Časopis Myslivost

Moták pochop

Myslivost 3/2021, str. 14  Ivan Kunstmüller
V České republice je moták pochop v Červeném seznamu ptáků (Šťastný & Bejček 2003) veden jako zranitelný druh (VU), který čelí vysokému nebezpečí vymizení z volné přírody. Dále požívá ochranu podle vyhlášky 395/1992 Sb. jako ohrožený druh. Z mezinárodního hlediska je kromě jiného chráněn Bernskou úmluvou o ochraně evropské fauny a přírodních stanovišť a Bonnskou úmluvou o ochraně stěhovavých druhů volně žijících druhů.
MOTTO: Citace z díla Vladislava Šíra (1890) českého lékaře, spisovatele, politika a ornitologa: „Na Jičínském rybníce bylo ticho, jako by vše vymřelo, ani šplíchání vody, ani hlásku nebylo slyšeti. Tehdáž na hladině nebylo ptáčka viděti. Tu nenadále z jednoho místa v rákosí ozval se velký šplechot vody a děsný křik prchajících vodních ptáků, kteří zde v tichosti nejspíše potravu vyhledávali. Mezi to se mísily jednotlivé pronikavé, úzkostlivé zvuky; naříkání to sláblo a brzo dochvěl poslední zvuk, jako skonávajícího ptáka, stálo by za to, abych se v ta místa podíval, míním u sebe a nemeškaje vsedl jsem na loďku.
Dlouho jsem nehledal; asi čtyry kroky ode mne vznesl se tu ve vší tichosti dravec, letěl nízko nad rákosím, kde opět zasedl. Doběhněte mi domů pro pušku, žádal jsem plavčího, máme zde návštěvu na našem rybníčku dosti vzácnou; je zde pochop, a toho bych rád dostal.
Netrvalo dlouho a puška byla zde, ale divná to věc: ačkoliv kříž na kříž jsme rákosím projížděli, pochop se neukázal. Jel jsem tedy domů s nepořízenou, za to jsem jej dostal brzo na to z Křešic, panství Kopidlnského, kde na rybnících hnízdí, a kde každoročně několik pochopů bylo střeleno.

pochop-web.jpg

 
Moták pochop (Circus aeruginosus)
 
STATUT OCHRANY
 
V České republice je moták pochop v Červeném seznamu ptáků (Šťastný & Bejček 2003) veden jako zranitelný druh (VU), který čelí vysokému nebezpečí vymizení z volné přírody. Dále požívá ochranu podle vyhlášky 395/1992 Sb. jako ohrožený druh. Z mezinárodního hlediska je kromě jiného chráněn Bernskou úmluvou o ochraně evropské fauny a přírodních stanovišť a Bonnskou úmluvou o ochraně stěhovavých druhů volně žijících druhů.
Od roku 2004 (vstup do EU) jsou v ČR obecně chráněny všechny druhy volně žijících ptáků (novela 218/2004), tedy i ty, které nejsou v tomto seznamu. Výjimky jsou jen pro myslivost a odchylný postup dle § 5b.
 
ROZŠÍŘENÍ V EVROPĚ
 
Koncem XIX. a počátkem XX. století silně poklesly hnízdní stavy motáka pochopa v západní a severní Evropě. V řadě zemí došlo téměř k úplnému vymizení druhu, např. v Irsku a Velké Britanií (Parslow 1967), v Dánsku (Dyck et al. 1977) a Švédsku (Bijleveld 1974). Od 40. let XX. století docházelo v Evropě k opětovnému nárůstu hnízdních stavů.
Avšak koncem 50. a 60. let minulého století začaly stavy hnízdních populací opět rapidně klesat. Například v Holandsku hnízdilo 2500 párů v roce 1955, v roce 1964 již jen 100 až 200 párů, stejně tak i v Německu poklesly hnízdní stavy o 60 až 80 % v polovině 60. let oproti roku 1940 (Glutz et al. 1971). Obdobně i v Polsku zaznamenal Witkowski (1989) období 60. let jako velice kritické pro motáka pochopa.
Koncem 70. let minulého století se hnízdní stavy opět začaly zvedat, především ve Skandinávii a Holandsku (Cramp & Simmons 1980). V letech 1972 až 1982 nastal významný nárůst hnízdní populace ve Velké Británií (Underhill-Day 1984).
V současnosti moták pochop hnízdí téměř v celé Evropě, jeho hnízdní populace je však malá a nedosahuje více než 140 000 párů. Nejvyšší početnosti dosahuje ve východní části Evropy – Rusku, Ukrajině, Bělorusku, Německu a Maďarsku (viz tab. 1).
 
