ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Pastva zvěře

Myslivost 4/2022, str. 20  Martin Mohelský
Všichni se shodneme na skutečnosti, že pastva na zelených plochách je pro zvěř přirozený a ideální způsob výživy. To je stará a neotřesitelná pravda. Jistě hlavně pro zvěř s mikrobiálním trávením, i část pernaté má více či méně funkční slepé střevo. Ale, jak už to s těmi pravdami bývá, když se na ně podíváme z více stran a podrobněji, nebo s nimi ti odvážnější trochu zatřesou, leccos odpadne nebo se rovnou sesype.
 
První zatřesení: Není pastva jako pastva. Původní přírodní, nesmírně botanicky bohaté porosty na půdách s oběhem živin a s dostatečnými srážkami jsou nenávratně pryč. Právě botanická bohatost travin a bylin plus pupeny, letorosty, popř. kůra znamenala pestrou skladbu toho, čemu dnes říkáme krmná dávka a doprovázela fylogenetický vývoj i volný život zvěře.
 
Druhé zatřesení: Původní porosty nahradily obdělávané louky a pastviny, pro zvěř stále ještě velmi dobré, byť se o ně více či méně úspěšně dělí s hospodářskými zvířaty. O něco horší je to s krmnými plodinami na orné půdě. Ty sice jsou velmi kvalitním zdrojem živin, ale jejich dietetika, ale ani zdravotní působení není vždy optimální. A polní plodiny mají kromě možnosti mechanického nasycení po podstatnou část vegetační doby a slušného obsahu živin i řadu zdravotních rizik, dokonce až reálných ohrožení.
 
Třetí zatřesení – donekonečna opakované debaty o příkrmech: Kdy si už plně přiznáme, že když jsme zcela změnili životní prostředí zvěře, musíme také změnit nejen naše myšlení, ale hlavně skutky a praxi i teorii související s jejím krmením a výživou zvěře.
 
V nenarušené přírodě zvěř přijímala rostliny s dostatkem minerálních látek. Víme, že traviny na kvalitní půdě jsou dobrým zdrojem vápníku, a ještě lepším, pokud mají příměs jetelovin. Také hořčík, další důležitý kostitvorný prvek, je v porovnání s ostatními zdroji nejlépe využitelný ze zelené hmoty. Draslík, rovněž podstatný prvek řazený mezi „makroprvky“ je pro potřebu zvěře plně hrazen z pastvy. Obsah vitaminů, zejména životně důležitého beta-karotenu je rovněž nejvyšší v mladé zelené hmotě. S mikroprvky je to poněkud složitější, protože jejich obsah v rostlinách je závislý nejen na jejich obsahu v půdě, ale také na konkrétní chemické formě a dalších půdních parametrech.
Pastva by měla být, či kdysi byla, základním i téměř jediným zdrojem bílkovin, ale s ohledem na specifiku zvěře s mikrobiálním trávením je vhodnější pojem hrubé bílkoviny či spíše dusík. Energetické potřeby opět zajišťuje pastva, tedy obsah vlákniny v rostlinách, i když hlavně v podzimní době a zimě není zdrojem jediným. A na závěr úvodního výčtu nelze nezmínit i funkci krytu ve vyšších porostech.

