Pamatuji ho ale také jako člena Myslivecké rady a předsedu Kulturně-propagační komise. Vždy s ním bylo zajímavé popovídání, měl nespočet praktických zkušeností, staral se o fungování jednoho z největších našich okresů pěknou řádku let. A jelikož se v září dožívá úctyhodných osmdesátin, kromě přání jsem k němu domů zajel také na malé ohlédnutí se zpět.
Známe se od revoluce, ale vlastně jsme si nikdy nenašli čas popovídat si, jak jste se vlastně dostal k myslivosti a následně se stal jednatelem okresního spolku…
Rodákem jsem z Herálce. Můj otec byl studovaný lesák a pilař. Ale jako lesák nikdy nepracoval, pracoval jako vedoucí nebo správce pily a byl také myslivec. Byl ale takový vlažný myslivec, neměl ani kulovnici, jen brokovnici. Byli jsme tři synové a jedna dcera, a já jediný jsem s ním od malička chodil do přírody. Později se přidal i starší bratr.
Myslivecké zkoušky jsem si udělal po vojně, od roku 1963 jsem začal myslivčit a hned po zkouškách jsem se přihlásil do mysliveckého sdružení v Herálci, kde mi hned dali funkci jednatele. Tam jsem byl necelé dva roky, protože manželka pocházela ze Světnova, z nedaleké vesnice u Žďáru a oba jsme pracovali ve Žďáru, tak jsme se přestěhovali do Žďáru a já začal myslivecky působit v mysliveckém sdružení ve Světnově. V Herálci bylo srnčí a jelení, ale tady byla navíc i drobná. Tam jsem byl rok bez funkce a pak při slučování honiteb mě zvolili za předsedu sdružení a od té doby jsem pořád v nějaké myslivecké funkci.
Postupně jsem si doplnil myslivecké vzdělání o zkoušky pro myslivecké hospodáře a v roce 1988 o vyšší odborné myslivecké zkoušky.
V rámci slučování honiteb v sedmdesátých letech nám okresní výbor přičlenil honitbu Žďár, zámek a okolní dědiny, měli jsme skoro 3000 ha. Měli jsme drobnou, srnčí, jelení, černou, bylo to paráda. V roce 2002 mladí podnikatelé polovinu honitby odtrhli, lepší část si vzali. Zůstala nám půlka honitby, je to polní honitba, máme 1400 ha a jsme tam skoro všichni důchodci. Průměrný věk je 64 let, je nás patnáct, některým je i přes osmdesát.
Jak jste se dostal na okresní myslivecký spolek?
V roce 1988 jsem byl zvolený do okresního výboru Českého mysliveckého svazu na funkci předsedy myslivecké komise. Honza Velík, dlouholetý předseda okresu, byl tehdy zvolený taky, dělal předsedu kulturní komise. Začali jsme pracovat v okresním výboru, tenkrát fungovaly stranické skupiny, my jsme byli jediní dva nestraníci. Když začalo zasedání okresního výboru, tak my jsme museli ven na chodbu, nejdřív vše projednala stranická skupina a pak nás zavolali, že se můžeme zúčastnit jednání.
V roce 1989 byl tajemníkem bývalý pracovník okresního úřadu, velký milicionář, který měl k událostem v listopadu 89 velmi nepěkné řeči, všichni se proti němu postavili a musel pryč. Byl jsem zvolen předsedou okresu, ale potřebovali jsme jednatele. Udělali jsme výběrové řízení a já jsem si říkal, že jako jednatel mohu lépe ovlivnit chod myslivecké činnosti na okresu, a tak jsem se do konkurzu také přihlásil a vyhrál jsem ho. Takže od té doby jsem byl skoro třicet let jednatelem jednoho z největších mysliveckých okresů u nás, měli jsme tehdy dvaapůl tisíce členů.
Jeden ze známých faktů je ten, že OMS Žďár nad Sázavou byl první, který nařídil a dodnes to tak je, povinné předkládání čelistí, a to i holé zvěře. Jak to vzniklo?
U nás se dělaly chovatelské přehlídky na třikrát - jedna ve Žďáru, další ve Velkém Meziříčí a třetí byla v zemědělské škole v Bystřici. Přehlídky byly organizované tak, že v sobotu ráno přišli hospodáři, přinesli trofeje, vysypali je na stůl a tam byli dva pracovníci státních lesů, kteří trofeje hodnotili. Neměli metr, nic, jen prohlíželi a červenili. Mezitím byla porada hospodářů, za dvě hodiny to museli projít a na závěr nahlásili na poradě, jak hodnocení dopadlo.