Tab-1.jpgSeveroevropské populace jsou tažné, ptáci zimují v Africe či ve Středomoří. V současnosti byly zaznamenány případy zimování i v jižní či západní Evropě.
Dospělí ptáci začínají odlétat z našich hnízdišť již v srpnu jižním až jihozápadním směrem, afrických zimovišť dosahují patrně dříve než tohoroční mláďata. Naši ptáci k překonání Středozemního moře využívají tahovou cestu přes Apeninský poloostrov, odkud pokračují přes středomořské ostrovy na africký kontinent.
Hlavní africká zimoviště našich populací leží v jihozápadní Africe v Mali, v rozsáhlé vnitrozemské deltě řeky Niger. Zimoviště se nalézá ve vzdálenosti 4000 až 4500 km od našich hnízdišť. Nejvzdálenější nález našeho mladého pochopa, z rodiště u Roubíčkovi Lhoty na Benešovsku (28.6.1991), byl zaznamenán 15.2.1992 ve vzdálenosti 4968 km v jihozápadní Africe ve státě Benin.
Zpáteční migrace začíná v Africe v únoru až březnu, vrcholný přelet Středozemního moře probíhá v druhé polovině března přes Gibraltarskou úžinu. Naši ptáci se na hnízdištích objevují již koncem března, nejčastěji až v průběhu dubna.
 
POPIS
 
V minulosti byl pochop u nás obecně nazýván „pochopem rákosním“. Je velikosti káně lesní, avšak štíhlejšího těla a delších křídel. Celkově hnědého zbarvení, letky, ocas i nohy poměrně dlouhé. Nadocasní krovky (kostřec) nemá nikdy bíle zbarvený, na rozdíl od pilicha či motáka lužního nebo stepního. Obličejový „závoj“ nezřetelný, na hrdle přerušovaný, oko u starých ptáků u obou pohlaví je sírově žluté, avšak mladí samci mají žluté a mladé samice hnědé oko.
 
Hlasový projev je typický pro motáky. Byla zaznamenána široká škála těchto projevů, které měly různý charakter v závislosti na počínání a situaci v které se ptáci nacházeli.
Při svatebních „akrobatických“ letech vysoko nad hnízdištěm (300 až 1 000 m) se samec ozýval typickým mňoukáním „kva-i“ nebo „va-i“, naopak samice hlasitým, mňoukavým pískáním „vhíe, vhíe“. Při územním narušení hnízdního teritoria se samci ozývali varovným až naříkavým voláním „ge-ke-ge-ke-ge-ke“, které připomíná štěbetání až chichot a je reakcí na vetřelce, včetně člověka. Hlasový projev samice je o poznání výše položené „gi-ke-gi-ke-gi-ke“.
 
K rozpoznání pochopa v přírodě od našich běžných dravců, je určující jeho typický let běžný pro motáky, avšak méně obratný a oku lahodící než u ostatních druhů motáků.
Vybarvení pochopa a velikost je zcela odlišná od ostatních motáků u nás se vyskytujících. Poznat pochopa, zvláště samce, v letu i sedícího, by mělo být samozřejmostí každého myslivce.
Samec je oproti samici velice pestře vybarvený. Hlava je okrově žlutá s paprskovitým tmavším žilkováním. Oko sírově žluté. Samec má ocas světle šedý, na křídlech má shora tři odlišná barevná pole – u těla je pole hnědě zbarvené, ve střední části šedobílé a na špici křídla jsou konce letek černé. Spodní část křídla má velice světlou a konce letek černé. Hřbet tmavě hnědý. Prsa a břicho temně rezavé s okrovým podélným žilkováním. Nohy jsou žluté a holé.
 
