Časopis Myslivost

 
Začnu pomůckou, kterou v našich honitbách nevídáme úplně běžně, střeleckým řemenem. Střelecký řemen není pomůcka pro střelbu na naháňkách, ne pro střelbu dynamickou, ale pro střelbu mířenou, na delší vzdálenosti, kde zlepšuje výsledky při střelbě zejména z nepodepřených poloh. Sportovní střelci střelecký řemen používají léta a není tak dávno doba, kdy jeho používání učily i některé armády. Zejména ta americká, která měla a má dodnes tradici výcviku vojáků v přesné střelbě. Ta dokonce střelecký (a současně nosný) řemen zařadila jako oficiální příslušenství k puškám model 1903 (Springfield) a M1 (Garand) a částečně i k M14.

Střelecký řemen má dvě části. Ta první je zavěšená na předním poutku a je to vlastně velké oko, kterým se dá prostrčit ruka držící předpažbí. Ta druhá je normální jednouchá větev, která je upevněná na zadním poutku zbraně.
Použití je poměrně prosté - prostrčte ruku, kterou držíte předpažbí, přední velkou smyčkou řemene. Zaveďte si smyčku až nad biceps, do podpaží.  Obě větve smyčky prochází nyní kolem vnitřní strany předloktí ruky držící předpažbí.
Dlaní uchopte předpažbí, je pravděpodobné, že vám řemen přitiskne hřbet dlaně k předpažbí. Smyčka má být tak dlouhá, aby při zalícení a dotažení nadloktí k vašemu hrudnímu koši vyvíjela dostatečný tah na zbraň, která pak sama drží v rameni bez pomoci pravé ruky. Je vhodné si řemen zafixovat na nadloktí posuvným poutkem. Zadní větev řemene je volná, její délku upravte tak, aby se vám zbraň pohodlně nesla zavěšená přes rameno.
Všechny střelecké pozice se použitím střeleckého řemene výrazně zpevní a stabilizují, nepotřebujete tolik síly pro udržení zbraně v rameni.
Nevýhodou střeleckého řemene je, že zaujetí polohy nějakou dobu trvá. Pokud ale budete trochu cvičit, je „zapřažení“ se do střeleckého řemene otázkou do pěti sekund. Moje zkušenost je, že použití střeleckého řemene dokáže zmenšit rozptyl až o třetinu.
Česká pravidla lovecké sportovní kulové střelby (například mé oblíbené K4M) použití řemene nepovolují. Myslím, že je to škoda, já bych používání řemene spíš propagoval.
Základy používání řemene ilustrují přiložené fotografie. Pokud se chcete poučit u mistrů, pak se podívejte na biatlonisty – ti používají střelecký řemen běžně, navíc střílejí v podmínkách, které se do jisté míry blíží těm loveckým – udýchaní, pod časovým stresem. Střílí sice jen vstoje nebo vleže, ale zásady se dají snadno aplikovat i na střelbu vkleče.
Masarykova univerzita v Brně má na svých stránkách volně dostupný velice hezký a poučný materiál pro biatlonovou střelbu. Pokud si zadáte do internetového vyhledávače „Metodika střelby v biatlonu Masarykova univerzita“, spolehlivě vás na stránky navede.
 
