My jsme se potkali na akademické půdě, kde jsme se poznali a troufám si říct, posléze i spřátelili. Tam míří i moje první otázka. Mládež a myslivost je velké téma. Jedni tvrdí, že mládež myslivost vůbec nezajímá. Druzí tvrdí, že naopak, že právě v mládeži je budoucnost. Ty s mladými lidmi dnes a denně pracuješ, přicházíš s nimi do styku, jaká je tvoje zkušenost?
Já jsem ten příklad druhého vnímání. Mládí je obrovská budoucnost, na které musíme pracovat. Naše největší role je to mládí naučit myslivost tak, aby pochopili, co děláme my špatně a jak by ji mohli dělat jinak a lépe v budoucnu. Na nich bude, aby souvislosti pochopili, propojili je a aby se s našich chyb a z toho našeho chápání myslivosti a dění ponaučili a dělali to lépe.
Teď se určitě napružila spousta starších myslivců.
Ne, určitě to není kritika současné myslivosti. Jak by se měly vyvíjet tradice, tak i myslivost by se měla vyvíjet. Pokud budeme učit studenty, dělejte to tak, jak to děláme my, tak se nikam neposune. Tak je to spíš myšleno.
Co děláme špatně a co bychom měli dělat lépe nebo resp. kam bychom měli v myslivosti směřovat?
Toto je moc důležitý dotaz, jsem rád, že jsi mě na otázky předem nepřipravil. Co děláme špatně z mého pohledu je to, že konzervujeme to, co si nezaslouží konzervaci. Děláme věci neustále stejným způsobem. Říkáme to je tradice, tak to dělal můj děda, můj táta, já to dělám x let, tak to tak budu dělat dál a nikdo mi nebude říkat, jak by se to mělo dělat jinak. V tomto vidím obecně největší chybu.
A to je také právě to, co studenty učíme, aby věděli, že ve chvíli, kdy se někdo zastaví, tak daleko nikam nedojde. A vlastně v ekologii máme takovou hezkou poučku, že pokud evoluce chce někam dojít, tak jedinec musí být rychlejší než všichni ostatní, aby mohl stát na místě. To je i ta poučka k myslivosti. Pokud se chceme někam dostat, tak nesmíme stát, musíme být rychlejší než ostatní, abychom mohli stát.
Myslivost se za poslední desetiletí neuvěřitelně změnila. Ještě naši dědové, můj strýc vyprávěl o tom, jak na Mělnicku lovili ročně stovky zajíců, o tom, jak když byla zaječí leč, tak dělali hromádky, protože ani honci nemohli množství ulovených zajíců pobrat. A najednou tu máme úplně odlišnou situaci. Drobná zvěř prakticky není, naopak stoupají nám stavy spárkaté zvěře. Dnešní myslivost je úplně o něčem jiném a ty říkáš, nesmíme se zastavit a musíme se poučit z toho, co jsme dělali špatně…
To na sebe krásně navazuje. Je to příklad toho, jak stojíme na místě, my lidé jsme se nezměnili, nechceme se změnit a vše okolo je jinak. Vzpomínáme na to, jaké to bylo a jak by to mělo být podle toho, na co byli zvyklí naši tátové v mládí nebo my, když jsme začínali. Ale málokdo se chce posouvat dál, aby se přizpůsobil životnímu prostředí, trendu, který je mezi lidmi, protože i společnost se zásadně změnila. Změnily se poměry v přírodě, koloběhy živin, látek, koloběhy v zemědělství, používají se jiné prostředky, jiné plodiny. Všechno je jiné, ale my lidé jsme zůstali do značné míry stejní.
My jsme se před časem spolu bavili a poprvé jsem od tebe slyšel zajímavý názor, který se týká právě spárkaté zvěře. Protože ve společnosti se obecně traduje, že spárkatá zvěř je přemnožená. Nejenže to říká společnost vnější, nemyslivecká, ale já to slyším stále častěji i od nás, od samotných myslivců. Když jsme se o tom bavili před časem, tak ty jsi mi říkal, že je velká otázka, co to je to přemnožení, protože z ekologického hlediska my lidé do krajiny dodáváme stále více biomasy a spárkatá zvěř zareagovala přesně tak, jak nás ekologie učí, tedy se namnožila. Kde je ale ten etalon přemnoženosti? Máme tedy přemnoženou spárkatou zvěř, nebo nemáme?
