ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Sokolnické příběhy, dávno minulé i ty současné (II. část)

Myslivost 6/2022, str. 38  Luboš Kousal
Vážení čtenáři časopisu Myslivost, rád bych navázal na příběhy sokolníků, i když některé z nich se udály už v minulém tisíciletí, stále jsou na setkáních vyprávěny žijícími pamětníky.
Že sokolnictví přináší spoustu „nejen“ loveckých zážitků, ví snad každý sokolník, a tak věřím, že se s chutí začtete do příběhů, které jsem nazval „Jednou nohou v kriminálu“ nebo „Výborná trefa“, a také „Sídlištní střelec“. Ale dost již úvodních slov a pojďme k prvnímu příběhu.
První tři příběhy mám od dlouholetého sokolníka Václava Svobody a věřím, že i když jsem se u nich od srdce zasmál, tak jemu hlavně u toho prvního v danou chvíli nejen, že do smíchu nebylo, ale už se tak trochu viděl „jednou nohou v kriminále“. Václave, vyprávěj…
 
16-02-Vaclav-Svoboda-Slasti-i-strasti.jpgJednou nohou v kriminále

To jsem se takhle vracel ze sokolnického setkání. Bylo to kolem roku 1972, takže „nedlouho“ po osmašedesátém, kdy socialistické smýšlení bylo bedlivě sledováno a nikdo v podstatě netušil, kdo vám to může „nahoře“ řádně zavařit.
Lov byl úspěšný, a tak jsem musel svého orla po zásluze odměnit. Nutno si ještě připomenout, že v té době jsme na lovy jezdili veřejnou dopravou, vlakem, autobusem a v Praze také tramvají (pro Brňáky na vysvětlení „šalinou“).
Cesta vlakem ubíhala za běžného zájmu ostatních cestujících, a tak jsem za neustálého povídání zážitků z lovu po čase stál v Praze na tramvajové zastávce. Když se někde na veřejnosti objeví sokolník s dravcem na pěsti, tak je jasné, že rázem vzbuzuje odpovídající pozornost. Lidé na ulici běžně nepotkávali sokolníka s dravcem na pěsti a už vůbec ne s orlem skalním. Statečně jsem na zaplněné tramvajové zastávce odpovídal na dotazy a odolával požadavkům, abych orlovi sundal čepičku a ukázal jim ho v plné kráse. Po chvilce opakovaného „žadonění“ jsem přislíbil, že mu ji sundám, ale až v tramvaji.
Sotva jsem slíbil, už se v zatáčce za charakteristického skřípání kolejí objevila tramvaj. Ani jsem nebyl překvapený, že byla pořádně zaplněná, to v Praze bývá běžné. Nastoupil jsem a stoupnul si úplně dozadu na plošinu určenou pro kočárky. Kolem mě se hned vytvořil půlkruh zájemců, kteří už z nástupiště netrpělivě čekali, až splním svůj slib a sundám orlovi čepičku.
Všichni víme, co se stane po odstínění dobře nakrmeného dravce, a tak jsem si uvědomil, že jakmile orla odstíním, hodí někam svůj stříkanec, a to v tramvaji není zrovna to nejlepší. Tehdy jsme všichni sokolníci, tedy skoro vždycky, měli s sebou nějaký ten hadr, ale já měl tentokrát jenom časopis, byly to Květy, které jsem si vzal do vlaku.
A tak jsem orlovi sejmul čepičku, netrvalo dlouho a orel „začal zvedat“, a tak jsem rychle sáhnul do sokolnické brašny, vytáhnul Květy a hodil je na podlahu tramvaje. A právě včas, stříkanecse rozplesknul na titulní stranu časopisu a... polilo mě horko. Stříkanec byl sice celý na časopisu, ale v plném rozsahu zasáhl vyobrazený obličej Lenina. Lidé okolo jenom zahučeli a mne hned napadlo, že skončím v kriminálu za hanobení představitele Velké říjnové socialistické revoluce! Naštěstí mezi cestujícími žádný „uvědomělý aktivista“ nebyl, všichni jen najednou přestali mít o orla zájem.
Od té doby jsem si však dával velikého „majzla“ jaké si beru noviny, co je v nich za fotky, aby se mi nestalo něco podobného.
 
