Nebylo tomu sice tak, v poklidném prosluněném nedělním popoledni mne ale s úsměvem uvítal vřele Rostislav Křivan, na stole voněla káva a sladké pokušení v podobě zákusku z kuchyně skvělé kuchařky a manželky pana Křivana.
Nepřijel jsem ale mlsat, středobodem milého povídání byla kynologie a úspěch na letošním Memoriálu Karla Podhajského.
Jak dlouho jste myslivec a kynolog?
Pocházím z myslivecké rodiny, myslivci byli a jsou děda, táta, strýc, bratr, ve sdružení jsme byli skoro samí Křivani. Psy byli vždy součástí rodiny, děda měl fousky, potom táta ohaře a pak hlavně strýc Daniel Křivan, který se proslavil se svými německými krátkosrstými ohaři.
Myslivost mě pohltila od mala, myslivecké zkoušky jsem složil po vojně v roce 1992 a později vyšší odborné myslivecké zkoušky. Ze začátku jsem měl jagdteriéry se kterými jsem udělal všechny dostupné zkoušky, byl jsem s nimi i na norovačkách na Slovensku. Vždy jsem strýci s výcvikem ohařů pomáhal, před vojnou, kdy jsem ještě nestřílel, jsem mu běhal se psy a pomáhal při výcviku.
Ohaře jsem začal cvičit se strýcem a v roce 2018 jsem se dostal se do party výborných kynologů na Štěpánov k Oli a Pepíkovi Haufovi. Jezdili tam pánové Hendl, Černý, Žižka, Krpeš, Vítková a další. Dostal jsem se mezi výborné výcvikáře a hodně jsem se tam naučil.
Jinak povoláním jsem elektrikář slaboproud, dělám v Lovosicích, děláme pro chemický průmysl měření regulace. Myslivost a kynologii mám jako koníček.
Vy jste místní rodák?
Ano, jsem z Křesína, jsem ve spolku od začátku, nejdřív bylo myslivecké sdružení, pak myslivecký spolek. Jsem myslivecký hospodář, prohlížitel a myslivecká stráž, je nás jen devět členů, máme 970 hektarů, je tu kousek lesa, nedaleko teče Ohře, spíše polní krajina, z drobné ale v podstatě jen kachny, s ostatní drobnou je to bída.
Psů tu máme dost, mám dva ohaře, mám i patterdale teriéra, to je skvělé plemeno, i když ho nechtějí moc uznat, jeden člen má jezevčíka a kamarád si nedávno vzal foxteriéra.
Jak vycházíte se zemědělci?
Dobře, to není problém, dá se jim zvěřina, oni nám dají krmení, umíme se domluvit. Končí nám nájemní smlouva, doufám budeme pokračovat, koncem měsíce připravujeme valnou hromadu honebního společenstva.
Jmenoval jste lovecké psy, kdy jste měl první úspěch?
První jsem měl s jagy od pana Spěváka, asi nejlepší byla Cita Imbrová, uspěl jsem s ní i na Slovensku. Vždy jsem chtěl se všemi psy udělat úspěšně zkoušky. Prvního ohaře jsme měli Celu Lucký mlýn, se kterou strýc absolvoval vrcholné zkoušky a soutěže a ta začala chov z chovné stanice z Točánku. Později jsme přivezli černobílé ohaře, kvůli tomu se založil klub Jizerní Vtelno. Byli přivezeni z Německa, strýc měl výbornou všestrannou fenu, od ní jsem si nechal Faty. Strýc měl chovatelskou stanici Z Točánku, když jsme vstoupili do Unie, tak jsme museli chovatelskou stanici přejmenovat, někde v zahraničí měl někdo zaregistrované jméno Stachanku, což se pletlo. Tak jsme museli přejmenovat stanici na Z Visálku, ta už je psaná na mě, jméno je podle kopce kousek tady od vesnice.
Když cvičíte, tak vám pomáhá manželka?
