Časopis Myslivost

Pro začátek odcitují i já text Nálezu Ústavního soudu č. 49/2007 Sb: „Základní zásadou chovu lovné zvěře je zachování rovnováhy výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným, tedy stavem, který odpovídá kvalitě životního prostředí a úživnosti honitby..."
Na základě mnohaleté zkušenosti mysliveckého hospodáře jsem přesvědčen, že klíč k pochopení současného stavu se skrývá v posledních slovech citace: odpovídá kvalitě životního prostředí a úživnosti honitby. Nikoho z aktivních myslivců nemusím přesvědčovat o tom, že kvalita krajiny a s tím spojená úživnost našich honiteb se v posledních dekádách razantně proměnila. Intenzivní zemědělská výroba, založená na masivním využívání chemických hnojiv a mnohačetném ošetření plodin pesticidy, má své důsledky v celém ekosystému. Jak napovídají bioplynové stanice rozeseté po celé republice, na polích dnes produkujeme mnohem větší množství biomasy. Prakticky všechny pěstované plodiny vykazují rok od roku vyšší hektarové výnosy. Stejně tak lesy prošly po kůrovcové kalamitě razantní obměnou. Sterilní smrkové monokultury bez bylinného patra vystřídaly paseky, opět s velkým množstvím rozmanité potravní nabídky pro spárkatou zvěř. Logicky vzato - výše zmíněná úživnost honiteb pro spárkatou zvěř, která je i podle soudu určující pro normované stavy, na mnoha místech prokazatelně narostla.
Nárůst stavů spárkaté zvěře tedy není v první řadě důsledkem nedostatečného lovu, jak je nám často podsouváno, ale nutným vyústěním hospodářských změn, které mají své dopady v přírodě.
V této souvislosti je na místě rovněž upozornit na soustavný pokles stavů drobné zvěře, nad kterým stát jen bezradně krčí rameny. Žádný ministr zemědělství, tím méně úředník státního aparátu, se nepustí do boje s bohatými agropodniky jen proto, aby zachránil poslední populace divoce žijících bažantů, koroptví nebo zajíců. A tak jsme svědky paradoxní situace, kdy jsme jako myslivci státním aparátem opakovaně kritizováni za to, že lovíme s nedostatečnou intenzitou spárkatou zvěř, protože ta způsobuje škody na polích a v lesích, ovšem v případě reálně hrozícího vyhynutí několika druhů volně žijící zvěře se tentýž aparát tváří, jako by o alarmující situaci neměl nejmenšího tušení.
V situaci, kdy je jedním z nejčastěji používaných (a zneužívaných) slovních spojení všech politiků „dlouhodobá udržitelnost“, bych se na tomto místě rád zeptal ministra zemědělství a všech dotčených osob, jaká je strategie dlouhodobé udržitelnosti managementu drobné zvěře v ČR?
Vzhledem k tomu, že oba autoři zmíněného příspěvku reprezentují Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, je celkem pochopitelné, že jejich přístup k vývoji početních stavů a k lovu spárkaté zvěře je právě takový, jaký prezentovali na stránkách našeho časopisu.
Od dob Marie Terezie byly naše lesní podniky zaměřeny především na produkci kvalitního dřeva. Nicméně doba pokročila. Osobně považuji za velkou chybu, že jsme kůrovcovou kalamitu nevyužili také k tomu, aby proběhla odborná i celospolečenská (tedy i politická) diskuze o tom, jaké funkce lesa preferuje společnost ve třetím tisíciletí a jak tato očekávání promítneme do legislativy a jejich správy. Ilustrativním příkladem jsou nejrůznější sportovní outdoorové aktivity, které patří k modernímu životnímu stylu. Všichni víme, jak se za poslední roky navýšilo množství lidí ve volné krajině. Jako myslivci nad tím často skřípeme zuby.  
Řešením ale není ani bagatelizace, ani restrikce v duchu zákonů z dob monarchie. Dříve nebo později stejně budeme muset nalézt kompromis v pestré paletě zájmů, byť to třeba nakonec může znamenat i jistá omezení pro myslivce. Je ale lepší mít jasně daná pravidla než řešit konflikty.
