Sika japonský
(
Cervus nippon nippon Temminck, 1838)
V navrhovaném českém názvosloví savců podle Robovského, Pluháčka a Hrabiny byl přejmenován na siku kjúšúského. S největší pravděpodobností tento název nebude většinou zoologů, ale i myslivců akceptován a zůstane u původního názvu - sika japonský. Zavádět nový název, který se špatně vyslovuje a možná ani neodpovídá původu siky, je neodůvodněné.
Introdukce siky japonského do Čech proběhla v druhé polovině 19. století. Sika japonský byl dovezen z Japonska, o tom není pochyb, ale z které části, zda to bylo z ostrova Kiushu, nebo Honshu či Shikoku, nelze spolehlivě doložit. Proto bude vhodné vrátit se k původnímu názvu, který vystihuje dostatečně jeho původ.
Zhodnocení chovu
Sika japonský je významným druhem spárkaté zvěře, který je velice vitální, netrpí téměř žádnými chorobami zvěře, má poměrně atraktivní trofej, která dosahuje v mnohých chovech, kde se jeleni dožijí vyššího věku, význačných hodnot vyjádřených body CIC.
Dosud se nikdo nezabýval hlubší analýzou chovu siky japonského, protože je obecně prohlášen oponenty z řady lesníků, zoologů, ekologů a ochránců přírody za nežádoucí druh. Je to velká škoda, protože sika japonský patří mezi druhy spárkaté zvěře, které by nepůsobily významné škody na lesních kulturách a porostech, pokud by se mu věnovala určitá míra péče, zejména v racionální výživě a udržování optimálních početních stavů.
Populační exploze, zejména v západních Čechách, je hlavní příčinou působených škod v lesním hospodářství a oprávněnou kritikou směrovanou k myslivcům. V řadě případů nejsou ale hlavními viníky jenom myslivci, ale uživatelé vlastních polních nebo smíšených honiteb, kteří nadpočetné stavy udržují pro téměř neomezenou nabídku lovu jelenů. Ta jim může přinášet větší ekonomický efekt, než zemědělská produkce. Lesnické hospodaření v sousedství popsaného spekulativního chovu sičí zvěře, je ztrátové.
Dokladem spekulativního chovu sičí zvěře je tabulka a graf ročních úlovků, který dokládá, že ve skladbě ulovené zvěře jsou rozdíly mezi realitou a statistickým znázorněním lovu. Zvyšování počtu sičí zvěře má jediný problém, a tím jsou „utajené“ stavy laní. Sloupcový graf znázorňuje lov sičí zvěře celkem a nižší sloupce znázorňují lov jelenů. Pokud by byl lov laní a kolouchů opravdu třemi čtvrtinami z celkového lovu, jak je patrné v grafu, pak by se stavy každoročně musely snižovat. Je veřejným tajemstvím, že se loví větší počet jelenů, než se uvádí do statistiky. Část lovu jelenů se spekulativně převádí na laně. Pak je logické, že se redukční lov nenaplňuje podle plánu a reprodukce „utajených“ stavů laní každoročně zvyšuje početnost populací. Proto reálné početní stavy stoupají a tím je i celkový výčet lovu vzestupný.
Další problém chovu se projevil i na výstavě trofejí. Mnozí návštěvníci se dotazovali, jak to je možné, že je vystaveno tak malé množství zlatých trofejí a v expozici nebyla žádná trofej siky, která by překonala v bodech CIC hodnotu dříve vystavovaných trofejí.
Když se vezme, že za posledních šest let bylo uloveno 18 154 jelenů, pak je opravdu počet 70 vystavených trofejí siků nepoměrný. Pokud by se odpočítali jeleni I. a II. věkové třídy, kteří nemají, až na výjimky, silné trofeje, pak zůstane na třetí věkovou třídu, kde je předpoklad kulminace hodnoty trofeje, 2723 trofejí. Z tohoto počtu se odečte 70 vystavených trofejí a zbytek 2583 možná silných trofejí myslivci a lovci na výstavu nepředložili.
