Časopis Myslivost

 
V úvodu je třeba konstatovat, že odpovědi pana ministra pro odbornou mysliveckou veřejnost nepůsobí ani kvalifikovaně, ani přesvědčivě, což lze zřejmě přisoudit k jeho ne příliš velké znalosti problematiky myslivosti i tomu, že mu odpovědi připravovali pracovníci, jejichž pohledy jsou spíše politické než odborné.
Při nedostatečné argumentaci se pan ministr zaštiťuje koaličními jednáními, aniž by si asi uvědomoval a zvážil míru odpovědnosti ministerstva, resp. sebe jako ministra za řízený resort, a aniž by byl schopen dohlédnout negativních důsledků, které jeho návrh novely může způsobit.
Z celého kontextu otázek a odpovědí je zřejmé, že ministerský návrh je veden snahou vyhovět několika vlastníkům větších pozemků, kteří vyslovili zájem na snížení minimální výměry honiteb na 250 ha a snahou zdůvodnit způsob provádění, kontroly a evidence zvýšeného lovu zvěře, aby bylo dosaženo snížení škod zvěří.
Zmenšení výměry honiteb má být de facto argumentačně podpořeno škodou způsobenou zvěří na lesních porostech, aniž by byly brány v potaz pozemky zemědělské, a aniž by bylo vyjádřeno, kam až lze snižovat stavy zvěře na tzv. míru tolerovaného poškození lesa.
Zvěř je zde pojímána jenom jako škůdce, ale zapomíná se, že zvěř je významnou součástí přírodního bohatství, s kterým je třeba velmi rozumně a citlivě hospodařit. Zvěř je součástí ekosystému a myslivost by měla být brána jako prostředek zejména jejího chovu a péče o ni oproštěný od politických a zejména na soukromém vlastnictví nezávislých tendencí, snah a vlivů.
 
Je nepochybné, že i chov zvěře, péče o ni a její lov, a tím i myslivost musí podléhat určitým regulativům, ale takovým, které vedou k vyváženému působení zvěře v přírodních podmínkách naší země s předpokladem jejího zachování a zkvalitňování její populace, nikoli k vybíjení, jak se snaží zastřeně vyjádřit novela zákona o myslivosti. Kůrovcovou kalamitu nezpůsobila zvěř ani myslivci, ale nekvalifikovaná „odborná“ rozhodnutí zejména LČR a ve svých důsledcích i nešťastná politická rozhodnutí, která této státní organizaci dávala direktivy k organizační a řídící práci.
Hlavním důvodem likvidace smrkových porostů není zvěř, jak se snaží ministr Výborný prezentovat, ale především nezvládnutá kalamita podkorního hmyzu, kterou MZe i podnik LČR, s. p. silně zanedbaly a nezvládly, a to i přesto, že na ni odborný tisk upozorňoval již na podzim 2015, přitom předchozí ministr zemědělství Jurečka v Poslanecké sněmovně na jaře 2016 nepravdivě ujišťoval, že stav v lesích se zvládne.
Pokud pan ministr hovoří o tom, že zvýšená administrativní a finanční náročnost na řešení evidence škod, kontrol zvýšeného odstřelu ze strany myslivců, navýšení úvazků pracovníků řešících státní správy myslivosti atd. je jen zlomkem hodnoty škod způsobených přemnoženou spárkatou zvěří, pak je třeba připomenout, že žádná centrální evidence škod způsobených zvěří neexistuje, a to ani u LČR, který sleduje jen škody v režijních honitbách, ale nevyčísluje je. Evidence jakýchkoli škod na zemědělských pozemcích také neexistuje. Je tedy patrno, že některá vyjádření pana ministra jsou jen nekvalifikované nepodložené fráze na podporu zamýšlených úprav bez odpovídajících hmatatelných podkladů.
K otázkám výše lovu je třeba souhlasit, že mnohde mohou být stavy spárkaté zvěře skutečně zvýšené, ale je třeba vycházet ze stávajících závazných předpokladů, jako je normovaný stav, minimální stav zvěře, sčítání i stanovení plánu lovu zvěře. Tedy ve většině honiteb (ať nájemních, společenstevních nebo i vlastních) se myslivci chovají podle toho, jakou mají zejména stanovenou výši lovu. To, že lov se za poslední dobu nejméně zdvojnásobil, je nepochybně zásluhou myslivců, kteří v honitbách zvěř obhospodařují. Nejde jim však spílat za to, že jsou stavy zvýšené, protože základní kritéria lovu jsou jim stanovena.
 
