme skončili jedenáctí. Vedle mne stál na nástupu tenkrát pan Kratochvíl a říkal mi, mladej, cvič dál. V tu chvíli již věděl, že bude svého psa prodávat. To pro mne byla velká pocta a povzbuzení. A tak jsme z pozice náhradníka postoupili na MKP, který jsme dokončili ve II. ceně na pátém místě.

281DDAF9-9918-40B2-93D6-9D62914CCDCB.jpeg

 
Kolik je Carovi let?
 
Car je celkem mladý, desátého dubna mu byly tři roky.
 
Car měl v krvi ale určitě dobré psy… nebo snad ne?!
 
Ano, mít dobré rodiče je základ. A tady se nám to pěkně potkalo.  Otcem Cara je Car Javořice. Ten pochází z chovatelské stanice Jana Šmikmátora, který je také velice uznávaným kynologem. CHS Javořice letos slaví sté výročí svého vzniku a vítězství Cara juniora je jistě krásným dárkem pro manžele Šmikmátorovy. V předcích Cara Javořice je například Hip z Ouhelí, kterého cvičil a vodil Láďa Dufek, kterému se v roce 2011 povedlo to samé, co letos Carovi, a to vyhrát nominace, Knolla i Podhaják. Matkou Cara je Elza z Hroudova dvora po německé feně Charlotte vom Gestmoor a českém psu Jogurt z Býchorska.
 
Co u Cara byste ohodnotil, co je jeho parádní disciplína?
 
Carovými přednostmi je obrovská chuť k práci a hlavně poslušnost. Nikdy se mi nestalo, že by mi utekl. Krásně pracuje v rákosí. Jeho chuť něco vyhledat je ohromující. Perfektně také pracuje na poli s větrem.

car7.jpg
 
Jak často jste před soutěží cvičili?
 
Cvičili jsme jak byl čas, někdy klidně i denně. Vzhledem k tomu, že pracuji na sile a v létě máme žně a já jsem v práci od nevidím do nevidím, tak vždy když byla chvilka, tak jsme šli. Najezdili jsme i spoustu kilometrů, abychom se dostali do zvěře. Ale tak to má asi v dnešní době spousta z nás kynologů.
 
Bylo potřeba některé disciplíny víc utvrzovat?
 
Zpočátku jsem měl problémy s aporty. Car byl chuťový, nosil všechno sám, ale s liškou měl problémy. Musel jsem udělat parforsní aport a pak už po týdnu výcviku nosil lišku perfektně. Nikdy se nestalo, že by mi aport potom někdy nepřinesl.
Také s barvou jsme trošku bojovali. Jak byl chuťový, tak chodil s vysokým nosem a rychle, ale i toto jsme nakonec zvládli.

car4.jpg
 
Když cvičíte, tak jste zastáncem tvrdšího výcviku nebo přátelského?
 
Já upřednostňuji určitě parfors, rozhodně ne nějakou hravou metodu, ta se totiž většinou vymstí. A nejdůležitější je důslednost. Když dám nějaký povel, musím si na něm trvat, aby ho pes dopracoval. I kdyby to mělo být s menší chutí. A raději vícekrát zopakovat, utvrdit psa v psychice. Ale někdy je ta hranice velmi tenká a snadno se člověk vrátí na začátek
 
Kolik jste vycvičil za svůj život psů?
 
Do dnešního dne mám předvedeno 99 psů na různých typech zkoušek a soutěžích. Škoda jen, že ten letošní MKP nebyl tou slavnostní stovkou.
 
To je ale potřeba mít nadání nebo dar, že se vůdce umí vcítit do psychiky psa…
 
Určitě je potřeba mít nějaký dar a cit pro cvičení. A také musí člověk chtít a udělat si na výcvik čas. Což je v dnešní době stále složitější. Času je čím dál méně a zvěře ubývá.