Samozřejmě pomáhá, jinak to ani nejde, když odjedu, tak jsou tu psi, musí se o ně postarat a máme také drobné zvířectvo, to vše je potřeba v mé nepřítomnosti obstarat. V manželce a v dětech mám velkou oporu.
Kolik jste už tedy vystřídal kraťasů?
Šest. Po Yvon Hahneviese výborné feně jsme měli Bonu z Visálku, po ní Cela a Faty z Visálku po Faty Ina z Visálku, pak jsme přivezli Citu pod Doubravským vrchem a tím to začalo naplno. Memoriály jsem začal s Citou pod Doubravským vrchem, prošel jsem všechny zkoušky, od jarních po všestranné, nominaci, Memoriál Knolla, tam jsem byl sedmý, Vojtěcha jsem vyhrál, na Podhajském jsem byl čtrnáctý. Po této feně jsem si nechal Justy z Visálku a zase jsem s ní absolvoval plno zkoušek, od jarních zkoušek, po všestranné zkoušky, nominace, na Memoriálu Richarda Knolla jsem s ní neobstál, dostal jsem nulu při donášení kachny. Nepřinesla mi z rákosí kachnu, nevím proč, nechtělo se jí. Tak jsme šli jako náhradníci na Memoriál Karla Podhajského, který se Justy povedl. Mám z ní ohromnou radost.
Měl jste jí od štěněte, jak projevovala vlohy?
Měli jsme sedm štěňat, bylo šest psů a jedna fena, chtěl jsem si nechat fenu. Justy byla od malička éro, temperamentní fena, máma byla podstatně klidnější. Justy se musela od začátku držet zkrátka, je hrozně aktivní, furt se musí brzdit.
Platí na ní tvrdší nebo přátelský přístup?
Já jsem toho názoru, že musí být k výcviku tvrdší přístup, musí být režim, pes si to musí uvědomit, ale každý pes je jiný, já mám rád tvrdší, jak říkal strýc ten motor tam musí být. Ťuťu ňuňu neplatí, zvláště na tak temperamentního psa. Dneska je plno vůdců a vůdkyň, které nezvládají hlavně aport a poslušnost, který nezvládnou právě proto, že jejich přístup je moc přátelský. Pes se mě musí trochu bát, ale také mě mít rád. Jinak to nejde. Buďme kamarádi, ale pes musí jasně vědět, co od něj chci, když je před námi nějaká disciplína.
Jaká je asi nejlepší disciplína Justy?
Já si cením na Justy, že je temperamentní v poli, když jdu do pole, tak všichni obdivují její hledání, je to rozený trailák. Na Podhajáku byla za hvězdu, přitom jsem ji musel hrozně brzdit. Pole má úžasné, když jsme skončili, tak nám všichni tleskali, hlásili, že už dlouho neviděli tak dobře zvládnuté pole. Navíc bylo dobré, že v poli bylo hodně bažantů, střílelo se, bažanti létali, byly to velmi dobře připravené zkoušky.
Co ochota k vodě a další disciplíny?
Justy je i vodařka, chodíme na Ohři, chodíme v zimě na kachny, to jí nedělá absolutně problém, stejně tak v lese vlečky. Cvičím s ní na Ohři, pokud potřebuji tekoucí vodu, jezdím i na rybník do Klapého a na Štěpánov na stojatou vodu, musí se místa měnit, nemůžeme cvičit na jednom místě. Les cvičíme na Štěpánově v partě kamarádů, pole u nás doma.
Kdy jste začal fenu připravovat na vrcholný memoriál?
Fena se začne připravovat už v půl roce, už se dělá poslušnost, to se už začíná. Nechám ji trochu dětství. První rok uděláme jarní zkoušky, podzimní zkoušky. Ale dostal jsem se do té zmiňované štěpánovské party, ti mě nahecovali, co všechno bych mohl s fenou zvládnout, a tak jsem udělal lesní zkoušky, vodní práce a všestranné zkoušky v jednom roce. Feně bylo rok a půl a já měl nabodováno. S její mámou jsem za první rok udělal jen podzimní a jarní zkoušky. Justy je 2,5 roku a máme všechno. V březnu už jsme začali cvičit, každou neděli se cvičilo na Štěpánově.