1102_3845-Miloslav-Kratochvil.jpg
 
Krátce ke konzervaci zelené hmoty
 
Seno je tradiční způsob konzervace. Ztráty na sklizené hmotě jsou přijatelné, využitelnost živin se snižuje jen málo. Podmínkou spolehlivé kvality je volba vhodné fenofáze spolu s kusem štěstí na vhodné počasí. Změna klimatu zastihla chovatele poněkud nepřipravené, na druhé straně je výhodou přesnější předpověď počasí.
Samotné sušení do vlhkosti 15 % je první podmínka úspěchu, druhou je uložení v suchém prostředí plus doba 3 až 4 týdnů k mikrobiálnímu dozrání. Letnina, hmota s hrubšími stonky potřebuje delší dobu i více průvanu k dosušení. Ostatně, starší velkokapacitní seníky měly výkonné ventilátory k dosoušení sena studeným vzduchem. Při sklizni za nepříznivého počasí bylo posledním zoufalým krokem přidání 0,5 až 1 % krmné soli do hůře dosušeného ukládaného sena. Vznikla také zajímavá zkušenost, že velký seník shoří (samovznícení) rychleji než malý, na procesu samovznícení se totiž podílí i tlak vysoké vrstvy sena. A vlhké seno je těžší a spíše slehne než dobře dosušené. A pak rychle zahoří.
Siláže a senáže jsou díky pokroku ve sklízecí technice i metodách konzervace široce rozšířené už i mezi malými chovateli, praktické zkušenosti i aplikace jemných teoretických nuancí zlepšily kvalitu hlavně při senážování travin nebo bílkovinné hmoty.
Základem úspěchu vždy zůstává řádné upěchování či stlačení hmoty k navození anaerobních podmínek a dostatečná doba potřebná k úspěšné fermentaci a obal či pokrytí spolehlivě zamezující přístupu vzduchu. Sebemenší poškození obalové fólie navozuje druhotnou oxidaci úspěšně fermentované hmoty. Použití konzervačních prostředků je cestou k úspěchu, jejich výběr i aplikaci by měl navrhovat zkušený praktik znalý i teorie, poznatky se neustále prohlubují. Vyčtené nebo opsané teorie k úspěchu nestačí, zkušenost je třeba získat na poli nebo u jámy, což platí i pro osvětu a publikace.
Ke zkrmování siláží a senáží patří zásadní poznatek o druhotné oxidaci hmoty, doba bezpečné použitelnosti po uvolnění z jámy, rukávu nebo balíku se pohybuje mezi jedním až dvěma dny, záleží na typu hmoty a průběhu počasí. Obvyklá praxe navezení balíku senáže na krmné místo a uvolnění obalové fólie může znamenat, že zvěř si postupně odebírá hmotu a postupný odběr snad probíhá tak rychle, že povrch není postižen oxidaci delší než ony dva dny.
Každý typ konzervace znamená určitou ztrátu živin i sklizené hmoty, a i při pečlivé přípravě i provedení se vždy dostáváme o jakostní stupeň kvality níže, ani ztráty skladováním nejsou zanedbatelné.
 