Ono je několik definic, kterými bychom mohli definovat přemnožení. Základní definice nám říká, že aby byl nějaký živočich přemnožený, tak musí působit takové změny, které jsou nevratné v prostředí a na zvěř samotnou, na živočichy obecně, to musí přenášet opět nevratnou změnu. Přemnožených druhů v naší přírodě z tohoto pohledu proto není moc.
Na druhou stranu autodestrukční prvky my už vidíme, na zvěř třeba působí sociální stres, protože je jí moc. Ubývá nám na hmotnosti, snižuje se velikost trofeje. Je to ale zatím jen lokální, není to po celém území. Já bych nemluvil o tom, že zvěř je přemnožená, ale stavy neodpovídají úživnosti honiteb tak, aby to nepůsobilo negativně jednak na samotné populace spárkaté zvěře, a jednak i na životní prostředí, ať je to zemědělství nebo lesnictví.
Co děláme v hospodaření se spárkatou zvěří zásadně špatně? Je to tak, že jak nám mnozí vyčítají, málo lovíme nebo lovíme špatně? Kudy vlastně vede cesta ven z toho bludného kruhu?
Zahnal jsi mě trochu do kouta, já nevím, zda mám odkrýt všechny taje naší myslivosti, ale musíme jít asi s pravdou ven a neschovávat se. Ten největší problém, který máme, tak je, že se neloví v takovém množství holá zvěř, v jakém množství by se lovit měla. Když se zašetřuje holá zvěř, a řekněme si to na rovinu, propíše se na papír do evidence, že se ulovila, a přitom dál běhá v lese, tak to je největší neštěstí, které můžeme udělat. Někteří myslivci z nějakého důvodu zašetří holou zvěř, aby jí měli víc, nebo aby podpořili, nebo ji nechtějí lovit, možná je to i z lásky ke zvěři, ale zároveň jí nejvíc škodí. Protože ve chvíli, kdy my samičí populaci nebo její část necháme zestárnout, tak to celkově negativně ovlivní populaci příslušného druhu zvěře. Největší problém tedy vidím v tom, že nelovíme to, co vykazujeme.
Možná taky v tom, kolik myslivců je schopno správně přečíst zvěř, rozpoznat ty kusy u holé zvěře, které mají být odloveny, a tak raději kusy neodloví…
Ano samozřejmě toto je nejčastější důvod, který slyším, proč se neloví holá zvěř. My už jsme doufám tak daleko, že si dovedeme spoustu věcí logicky zdůvodnit, proč bychom se neměli bát. Můžeme zjednodušovat principy průběrného lovu, například v září, kdy srnčí zvěř přebarvuje, můžeme vyrazit do honitby v období, kdy je plus minus polovina populace přebarvená, a tu nepřebarvenou odlovit. Protože to znamená, že to je starší nebo nemocná zvěř.
Posuzovat populace zvěře bychom měli komplexně. Můžeme si při tom vzpomenout na matematiku, když jsme se učili Gausovu křivku, kde vždy máme 10 % toho nejlepšího, 10 % toho nejhoršího, zbytek je vlastně průměr. Když se nad tím logicky zamyslíme a budeme lovit jen průměr a níž, tak jenom populaci pomůžeme, protože nadprůměr tam zůstává. Ale k tomu to zodpovědný myslivec musí mít v honitbě nakoukané, poznat, zda je kus silný nebo průměrný a slabý. Nejdůležitější je se nebát.
Ty jsi odborník také na myslivecké tradice. Předpokládám, že u tradice je situace stejná, jako v celé myslivosti, že máme někdy tendenci tradice, už to slovo k tomu trochu svádí, zakonzervovat a učíme se tradice jako něco neměnného. A pro tradice platí úplně to samé, že bychom se měli vyvíjet.
Tradice má obrovskou nevýhodu v tom, že je špatně pochopená, minimálně u nás myslivců. My si je představujeme jako předávání úlomků, nošení zelené uniformy, klobouky, nošení zbraně na levém rameni, pokládání zvěře na pravý bok atd. Ale to není tradice v té podstatě. Když se podíváme na kořen slova a význam, tak zjistíme, že to není zakonzervování určitých zvyků, ale že to je předávání celku poznání. To je ta pravá tradice.
A když si vzpomeneme na to, jak se chováme ke zvěři a k přírodě, tak pochopíme, že my vlastně nepředáváme nebo často opomíjíme celkové poznání, celkovou znalost přírody a soustředíme se pouze na jednotlivé drobnůstky, kterým pak říkáme, že to je to zachování tradice.
