„Lidový myslivec“ z minulých časů už neexistuje, alespoň ne ve formě, jak si jej přálo socialistické zřízení. Jen si vzpomeňme - pracovní povinnost, brigády byly vyjádřením loajality vůči systému a zároveň způsobem, jak splnit potřebné, skutečně náročné úkoly. V mnoha oborech zájmové nebo poloprofesionální činnosti brigády umožňovaly, aby se člověk bez finančního zázemí mohl podílet na atraktivních zálibách. Třeba ve Svazarmu, stejně ke své činnosti přistupovaly rybářské svazy a další zájmové organizace.
V myslivosti, tedy v péči o zvěř to bylo podobné. Udělejme malou zkratku, protože úvahu se mi snad povedlo vyjádřit a dál se držme přikrmování či krmení zvěře, protože popsat vše, co s tématem souvisí, to by zabralo celé číslo časopisu.
Sečení zelených ploch, sušení a uložení sena, příprava letniny, sklizeň obilovin a manipulace s nimi, stavba a údržba krmných zařízení i posedů a kazatelen, doprava objemných i koncentrovaných krmiv na mnohdy z dnešního pohledu nepřístupná místa – to všechno chtělo kondici a zelené srdce. K tomu pevné přesvědčení, že to děláme pro prosperitu zvěře, prospěch honitby jako celku i předpoklad k výkonu mysliveckého práva. Myslivci byli uznávanou a potřebnou částí společnosti, jejich činnost významným přínosem, který nikdo nezpochybňoval. A tyto práce zcela doplňovaly prostředí tehdejších honiteb, byly potřebné vůči stavu přírody i klimatu. Pravda, byly nespravedlivé papalášské výhybky a výjimky. Jenže tehdy…
Kam se tohle všechno podělo?
Změna společenského řádu, změna klimatu, změna způsobu života na vesnici i ve městě. Změnily se majetkové poměry i způsob hospodaření v zemědělství a v lesnictví, péče o životní prostředí. A aby bylo co nejvíc dobrého najednou, objevil se podivný tvor – aktivista. A ekologické spolky, které z původní užitečné až ušlechtilé činnosti podlehly zvláštním, účelovým deformacím. Jistě se to netýká Hnutí duha, že… Také máme AOPK, která moudře, kvalifikovaně… co vlastně?
Společnost začala nahlížet na přírodu zcela jinak. Jenže, kdyby jen nahlížet. Volně žijící zvěř se najednou stala téměř nadbytečným a v mnoha hodnoceních škodlivým elementem. Zdravé zelené lesy, které obnovíme po kůrovcové kalamitě přece zvěř nepotřebují. Že je symbolem života na Zemi a nenahraditelnou genetickou hodnotou? Ale kdeže! Že bychom jí měli dopřát klid a přiměřené životní podmínky? To jako vážně?! Že i volně žijící zvěř nutně potřebuje náš kvalifikovaný zájem, důslednou i sofistikovanou ochranu a pracovní nasazení? To myslíte vážně?!
Kupodivu, vidím podobnou paralelu v chovu hospodářských zvířat. Výkrm hospodářských zvířat a už i pastva je zlem pro naši planetu, budeme baštit sóju a kukuřici, červů nebo jiných hmyzáků na talířích se fakt nemůžeme dočkat. Dobře nám tak. Nebo ještě přijde nějaký ekochytrolín s tím, že lesní zvěř produkuje nadměrné množství skleníkových plynů? Možné to je, po vzývání vlčích božstev u nás a medvědích na Slovensku už nic nemůže překvapit…
Volně žijící zvěř žije v podstatně změněném prostředí. Kdysi jsme říkali, že v přírodě. To už ale platí jen na malém zbytku Česka. A se životem zvěře v lesích a na polích se pojí klíčové slovo - ŠKODY.
Ano, zvěř užírá ze zelené hmoty na polích i z obilovin před sklizní. Černá zvěř v kukuřici navíc porost poškozuje vyrýváním osiva a devastuje uválením. Občas uspořádá zdvořilostní návštěvu na krajích obcí či v městských parcích měst, dobře obeznámena s prostým faktem, že kde není honitba, tam je bezpečno. Srnčí je také častým návštěvníkem příměstských zahrad. Ostatně, daňci v kukuřici dokáží také nadělat pěknou rotyku. Jeleni sika jsou vyhlášeným likvidátorem mladých porostů. Ale, jak významné je to na několik set hektarových plochách současných obrovských honů? A na druhé straně, jak poškozuje samotnou zvěř velkoplošný způsob hospodaření? Není víc škod na straně života zvěře? Zajíci, bažanti, koroptve, křepelky… Jejich šance spočívá téměř výhradně ve změně prostředí nebo v umělém chovu, nebo velkorysém přikrmování. Myslí kromě myslivců ještě na tyto druhy vůbec někdo?