Rizika vývoje zelené hmoty a odpovídající prevence
 
Zelená hmota (nepěkný, ale výstižný a zavedený název z praxe) má řadu velmi kladných vlastností, skrývá v sobě také dietetická i zdravotní rizika. Je třeba znát základní poměry, související s vývojem všech bylin, travin i letorostů dřevin, měnící se poměr bílkovin, vlákniny a cukrů i jejich využitelnost.
Počátek vývoje, neboli počáteční vegetační stádia (fenofáze), s sebou nese vysoký obsah snadno využitelných bílkovin, minimum vlákniny a relativně vysoký obsah jednoduchých cukrů. Potenciálně rizikovou situací je rozdíl mezi přirozenými pastevními plochami, případně člověkem neobhospodařovanými lokalitami a polními plodinami.
Na přirozených pastevních plochách jsou první lístečky a výhonky doprovázeny stařinou, počátečnímu pomalému příjmu se mikroflóra předžaludků přizpůsobí.
Zcela jiná situace je na honu vojtěšky nebo jiné jeteloviny, ke kterému se zvěř dostane ve fenofázi zakládání pupenů. Šťavnatá a sladká pastva s minimem vlákniny je velikým lákadlem. O míře negativního dietetického výsledku rozhoduje zkušenost dospělé zvěře, většinou jím bývá slabá chronická alkalóza, stav, kdy je organizmus zatížen nadbytečnou produkcí čpavku. Ovšem spontánní a rychlá konzumace většího mladé vojtěšky či jetele bude mít následky horší a ohrožující život zvěře, stejně jako dlouhodobý příjem mladých rostlin ozimé řepky.
Dlouhodobě dieteticky negativně působící krmivo silně naruší populaci mikroflóry a pak celý proces mikrobiálního trávení s následným nikoliv zatížením, ale poškozením jater, krvetvorby i procesu resorpce živin ve střevech a tím i hospodaření s tekutinami. Výsledkem jsou silné průjmy, oslabení a většinou úhyny.
Ozimé obiloviny a rašící jařiny jsou svým působením někde mezi zmíněnou přirozenou pastvou a řepkovým porostem. Zůstávají však negativní vlivy intenzivního hnojení i látek chemické ochrany rostlin, zčásti kompenzované redoxpotenciálem bachoru.
Prevence spočívá v dlouhodobě pravidelném podávání kvalitního sena. Srnčí zvěř bere klasické seno málokdy, ale jsou důvěryhodné informace o návyku a dokonce pravidelném příjmu. Otavy jsou pro srnčí vhodnější než první seče a nejlepší je kvalitní letnina. Pravidelný příjem jadrných krmiv účinně pomáhá kompenzovat nadbytek bílkovin, tedy produkci čpavku a zároveň jejich optimální využití.
Vegetační vývoj snižuje obsah jednoduchých cukrů i podíl rychle a snadno rozložitelné bílkoviny. Jednoduché cukry se přeměňují na celulózu, ideální a přirozený zdroj energie pro přežvýkavce a zároveň dieteticky příznivě působící brzdu nefyziologicky rychlé fermentace v předžaludcích. V přirozeném prostředí si zvěř v časném jaru najde i jiné zdroje vlákniny. Jedná se bezpochyby jen o rozdíl daný chutnosti mladé zelené hmoty a stařiny, popř. větviček, kůry a dalších zdrojů a potravní zkušenosti zvěře.
V letní době je relativním rizikem travních porostů obsah zásobních cukrů, nazývaných fruktany. Jejich působení se bere vážně u hospodářských zvířat, včetně preventivních kroků proti acidóze, kterou způsobují. U volně žijící zvěře se (nanejvýš) lehké acidózy nesledují, v oborních chovech by stálo za úvahu podávat lizy nebo doplňkové směsi s obsahem sody.
 
Postupný vývoj zelené hmoty
 
Jednotlivá stádia neboli fenofáze jsou charakteristická vzhledem (habitem) rostliny a poměrem bílkovin, cukrů a vlákniny. Trávy, botanicky správněji lipnicovité (čeleď jednoděložných rostlin z řádu lipnicotvaré) mají vzhledově nezaměnitelný vývoj, což platí i pro jeteloviny. Popis a jeho osvojení není zbytečná akademická teorie. Umožní nám plně využít živinový potenciál porostu pro pastvu a hlavně pro sklizeň k sušení nebo senážování. Trávy jsou právě pro markantní vzhled jednotlivých fenofází dobrým příkladem.
Rovněž se rozlišují například fenofáze patrné na pupenech ovocných stromů, což je důležité pro chemickou ochranu nebo přihnojení, vzorkování polních rostlin atd.
Fenofáze trav platí shodně pro obiloviny včetně kukuřice, u které se zase podrobně zajímáme o vývoj zrna a sledujeme mléčnou, mléčně voskovou a voskovou zralost.
Vývoj jetelovin a dalších bylin podléhá stejným zákonitostem, jen s vzhledovými rozdíly a celkově rychlejším vývojem.
 
Hlavní fenofáze trav i obilovin
 
Sloupkování: objevuje se první kolénko, které lze nahmatat jako tvrdé oblé těleso uvnitř pochvy nejníže postaveného listu. Později se nad prvním kolénkem obdobným způsobem objeví druhé kolénko, posléze i třetí atd. Celkový počet kolének odpovídá celkovému počtu listů. Je to nejrychlejší období růstu trav i obilovin.
Metání: z pochvy posledního listu vyčnívá právě polovina květenství.
Počátek květu: Dalším stádium po metání, začíná se uvolňovat pyl z tyčinek ve střední části květenství. Výnos hmoty bude vyšší, ale na úkor využitelných bílkovin a s dobrou energetickou hodnotou, protože vláknina je stále ještě plně rozložitelná enzymy mikroflóry předžaludků. Seno je vhodné či spíše optimální pro dospívající a dospělou zvěř.
Plný květ a následující stádia dozrávání semen už výnos hmoty nezvyšuje. Naopak se velmi a rychle snižuje využitelnost bílkovin, vláknina postupně silně dřevnatí (lignifikuje) a tím se sníží využitelnost její energetické hodnoty. Seno se pak blíží výživným hodnotám slámy.
 