Kontroloval jsem 17 odchycených hnízdících samců. Rozměry: křídlo 359 až 405 mm, rozpětí křídel 1180 až 1255 mm, tělo 525 až 600 mm, ocas 210 až 252 mm, stoják (noha) 94 až 99 mm, zobák 33 až 38 mm, hmotnost 520 až 600 g.
Samice je celkově hnědá, pouze hlava, obzvláště temeno a brada, jsou čistě pískově zbarvené (není to vždy pravidlem). Obdobně zbarvené jsou i vrchní křídelní krovky. Toto zbarvení na převážně hnědém těle samice zvláště vyniká. Oko sírově žluté. Není to vždy pravidlem u mladých samic. Ocas je světle hnědý. Nohy žluté a holé.
Kontroloval jsem 33 odchycených hnízdících samic. Rozměry: křídlo 390 až 432 mm, rozpětí křídel 1275 až 1390 mm, tělo 545 až 600 mm, ocas 225 až 250 mm, stoják (noha) 100 až 109 mm, zobák 35 až 42 mm, hmotnost 620 až 810 g.
Mladí ptáci (jednoletí), obou pohlaví, jsou obdobně zbarvení jako samice, avšak výrazně tmavší, se skořicově zbarveným temenem a týlem.
 
VÝVOJ HNÍZDNÍ POPULACE V ČR
 
Kněžourek (1910) ve své knize Velký přírodopis ptáků o pochopovi z přelomu XIX. a XX. století uvádí: „…v našich vlastech jsou to (či byly?) hlavně rybničnaté kraje jihočeské, ačkoli Heyrovský (1885) to popírá pro okolí Třeboně; …. před časy i u Pardubic a Bohdanče se měl hnízditi. Možno říci, že není skutečných o tom dokladů v přítomné době a pochop je u nás vzácným dosti i na tahu. Velká podobnost co do způsobu života s následujícím (pilichem – poznámka autora) jakož i neznalost ptáků těch vůbec nedovolují pronést bezpečného úsudku o jeho hnízdě se, jakož i víry dávati zprávám Šírovi zaslaným.“
Koncem XIX. a počátkem XX. století se moták pochop v českých zemích pravidelně vyskytoval v jižních Čechách (Baťa 1933). Avšak do roku 1940 nebyl znám žádný doklad o hnízdění v Čechách (Jirsík 1941). Hlavním důvodem nehnízdění bylo patrně úporné pronásledování.
První hnízdění v České republice bylo prokázáno v roce 1940 a v období 1943 až 1950 bylo hnízdění doloženo na více místech Čech a Moravy (Hudec & Šťastný 2005).
V období 1985 1989 hnízdilo v ČR již 900 až 1200 párů.
V letech 2001 až 2003 byla početnost odhadnutá na 1300 až 1700 párů (Šťastný et al. 2006). Osobně jsem přesvědčený, že odhad byl podhodnocený, velice pravděpodobná byla početnost okolo 2000 párů, tento můj odhad platí minimálně i pro současné období.
 
Do roku 1979 nebylo hnízdění motáka pochopa na Českomoravské vrchovině prokázané (Hladík 1987, Slavík 1985). Až teprve v roce 1980 zaznamenal Fiala (1987) hnízdění tří párů na Náměšťských rybnících. V průběhu 80. let minulého století se hnízdní areál motáka pochopa postupně rozšiřoval i do výše položených míst Vysočiny (Eleder 1987, Kunstmüller 1995a).
Na Českomoravské vrchovině v letech 1986 až 2005 měla početnost hnízdních párů vzestupný trend. Za toto období bylo zjištěno 1594 hnízdních párů.
Od roku 1988 nastal dynamický nárůst hnízdních párů, z 18 párů na 104 párů v roce 1994. V letech 2001 až 2002 došlo k historicky nejvyššímu nárůstu hnízdní populace (177, resp. 157 párů), avšak po zhroucení potravního zdroje (hraboš polní) během přívalových dešťů a záplav v srpnu 2002, následně nastal v roce 2003 hluboký pokles hnízdních párů na úroveň let 1996 až 1997. V roce 2003 byl hraboš polní na sledovaném území Českomoravské vysočiny úplnou vzácností. V následných letech, při zvýšené potravní nabídce, začala početnost hnízdní populace motáka pochopa opětovně vzrůstat (Kunstmüller 2006).
 