Mně se to nelíbilo, stoly byly obalené myslivci, kteří byli zvědaví, přehlídka to žádná nebyla. Tak jsem si dal za úkol, že přehlídku musíme zpopularizovat tak, aby to bylo pro všechny myslivce přehledné, a nejen pro ně. Na okrese byl výborný přednosta, který nám fandil. Navrhl jsem, že bychom udělali společnou přehlídku pro celý okres, to mi schválili, ale neměli jsme žádné vybavení. Udělali jsme první přehlídku, která ohromila i veřejnost, návštěvnost byla obrovská, i z jiných okresů tam jezdili myslivci a říkali, že tolik srnců pohromadě nikde v republice neuvidí.
Byla tam spousta červených špatných odstřelů, zejména v mladých srncích. Tenkrát nebyla praxe, že hospodář musel všechno vidět. Takže silná zvěř se vystřílela a pokud slabá přežila, tak z toho byli špičáci.
Věděl jsem, že nejen průběrným lovem srnců můžeme zlepšit stav zvěře, tak jsme se domluvili v pěti velkých mysliveckých honitbách, že veškerou holou, kterou uloví, tak hospodář vyndá čelist kvůli určení věku, zváží kus po vyvržení i s hlavou a zapíše to. Tenkrát jsem byl spolu s Ctiborem Babičkou členem MR ČMMJ a ten vypracoval systém měření čelistí, který měl prokazovat, že délka čelistí je úměrná hmotnosti kusu. Tak jsme u nás porovnali vzorek asi 200 srn a 180 srnčat. Zjistili jsme velmi zajímavé skutečnosti, závěry práce Ctibora Babičky se potvrdily a já jsem přesvědčil okresní úřad a státní správu, že bychom měli sbírat čelisti, abychom měli přehled, jak se provádí průběrný odstřel nejen u srnců, ale i u holé zvěře. A od té doby toto u nás na okrese běží.
V kterém to bylo roce?
To bylo v roce 1991. Ale pak přišla první přehlídka a já jsem se chytal za hlavu. V přeložených čelistech srnčat byla polovina srn. Myslivci nepoznali, co je srna a co srnče a pokračovali dál v praxi, že místo srnčete střelili srnu, měli více zvěřiny, a předložili úlovek jako srnče. Postupně se vše zlepšovalo, ještě v současné době se ale sem tam dva nebo tři případy vyskytnou.
Další dobrá zkušenost z toho byla, že se myslivci naučili poznávat věk srnčí zvěře.
No a následně jsme podobnou praxi zavedli také pro hodnocení odstřelů jelení i černé zvěře.
Pokud vím, tak tu na Žďársku vznikla první jelení chovatelská oblast…
Ta vznikla v roce 1958 z popudu doc. Nečase, který sem hodně jezdil. A s ním spolupracoval také doc. Švarc. Oblast začala fungovat tak, že se do ní zapojily všechny lesní závody z okolí Žďárska, Lesní závod Nové Město, Polička, Nasavrky, Přibyslav. Byl vytvořen poradní sbor, ten se scházel v době, kdy se provádělo sčítání a pak když se vytvářel rozdělovník odstřelu. Pořádaly se také samostatné přehlídky jeleních trofejí, ze začátku si je dělaly lesní závody samostatně a střídaly se v pořádání společné přehlídky. O přehlídky byl obrovský zájem, objevilo se tam i 60 až 80 jeleních trofejí, k tomu shozy. V roce 1992 se jelenáři přidali k celookresní přehlídce trofejí.
Byly tam zapojené i normální honitby?
Za začátku ne, ale po revoluci odešel tehdejší ředitel LZ Nové Město, který míval vždy hlavní slovo, a tak jsme s doc. Švarcem a J. Potockým prosadili, aby se zapojily do oblasti všechny honitby, kde se jelení zvěř vyskytovala. Tak jsme do oblasti přičlenili dalších asi 25 honiteb a výměra jelení oblasti stoupla ze 13 tisíc na 25 tisíc hektarů. Zavedli jsme jasnější a přesnější metodu sčítání, stejně tak jsme sjednotili hlášení odlovů. Podmínkou byla i pravidelná kontrola, každý měsíc se scházela komise a tam se hodnotil průběh lovu a třeba se i přesunovaly kvóty odstřelu mezi honitbami. Postupně se to naučili všichni dodržovat a akceptovat, vše fungovalo tak, jak má.