Část silných trofejí odmítli vlastníci zapůjčit, což není tak významné procento, ale výrazně to ovlivnila skutečná skladba věku ulovených jelenů. Z mnoha rozborů přehlídek lovu zvěře a regionálních výstav trofejí je doloženo, že se loví převaha mladých jelenů, tři i čtyři roky před trofejovou kulminací.
Rekapitulací expozice trofejí siky japonského bylo zjištěno, že největší počet, 18 trofejí, pocházelo z okresu Plzeň – město. Nejsilnější trofejí výstavy s bodovou hodnotou 278,4 b. CIC byla trofej z okresu Karlovy Vary, který se touto trofejí umístil na prvním místě mezi okresy. Tato trofej se zařadila na 6. místo v České republice, ale do žebříčku „Top ten“ deseti nejsilnějších trofejí na světě jí do desátého místa chybělo 1,1 b. CIC.
Sika japonský se chová převážně ve volnosti, ale v Čechách jsou čtyři chovy, z kterých se nepodařilo na výstavu Natura Viva 2021 získat žádnou trofej siky.
Sika Dybovského
(Cervus nippon hortulorum Swinhoe, 1864)
Synonymem je název Sika mandžuský
(Cervus nippon mantschuricus, Swinhoe, 1864). Někteří zoologové název sika mandžuský nepovažují za synonymum, ale řadí jej jako samostatný poddruh.
Sika Dybovského je druhem, jehož původním i stávajícím areálem výskytu je východní část Asie (Mandžusko, Usurijská část Sibiře, Čína a Korea). Nepochází tedy z Japonska, jak se mezi myslivci často chybně uvádí.
Do českých oborních chovů se dostal už v druhé polovině 19. století. Jeho aklimatizace na přírodní podmínky byla velice úspěšná. Chov siky Dybovského u nás je převážně oborním způsobem, ve volnosti se vyskytují ojediněle jedinci, kteří unikli z obor.
Má architektonicky zajímavou trofej desateráka, ale i dvanácteráka. Tvarem je velmi podobná trofeji siky japonského, ale může mít délku lodyhy až o dvacet centimetrů delší a zpravidla mívá velkou rozlohu.
Chov siky Dybovského není v Čechách tolik rozšířený, i když v posledních dvaceti lety je znatelný nárůst počtu obor s jeho chovem.
Pro nevelký počet chovaných jedinců v ČR je význam chovu méně významný. Je velmi odolný proti chorobám. Racionální výživou se podařilo omezit škody působené na lese okusem a téměř vyloučit ohryz a loupaní kůry. Tyto výsledky jsou ověřeny v několika oborách.
Lov siky Dybowského chovaného v oboře je považován za velmi snadný, protože jeleni v některých oborách ztratili plachost a tím se při lovu jelena vytrácí adrenalinové napětí a zajímavý lovecký příběh.
Zhodnocení chovu
V minulosti na národních výstavách prezentovaly výsledky chovu siky Dybowského trofeje z oborních chovů v Mstišově, Lánech, Volském Žlabu, Opočnu, Židlochovicích, Sedmihorkách a Vlkově. Na výstavu Natura Viva 2021 byly předloženy trofeje z obory Vidlice, Jezuitský Mlýn a Sedlice. Z poslední jmenované obory, kde má chov siky Dybowského poměrně krátkou tradici, ale velmi dobré výsledky, se vystavovala trofej jelena s hodnotou 421,6 b. CIC. Tato trofej se řadí na 7. místo v chovu siky Dybowského v Čechách a na 9. místo ve světě. Z této obory bylo předloženo celkem pět trofejí a jedna raritní, kterou nebylo možné ohodnotit pro větší počet abnormálních výsad.