POTRAVA
 
Jedna z nejznámějších vlastností, která odlišuje motáky od všech ostatních dravců, je místo a způsob předávání kořisti. Mnoho jiných dravců předává kořist buď na hnízdě nebo na nedalekém stromě nebo skalní římse. Chování motáků, konkrétně samce a jeho předávání kořisti partnerce je zcela odlišné.
Samice pochopa vylétne z hnízda naproti samci, který přináší kořist na hnízdiště. Samec nese ulovenou kořist ve spuštěných stojácích, samice podletí pod samce a uchopí pouštěnou kořist 1 až 2 m pod svým partnerem. Bylo zjištěno, že z 617 případů předávky potravy v letu, pouze v 18 případech samice potravu v letu nezachytila.
tab-2.jpgLoveckou taktiku pochopů popisuje ve své práci holandský ornitolog Schipper (1977). Kromě jiného zaznamenal samce motáka pochopa lovit max. 2,5 km od hnízda. Rychlost letu během lovu se pohybuje 20 až 30 km/hod. Zaznamenal i frekvence donášky potravy na hnízdo (2 až 4 ex. kořisti/hod.) v době výživy mláďat.
 
Jako u ostatních našich motáků tvoří jídelníček pochopa převážně drobní hlodavci, především hraboš polní. Hlavní potravou pochopa u nás jsou savci a ptáci. V potravě byly zjištěny následující druhy, savci 12 druhů (46 %), z toho 166 drobní hlodavci, převážně hraboši. Z větších savců mladí zajíci a králíci divocí. Ptáci byli zastoupení 36 druhy (45 %), zbylých 9 % tvořili žáby, ryby, hmyz (hlavně sarančata a kobylky), brouci a vážky.
Ve Finsku zaznamenali v potravě pochopa zcela odlišné zastoupení kořisti, dominovali v 92 % ptáci (z toho 63 % pěvci) a pouze v 7 % byli zastoupení hlodavci, 1 % tvořily ještěrky a ryby.
Při vlastním výzkumu hnízdní populace (více než 1000 kontrolovaných hnízd) motáka pochopa na Českomoravské vrchovině jsem zaznamenal v potravě v drtivé většině hlodavce (75 %). Převážně hraboše polní, hryzce vodní a potkany. Z ptáků (22 %) byli nejčastěji zastoupení drobní pěvci, kromě toho často lyska černá, chřástal vodní, slípka zelenonohá. Z lovné zvěře jsem koroptev vůbec nezjistil, mladého zajíčka pouze jednou.
Pozoroval jsem těžce letícího samce pochopa nízko nad bramborovým polem, v pařátech nesl něco většího. Očividně mu těžký úlovek dělal problémy, často usedal. Vypravil jsem se ho sledovat, po soustavném přeletování a usedání přede mnou, kořist vzdal a ulétl. Zjistil jsem, že přenášel malého zajíčka, kterého jsem zvážil, hmotnost zajíčka činila 390 g. Tato hmotnost ulovené kořisti odpovídá 65 až 75 % hmotnosti dospělého samce pochopa (520 až 600 g). Jak je patrné, větší kořist než 300 g dělá samci pochopa velké potíže při transferu na hnízdiště. Kořist vyšší hmotnosti bude schopná ulovit pravděpodobně pouze těžší samice (620 až 810 g).
V jiném případě jsem pozoroval jak samice, přímo na hnízdišti, ulovila v letu čejku chocholatou nad vodní hladinou. V tomto případě se jedná o zcela výjimečný jev.
Vždy jsem pozoroval lovící pochopy pouze v otevřené krajině, těsně letem kopírují terén. Nikdy nebyli pozorováni na lovu v nepřehledném terénu, v křovinách, lesích. V hnízdním teritoriu lovily převážně jen samice, často lovily přímo na vodní hladině vodní ptáky, ale úspěšný lov jsem nepozoroval.
 