Metodika takřka průmyslového pěstování rostlin zcela změnila polní honitby. A nejsou snad lesní porosty zakládány, ošetřovány a káceny téměř stejně průmyslovými metodami? Kolik potravních zdrojů je v dnešním produkčním lese?
Zvěř ke své existenci potřebuje přiměřené plochy s alespoň částečně původním přírodním režimem. Co si pod tím máme představit? Kam zmizely lesní paseky a loučky?
Představě musí předcházet znalost způsobu života, nároků na prostředí a také fyziologie zvěře.
Protože nepřirozený způsob života, ke kterému zvěř nutíme, sebou nese nepřirozené návyky.
Černá zvěř nemá přirozeného predátora, je extrémně přemnožená, což ji nutí k adaptaci na zcela nepřirozené podmínky. Navíc stále hrozí možným šířením AMP.
Spárkatá zvěř je považována za pachatele škod na prakticky všech typech porostů, přičemž jí je zcela paušálně přisuzováno závažné poškození čerstvě založených porostů, v lepších případech je jen v pozici sprostého podezřelého. O suchu a škůdcích se mluví méně. Přece nebudeme stavět oplocenky, je to drahé a nejsou lidi!
Nicméně, místo rozhodného postoje k podstatnému snížení stavů až ke snaze k úplné likvidaci populace musíme k omezení škod hledat příčiny nadměrného okusu a ohryzu. Jejich odstranění či zmírnění – pokud je to reálné – je účinnější než vystřílení populace.
V naší krajině, a tedy ve většině honiteb převážil silně negativní vliv polního i lesního hospodaření. Obrovské plochy honů obilnin nebo olejnin navozují monokulturu s nejen silně zápornými vlivy na metabolizmus i dietetiku zvěře a reálným střídáním doby hojnosti a hladu. Část roku se zvěř zasytí na úkor hektarového výnosu polní plodiny. Pokud má takovou možnost, kompenzuje nedostatek vlákniny a dalších živin v jakémkoliv jiném porostu.
Po sklizni realizuje potřebu mechanického nasycení jakýmkoliv objemným krmivem. Naši předkové, hospodařící na pestré struktuře polních plodin s malými plochami, tento problém neznali a naopak – pernatá zvěř byla velkým přínosem v likvidaci škůdců a plevelů. Navíc, člověk žijící v sepětí s přírodou byl nejen tolerantní, ale zároveň vysoce kvalifikovaný v posouzení podmínek pro zvěř a věcný v případné potřebě regulace jejích stavů, protože kromě mysliveckého práva vykonával i právo vlastnické, navíc přímo v místě, žil tedy se zvěří a přírodou po celý rok. Ještě v počátcích rozvoje kolektivního zemědělství zvěři prospívaly relativně malé plochy honů a plné spektrum pěstovaných plodin spolu s málo výkonnou mechanizací. Obdobně probíhalo hospodaření na lesních porostech.
Zásadní a až tragickou změnou v podmínkách života zvěře je změna životního stylu člověka v posledních asi dvaceti letech. Vzrůst aktivit souvisejících s „moderním“ životním stylem, výstavba satelitních sídlišť a rozmach dopravy je vysoce negativním faktorem.
A kupodivu, stavy srnčí, daňčí a zvěře sika se razantně nesnižují. Naopak škody se v lesních i polních porostech vykazují majitelé i instituce stále vyšší. Není to ale jen tendence s preventivní nadsázkou?
Odbočme na chvíli k problematice škod vznikající jinou zvěří. Útoky vlků na zvířata na pastvinách nás, daňové poplatníky, stály a ještě budou stát desítky milionů. Na volně žijící zvěři se škody jaksi „nepočítají“ a nekompenzují (ani světově unikátní machovští mufloni eráru reprezentovaném AOPK nestáli za pozornost). Vlk jako regulační faktor černé zvěře selhal úplně, pro vysokou zvěř funguje jen v optimisticky nadsazených nákladných publikacích AOPK a ekologických spolků. Oproti naivnímu předpokladu, že bude likvidovat slabou zvěř se rozhodl chodit na nákupy bez placení na pastviska a když už se rozhodl skutečně lovit, probudil se v něm nestranný sportovní duch. Provozovatel honitby pak najde pozůstatky trofejové vysoce hodnotné zvěře vedle té slabé.