Já uvedu jeden příklad, který uvádím velmi často studentům a je to na něm krásně vidět. Už Karel Šiman v roce 1946 v jeho Myslivecké mluvě napsal, že se nám za první republiky rozmohl takový nešvar v myslivosti. Tím nešvarem bylo vypouštění bažantů těsně před honem z bedny. Když jsem si to přečetl, tak říkám, to není možné, vždyť přece Karel Šiman byl jeden z největších odborníků myslivosti za první republiky, něco jako generální ředitel Lesů ČR, úžasná osobnost. To přece nemohli naši předci dělat. Ale my jsme toho svědky i dnes. Jsou myslivecká sdružení, kde před honem přivezou bažanty v bednách a vypustí je přímo na lovce.
Za prvé to není myslivost, to není ani lov, to se nedá ani ničím pojmenovat. A když si představíte průběh takového společného lovu s tím, že se vypustí zvěř, na konci se udělá výřad, musí tam být trubači, musí být nástupní útvar a běda vám, když překročíte výřad, tak budete odsouzeni na mysliveckém soudu. To je to, co chceme? Tom jsou tradice v praxi? My jsme totiž zapomněli na symboliku tradice, na úctu ke zvěři a my jsme na takovém společném lovu totiž porušili tu nejdůležitější hlavní tradici, a přitom bazírujeme na drobnostech.
Já si zahraju na Ďáblova advokáta a namítnu to, co by možná namítli někteří myslivci, kdyby se k tomu odvážili. Pokud bys toto vyprávěl někde na poslední leči po honě, tak ti řeknou, ty jsi strašně chytrý, ale pro nás je to vlastně odměna za celý rok té práce, my si těch pár bažantů přivezeme v bedně, protože už žádné jiné nikde nemáme a je to pro nás jediná příležitost, jak si na bažanta vystřelit.
Je doslova strašidelně smutná taková argumentace, ale já jsem něco podobného samozřejmě slyšel už několikrát. Mě vždycky hrozně zamrzí, když toto od některých myslivců slyším. Říkám si, že vůbec nepochopili, o čem je myslivost. Ta přece není o tom, že si vystřelím na bažanta! Vždy na to říkám, podívejte se, jak my myslivci žijeme, jak jsme si zakonzervovali to, že myslivost je o střílení a péči o zvěř.
Mně se povedlo s celým týmem na katedře před pár lety změnit filosofii výuky myslivosti. Jsem na to velmi hrdý, snažíme se, vyvíjí se to, nejde to tak rychle, jak bychom chtěli, ale snažíme se studenty učit k úplně jiné filosofii v přístupu k myslivosti. A ta je změnit náš pohled tradiční z péče o zvěř na péči o životní prostředí zvěře. To je za mě alfa omega budoucnosti.
Když se budeme starat o životní prostředí zvěře, tak tam bude spousta života a budou tam i divocí bažanti. Je zajímavé, kolik myslivců je vlastníků zemědělské půdy a kolik z nich svoji půdu pronajímá zemědělským akciovkám a různým firmám, které na ní konvenčně hospodaří. A pak zároveň nadáváme na to, že jsou velké lány, že je malá biodiverzita, že je malý koloběh vody v přírodě, protože voda, která spadne, tak odteče do řek a máme sucho.
Místo toho, abychom si pozemky vzali do vlastní péče, dnes je spousta dotačních titulů, a přírodě je vrátili v podobě různých agroenvironmentálních opatření, které zvýší biodiverzitu, zvýší vsakování vody, udržování vody v krajině. Příroda bude mnohem krásnější pro naše potěšení, pro oko, pro zvěř samozřejmě také.
Ale místo toho, abychom udělali to, co bychom udělat měli, tak radši říkáme, že si bažanty koupíme, vypustíme a pak je zastřelíme jako trestance. Omlouvám se za to přirovnání k trestancům, ale nic lepšího mě nenapadá, protože opravdu toto není myslivost a neměli bychom se schovávat za to, že je to odměna pro myslivce za celoroční práci nebo kde jinde by si měli vystřelit bažanta.
Dělejme něco pro přírodu, změňme to naše chápání myslivosti z péče o zvěř na péči o životní prostředí zvěře a pak můžeme pečovat i o zvěř.