Překvapením bylo, že se poprvé na výstavě hodnotila trofej siky Dybovského z volného chovu - honitba Voděrady. Tato trofej byla s bodovou hodnotou 393,20 b. CIC oceněna stříbrnou medailí. Je otázkou, zda tato trofej z uloveného jelena pochází z jedince žijícího ve volně žijící populaci, nebo se jedná o trofej z uloveného jelena, který unikl z některých obor zaměřených na chov siky Dybovského.
Stále zůstává nepokořeno první místo v národním pořadí držené trofejí siky Dybowského z Lánské obory s hodnotou trofeje 430,50 b. CIC. Touto hodnotou se řadí trofej na třetí místo ve světovém pořadí.
Chov siky Dybovského bude zřejmě i v příštích letech zájmem určité skupiny chovatelů, ale v nedaleké budoucnosti bude ustupovat, protože lovci si více považují trofeje získané při lovu, který je provázen loveckým zážitkem. To se u siky Dybowského pro jeho poměrně „krotké“ chování většinou nedaří naplnit.
Jelenec běloocasý
(
Odocoileus virginianus virginianus Zimmermann, 1780)
Rod Jelenec je typickým teritoriálním druhem jelenovitých žijícím převážně v Severní Americe. Území, které obývá je klimaticky i ekologicky velmi rozmanité. Areál rozšíření jelenců sahá od Brazílie až po Kanadu (Alberta). Zoologové popsali v tomto rozsáhlém areálu rozšíření jelence Odocoileus virginianus 37 poddruhů. Podle českých zoologů (Robovský, Pluháček a Hrabina) je v původním areálu výskytu jelence pouze 12 poddruhů.
Jako teritoriální kopytník nebývá s úspěchem chován v oborách, kde se společně chová více jiných druhů spárkaté zvěře. Příkladem tohoto neúspěchu byla v minulosti i obora Aglaia u Dobříše, kde se společně chovalo až pět druhů zvěře. Samostatný chov jelence v oborách se podařilo úspěšně realizovat v Texasu a následně i dalších zemích. Pokud žije jelenec ve volnosti, tak nedochází ke konkurenčním vnitrodruhovým nebo mezidruhovým vztahům.
První import jelence běloocasého (tehdy nazývaného jelenec viržinský) na naše území se uskutečnil v druhé polovině 19. století. Z které části USA první import jelenců pocházel je spíše spekulací, než relevantním důkazem. V monografii White-tailed Deer (Lowell K. Halls, 1984) je v textu zmínka, že do Evropy byly importovány jelenci z Nebrasky, Kansasu, Oklahomy, Nového Mexika a Texasu. Druhý import byl z Virginie, Mississippi a Georgie. Z kterého státu se dostal jelenec do Čech, asi zůstane jen dohadem.
Jelenec byl poprvé vypuštěn do obory Opočno v roce 1884 a teprve odtud byl po neúspěšném chovu převezen v roce 1893 na Dobříšsko (obora Královská stolice). Podle jiných pramenů se začátky chovu jelence v dobříšské oboře datuji již do 40. let 19. století. Jisté je, že jeho stavy byly postupně doplňovány několika importy.
Ve 20. letech 20. století se po zrušení obory jelenci rozšířili do volnosti. Kromě opočenského a dobříšského panství byli jelenci v první polovině 20. století krátkodobě chováni i na velkostatku Orlík n. Vltavou (Květov, obora Anenský dvůr, Šerkovská obora), v Žehušicích, v Merklínské oboře na Plzeňsku a též na několika místech na Moravě (Bystřice pod Hostýnem, Kunštát na Moravě, Telč, Studená, Kunžak, Veselíčko, Holešov). Žádný z těchto chovů se do dnešní doby neudržel.
V roce 1964 a 1965 byla založena podkrkonošská populace v oboře Holovousy. Z této dnes již zaniklé obory se v letech 1973 až 1975 dostali jelenci do volné přírody, kde přežívají v málo početné populaci. Chov jelenců byl založen i v malé jedenáctihektarové oboře na školním polesí Hůrky při Vyšší odborné lesnické škole v Písku.