V praxi práce s porosty je skutečně nutné tyto stádia rozlišovat a využívat je. Toto rozlišení sahá do hluboké tradice pícninářství či spíše chovatelství. I pro sedláka s kosou před dvěma a více stoletími bylo zásadní, či spíše životně důležité, pokosit luční porost na seno v ideální vývojovém stádiu podle potřeb krmení dobytka, s nutností využít příznivého počasí pro sušení.
Jednoduše, bez čísel a tabulek platí, že luční seno pro mláďata a kojící matky sečeme ve stádiu metání převládajících druhů. Je také vhodné pro počátek parožení, konkrétně jelenů v době, kdy ještě nejsou plně rozvinuty zelené porosty. Trávy už mají dostatek vlákniny s velmi příznivou energetickou využitelností i část jednoduchých cukrů. Bílkoviny jsou už těsně za maximem obsahu (to se týká stádia sloupkování), ale musíme hledět i na výnos hmoty.
Pro trávy je toto stádium dobrým kompromisem mezi výnosem a kvalitou. Totéž se týká stejně důležitého parametru, využitelnosti jednotlivých živin včetně minerálních. Platí však, jak už bylo mnohokrát zmíněno, že podstatným vlivem je kvalita půd, dostatek vláhy a poloha stanoviště. Typickým příkladem je obsah beta-karotenu, provitaminu životně důležitého vitaminu A. U mladých porostů na půdách bohatých živinami a s dostatečnou vláhou v půdě – to se týká i obsahu humusu – je beta-karoten na maximu obsahu. Pokud rostliny strádají, projevuje se to na řadě výživných hodnot, přičemž naše oko zaznamená „jen“ pomalejší vývoj a snížený výnos, ovšem s nižšími obsahy minerálních látek i vitaminů a více lignifikovanou vlákninou.
 
Vitaminy mají významnou souvislost se zelenou hmotou i senem. Zelená hmota má relativně vysoký obsah E vitaminu, který by teoreticky stačil k plnému zásobení organizmu. Metabolický problém je ve využitelnosti pouze spolu v „přítomnosti“ tuku. Ten je ale v zelené hmotě velmi nízký, a tak je nízká i využitelnost E vitaminu.
Teorie vitaminu D má pro laika řady nejasností v jeho syntéze i využitelnosti. Předně, jeho syntéza na povrchu kůže vlivem slunečního záření vyžaduje nutnou přítomnosti tuku, v kterém se D vitamin ukládá během syntézy a s kterým se do kůže resorbuje. Z lidského pohledu: budeme-li se celý den opalovat a před odchodem z pláže se osprchujeme teplou vodou a mýdlem, D vitamín přijde nazmar. Syntéza D2 vitaminu probíhá jen na povrchu kůže bez krytu chlupů, srsti či vlasů i lehkou řídkou textilií, a také není bez vlivu znečištění vzduchu prachovými částicemi. D vitamin, jehož forma se nazývá rostlinná a označuje jako D3 vzniká také na povrchu rostlin působením slunce v procesu podmíněném určitou mikroflórou. Tedy seno sušené na slunci má příznivý obsah D vitaminu, ale totéž sluneční záření likviduje část beta-karotenu. A jeho úbytek pokračuje během skladování přirozeným poločasem rozpadu. Asi tak rychle, že koncem jara je seno ze sklizně předchozího roku téměř bez beta-karotenu. D vitamin obsahují v menší i větší míře rostliny zcela přirozeně i v zelené hmotě. Některé druhy ovsíků, konkrétně o. žlutavý dokonce tolik, že při většinovém podílu v porostu může působit nadbytek D vitaminu toxicky.
Beta-karoten je pro zvěř v prvních zelených „lístcích“ pupenů dřevin, travin i bylin velmi významný. Zásoby A vitaminu v játrech jsou po zimním období téměř nebo zcela vypotřebovány. Nedostatek A vitaminu dává vzniknout závažným zdravotním komplikacím. I to je důvod, proč v příkrmech doplňkovými směsmi musíme na A vitamin dbát.
Základní výživné hodnoty zelené hmoty není snadné definovat. Spíše než hledat tabulkové hodnoty, popř. aplikovat výsledky chemických rozborů, je třeba uvědomit si, že výživná hodnota porostů je dána podmínkami prostředí. Srážky a teploty neovlivníme, a také by se nám líbilo, kdybychom na jaře mohli znát klimatický průběh budoucího vegetačního období.
Známe však, nebo bychom měli znát, kvalitu půdy, tedy její geologický původ, základní typ, reakci, obsah základních živin a možnosti vápnění a přihnojení. Výnos zelené hmoty je vždy výsledkem péče o louku, pastvinu, políčko… I když zásadní vliv má množství srážek, průběh teplot a půdní typ, další významné vlivy na výnos a kvalitu – tedy výživné hodnoty zelené hmoty má agrotechnika a využívání porostů.
 