Já budu pokračovat v těch provokativních otázkách. Z toho, co jsi tady říkal, by možná někteří mohli nabýt dojmu, že udržovat tradice ve smyslu myslivecké mluvy, mysliveckého odívání není tak důležité, že důležitá je péče o tu krajinu. A řeknou si, tak člověk, který by měl pečovat o mysliveckou tradici v první řadě, tak nám říká, že ty naše tradice nejsou tak důležité…
Ne, ne, já jsem velký tradicionalista, i v tom starém duchu. Mám rád všechno to, na co jsme zvyklí. Vrátím se znovu k vysvětlení kořenu slova tradice, co se předává, vysvětlení významu, že to je celek poznání. My nesmíme od sebe oddělit základní tradici péče o zvěř, to celkové chápání, úctu ke zvěři, a potom samozřejmě ani nesmíme oddělit další jednotlivé ceremoniály, které děláme. Jen to celé dává jednotný obrat ke krásné myslivosti, kterou chceme. Ale vzít si jen jednu část a říct si, to je ta tradice, myslivecká mluva, odívání, pozdravy atd., tak to je špatné vnímání tradice. To do tradic neoddělitelně patří, ale není to jen o tom.
Půjdu více do konkrétna, myslivecká mluva, ta se proměňuje v čase. Možná někteří si dnes říkáme, jaký má vlastně význam pro myslivce, zda z nás netvoří určitou uzavřenu skupinu, protože mluvíme tak, že nám nikdo pořádně nerozumí. A pak řešíme takové věci, jako je poděkování na pozdrav Lovu zdar, kdy se vžilo mezi myslivci odpovědět Lovcův dík. A přichází tradicionalisté a říkají, to není správná odpověď. Jak toto vnímáš?
To je krásný příklad toho, jak bychom neměli konzervovat to, co si konzervaci nezaslouží. Když se dozvíme, že něco děláme špatně, tak bychom se měli změnit. Měli bychom říct, dobře toto jsme dělali špatně.
I já jsem dřív zdravil Lovu dík, Lovcův dík a nevěděl jsem, co je správné. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že pouze odposlouchávat kolegy není dobře a teprve jsem se začal učit z odborných učebnic, tak jsem pochopil. Já v té souvislosti vzpomenu na sportovce, kteří používají krásné rčení, že opakováním stejných chyb se z nás mistři světa nestanou. Tam jsem pochopil, že pokud se zakonzervujeme do chyb a budeme si vysvětlovat, že to říkal táta, děda, tak se nikam nedostaneme.
My dneska už víme, že česká myslivecká mluva zná pouze Lovu zdar a Zdar a Lovcův zdar je překlad z němčiny. To k nám přece nepatří, to akorát počeštili naši horalové, myslivci a česká myslivecká mluva to nezná a my to pouze papouškujeme, jak to, kde slyšíme.
Ale měli bychom se zamyslet nad tím, zda je správně papouškovat, co kde někdo řekl a já to papouškuju dvacet let špatně nebo zda bychom si měli sáhnout sami na svědomí a říct, toto jsme nedělali dobře, pojďme to změnit, abychom změnili myslivost.
Zůstanu u myslivecké mluvy. Jaké další výrazy ti drhnou v uších, když jsi někde na společném lovu a slyšíš myslivce? Kdy ti vstává vlas hrůzou?
Těch výrazů bychom mezi myslivci našli spoustu. Je to například šmola, tedy hubená zvěř. My jsme to počeštili z němčiny na šmolu, přitom máme krásný výraz čiplenka nebo laňka. Frišle jsem také slyšel, to je sele od divočáka. Deka, to je opět Die Deke, přitom zvěř má kůži, pouze divočák a jezevec má škáru. Rudl, je to zase německý, máme český výraz tlupa. Výrazů bychom našli víc.
Další oblast tradic, která se překotně vyvíjí, je myslivecké odívání. A teď záměrně se nechci věnovat takovým těm promiňte mi to, devadesátkovým excesům, kdy někteří myslivci vykupovali army shopy a nosili všechno možné na sobě. Chci se bavit skutečně o mysliveckém odívání. Spoustu lidí dnes si říká, tak reflexní oblečení, reflexní bundy, přišlo nám to se západními firmami, které sem tyto věci dováží. Zároveň to ale může rozhodovat o tom, zda se stane skutečně vážný úraz, nedej Bůh nějaké smrtelné zranění. Teď tradice kontra účelnost?
To se vůbec nevylučuje. Účelnost je vždy na prvním místě. Pokud si vezmeme na sebe reflexní prvek typu oranžová vesta, jakýmkoliv způsobem udělaná tak, aby nás ochránila, tak to se s tradicemi nevylučuje, naopak to je právě ten vývoj tradice.