HNÍZDNÍ EKOLOGIE A BIONOMIE
 
Moták pochop se ze zimovišť na naše hnízdiště vrací v druhé polovině března a počátkem dubna. Preferuje mělké stojaté vody s bohatými porosty rákosu či orobince. Pravidelný hnízdní výskyt je soustředěn v rybničnatých oblastech.
Hnízdní teritorium hnízdícího páru obsahovalo jen nejbližší okolí hnízda. Hnízdění probíhalo jak v porostech rákosu či orobince na vodě, tak na bažině v bažinatých rostlinách či v suchých porostech rákosu.
Skutečnou vazbu na jimi obsazené hnízdiště prozrazovalo jejich charakteristické chování. V období obsazování hnízdního teritoria, se vysoko nad hnízdištěm ozýval samec typickým mňoukáním „kva-i“ či „va-i“, které po krátkých odmlkách (5 až 10 sec.) pravidelně opakoval. Tento hlasový projev lze částečně přirovnat k mňoukání kočky domácí a volání čejky chocholaté.

image027.png

Svatební lety zahajovali samci po obsazení hnízdního teritoria již počátkem dubna, následně po příletu ze zimovišť. Vrchol těchto letů probíhal v 3. dekádě dubna a počátkem května.
Samci před těmito lety nejdříve vystoupali za stálého plachtění do značných výšek (500 až 1000 m i výše), kde po dlouhý čas nehybně kroužili nebo pasivně plachtili, až se ztráceli z dohledu (obr. 4 A).
Z volného plachtění přešli do horizontálního letu s razantními záběry křídel (B). Poté následoval vlnitý horizontální let (C).
Nejprve je prozradil daleko slyšitelný hlasový projev (časté mňoukání, méně časté pískání). Tento hlasový projev předváděli při vlnitém horizontálním letu, vždy na vrcholu vlny, kdy zlomili let a prudce střemhlav klesali desítky metrů, až let vyrovnali a prudce počali stoupat a opět střemhlav klesat (projev podobný lyžařskému slalomu).
Tato varianta svatebního letu měla nepravidelný počet projevů (2 i více přestávek) a různou časovou délku (1 až 15 minut).
Z této fáze svatebního letu samci přecházeli do vertikální a závěrečné, finální části, časově nejkratší (20 až 100 sec.). Tato fáze letu byla více energická, kdy ptáci prudce klesali a prováděli při střemhlavém letu ve velké rychlosti fantastické vývrtky a obraty na hranu křídla v různých spirálách kolem vlastní osy, které někdy přerušovali houpavým a kolébavým letem, doplněným různými „kotrmelci“ (D).
Svatební let byl vždy ukončen až těsně nad hnízdními porosty nebo nad sedící samicí na zemi, často také na hnízdě (E).
Samice se za výše uvedených okolností ozývaly zcela odlišně. Při svatebních letech, ne tak energických a častých jako u samců, byl hlasový projev, dosti podobný projevu při vyžadování potravy nebo přímo při kopulaci, kdy se ozývaly hlasitým, mňoukavým pískáním „vhíe vhíe“.
 
Při hájení hnízdního teritoria přeletovali samci s křídly vysoko zdviženými do tvaru V a se spuštěnými stojáky pod tělem, podél pomyslných hranic vlastního teritoria. Došlo-li k narušení hranic teritoria, byl vetřelý samec vyháněn, nikdy však nedošlo k přímému napadení. Samci se na společných hnízdištích víceméně respektovali.
Jiná byla situace v případě v sousedství hnízdících samic. Narušila-li vzdušný prostor teritoria jiná samice, okamžitě opustila „domácí“ samice své hnízdo a narušitelku napadala. Dosti často se při pronásledování dostaly nad hnízdní teritorium sousedního párů a role vzájemného vyhánění se měnily. Většinou docházelo k demonstrativnímu projevu, často však docházelo mezi samicemi k přímému kontaktu pařáty.
Pozoroval jsem v několika případů, kdy bojující samice srazila sokyni k zemi. Zaznamenal jsem i zraněné či dokonce uhynulé samice přímo na hnízdě. Patrně následkém vzájemného napadení.