Bobr byl vzat na vědomí, v jižních Čechách je jakž takž regulován, na jiných povodích řádí neomezeně. Vydry úspěšně ničí rybí osádku v řekách i nádržích, regulace neexistuje. Jedině u kormorána naši úředníci zvolili paradoxní čelem vzad. Kdyby jim to netrvalo tak nekonečně dlouho, mohli by jim rybáři a rybníkáři poděkovat.
Jaké z toho plyne poučení? Pokud zvěři typu „predátor“ nebo vysoce adaptovanému druhu býložravce poskytneme bianko šek, budou následky na stavech jejich kořisti nebo okolí katastrofální. Neboť, jak napsal Karel Čapek, „... tak jim káže zděděný pud…“.
U stavů spárkaté zvěře je situace poněkud jiná. Ano, volně žijící daňci, jelen sika a mufloni prokazatelně působí závažné škody, včetně devastace výsadeb po kůrovcové kalamitě.
Typické je rozložení škod v okolí velkých, dieteticky problematických ploch (řepky), po sklizni obilovin nebo v honitbách s velmi nízkou přirozenou úživností. Příčinou je také často vyšší stav zvěře, než je v daném prostředí vhodné nebo úměrné. Zvěř se přizpůsobí snížené kvalitě pastvy, nahrazuje kvalitu kvantitou.
Jenže, regulace příjmu potravy je dána kromě mechanoreceptorů trávicího traktu také obsahem cukru v krvi. Velmi zjednodušeně řešeno, hrubého objemu s nižší koncentrací živin musí zvěř přijmout více, než mladé zelené hmoty nebo jinak kvalitního objemného krmiva s optimálním obsahem živin. I tak je zvěř v horší výživné kondici, což s sebou nese chování dále ve větší míře devastující prostředí. Ještě jednou: Snížená koncentrace živin v nekvalitním objemu s sebou nese zvýšený příjem. To je jedna varianta.
Další žalující prst snadno ukáže na relativně malé plochy, okousané nebo úplně zničené. Původci jsou opět daňci a jeleni sika. I jinak ostražitý plachý muflon, výkonný spásač, umí být důkladným devastátorem.
Plachý muflon? To je to, oč tu běží. Zvěř je neustále plašena, rušena nebo ze svého „přirozeného prostředí“ vytlačována na omezené plochy. Budeme-li trochu antropomorfizovat neboli připodobňovat chování zvěře k našemu, stává se nervózní, bázlivou a nevypočitatelnou. Ale při tom všem se nutně potřebuje nasytit. Ve skutečnosti se ukrývá co nejdál od zdrojů ruchu či potenciálního nebezpečí, kterým může být i nemyslivecké chování vůbec nebo při samotném při lovu. Jinak platí, co známe - řvoucí děcka, volně pobíhající psi, noční běžci, sportovní akce, koně, cyklisté, čtyřkolky…
Děti a sport do života patří, les je lékárna duše. Ale proč tam, kde je „Krakonošovo,“ kde za naše aktivity nebo neukázněnost zaplatí zvěř. Dávno zapomenuté tabulky s výzvami ke klidnému chování a zákazem volného pohybu psů samy od sebe už v naší neukázněné společnosti nepomohou. Snad by mohly být argumentem pro ty slušnější.
Zvěř ukrytá na malých klidných enklávách nevychází na velké otevřené plochy, nepase se na loukách a pastvinách – ano, to je relativně malá nebo zanedbatelná škoda pro zemědělce – ale zůstává v pro ni zdánlivě či skutečně bezpečných útočištích a bere vše. Ty tam jsou pastevní cykly rozložené v režimu dne a noci, střídavé navštěvování různých stanovišť, kde pastvení ani nezaznamenáme nebo se s okusem či ohryzem smíříme.
Co to mám s těmi muflony? Na ŠLP Křtiny – které je místem mého srdce, ale hlavně praktické výuky Lesnické fakulty VŠZ, později MENDELU v Brně, jsem kdysi vídal nejen silné zazvěření vzorně opečovávanou zvěří, ale i tlupy silných mufloních beranů vysoké trofejové hodnoty a jistě i genetické. Historicky doloženo by měl muflon na tomto majetku v příštím roce oslavit 100 let.