Je vůbec nějaká slabší disciplína, na kterou jste musel Justy víc utvrdit nebo připravit?
Nejhorší moje disciplína je barva, hrozně jsem na ní nervózní. Když Justy pustím na vlečku v lese, tak někam nadšeně běží a já si dělám starost, co provede. Ale tato disciplína spíš nesedí mně jako vůdci, sám z ní jsem nervózní a pes to asi vycítí. Oli mi domluvila, že zbytečně na psa převádím nervozitu, že se mám v prvé řadě uklidnit sám. Takže na Podhajáku jsem se snažil sám co nejvíce uklidnit a ovládat, asi to pomohlo, Justy vše zvládla.
Jak psy udržujete v kondici?
Mají maso a přimíchávám granule, nějaké vitamíny, to je vše. Když se cvičí, tak jdu třeba v poledne cvičit, aby si zvykli na vedro. Nebo vezmu kolo, aby měli fyzičku, hlavně musí být pořád v pohybu a nepřekrmovat je.
Počítáte od Justy se štěňaty v příštím roce?
Justy má 2,5 roku, je chovná, má výstavu, zkoušky, vše hotové, takže proč bych neměl chtít potomky. Teď ale ještě ne, příští rok na jaře chci krýt Citu, její mámu, už je jí šest let, tak ještě jednou štěňata zkusím. Já si myslím, že bych neměl chtít po feně více než dva vrhy.
A je zájem o kraťasy?
Letos bylo hodně štěňat a chovatelé ani všechna štěňata neudali, mají i půlroční. Co bude dál, nikdo neodhadne, teď je jich vidět všude hodně, možná to způsobil i covid, lidé si pořizovali velké psy. Všechny všestranné zkoušky jsou všude plně obsazeny, pořadatelé i odmítají zájemce.
Sleduji, že si stále více lidí za poslední roky, zvlášť mladé slečny, plemena ohařů pořizují jako módní doplněk nebo je mají jako společníka?
Spíš si berou maďarské ohaře a výmaráky. Ani s nimi neloví a nemají myslivecké zkoušky, nemají zbrojní průkazy, musíte jim na zkouškách střílet, mají výcvik jako koníčka, chodí se psy na hony, ale myslivost nedělají.
Není to degradace plemene?
Když se psy pracují, tak proč ne? Kdejaký myslivec má ohaře, ale nejde s ním nikam, nepracuje s ním. Tak co je horší nebo lepší? Když mladé slečny se psy pracují, dostanou se na všestranné zkoušky, tak s nimi musí něco umět. Například já jsem dával psa jedné paní do Kroměříže, ta taky nestřílí, ale chodí na hony, dostala se do skupiny kynologů, udělala se psem zkoušky. Tak proč bychom tomu měli bránit? Když dají psovi péči, výcvik, pomohou myslivcům při akcích, tak není co řešit.
Pojďme k Memoriálu Karla Podhajského, jak ho hodnotíte z hlediska organizace?
Velice dobře, vše bylo dobře zorganizované, výborné bylo ubytování v Dobronici u Bechyně. Nám pejskařům to plně vyhovovalo, byli jsme v chatce, bylo tam teplo, prostor pro psy, lepší než nějaký hotel. Organizace v Bechyni klapala, všude vše pěkně značené, byl nám přidělený člověk s autem, na všechny počkal, odvedl nás, kam bylo potřeba. Občerstvení také nejde nic vytknout. Na vodu se sice jelo trošku dál, ale les byl perfektně připravený, čistý, vybrali pěkné místo, to samé na poli, perfektně zazvěřené, pouštěli dostatek bažantů, každý pes měl několik bažantů. To samé voda, pěkná lokalita, velmi dobrý rákos. Celkově hodnotím letošní Podhaják jako opravdu skvěle povedený a zorganizovaný. Byla i dobrá účast korony, na ohrádce bylo možná až moc lidí, stejně tak, když jsme šli na les, místy jsem byl spíš než z Justy nervózní z množství lidí okolo. Myslím, že i sbor rozhodčích byl kvalitní a s rozhodováním jsem neměl žádný problém.