Výborná trefa
 
Druhá humorná příhoda se odehrála o několik let později na bratislavském hlavním nádraží, když jsem cestoval na setkání do Nitry. Tehdy jsem se přepravoval se svým orlem skalním, a jak jinak, opět vlakem. Nastoupili jsme se svým orlem Ardem v Praze na Hlavním nádraží, zabrali první volné kupé a vyjeli jsme. Cesta probíhala bez zvláštních událostí, kromě zvídavých dotazů dalších cestujících, kteří postupně přistoupili a vystoupili. Za družného rozhovoru a zvědavého pokukování Arda cesta rychle ubíhala. Musím podotknout, že orlí samec pocházel z přírody a byl vynikajícím lovcem, a kromě svých loveckých schopností vynikal i značnou inteligencí, rychle se učil a byl přivyklý nejen na lidi, ale i na veškeré rušivé vlivy. Mohl jsem si dovolit ho nosit nezastíněného bez čepičky.
Po několika hodinách vlak přijel s mírným zpožděním na bratislavské hlavní nádraží, které se po rekonstrukci blýskalo novotou. Vystoupili jsme z vlaku a spolu s proudícím davem jsme scházeli do podchodu. Spolu se skupinkou cestujících jsme se blížili k hlavní hale, když jsem zaznamenal lehké vrtění Arda a po jeho otřepání mi bylo jasné, co bude následovat. Zvedne rejd a hodí svůj stříkanec do nejbližšího okolí. Když jsem si představil, jak se rozprskne na kufru některého z cestujících… nelením a rychle se rozhlížím, až můj pohled spočinul na novém krásně naleštěném odpadkovém koši z nerezové oceli válcového tvaru, který byl zavěšen na stěně před vstupem do haly.
Snažím se protlačit k tomu spásnému místu, aby ono znečištění bylo alespoň poblíž místa na odpadky, v tu chvíli však již Ard zvedá rejd a já jen zvolám „pozor u koše!“ Lidé uskakují a v tu chvíli už letí stříkanec vzduchem. Ještě v poslední chvíli se mi podařilo orla pootočit a věřte nebo nevěřte, stříkanec přesně zapadl do oválného výřezu odpadkového koše. Nikde po něm ani stopička. Lidé v nejbližším okolí se zasmáli, někteří i zatleskali a zaslechl jsem i poznámku „to je pane výcvik!“. Usmívám se a snažím se, aby to vypadalo, že něco takového je přece u zkušeného sokolníka úplně normální a samozřejmé.
 
Sídlištní střelec
 
No a jak se říká „do třetice všeho dobrého i zlého“. Tato příhoda až tak humorná nebyla a v první chvíli by se ve mně „krve nedořezal“, ale všechno dobře dopadlo.
Tehdy jsem bydlel ve Staré Huti u Dobříše, a tak návrat vedl většinou přes Prahu. To jsem se takhle v sobotu vracel s Ardem ze sokolnického setkání a už ve vlaku jsem se seznámil s velice pohlednou ženou a cesta velmi příjemně ubíhala. Ard měl ještě pařáty místy od barvy, a tak budil dostatečný respekt, na druhou stranu jeho lovy byly výborné téma k rozhovoru.
Cesta vlakem utekla „jako voda“ a než jsme se nadáli, stáli jsme na tramvajové zastávce s hloučkem zvědavců, kteří se chtěli o orlovi něco dozvědět. I cesta tramvají byla společná, rozhovor chvílemi až lehce flirtující volně plynul a blížila se chvíle mého vystupování. Vůbec se mi z tramvaje nechtělo a když jsem se nadechoval a v hlavě formuloval hezkou větu k rozloučení, dáma řekla, že cesta hrozně rychle utekla a jestli bych nechtěl pokračovat v rozhovoru třeba u brazilské kávy, kterou si veze od kamarádky. A tak jsem s pozváním na kávu souhlasil se slovy, že „brazilská káva se neodmítá“
Dojeli jsme tedy tramvají do Braníku a za společného povídání došli až do bytu. Má nová známá bydlela v bytovce, kde měla příjemný dvoupokojový útulně zařízený byteček. Rozhlížel jsem se, kam posadím Arda a nenapadalo mě nic jiného, než ho posadit na opěradlo židle vedle sebe.
Káva byla výborná, pamatuji se, že byl i nějaký zákusek, ale to podstatné přišlo po kávě, kdy se najednou objevila lahvinka vína a dvě skleničky. Nechtělo se mi nechávat orla na opěradle, a tak jsem ho nechal přestoupit na rukavici a vyšel s ním na malý balkon, tam jsem ho posadil na zábradlí a uvázal. Bytovky tam byly řazeny jedna za druhou, asi čtyřicet metrů dál stála další.
Vínko bylo výborné, společnost okouzlující a já nikam nespěchal, co se dělo dál nechám na fantazii čtenářů. Když jsem ráno vstal a ještě v trenýrkách šel omrknout, jak se Ardovi líbilo nocování na zábradlí, bylo už světlo. Sluníčko svítilo, mrknul jsem na orla a spokojeně se protáhl. Vtom mi padlo oko na balkon na protějším domě a… „krve by se ve mně nedořezal“ … na protějším balkonu klečel výrostek, o zábradlí opřenou vzduchovku a mířil na mého Arda.
Okamžitě jsem na něj zařval co, že tam dělá a účinek byl okamžitý. Řádně se polekal, zvedl pušku, udělal rychlý krok dozadu, zamotal se do záclony a po zádech zapadl s velkým rachotem zpět do bytu. Podle mne vzpomíná na „lov orla“ dodnes. ¨
Vzal jsem samozřejmě Arda pro jistotu do místnosti a po dlouhém loučení jsem se, ač nerad, odebral k domovu. Naštěstí orel nemohl nikde líčit, co skrze okno balkonu viděl a slyšel, a to je jen dobře… A já mu za to možná na oplátku zachránil život…
 
O sokolnických zážitcích si s dlouholetým členem Klubu sokolníků ČMMJ Václavem Svobodou povídal
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ




Zpracování dat...