Podle pana ministra by měly být umožněny povolenky pro lov zvěře vlastníkům pozemků, resp. osobám na pozemcích hospodařících. Zapomíná však, že výkon práva myslivosti je komplexní činnost zahrnující chov zvěře, péči o ni, její ochranu, a ne jenom lov. Není tak zde již vůbec vyjádřena právě ona významná nezaměnitelná činnost myslivosti a myslivců, jako činnost ochranářská, kdy nepochybně myslivci tuto činnost zajišťují a měli by proto mít statut ochranářů, protože chrání nejen zvěř, ale především přírodní bohatství naší země.
S tím nedílně souvisí i odpovědnost za škody způsobené zvěří. Je naprosto proti zdravému rozumu, aby myslivci nesli odpovědnost za škody způsobené zvěří, když živá zvěř je součástí přírodního bohatství, které patří státu, ne myslivcům!
Myslivci zajištují odstřel podle plánu lovu odsouhlaseným držitelem honitby a státní správou myslivosti na jednotlivých pověřených obcích, a proti zabránění škodám nemohou více učinit, ač by jinak při každé jiné činnosti ve smyslu aprobovaného soukromého práva žádnou odpovědnost za škodu nenesli. (K tomu více např. článek JUDr. Hamerle, Myslivost č. 11/2023)
Je třeba jednoznačně odmítnout názor, že soukromé vlastnictví pozemků ať lesních či zemědělských znamená současně i právo výkonu myslivosti a zejména rozhodování o počtu odlovu zvěře či jiném nakládání s živou zvěří.
Ve smyslu naší Ústavy je zvěř součástí přírodního bohatství, jehož vlastníkem je stát a jen stát může dostát povinnostem řádně využívat, rozvíjet a chránit toto bohatství a to tak, aby byly vyjádřeny obecné zájmy společnosti jako celku. Stát může prostřednictvím legislativy a správní agendy tyto své zájmy řešit i chránit a významně tak zasahovat i do vlastnických práv majitelů pozemků, protože vlastnictví pozemků neznamená automatické zajištění výkonu práva myslivosti, jak by rádi někteří vlastníci pozemků viděli.
I Nález Ústavního soudu č. 29/2007 Sb. vykládá myslivost jako společenskou aktivitu aprobovanou státem k ochraně a rozvoji zvěře, která je jednou ze složek životního prostředí. Ve smyslu tohoto nálezu nepředstavuje zákon o myslivosti úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomou a regulovanou činnost k ochraně a rozvoji přírody.
Je proto poněkud zavádějící uvádět v návrhu zákona, že myslivost je vykonávána v souladu se zemědělským a lesnickým hospodařením, neboť myslivost je de facto činnost prováděná ve veřejném zájmu k ochraně zvěře jakožto přírodního bohatství, jejímu chovu, péči o ni a v neposlední řadě i lovu k regulaci jejich početních stavů. To, že v řadě případů výkon práva myslivosti uskutečňuje řada subjektů provozujících lesní či zemědělskou činnost neznamená, že myslivost je vykonávána v souladu s touto činností nebo že je dokonce její součástí. Kdyby byla myslivost deklarována jako činnost k ochraně přírodního bohatství a činnost myslivců jako ochranářů, čímž nepochybně jsou, pak by nemohlo docházet k neadekvátním úvahám či návrhům, jak je v návrhu novely zákona o myslivosti uváděno.
 
Jak se vyjádřil pan ministr Výborný, snižování minimální výměry honiteb na 250 ha je výsledkem koaličního jednání politiků. Je nepochybné, že do řady společenských záležitostí musí politici ingerovat a vložit do nich svůj převládající názor, ale myslivost by neměla podléhat matematickým úvahám či vlastnickým zájmům některých soukromníků.
Výměra honiteb jistě není dogma a měla by respektovat charakter krajiny a pozemků, na nich rostoucích kultur či flory jako celku a zejména v neposlední řadě skladbu druhu zvěře, která se na daném území vyskytuje. Polní honitba o 250 ha snad může v určitých případech splňovat odpovídající předpoklady pro chov drobné zvěře, lesní honitba již nikoli a v případě zvěře spárkaté pak ani třeba 1000 ha nedává dobrý základ pro její chov. To nakonec vyplývá z poznatků renomovaných ústavů, odborníků i řady zkušených praktiků i poznatků z okolních zemí, kde je myslivost uznávanou veřejně prospěšnou činností.
Chovatelské snahy spárkaté zvěře v honitbě o minimální výměře 250 ha jsou utopií a možnosti společně utvářet oblasti chovu zvěře, kde bude základním atributem rozhodování velikost výměry pozemků v soukromém vlastnictví bez zásahů státu je další utopistickou představou. Není-li zde lepší argumentace, než kterou pan ministr použil, pak by bylo lepší do výměry honiteb zatím nezasahovat.
Rovněž tak, jak se vyjadřuje pan ministr, novela zákona nepracuje s rozdělením plánu lovu samců do věkových tříd a nechává rozhodnutí na uživateli honitby při pronájmu na dohodě držitele s uživatelem. Povinný by měl být lov celkového počtu kusů s určeným minimálním počtem samic či mláďat. Pokud nestanoví stát věkové třídy a neurčí takový odstřel zejména trofejové zvěře, aby nedošlo k narušení genofondu, pak nikdy nemůžeme mít dobré výsledky chovu zvěře a zcela zaostaneme za státy, kde je myslivost skutečně vnímána ne jako právo bohatých, ale jako právo občanů podílet se na ochraně bohatství jejich země. Nehledě na to, že je povinností státu (a to i ve smyslu zmíněného nalezu ÚS) pečovat o přírodní bohatství, tedy nejen o početní stavy, ale i o kvalitu chovu zvěře.
 
Pan ministr se sice nezmiňoval o vysokých finančních sankcích uváděných v návrhu zákona, které by mohly být ukládány například za nesplnění plánu lovu, ale v této souvislosti bych jemu i jeho poradcům doporučil se skutečně podrobně seznámit s tím, co většina myslivců ve vztahu k honitbě, zvěři a přírodě po celý rok vykonává. Rozhodně to není jen o lovu zvěře, jak si někteří politici v zelených kamizolách z vlastní zkušenosti představují, ale o celoroční pravidelné i náročné práci v honitbě bez ohledu na čas, peníze někdy i na rodinu. Stát práce myslivců nestojí téměř ani korunu na rozdíl od všech neziskových organizací, které by rády do ochrany přírody i do myslivosti hovořily, zasahovaly a od státu čerpaly finanční prostředky. Proto by měla být tato činnost myslivců spíše oceňována, než haněna a nemělo by být myslivcům těmito likvidačními sankcemi takto „vyhrožováno“.
Celkově bych doporučil panu ministrovi méně furiantských pohledů na záslužnou práci myslivců a více empatií k mysliveckému stavu.
JUDr. Ing. František HELEŠIC, CSc., DSc., MBA