Naše jelení oblast byla vzorem pro ostatní, navíc byla výjimečná v tom, že jako jediná byla uprostřed republiky, ostatní byly v pohraničních horách a oblastech. Bohužel v roce 2013 byla zákonem o myslivosti stanovena dobrovolnost zapojení do oblasti a tak se do oblasti chovu „Žďárské vrchy“ zapojily pouze dvě honitby – Zámek Žďár Kinských a honitba LDO Přibyslav. A nakonec oblast jako taková na návrh obou honiteb byla v roce 2017 Krajským úřadem Vysočina zrušena.
Na které záležitosti, aktivity nebo události z hlediska OMS po revoluci nejraději vzpomínáte? Co zmínit? Co jste jako jednatel zařizoval?
Ještě se vrátím k předkládání čelistí, protože mě potěšilo, že myslivci se naučili určovat věk zvěře. Mnozí brblali, ale přesvědčili jsme je, ale bohužel v dnešní době „v rámci demokracie“ čelisti z holé zvěře srnčí a čelisti zvěře černé předkládá na přehlídku zhruba polovina honiteb. Státní správa do toho nezasahuje, tvrdí, že ona to nemůže nařídit, a to se mi nelíbí. Jak tedy jinak chce státní správa provádět kontrolu lovu? My jsme to tehdy odsouhlasili na okresním sněmu a šlo to. Uživatelé honiteb předkládali čelisti ze všech honiteb, včetně honiteb LČR. K současnému stavu státní správa mlčí .
Od roku 1963 jsem měl k dispozici evidenci, jak vypadaly chovatelské přehlídky, a tak vím, kolik se tu ulovilo význačných trofejí. Od roku 1963 do roku 1990, tedy téměř za třicet let, byly na Žďársku předloženy pouze tři význačné medailové srnčí trofeje. A tak jsem si říkal, že když začal fungovat systém průběrného odstřelu, tak bychom se měli zaměřit také na kondici a výživu zvěře.
V naší honitbě jsme si na zimu míchali sami krmení, pěstoval se len, dávali jsme lněné hlaviny, šrotovali jsme obilí, přidávali jsme krmný vápenec, vitamin C. Osvědčilo se nám to, tak jsem říkal, proč by to nešlo pro celý okres? A tak jsme zkusili zajistit míchání pro zájemce z honiteb celého okresu. První dva roky nám výrobu zajišťovalo Agro Měřín, následně jsme začali spolupracovat s firmou VKS Pohledští Dvořáci a výborná spolupráce pokračuje dosud. Firma nám i v rámci okresu zajišťuje rozvoz na domluvená místa.
Po konzultaci složení krmiva s MVDr. Zámkem z veterinárního ústavu v Jihlavě jsme přešli na výrobu krmiva v granulích. Zlepšili a upřesnili jsme recepturu a o krmivo začal být velký zájem. Dokonce jsme krmivo dodávali i do Národního parku Podyjí, honiteb i z jiných okresů, vozili jsme do západních, severních Čech, vlastně po celé republice. A perlička? Myslivci z jižní Moravy vozili krmivo i do Rakouska. Dodávali jsme až 20 vagónu ročně, jednou dokonce 22 vagonů. Krmivo obsahovalo ječmen, oves, kukuřičné nebo vojtěškové úsušky, minerály, vitamíny, protiplísňové látky, lněné semeno, jako ochucovadlo kmín a další příměsi podle naší receptury. Zvěř krmivo velmi ochotně brala a bylo to také vidět na výsledcích. Zlepšila se výrazně hmotnost kusů a i kvalita trofejí tak, že ač jsme měli do roku 1990 jen tři významné srnčí trofeje, tak od roku 1990 dodnes jich je už přes 300!
Dokonce pamatuji, že jeden z ředitelů lesního závodu po čase přišel za mnou a řekl, že tomu sice zpočátku nevěřil, ale musí „smeknout klobouk“. Zatímco před revolucí byl pro jejich lovecké hosty sedmdesátibodový srnec výjimečný a všichni se na něj po ulovení chodili dívat, dnes si prý takové srnce loví personál, pro hosty jsou mnohem silnější srnci.
Ale nejen trofeje jsou důkazem úspěchu. Kdysi se lovila běžně pětikilová srnčata, dnes když někdo uloví slabé srnče, tak má minimálně 10 kg. Škoda jen, že momentálně odběr krmiva zase trochu upadá, myslivci šetří a asi je to spojené i s nejistotou, co bude s honitbami dál.