bereta.jpg
 
Zkuste tedy zavzpomínat na některé vaše předvedené psy a nebo feny…
 
Nejvíc budu vzpomínat na mou irčanku Beretu. Bereta byla velmi dobrá fena. Byla zakoupena z CHS Apoli Gwen Alenky Polákové na doporučení mojí kamarádky Šárky Gruberové. Matka Berety byla Desire z Košumberka. Ta se dvakrát dostala na MRK, ale bohužel neuspěla.
Bereta měla krásně volný hlas, proto jsem ji zpočátku cvičil na hlasiče. Ona ovšem u kusu většinou nevydržela a chodila mi naproti. A tak jsem z ní udělal hlasitého oznamovače. Oznam dělala moc pěkně, ale na MKP v roce 2014 jsme toho nevyužili. Barva totiž byla poslední disciplína a pustit psa na volno by byl velký risk. Bereta totiž do té doby měla samé čtyřky a šla na vítěze, jít jako vodič byla tedy větší jistota. Tak tedy Bereta vyhrála Memoriál Karla Podhajského v plném počtu bodů jako vodič. Beretu jsem bohužel loni musel nechat uspat. Odpočívá na mé zahradě ve stínu stromů. Na ni budu vzpomínat až do smrti. Ona je do dnešního dne jediný irský setr, kterému se vítězství na MKP povedlo.
 
Ona byla setra, letos jste vyhrál s kraťasem, ale tak logicky přichází otázka, jak jste na tom s dalšími plemeny, které jste všechny cvičil?
 
Za ty roky už jsem měl tu čest cvičit hodně plemen. Přes irského setra, fouska, kraťase, malého münsterlanda, gordony, jezevčíky, barváře prostě všehochuť. Moji srdcovkou jsou ale už od čtrnácti let irčani. 
 
Když porovnáte tato plemena, vidíte mezi nimi nějaký rozdíl z hlediska poslušnosti, obtížnosti ve výcviku, kontaktu s vůdcem?
 
Bereta byla co se týče irčanů výjimečná, nebyly s ní velké problémy, ale říká se právem, že když s irčanem uděláte aport, tak s fouskem a kraťasem už máte podzimky. Takže to asi hovoří za vše.  
 
Po Beretě jsou nějací potomci?
 
Doma mám dvě její dcery, dnes už devítileté. Gwenu a Geru. Narodily se na Štědrý den roku 2014. Gwena má všechny zkoušky až po všestranné. S ní jsem se dostal na nominace a následně na MRK v roce 2018. Tam jsme ale měli problém na vlečce a dostali jsme nulu, ale všichni chtěli, abych pokračoval dál. Šel jsem na drobné disciplíny, ale přišlo další zaváhání na lišce. Já jsem změnu na feně pozoroval už doma. Fena, která byla předtím veselá, najednou ležela bez zájmu na boudě. To prostě nebyla ta fena, kterou jsem cvičil. Proto jsem po tomto druhém zaváhání odstoupil. Pánům rozhodčím jsem řekl, že tato práce není hodná úrovně Memoriálu Richarda Knolla. Tak skončila Gweny kariéra.
Gwena dala několik štěňat a já mám doma její dceru, čtyřletou Laru. S tou jsem loni nabodoval také. Na nominační soutěži startovala společně s Carem. Ona nominace dokončila ve III. ceně na 13. místě. A najednou se bylo třeba rozhodnout, se kterým psem jít dál. Srdcová záležitost je irský setr, ale jsem soudný a věděl jsem, že Car je lepší a další osud už znáte. 
 
Pojďme ale ještě k vám osobně. Jak jste se dostal k myslivosti a kynologii?
 
K myslivosti jsem se dostal díky mému tátovi. Byl myslivec celý život a měl i lovecké psy. A jedním z nich byl i irský setr. Toho si pamatuji jako malý kluk. Pes zestárnul, a tak si táta přivezl dalšího irského setra, tentokrát ročního. To mne navnadilo, že bych ho zkusil vycvičit. Vzal jsem si tedy knížku Výchova a výcvik ohaře, vše jsem si prostudoval a potajmu s ním začal cvičit.
Bylo mi právě patnáct, pes připravený na zkoušky a tak jsem šel za tátou, aby mne přihlásil. Odpovědí mi bylo, že jsem se zbláznil, že vůbec nevím, co to obnáší. Když jsem mu ale ukázal hledání, vlečku, dohledávky, tak mu spadla brada a hned mi poslal přihlášku.
No a já ho nezklamal a svoje první podzimní zkoušky jsme udělali v I. ceně. A rok nato lesní zkoušky. A od té doby jsem začal s výcvikem psů…
 
Irský setr je typické momentálně módní plemeno u městských slečen. Jak na to koukáte? Není to určitá dehonestace plemene?
 