Na druhou stranu je ale také třeba, aby zákonodárce konečně reflektoval skutečnost, že díky výše popsaným skutečnostem se mnohé druhy spárkaté zvěře staly téměř výlučně noční zvěří a její lov je mimo noční hodiny takřka vyloučen. V situaci, kdy vám řada kolegů při osobním rozhovoru potvrdí, že už si na kulovou zbraň ani nepořizují jiné zaměřovací zařízení, než pro lov v noci, si tu oficiálně hrajeme na to, že drtivá většina zvěře byla ulovena přes den nebo do hodiny po západu slunce?
Na závěr chci uvést jeden konkrétní příklad kolegy, kterého nebudu jmenovat z toho důvodu, abych ho nevystavil případným postihům. Jedná se o úspěšného podnikatele v oboru zemědělství. Vlastní pole, lesy i vodní plochy. Myslivecky hospodaří takřka výlučně na svých pozemcích a na pozemcích, které má pronajaty k obdělávání. Soustředí se na tzv. ekologické zemědělství, takže vás v jeho honitbě na první pohled upoutá pozoruhodná biodiverzita.
Tento člověk se vědomě rozhodl, že bude hospodařit s vyššími stavy zvěře, než které mu předepisuje zákon. Lov a sekundární zpracování zvěřiny je přitom součástí jeho business plánu, ve kterém počítá i se škodami, které zvěř na jeho lesích a polích způsobí.
Stačí několik málo vycházek k tomu, abyste se přesvědčili, že zvěř zde netrpí žádným stresem z nadměrných stavů a nedochází k její degradaci. Naopak se do jeho honitby plné biopásů a přírodních napajedel stahují nové druhy zvěře a volně žijící živočichové. A mě při tom napadá, proč mu má státní úředník od zeleného stolu předepisovat, kolik zvěře na svých pozemcích může mít? Proč je de facto nucen žít v šedé zóně, protože by před stávající legislativou neobstál? A proč stát nemůže nechat na dlouholetém chovateli, zemědělci a mysliveckém hospodáři, aby si sám určil ideální stavy jednotlivých druhů zvěře v krajině, ve které je doslova každý den, a do které postupně vrací život ve všech jeho formách?
A zároveň jedním dechem dodávám, že jsem si vědom, že taková honitba je velkou výjimkou a drtivá většina myslivců nakonec vždycky bude nucena domluvit se – s vlastníky, se státní správou a konec konců i navzájem mezi sebou.
Často jsou předmětem diskuzí rozdílné postoje majitelů pozemků a myslivců, bohužel je to ale mnohdy jen plané přehazování si výhrad plných emocí a invektiv bez řádně a slušně vedené diskuze. Přitom ale k ujasnění si postojů a vyhledání společného postupu jak v honitbách dále nástroje už dávno máme. Samotného by mne zajímalo, v kolika honitbách došlo a nebo dochází k setkání a vyjasnění si názorů mezi honebním společenstvem, ze zákona zastupujícím vlastníky pozemků v honitbě zahrnutých, a zástupci mysliveckého spolku, v honitbě myslivecky hospodařícím.  I při velkém optimismu myslím, že takové případy jsou jen ojedinělými zrnky zlata v nánosech říčního písku. Chtějí tedy vlastníci svá práva využívat a nebo jen chtějí trousit odsudky na myslivce? A to nemluvím o tom, kde je státní správa, jakožto možný, a pokud by vůbec úředník chtěl, velmi účinný mediátor dohody mezi vlastníky pozemků a uživateli honiteb.
S autory dotčeného článku souhlasím v tom, že v otázce přístupu uživatelů honiteb k lovu spárkaté zvěře nelze paušalizovat. Zejména průběrný lov samičí zvěře je na řadě míst podceňován. Myslivci si přitom neuvědomují, že tím kvalitě zvěře opravdu výrazně škodí. Vybrat a ulovit mláďata a samice nevhodné do dalšího chovu je často mnohem obtížnější, než je tomu u samců. A tak vás chci, vážené kolegyně a kolegové, právě k tomuto lovu povzbudit. Po čase zjistíte, že při něm zažíváte stejné vzrušení, jako při lovu zvěře trofejové a nad správně uloveným kusem se dostavuje zasloužený pocit uspokojení. A k tomu vám chci v právě probíhající hlavní lovecké sezóně popřát upřímné: Lovu zdar!