tab-3.jpg
 
Hnízdo si staví převážně samice sama, samce jsem také pozoroval při donášce rostliného materiálu na hnízdo. Stavba hnízda trvá 5 až 10 dní. Materiál je na hnízdo donášen i během hnízdění či výchovy mládat, obvzáště po deštivých dnech.
Hnízdo bývá nejčastěji umístěné uvnitř rákosových či orobincových porostů, na starém polámaném porostu. Nebo také v řídkých litorálech přímo na vodní hladině.
V posledních letech je již běžné hnízdění v obilných lánech (ječmen, pšenice) v oblastech méně bohatých na rybníky s litorálními porosty. V roce 1988 jsem zjistil hnízdění na borovici 15 m vysoko u Matějovského rybníku (ZR, obr. 10), přestože rybník poskytoval dostatek litorálních rákosových porostů. Jak byla v letech 1986 až 2010 na Českomoravské vrchovině umístěna hnízda uvádí přiložená tabulka č. 3.
 
Vejce jsou snášená v několika denních intervalech, které inkubuje 32 až 34 dní pouze samice. Po dobu inkubace zásobuje samec potravou sedící samici.
Počátek snůšek spadá do druhé poloviny dubna, po celý květen až počátek června. Z literatury jsou známé snůšky o 3 až 8 vejcích. Vejce jsou čistě bílá, oválného tvaru.
Mláďata se líhla postupně a v nepravidelných termínech, v rozmezí 1 až 17 dní, v závislosti na počtu mláďat na hnízdě. Často se dvě, nebo vzácněji tři mláďata vylíhla během jednoho dne. Mláďata již krátce po vylíhnutí viděla. Čerstvě vylíhlá mláďata bezvládně ležela v kotlince hnízda, dokázala jen nadzvednout hlavičku, která je neúměrně velká vůči jejich tělu. Po 10 až 12 hodinách, kdy již byla mláďata plně oschlá a pokrytá bělavým prachem, dokázala sedět na růžových běhácích a žadonit o potravu něžným cvrlikáním či pískáním. Mláďata ve věku do 10 dní čas strávený na hnízdě převážně proležela či prospala.

motak-5.jpg
 
motak-2.jpgVývoj mláďat na hnízdě až do jejich vzletností trvá 37 až 42 dní. Ve věku nad 35 dní byla mláďata téměř plně opeřena v úplném juvenilním šatu s nepatrnými zbytky prachového opeření a nastalo období pilného procvičování pohybu křídel. Samotné hnízdo již poskytovalo omezený prostor a porost v okolí hnízd byl vždy značně polehlý od pohybujících se mláďat při pokusech o vzlétnutí.
Teprve ve věku 37 až 39 dní dokázali mladí samci o hmotnosti 540 až 620 g při vyrušení z hnízda vzlétnout na kratší vzdálenost. Mladé samice byly v tomto věku podstatně těžší (680 až 830 g) a z hnízda vzlétnout nedokázaly. Nicméně, lehčí samci opouštějí hnízdo ve věku 37 až 39 dní, těžší samice jsou schopné letu až ve věku 40 až 42 dní, na hnízdo se však ještě řadu dní vracejí nocovat.
Až teprve ve věku okolo 55 dní dokázala mláďata předávanou potravu od rodičů zachytit v letu, a v tomto věku byla stále ještě mláďata zastižena na hnízdě.
Witkowski (1989) uvádí, že od věku 52 až 56 dní se pokoušela mláďata lovit sama a pozoroval 54 dní starého samce, jak ulovil žábu. Snaha o samostatný lov, avšak neúspěšný, jsem pozoroval u mláďat ve věku 60 až 70 dní, kdy se stále zdržovala na hnízdišti. První úspěšný lov pozoroval kolega Mrlík (2001) u mláděte ve věku 71 dní.
Naši mladí ptáci se osamostatňují ve věku 75 až 82 dní, kdy opouštějí svá rodiště, starší mláďata ani rodiče jsem již na hnízdišti nepozoroval.
Mrlík (2001) uvádí, že trofická závislost na rodičích přetrvává ještě ve věku 80 dní a nejdelší pobyt na hnízdišti u označeného mladého ptáka zaznamenal ve věku 84 dní. Mláďata ve věku 80 dní pozoroval více než 3 km od hnízda.
 