Určitě je, ale s tím my nic neuděláme. Prostě je to krásné, ušlechtilé zvíře, ony si setra berou jako společníka, to nejde nijak regulovat. Spíš mě mrzí, že jdou dolů chovné podmínky. Když chci setra lovecky a pracovně využívat, musím si najít štěně z odpovídajícího krytí.
Bohužel dnes na chovnost anglických ohařů stačí zkoušky vloh, výstava a displazie. Je samozřejmě různý pohled a přístup, někdo chodí jen na výstavy a preferuje exteriér, někdo chodí na traily jakožto spíše sportovní vyžití, pak je tu všestranná práce v myslivosti, praktické pracovní lovecké využití. Každý přístup má svá specifika, ať si každý drží ten svůj směr, ale v každém případě by měly být chovatelské podmínky pro všechny stejné a nemělo by se v zájmu toho či onoho pohledu z podmínek slevovat. Chceme přece mít setra jakožto úžasné plemeno se všemi jeho pozitivními vlastnostmi. Je mi jasné, že výstavní psi, když vběhnou do rákosí a vyběhnou se srstí plnou nečistot, pak neuspějí na výstavě.
Naštěstí je u nás stále snad dost myslivců, kteří chtějí irčana jako výtečného loveckého ohaře.
 
Vraťme se k Carovi, kolik bude potomků? Tak jako vždy po úspěchu přichází zájem o krytí…
 
Už má za sebou jedno krytí a je pravda, že se hned začali hlásit zájemci. Jsem rád, že první fenou Cara byla fena pocházející z CHS ze Štípek Luďka Müllera, významného a uznávaného kynologa, který nás před pár lety nečekaně opustil.
 
Konzultujete výcvik a krytí nějak s ostatními kynology, scházíte se nějaká parta, posedíte třeba někde společně?
 
Nejen na vrcholných memoriálech je večerní přátelské posezení samozřejmostí, sejde se spousta lidí a jsou tam kynologové různých zkušeností i věku. Povídáme si, kdo co zažil, kde byl na zkouškách a já si moc cením, že je stále mezi kynology takový přátelský duch. Například v jiných sportech je i nevraživost, rivalita, závist, neříkám, že by mezi kynology nebyla rivalita, každý chce uspět, ale když vidíte, že se vrací pes z disciplíny a obdržel známku nula, tak je vám psa i vůdce líto.
Zkoušky přece děláme pro psy, musíme mít radost z dobře předvedené práce, stejně tak chápat, že i pes nemá vždy svůj den. Takže bychom si neměli závidět jako lidé či vůdci, ale už vůbec bychom neměli úkosem hledět na neúspěšné psy a odsuzovat jejich výkony. Nechme zvířatům radost z práce ve spolupráci s vůdcem, važme si toho krásného souladu a vcítění se navzájem mezi psem a člověkem.
 
A je přísun mladší kynologické krve mezi vůdci a cvičiteli?
 
Myslím si, že na soutěže a memoriály chodí stále více mladých kynologů, určitě nám roste další generace. A to je dobře. V dnešním moderním a uspěchaném světě lidé k sobě mají dál a komunikace s nimi je stále složitější. Proto si važme lidí, kteří si tu cestu našli a kteří lovecké psy chtějí cvičit. A proto je důležité, abychom my zkušenější kynologové, předávali poznatky mladým lidem třeba při těch neformálních kynologických debatách na různých kynologických akcích.
Je třeba také zmínit, že stále více do kynologie, ale i celé myslivosti, promlouvají ženy. Když jdete na zkoušky, mnohdy je tam polovina žen a některé jsou velmi úspěšné a ambiciózní. Ženy někdy mají psy velmi dobře vycvičené. I na Knollovi letos uspěly.
A v této souvislosti je potěšitelné, že nejsou ojedinělé případy, kdy si mladé ženy pořídí psa, třeba i zmiňovaného setra anebo dnes módního maďarského ohaře, a najednou zjistí, že radost ohaři dělá práce se zvěří. A tak začnou psa cvičit. Musím říci, že mnohdy je mají připravené lépe než někteří muži.
Následně zajdou se svými psy na zkoušky, poznají ostatní kynology, myslivce a objeví najednou dosud neznámou komunitu lidí. Získají nové možnosti realizace a aktivit pro sebe i psa. A pak už je jen kousek k tomu, že si udělají lovecký lístek a zapojí se do myslivosti. Já osobně znám takových případů mnoho.
 
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ
 

Zpracování dat...