Zhodnocení chovu
Jelenec, ač je druhem nepůvodním, tak se velmi rychle adaptoval na prostředí české přírody.
Stavy jelenců, kteří u nás žijí více než 160 let, v prostředí, které vyhovuje jejich ekologickým požadavkům, jsou poměrně nízké. Úspěšná reprodukce se ani za tak dlouhé období chovu významně neprojevila početním nárůstem. Příčiny tohoto stavu jsou známé, ale v tomto textu se s nimi nelze zabývat.
Jelenec patří k druhům spárkaté zvěře, která nepůsobí významné škody v lesním hospodářství, ale ani v zemědělství. Díky této pozitivní zkušenosti se v osmdesátých létech minulého století předpokládalo, že se introdukce rozšíří do několika dalších oblastí České republiky. To se ovšem nestalo, protože se začalo uvažovat o introdukci většího poddruhu jelence severního.
Vykazovaný roční lov jelenců je velmi nízký a snad odpovídá i nízkým stavům populace. Za 160 let chovu v Čechách nikdy roční úlovek nepřesáhl 100 jelenců (jelen, laň, kolouch). Od roku 2016 bylo uloveno celkem 127 jelenů.
Podle rozvrstvení na věkové třídy bylo pravděpodobně uloveno 19 trofejových jelenců, ale na výstavu byly předloženy pouze dvě trofeje z oblasti Brdských lesů (okres Příbram), honitba Svatá Anna s bodovou hodnotou 365,9 b. CIC. V České republice se tato trofej umístila na 3. místě a ve světovém pořadí je na 4. místě.
Tradičně jsou získávány silné trofeje jelenců z honiteb v okrese Příbram: Svatá Anna, Voznice, Hřebeny a Komorsko.
Z oborních chovů nebyla na výstavu předložena žádná trofej jelence.
Jelenec severní
(
Odocoileus virginianus borealis Miller, 1900)
Původní území v USA, které obývá, jsou státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Indiana, Ohio, Pensylvánie, New Jersey, Massachusetts, New York, Maine a v Kanadě to je území Ontaria a Quebecu.
V Evropě se chová pouze v Čechách, Srbsku a ve Finsku. Jelenci byli do Finska importováni ze státu Minnesota v roce 1934. Aklimatizace byla velmi úspěšná. Jelenci žijí v boreální oblasti Finska, kde je množství malých jezer a husté porosty listnatých dřevin, převážně osik, vrb, bříz, borovic a smrků.
Záměr importu jelence běloocasého do ČR byl motivován velmi silnými trofejemi jelenců z Finska, vystavenými na Celosvětové výstavě v Plovdivu v roce 1981, ale také tím, že se předpokládalo nahradit naše druhy spárkaté zvěře, které působí v lesním hospodářství značné škody ohryzem a loupáním kůry hladkokorých dřevin, druhem, který tyto škody nepůsobí. Tím druhem byl míněn jelenec.
Import jelenců do Čech nebyl přímo z volné přírody ve Finsku, ale ze ZOO ve finském Ähtäri. Jelenci se importovali do Čech v roce 1983 a poté byli umístěni v karanténním zařízení VÚLHM Strnady. Po veterinárním vyšetření se jelenci deponovali do aklimatizačních obůrek na jižní a severní Moravu. Populace určená pro severní Moravu byla umístěna do obory Sovinec u Fryčovic. Dva chovné kmeny jelenců určených pro jižní Moravu – obora Jasenná a obora Milotice dnes již nejsou předmětem chovu.
Po zrušení aklimatizačních zařízení se jelenci dostali do volných honiteb, kde jejich chovatelské cíle asi nebyly naplněny, protože o jelencích nejsou žádné informace, Jediným lovcem, který má z tohoto chovu trofej, je K. Řihák (obora Milotice, okr. Hodonín) s bodovou hodnotou 346,9 b. CIC.