Kam jsi ale asi mířil jsou různé maskáče a podobné věci, se kterými já nesouzním. Na druhou stranu, někdy je trochu chápu. Ve chvíli, kdy je myslivec povoláním a myslivec musí při výkonu svého povolání ulovit desítky až stovky kusů rok, tak na sebe musí vzít oblečení takové, aby co nejvíc splynul s přírodou, aby ho zvěř neviděla.
S dovolením trochu odbočím. Je dobré uvědomit si, jak zvěř vidí. My jsme opové, jsme trichomáti, vidíme tři barvy, zvěř vidí dvě barvy. Neříkám ale, že vidí černobíle. U daňka se zjistilo, že vidí zelenou a bílou. Je to logické, protože pro ně to byla odjakživa zelená barva potrava. Pro nás jakožto subtropické primáty byla potřeba vidět další barvu, abychom poznali zralé ovoce od nezralého, proto my lidé vidíme mnohem větší spektrum barev než zvěř.
Na druhou stranu zvěř velmi dobře vidí ve svém dichromatickém spektru. Jednoduše řečeno, když si na sebe vezmeme zelený kabát hubertus, tak ho zvěř krásně vidí, protože je to jinačí a jednolitá zelená barva, kterou v té přírodě vidí jednodušeji než zelené maskáče. Tam tu postavu a siluetu rozbijeme, protože je tam ta barva poskládaná různě.
Proto u lovců z povolání naprosto maskované oblečení pochopím, ale u nás, u myslivců, kteří nelovíme proto, že za každou cenu musíme, tak tomu úplně nerozumím. Já sám na sebe bych si maskáče nemohl vzít, protože bych sám u sebe klesnul hluboko, protože máme dokonalé zbraně, náboje, optiku, oblečení, všechno mám na špičkové úrovni a měl bych mít znalosti, měl bych mít dovednosti, zkušenosti a ve chvíli, kdy bych na sebe vzal ještě další prvek, kterým bych tu zvěř připravil o nějakou šanci, tak bych se sám před sebou styděl, protože přece bych svými schopnosti a znalostmi zvěř měl umět přelstít i jinak, než pouze vybavením.
Ty jsi mluvil o tom, jak jste změnili vnímaní myslivosti u vás na katedře, co se snažíte vysvětlit mladým lidem, kteří budou jakýmsi podhoubím myslivosti do budoucna. Zároveň myslivci se dostávají, nebudeme si to nalhávat, pod velký celospolečenský tlak. Pro spoustu lidí jsme trnem v oku. Jaká je tvoje vize směřování myslivosti do budoucna tak, aby to byla a teď ten výraz použiji zcela záměně, trvale udržitelná záležitost?
To je velmi komplikovaný dotaz. Vize jsou vždycky hrozně těžké na promyšlení. Já se obávám toho, že my jsme jako myslivecká společnost tak zakonzervovaní, že na nás už to stát nebude. My musíme obecně vychovat mladou generaci, která pochopí to, jak my jsme postupovali, že to často nebyla chyba. Bylo to pouze z toho pocitu, že takto jsme to měli dělat, protože jsme vše dělali nejlíp, jak jsme mohli. A doufám, že mladí na základě těchto zkušeností, a i v souvislosti s tím, jak je vzděláváme, tak si vše dají do souvislostí a vytvoří novou skupinu myslivců, která bude tvořit budoucí myslivost. Věřím, že se nám podaří a držím pěsti budoucí generaci, aby to zvládla. Vím, někdy je to těžké, působíme na ně velmi tvrdě, aby byli našimi kopiemi, ale kopie není dobrá.
Takže vize spočívá v přesvědčení, působme všichni jako myslivci na mládež, aby viděli, co děláme, aby viděli, proč to děláme, ale nekažme jim tradici jako takovou. Umožněme jim pochopit celek poznání a rozvoje, aby si udělali svůj vlastní úsudek a převzali myslivost po nás jinak, než jsme to dělali mi.
Na závěr s poděkováním za rozhovor přeji do budoucích měsíců a let, abys měl hodně entusiasmu a sil předávat vše mladé generaci, nakonec vždyť je to tvoje poslání. Jsem rád, že jsi přišel mezi nás a že jsi se podělil o své vnímání myslivosti a její budoucnosti.
připravil Martin HORÁLEK
audioverzi rozhovoru si můžete poslechnout na YouTube
na kanálu podcastů MysliHost