Minerální látky: Obsah vápníku a fosforu, základních kostitvorných prvků v zelené hmotě je hlavním zdrojem pro zvěř. Vápník je v ideálně využitelné formě a jeho obsah v rostlině je dán obsahem v půdě. Fosforu je v zelené hmotě málo, ale není vázán problémovou fytátovou vazbou jako ve vydatném zdroji, obilovinách.
Schopnost jednotlivých druhů pícnin získat vápník z půdy je druhově dána, ovšem ve značném rozmezí. A pokud je vápníku v půdě nedostatek, nebo není v půdě ve využitelné formě, nebudou (zejména rostliny, které jsou charakteristické vysokým obsahem vápníku neboli mají na jeho využitelný obsah vysoké nároky) na takovém stanovišti prosperovat, z porostů se budou vytrácet a vidíme jejich náhradu za méně náročné nekvalitní či plevelné druhy.
Nejvyšší obsah vápníku má vojtěška, za ní ostatní druhy jetelovin. Ideálními porosty jsou vojtěškotrávy vhodné do teplejších podmínek nížin, nebo jetelotrávy do vyšších poloh. Vojtěška má nejen vysoký obsah bílkovin a minerálních látek, ale také rychlý vývoj s rychle se snižující využitelností živin.
Jetele mají optimální výživné hodnoty i využitelnost zachovány po relativně dlouhou dobu během fenofáze počátku a plného květu. Kopírují tak optimum téhož u většiny krmivářsky významných druhů trav, a proto jsou jetelotrávy velmi kvalitní pro pastvu a ještě lepší na sena či senáže.
 
Druhé a třetí seče travních porostů neboli otavy mívají obecně vyšší podíl listů než stonků. Jejich výnos je přímo ovlivněn zásobou pohotových živin v půdě i dostatkem vláhy. Neboli, výnosy otav ukazují na úroveň péče o porosty.
Za zmínku stojí také pověra o vysoké kvalitě „horských“ sen. Kladnou skutečností je pestrost porostů včetně příjemně vonících bylin, ovšem právě to může působit jen na naše smysly a nikoliv na zvěř. Ale také obsah řady bylin toxických, častých ve vyšších polohách (starčky, oměje, náprstníky…).
Jemnější seno znamená nižší zásobu živin v půdách vyšších poloh, kladem jsou vydatnější srážky, to sebou nese lepší spolehlivost produkce. Obecně mají sena z vyšších poloh nižší koncentraci živin než porosty z poloh nižších. Příkladem mohou být chovatelé koní na západ od nás, kteří vždy preferují sena z oblastí ústí řek, tedy na skutečně nejlepších půdách.
 