Vyhlášeným pojmem pro okres je střelnice ve Světnově. Jak vlastně vznikla?
Byla to střelnice okresního úřadu, byly tam jen dopadové plochy, budova, nebylo nic víc. Kdysi ji využívala milice pro výcvik milicionářů a maximálně občas policie. Po revoluci přešla střelnice do majetku obce Škrdlovice, je na jejich katastru. Ti neměli zájem ji provozovat, občas ji někomu pronajali, ale výsledek nebyl valný, střelnice jako taková sloužila minimálně a pak už se tam i pořádaly trhy, většinou za účasti vietnamských obchodníků.
Naštěstí se mi podařilo přesvědčit starostu, že bychom střelnici převzali organizačně jako myslivci a zajišťovali jsme tam výcvik ve střelbě. Starosta souhlasil, stanovili jsme správce, ale střelnice stále naše nebyla, a tak jsme začali pracovat na tom, že bychom střelnici koupili a dobudovali ji i o střeliště pro myslivecké disciplíny.
Souvisela s tím jedna úsměvná záležitost. Šéf civilní obrany na okrese byl bývalý voják a pilot. On pro záchranný sbor někde sehnal kostru malého letadla a potřeboval motor. My měli peníze a koupili jsme proto letadlo a motor, letadlo sloužilo záchrannému sboru, ale bylo v našem vlastnictví. Ano, pět let jsme byli majiteli letadla, uváděli jsme ho dokonce do účetních výkazů pro ústředí. Pak jsme ho převedli za symbolickou korunu na záchranný sbor a oplátkou nám přednosta pomohl při koupi střelnice od obce Škrdlovice, viděl u nás jistotu, že máme s budováním střelnice dobré úmysly. Museli jsme garantovat, že ji dobudujeme, zhodnotíme a budeme provozovat opravdu hlavně pro propagaci lovecké střelby, což jsme dodrželi. A dneska je to místo, kde se pořádá celá řada závodů a Světnov se stal pojmem mezi střelci.
Vždy byl Žďár vzorový z hlediska propagace, práce s mládeží, na co nejvíc vzpomínáte?
Adeptů jsme měli hodně, za těch třicet let mi prošly stovky a stovky adeptů. Když já jsem v 60. letech chodil do kurzu, tak nás bylo osmdesát, když jsem pak začal dělat jednatele, tak bylo adeptů pořád hodně, ale postupně začal počet ubývat, hlásili se tam většinou mladí ze škol a nebo těsně po škole. Pořád v kurzu vyučuji, adepti nám zestárli a chodí jich tak dvacet až třicet. Ale dělá mi aspoň radost, že dříve byla žena mezi adepty naprostou výjimkou, teď máme v každém kurzu třeba i pět děvčat. Některé jsou tam jen kvůli kynologii, ale těch je minimum, většina se myslivosti věnuje aktivně, úspěšně loví a máme také úžasné trubačky.
Pořádali jste také vyhlášené myslivecké plesy…
Ano, pořádali jsme okresní plesy, kdy nám jednotlivé honitby přispívaly do tomboly, byly v kulturním domě ve Žďáře nad Sázavou. Ale je to už minulost, bohužel náklady byly obrovské, tržba ze vstupného a tomboly je zdaleka nemohla pokrýt, a tak plesy už bohužel nejsou. Zajišťovat občerstvení ve vlastní režii nám zde bohužel nebylo umožněno.
Pořádali jsme také oblastní výstavy psů, hrabě Kinský nám poskytnul prostor, byly to vyhlášené a pěkné výstavy. K tomu se pořádalo taky každoročně minimálně deset až dvanáct zkoušek psů, což se nám daří bohudíky i dodnes. Je ale stále větší problém uzavřít smlouvu s honitbami, kde je ještě alespoň nějaká drobná zvěř. V 70. letech se střílelo až 22 tisíc zajíců, dnes, když je dobrý rok, tak se v celém okrese uloví ani ne dvě tisícovky zajíců. Hlavním důvodem je systém zemědělského hospodaření s mnoha pesticidy a další chemií. Je to obecně smutný pohled, jak se vše rychle mění.
Jako okres jste byli také progresívní v používání pachových zradidel. Jak k tomu došlo?