Dávno tu už ale muflona nezahlédnete a zvěř prakticky vymizela. Jak symbolické, jaký šrám na filozofii výuky budoucích absolventů. A také tu ubylo, jistě jen tak spadly a ztrouchnivěly samy od sebe, krmelců i krmných míst. Takže co? Říkáme a ukazujeme studentům, že zvěř do lesa nepatří?
Jediné, co jsme proklamovanou záchranou lesa dokázali, je zdevastovaná populační struktura zvěře a s tím ruku v ruce jdoucí špatný zdravotní stav nejen muflonů. Výborně, páni ředitelé.
Ale zase k věci. Ano, mufloni, pokud jsou plašeni a stresováni, a dejme tomu, loveni ne zrovna myslivce hodnými či nedodržovanými zásadami lovu, pak na malých plochách dokáží způsobit velmi výmluvné škody a pak je jejich odlovení, hmm… ospravedlnitelné. Jak prosté… Kdo chce, hledá způsob… Kdo nechce, hledá důvod.
Taková jména jako Martin, Žalman, Podhajský, Knoll, Dyk, kteří stáli u zrodu naší stoleté myslivecké organizace se musí doslova v hrobech obracet, že jejich úsilí a námaha přichází vniveč. Jak můžeme hovořit o progresi národa, když si nevážíme moudrých předků, nedodržujeme pravidla, tradice a ten, kdo ctí zákon, je společností většinou opovrhován. Chybí nám především moudrost, pokora a také odvaha ke vzdoru. Bohužel.
Proti přikrmování zvěře existuje několik logických argumentů. Samozřejmě, že je to samo o sobě proti přírodním procesům, že zvěř tak málo regulovaná původními predátory má být ještě podporovaná přikrmováním. Platí tedy, že v tvrdších podmínkách se prosadí a reprodukčně budou prominovat geneticky významnější, silněji založení jedinci?
Nebo snad přirozenější pro zvěř je hledání potravy na větší vzdálenosti, čímž samovolně dochází k migraci a osvěžování krve, a to pak má význam pro snižování stupně příbuznosti v dané populaci a zlepšuje kondici zvěře?
Povinnost přikrmovat zvěř „v době nouze“ ukládá uživateli honitby zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti.
"Uživatel honitby je povinen provozovat krmelce, zásypy, slaniska a napajedla, a v době nouze zvěř řádně přikrmovat. Počty a objemy těchto zařízení se uvádějí v plánu mysliveckého hospodaření a v ročním statistickém výkazu o honitbě." V odst. 5 téhož paragrafu je dále uvedeno:
"Zjistí-li orgán státní správy myslivosti, že zvěř trpí hladem, a nezjedná-li uživatel honitby po výzvě orgánu státní správy myslivosti okamžitou nápravu, rozhodne tento orgán o krmení zvěře na náklad uživatele. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek."
Přikrmování zvěře má ještě jeden rozpor. Je třeba rozlišovat přikrmování a přilákání, vnadění zvěře do dané lokality v době lovu.
Zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. primárně řeší přikrmování zvěře a myslivecká zařízení z pohledu péče o zvěř. Zároveň jsou zde ovšem jasně definovány podmínky lovu v okolí těchto zařízení (v době nouze minimálně 200 metrů od nich).
A teď věcně a vážně. Z fyziologie přežvýkavců a procesů v předžaludcích vyplývají podstatné skutečnosti, kterými bychom se měli řídit. Většinu z nich, doufám, stačí připomenout.
A) Každá změna složení potravy musí být pozvolná, neboli s návykem. Náhlá změna vždy přivodí vyhynutí části mikroflóry předžaludků a v nejlepším případě podstatné zhoršení využití krmiva i snížení „přísunu“ hmoty mikroflóry do slezu jakožto jedinečné bílkoviny, pokles syntézy vitaminů, enzymů a dalších jedinečných, biologicky účinných látek. I to je funkce mikroflóry.
B) Příjem většího množství obiloviny bez návyku znamená prudký a pro zvěř velmi nebezpečný vzestup obsahu kyseliny mléčné v předžaludcích. V lehčích případech opět vyhynutí části mikroflóry, v horších poleptání sliznice se ztrátou funkce bachoru jako „sídliště“ mikroflóry. V tomto případě zvěř hyne. Nadbytečná kyselina mléčná mění pH střev, a to je šance pro číhající patogenní mikroflóru typu
Clostridium perfringens a další patogeny.