Jeteloviny: U porostů jetelovin jsou v praxi sledovány fenofáze počátku tvorby poupat – butonizace, počátek květu a plný květ. V butonizaci spíše pohmatem, než zrakem objevíme kuličky budoucích poupat, což je doba s maximem obsahu bílkovin. Následuje počátek květu, kdy se sice zvýší výnos, ale zvýší obsah vlákniny a sníží jak obsah bílkovin, tak jejich využitelnost.
Pokud vojtěšku pěstujeme na políčku v monokultuře, je pro sklizeň ideální fáze butonizace. Ve směsi s travami – vojtěškotrávy je rozhodnutí dáno poměrem obou složek, přičemž vývoj vojtěšky bývá vždy rychlejší než vývoj trav. Ze srovnání výživných hodnot v optimálních fenofázích vyplývá, že vojtěška má až trojnásobný obsah bílkovin než vysoké trávy (srha, kostřavy, ovsík) a obsah vlákniny o 1/3 nižší.
Jetely mají obecně pomalejší vývoj než vojtěška a jsou vhodné ke sklizni v době od počátku květu, tj kvete 1/4 až 1/3 porostu až po plný květ. Toto stádium (na rozdíl od rychlého vývoje vojtěšky) trvá mnohem déle včetně udržení optimálních výživných hodnot. Jetel červený (luční) má velmi výkonné odrůdy a v optimálních podmínkách ve vyšších polohách dosahuje vysokých výnosů kvalitní hmoty v monokultuře i jako jetelotrávy.
 
Využití zelených porostů je skutečně přímo závislé na znalostech vývoje rostlin. Příkladem může být osetí políčka ovsem na zeleno: jeho sklizeň (spasení) ve stádiu metání poskytne kvalitní bílkovinnou píci, naopak ve stádiu mléčné až mléčně voskové zralosti zrn získáme vydatnou energetickou hmotu pro senážování.
I oves lze usušit jako seno a bývá velmi dobře přijímáno. Výhodou ovsa je brzký termín setí, využití jarní vláhy a poměrně rychlý vývoj prvních stádií. Existují velmi výnosné odrůdy „na zeleno.“
Jinou alternativou je žito, opět odrůdy určené „na zeleno,“ podle teplot s velmi rychlým vývojem od poloviny až koncem dubna, kdy porost musíme pokosit při ukončení sloupkování. Výnos se sice dále zvyšuje každým dnem, ale stejně rychle se snižuje obsah bílkovin ve prospěch špatně využitelné vlákniny.
Tato pravidla platí všeobecně, ale v konkrétních podmínkách není vždy snadné je aplikovat. Monokultury jetelovin na políčku pro zvěř jsou problematické až nebezpečné, pokud by byly spásány bez návyku, a to je v praxi téměř nemožné. Zvěř k nim má mít přístup buď od počátku vegetace, nebo vůbec a pak je sklízíme na seno či senáž.
Travní porosty ve smyslu luk a pastvin nebo mají vždy více druhů trav s různou rychlostí růstu a vývoje (to není totéž), i příměs jetelovin a jiných bylin, třebas s dobrou krmnou hodnotou (řebříček) nebo naopak byliny s minimální chutností či toxické. Doba a technologie sklizně a konzervace by vydala na několik příspěvků.
K porostům produkujícím zelenou hmotu můžeme mít více přístupů v péči i způsobů využití. Každá rostlina reaguje na přihnojení, vápnění i základní agrotechnické úkony, kterými jsou třeba jen smykování či celková údržba pastviny.
Včasná sklizeň neboli sečení v raných fenofázích podporuje odnožování trav a podstatně, až několinásobně zvýší výnos v porovnání s pozdním „dotačním“ sečením, které navíc významně zvýhodní vytrvalé širokolisté plevele (vratič, merlíky, bodláky…) a vede k postupné devastaci pastvin či luk, což ovšem nijak nevadí orgánům ochrany přírody, které právě pozdní sečení pod různými nereálnými důvody nařizují.
Mulčování jako sklizeň nadbytečné zelené hmoty není plýtvání, ale přirozenou hospodárností a při skutečném rozdrcení zelené hmoty se zvyšuje tvorba humusu i ono příslovečné vracení živin do půdy.
 
Porosty luk, pastvin i políčka si zaslouží maximum péče i znalostí. Část vegetace sice (zdánlivě) probíhá mimo naše přičinění včetně vlivů teplot a srážek, celkový výsledek je ale vždy vysvědčením hospodáře.

Ing. Martin MOHELSKÝ

Zpracování dat...