Zhodnocení chovu
Na výstavu nebyla předložena žádná trofej jelence severního, i když roční úlovek jelenců (jelenů) v oboře Sovinec je 2 až 3 jeleni. Je to škoda, protože prezentovat chov jelence by bylo velmi zajímavé v porovnání s jelencem běloocasým, chovaným v Čechách ve volnosti. V oboře Sovinec byl chován jelenec, který měl ohodnoceny shozy na 432 b. CIC. To je hodnota, která by trofeji zajistila druhé místo na světě. Bohužel, jelenec v následujícím roce nasadil paroží s nižší bodovou hodnotou. Podle zkušenosti oborníka je ověřené, že je optimální lov jelence až po dosažení kulminace, což je mezi šestým až sedmým rokem věku.
Ve světovém pořadí trofejí jelence severního jsou na prvních deseti místech trofeje pouze z Finska.
Z volnosti byla předložena na výstavu trofej jelence severního uloveného ve Finsku s bodovou hodnotou 388,5 b. CIC. Do světového pořadí deseti nejsilnějších trofejí jelence severního se tato trofej nezařadila. Od desátého místa ji dělilo 14,5 b. CIC.
V oboře Sovinec se nechová žádný jiný druh spárkaté zvěře, aby nedocházelo k negativním mezidruhovým vztahům, na které jelenec reaguje sníženou natalitou a zvýšenou mortalitou. Proto výsledky tohoto oborního chovu lze považovat za nadstandardní.
Závěr
Chovatelské metody a jejich realizace v praxi jsou pod tlakem ekonomiky, hospodařících subjektů, především lesního hospodářství, zemědělství, ochrany přírody, ale i nerespektováním osvědčených chovatelských zásad některými uživateli honiteb. Kvalitu chovu, zejména u siky japonského, nahradila v mnoha případech kvantita, která je stále větším střetem zájmů mezi myslivci a hospodařícími subjekty v přírodě.
Ulovení nadějného jedince se v řadě případů neřeší a hlavním kritériem se zejména v pronajatých honitbách LČR sleduje regulace početních stavů zvěře. Splnění plánu lovu spárkaté zvěře v podmínkách, kdy je téměř celý den rušena pracovními i volnočasovými aktivitami člověka, je velmi obtížné. Většina druhů spárkaté zvěře posouvá pastevní periody do nočních hodin, kdy je lov reálný pouze pro lovce vybavené dokonalou pozorovací a zaměřovací technikou. Ale i ta neposkytne dokonalé posouzení zvěře tak, abychom mohli prohlásit, že provádíme lov citlivými selektivními způsoby.
Ke kontrole, jak lov provádíme, posloužily dříve povinné přehlídky chovu a lovu zvěře. V současné době se tyto přehlídky, které jsou potřebným kontrolním systémem, stávají pouze dobrovolnou a hlavně neúplnou prezentací hospodaření v honitbách.
Aby se chovatelské výsledky dostaly na vyšší úroveň a na výstavy se předkládaly silné trofeje, které jsou vizitkou dobrého hospodaření myslivců v přírodě, musí se opustit zastaralý způsob neracionálního lovu mladých jedinců s trofejemi, které jsou daleko před trofejovou kulminací. Vymýtit zaběhlý způsob tak zvaného průběrného odstřelu, kde se nařizovalo ulovit například 50 % jedinců v I. věkové třídě, bude těžké, ale bez přechodu na moudřejší způsoby hospodaření se zvěří, bude chov stagnovat a prezentace trofejí dospělých jedinců, které dosáhly kulminace trofejové „zralosti“ zůstane jen „zbožným přáním“.
Je škoda, že v okolních zemích (Maďarsko, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, ale i v Africe) trend lovu převážně mladých jedinců už dávno zavrhli a o populace pečují tak, že mladé jedince loví pouze v tom případě, pokud je viditelně nemocný, poraněný, nebo raritní. Trofejový lov provádí z ekonomických, chovatelských, etických a zážitkových důvodů až ve chvíli, kdy jsou trofeje typické pro daný druh se všemi parametry dobré, vyzrálé trofeje.