AGRESIVITA MEZI SOUROZENCI A JEJICH PŘEŽITÍ
 
Hnízdní agresivita byla mezi sourozenci dosti proměnlivá. V případech dostatečného zásobování potravou od rodičů k agresivitě mezi mláďaty při souboji o potravu nedochází. V období nedostatečného potravního zásobování od rodičů patrně docházelo k časté agresivitě starších mláďat vůči nejmladším mláďatům na hnízdech.
V Holandsku zjistil Witkowski (1989), že při nedostatku potravy nejmladší mláďata na hnízdech trpěla hladem, ale starší sourozenci neprojevovali takovou agresi, že by chtěli nejmladší sourozence zabít. Zpravidla byli zabiti pouze hladoví a umírající jedinci. Přesto zaznamenal případ, kdy donesenou potravu uchopilo a sežralo třetí nejstarší mládě na hnízdě, a to vyvolalo agresi u druhého nejstaršího mláděte na hnízdě a následně začalo napadat zobákem čtvrté nejmladší mládě na hnízdě. Po chvíli se připojilo nejstarší mládě a společně nejmladší mládě zabili, ale nesežrali ho.
Zaznamenal jsem při kontrole hnízda, že nejstarší mládě (teprve ve věku 17 dní) agresivně napadlo nejmladší mládě (věk 10 dní), kterému pařátem svíralo zakrvavenou hlavu. Nejmladší mládě nebylo při následné kontrole na hnízdě již zjištěno. Tato zjištěná agrese byla patrně vyvolaná nedostatečným potravním zásobováním od rodičů, při prvotní večerní kontrole mělo všech 5 mláďat prázdná volátka.
Pro nejmladší mláďata bylo období 10 až 20 dní jejich věku, v případech agrese od starších mláďat, kritické. Ve 12 případech byly na hnízdech zjištěny tělesné zbytky uhynulých či zabitých nejmladších mláďat ve věku od 10 do 20 dní.  
Zanášení suchých travin pro novou výstelku hnízda bylo u samic pravidlem po celé období přítomnosti mláďat na hnízdě. Tuto činnost samice vykonávaly buď systematicky, kdy zanášely traviny na hnízdo několikrát během 15 či 30 minut nebo příležitostně (jednorázově), při návratech na hnízdo po vlastní konzumaci potravy či vykonání potřeby. Touto hygienickou péčí o hnízdo byla hnízdní plošinka neustále udržována čistá a suchá.
V případech úhynu samice, kdy se o mláďata staral pouze samec (Kunstmüller 1994, 1995b), byla hnízdní plošinka neupravována, po deštivém období dlouho mokrá a v řadě případů na hnízdě zahnívaly zbytky potravy, kterou mláďata nespotřebovala. K této situaci nikdy nedocházelo za přítomnosti hnízdící samice.
 
ÚSPĚŠNOST HNÍZDĚNÍ A ZTRÁTY
 
Z celkového počtu 1594 hnízdních párů na Českomoravské vrchovině, vyhnízdilo úspěšně 1159 párů (73 %). K významné ztrátě na vejcích došlo v roce 2003, kdy téměř z poloviny vajec (46,2 %, n = 186) se mláďata nevylíhla. Celkové ztráty hnízd s vejci byly 16 % a s mláďaty 7 %. Z 3411 vylíhlých mláďat nepřežilo 614 mláďat (18,6 %).
Z 1594 hnízd, úspěšných či neúspěšných, bylo v průměru vyvedeno 2,7 mláďat. U produktivních hnízd (73 %, n = 1159), se známým počtem odrostlých nebo vyvedených mláďat, byl dosažen průměr 3,5 mláďat na hnízdo. Nejnižší průměr 3,0, resp. 2,6 mláďat/hnízdo byl zaznamenán v letech 1996 a 2003, tedy v období nízké potravní nabídky a hlubokým poklesem hnízdních párů. Naopak nejvyšší průměrné hodnoty 4,4 mláďat/hnízdo byly zaznamenány v letech s vyšší potravní nabídkou a vysokým počtem hnízdních párů.
 
 
 
image001.jpg
Dospělý samec moták pochop (Foto Boldings, CC BY-SA 3.0)
 
 
 motak-3.jpg
Vývoj a rozšíření hnízdní populace motáka pochopa v České republice v mezidobí 1977 až 2003. Tmavé plochy s prokázaným hnízděním.
 

Zpracování dat...