Bylo trochu neobvyklé, že docela rekordní počet psů nedokončil nebo odstoupil?
Deset, to se stane, někdy stačí jedna nepovedená disciplína. Já na tabuli výsledků v průběhu zkoušek vůbec nekoukám, nechci ani nic slyšet a diskutovat o šancích. Mnozí koukají a hodnotí tabulky a průběžné výsledky, to já vůbec nevnímám, já neberu ani telefon.
V tu chvíli se do hovoru vložila i manželka….
Já jsem byla doma, my spolu na zkoušky nejezdíme, máme zvířata a starám se o ně. Takže jsem byla na telefonu s Olinou Hrabákovou a Zdeňkem Smetanou, kteří manžela doprovázeli, manžel opravdu nemá u sebe telefon, posílali průběžně esmesky. Pravidelně mi psali, nervózní jsem tedy byla já tady doma, čekala jsem, až mi manžel po konci zavolá. Legrační bylo, že mi opravdu po konci zavolal, ale ve smyslu že je to asi dobré, že možná asi vyhrál, ale neví to určitě. Mezitím mi ale už Olina Hrabáková volala, že vyhráli, já už to věděla.
No ale já to opravdu nevěděl, jak říkám, snažím se okolí nevnímat. Byl tam Jirka Formánek, měl výsledky jako obvykle přesně a rychle spočítané, gratuloval mi, že jsem vyhrál, už když jsme šli z pole. Taky tam jeden pán natáčel a fotil a chtěl se mnou dělat rozhovor už v terénu. Tam jsem ho odmítnul, pak se mnou dělal rozhovor na pódiu při vyhlašování, fotil nás s poháry, přiznám, v tu chvíli jsem byl naměkko.
A co teď Justy čeká dál?
Dáme si chvíli oddech, nějaké hony, zábava, nechám ji vybláznit, zaslouží si to. Příští rok se uvidí, zatím opravdu nemohu být nějak více konkrétní.
Teď jste slavný, jak reagovali sousedi, kamarádi, co kolegové?
Všichni mi gratulovali, příbuzní mi hodně fandí, kamarádi se mnou sdílejí radost, je to příjemné. Je to pro mne osobně velký úspěch, strýc odvedl několik výborných psů, byl ve Slovinsku na zkouškách, v Rakousku, všude měl úspěchy, ale tady se mu nikdy nepovedlo vyhrát memoriál, vždycky mu štěstíčko chybělo. Škoda, že se nedožil letošního úspěchu, měl by jistě taky radost, alespoň, že ještě zažil, když jsem vyhrál s Citou Memoriál Vojtěcha. A je mi také docela líto, že se vítězství na MKP nedožil kamarád kynolog Pepík Hauf, jednou, když jsme cvičili, tak mi řekl, že s Justy vyhraju memoriál, dokonce jsme se i vsadili.
Strýc toho udělal pro kynologii nejen tady na okrese hrozně moc, od něho jsem se mnohému naučil a od něj mnoho pochytil, všechny pomůcky a nástroje, které já teď používám jsem po něm podědil. Takže snad rodinná tradice žije dál.
A tak nezbývá na závěr, než se zeptat, zda si i vy už vychováváte následovníka…
Zatím kluk rybaří, já v tom věku taky rybařil, celé prázdniny ho nevidíme, je furt u řeky. Má rád psy, ale zatím se k výcviku nemá, k tomu musí přijít sám, nebudu ho nutit. Psy ale obstará, to je bez problémů, rodinné zázemí musí být, bez toho by to nešlo.