Už ani nevím, kde jsem získal první informace, ale podařila se mi prosadit na krajském úřadu podpora na pachové ohradníky kolem silnic. Každý z pěti okresů v kraji dostává příspěvek na ošetření 20 km silnic. Skvěle funguje Hagopur, jen je třeba pamatovat, že je třeba doplňovat pachovou látku častěji, než výrobce uvádí. Zkusili jsme i jiné značky, ale nejsou tak účinné, ale jsou hlavně podstatně dražší.
A také u nás na okrese vznikla myšlenka na použití pachových zradidel na ochranu srnčat při senoseči. V několika honitbách jsme si ověřili účinnost smotků z dřevité vlny napuštěných syntetickým pachem. Nakonec vždyť Myslivost, s.r.o. smotky úspěšně nabízí a prodává, je to oproti plašičům, elektronickým zradidlům a dronům jednak levnější a jednak uživatelsky přivětivější a podstatně jednodušší.
Jak se změnila za třicet let spolupráce s ústředím v Praze?
Tím, že jsem byl i krátce členem Myslivecké rady, jezdil jsem na sekretariát a znal se se všemi, každý problém se hned řešil. Spolupráce tehdy s Láďou Broukalem byla dobrá, bylo tam dost lidí a měli jasně vymezené úkoly a působnosti. Postupně jak se začal vyměňovat sekretariát a měnili se lidé na některých úsecích, tak se spolupráce měnila. Dneska komunikace přece jen vázne, jednatelé a předsedové OMSů se nescházejí tak často, nejsou tak častá společná zasedání, lidé ze sekretariátu s lidmi z okresů se už tak osobně neznají. Ne vše se dá řešit elektronickou komunikací, lidé spolu musí také mluvit osobně a poznat se.
Já třeba moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl předsedou kulturně-propagační komise, iniciovali jsme mnoho akcí, podporovali jsme trubače, výstavy a další kulturní záležitosti. Asi i Vy přece vzpomínáte na první předvedení svatohubertské mše ve Svratce, v malém kostelíku, když odcházely babičky se slzami dojetí v očích. Dneska se pořádají svatohubertské mše běžně, ale začalo to tady u nás, ale to už je také historie, bylo to v roce 1993.
Jak odpovědět myslivci, proč by měl být členem ČMMJ? Čím bychom mohli myslivce získat pro členství?
Těžko se dneska dají myslivci přesvědčit, ale mnohdy si nevidí ani na špičku nosu. ČMMJ za nás bojuje, to je jediný zástupce, který tlačí na ministerstva, horní a dolní komoru Parlamentu, i když možná poslední dobou málo, mělo by to být daleko razantnější. Neumíme se jako myslivci pořádně ozvat, proč neuděláme třeba akci před ministerstvem, jako například zemědělci,když nás někde „tlačí bota“?
Jako chybu vidím také to, že nemáme jako členové zajištěn právní servis a poradenství od ústředí ČMMJ, které nemá právní službu, která by mohla posloužit honitbám. Bylo by dobré, abychom měli síť právníků, kteří rozumí myslivecké problematice, na které by se mohli myslivci obracet. Smutné je, že vlastně nečlenové ČMMJ se s námi na výsledcích práce ČMMJ „vezou“.
Problém ale je, že myslivecký spolek s honitbou dnes není součástí ČMMJ.
Přesně tak, to je další problém, který bychom se měli snažit vyřešit. Ale s potěšením musím konstatovat, že v našem okrese jsou pořád myslivecké spolky, kde jsou všichni členové Českomoravské myslivecké jednoty.
Bohužel musím na závěr konstatovat, že se počet spolků, resp. počet myslivců, kteří jsou členy naší organizace, spíše zmenšuje v celé republice. Jakoby se vytrácela stavovská hrdost a pocit sounáležitosti, mnozí myslivci nemají povědomí, proč je důležité mít silnou společnou střechu, která nás všechny musí chránit. Možná to ale souvisí i s tím, že stále více myslivců jsou už jen „lovci“, mají zájem o lov, ale všechny další společenské aspekty a aktivity související s výkonem práva myslivosti už tolik nevnímají. Jsem proto spíše skeptický, jak to s myslivostí do budoucna dopadne, ale stále máme ještě šanci situaci změnit.
Chtěl bych proto na úplný závěr popřát celé ČMMJ a všem jejím členům, aby oslavili stoleté výročí založení naší myslivecké organizace s optimistickou vyhlídkou. Možná by právě významné výročí mohlo být momentem, abychom se všichni poučili z historie, zamysleli se, co by se dalo dělat jinak a vykročili do dalšího období s jasnější vizí a s nadšením.