C) Začali jsme pomalu přikrmovat směsí ovsa a ječmene. Zvěř si navyká na pro ni hodnotné doplňky krmiva. Podmínkou vytvoření návyku příchodu zvěře na krmná místa a mikroflóry na změnu složení potravy je každodenní naplnění žlabu. A nejen to. Kapacita krmného místa nebo míst, říkáme tomu „délka žlabu“ musí umožnit současný příjem doplňku reálně přicházející zvěře. Jinak budou mít u žlabu místo jen ti hierarchicky výše postavení. To odněkud jistě známe.
D) Navykli jsme zvěř na dostatek krmiva na krmném místě. Zvěř se přichází nakrmit a zároveň krmné místo znečišťuje exkrementy. Nedožerky ve žlabu jsou prosliněné, množí se na nich bakterie a plísně. Je nutné pravidelně a často čistit i desinfikovat žlaby, udržovat okolí čisté. Cizopasníci nesmí mít šanci.
Totéž platí u objemných krmiv. Senáže ponecháváme po otevření balíku dva dny. Třetí den už nabývají vrchu rozkladné procesy druhotné oxidace a postupně se zvyšuje podíl toxických zplodin. Množí se plísně a vznikají mykotoxiny. Pokud ponecháváme balík na zemi, musíme počítat s tím, že zvěř bude částečně přijímat i krmivo, které přišlo do styku s exkrementy nebo přímo exkrementy. Nástup invaze řady cizopasníků má tak v honitbě rychlý a zničující průběh. Abychom se tomu vyhnuli, podáváme objemná krmiva do jeslí, okolí velmi často uklízíme a pravidelně desinfikujeme.
E) Přikrmováním jsme nastartovali vyšší metabolickou a živinovou úroveň látkové výměny zvěře. Víme, že nikoliv délka světelného dne nebo teplota stimuluje u zvěře zimní úsporný režim nebo naopak její prosperitu i v zimě. Ve skutečnosti se jedná hlavně a s velkou převahou o signály naplněného trávicího traktu. A když jsme začali, musíme pokračovat. Nešvar krmení jednou týdně nebo jeho přerušení zvěři vždy ublíží.
Současné zimy ve většině našich podmínek znamenají zachování části vegetace ve stavu, že zvěři poskytuje přijatelné mechanické zasycení. Tím nemyslím ozimy, samozřejmě. Není to vysloveně nouzové krmení, ale ani šťavnatá zelená hmota. Poskytuje mechanické nasycení, částečně lignifikovaný (starý, lehce zdřevnatělý) porost asi polovic energie jakou by poskytl v plné vegetaci. Deficitní jsou bílkoviny, vitaminy, zhoršená je využitelnost minerálních látek.
A co je skutečně špatné - vlhko a relativně teplo vytváří podmínky pro rozvoj plísní (správněji houbových chorob) na povrchu rostlin. To znamená že musíme předpokládat postupnou tvorbu mykotoxinů. Pro zdravotní stav zvěře často horší, než živinové strádání. Vzhledem k závažným metabolickým i zdravotním poruchám zapříčiněným mykotoxiny je třeba aplikovat látky typu vyvazovačů mykotoxinů. Na počátku jejich vývoje a aplikace byly zeolity, neboli jílovité zeminy, které na svůj povrch vázaly část škodlivin, ale také metabolizmu potřebné látky, třeba některé mikroprvky. Vývoj došel k extraktům z buněčných stěn kvasinek, které po celý vývoj života na Zemi sdílí s plísněmi podobné prostředí a vyvinuly proti mykotoxinům účinnou obranu.
Řešení, ani tak zbytečně velkorysé, jako spíš nutné - pokud má zvěř skutečně k dispozici takové porosty, je rozumné přikrmovat granulovanou doplňkovou směs s obsahem bílkovinných komponentů, minerálií a vitaminů. Podstatný doplněk jsou právě vyvazovače mykotoxinů, jejich výběr doporučuji konzultovat s výrobci krmiv. Nebo, pokud máme seno, letninu nebo senáže, příjem takové vegetace se snižuje.
Odpůrci přikrmování argumentují jeho nepřirozeností. Pokud jsme ale přírodu samotnou přivedli do stavu hrubé nepřirozenosti, musíme se ke zvěři žijící v nepřirozeném prostředí rovněž chovat nepřirozeně. Přirozeně, že nám to zvěř oplatí.
Ing. Martin MOHELSKÝ