O přípravě k výstřelu a výstřelu samém jsem se již v předchozích dílech zmiňoval, ale po diskusi s Radkem Jirkovským, bývalým odstřelovačem a odstřelovačským instruktorem, jsem pochopil, že jsem některé aspekty možná nevysvětlil dost důkladně nebo srozumitelně.
Začnu dýcháním, které je nedílnou součástí práce na výstřelu, stejně jako spouštění. Přesná střelba vyžaduje schopnost stabilizovat zbraň směrem na cíl a odpálit náboj pokud možno v okamžiku, kdy je kolísání zbraně nejmenší. Při dýchání nám pracuje celý hrudní koš, který je přímo spojen i s ramenem, kde máme zapřenou zbraň. To vnáší do zbraně nežádoucí pohyb.
Abychom tento pohyb odstranili, přerušíme na okamžik dýchání. To přerušení musí být co nejkratší, stačí 2 až 3 sekundy. Každé přerušení dýchání znamená, že se přestává okysličovat naše krev, jakmile se spotřebuje kyslík v krvi obsažený, pracuje náš mozek postupně v čím dál hlubším kyslíkovém deficitu. S jeho prohlubováním (po asi 10 až 15 sekundách) se dostavuje svalový třes, ztráta ostrosti vidění, pozornosti.
Správný postup je tedy takový, že před výstřelem několika hlubokými nádechy pořádně okysličíme krev, srovnáme mířidla (vycentrujeme záměrný obrazec v zorním poli zaměřovacího dalekohledu) najedeme mířidly na cíl, krátce zastavíme dech, zpevníme trup, uděláme poslední korekci zamíření a spustíme. Celá tato činnost by měla proběhnout hladce, jako jeden plynulý děj.
Zastavení dechu je lepší dělat ve fázi výdechu, ovšem ne hlubokém. Lehké vydechnutí umožní svalově zpevnit hrudní koš. To zpevnění střelec objektivně vnímá, celá horní část trupu se vyztužila, zafixovala a je vidět, jak se mířidla stabilizovala. S plně roztaženým hrudníkem (v nádechu) to tak nedokážete.
Pokud se vám nepodařilo zbraň zamířit na cíl a odpálit během prvních asi 5 až 10 sekund, je lepší dá prst ze spouště, práci na výstřelu přerušit a vrátit se na začátek. Zbraň si střelec může nechat v rameni, sleduje zaměřovačem cíl, drží si záměrný obrazec vycentrovaný, ale přitom dýchá znovu nabírá do krve kyslík. Napřed hlubokým nádechem, pak normálním dýcháním. Nakonec s lehkým výdechem znovu navede zbraň na záměrný bod a se zpevněním trupu zadrží dech a pokračuje až k výstřelu.
 
Pominuli jsme také problematiku vhodného zvětšení zaměřovacího dalekohledu. Na to není univerzální odpověď. V potaz je třeba brát očekávanou dálku, na kterou budete střílet, velikost cíle, ale i střeleckou zdatnost střelce. Odstřelovači za druhé světové války pracovali s 2,5 až 8x zvětšením a dokázali zasahovat cíle až daleko přes 500 metrů.
Dnes slyšíte hlasy, že desetinásobné zvětšení je pro střelbu na 200 metrů málo. Výrobci dnes nabízejí zaměřovací dalekohledy, které mají maximální zvětšení i více jak dvacetinásobné.
Zvětšení není samospasitelné. Čím větší je zvětšení, tím se zmenšuje zorné pole. Zejména u zvěře žijící v tlupách pak roste riziko záměny cíle. Čím větší je zvětšení, tím víc střelec vnímá pohyb záměrného obrazce po terči a má přirozenou a správnou snahu tento pohyb odstranit. Reaguje ale se zpožděním (každý z nás má nějakou reakční dobu, s tím nic nenaděláme) a tak se může stát, že od určitého zvětšení dál dochází k roztřesení zamíření právě vlivem příliš velkého zvětšení.
Čím větší zvětšení, tím je zaměřovací dalekohled také náročnější na dodržení správného očního odstupu a vyrovnání oka s osou zaměřovače. To vyžaduje čas a cvik.
Čím větší zvětšení, tím bývá menší světelná prostupnost.
Na druhé straně, velké zvětšení pomáhá najít správný záměrný bod. Osobně se domnívám, že pro loveckou střelbu v našich podmínkách, do asi 300 metrů, stačí zvětšení 15x. Zvětšení 20x mi připadá už jako extrém, ale ještě jsem schopen ho tolerovat. Optimální hodnota je individuální a každý si ji musí najít sám, na střelnici.  A pokud máte pocit, že se vám nedaří a že rozptyl najednou záhadně roste nebo se ne a ne strefit, pak zkuste ubrat na zvětšení. Ačkoliv to vypadá protismyslně, může to pomoci.
 
Dalším aspektem je volba polohy pro střelbu. Tady platí, že je potřeba cvičit. A neváhat si svoje střelecké postavení osahat. Když přijdete na posed, využijte těch pár prvních okamžiků k tomu, abyste se porozhlédli kolem zamyslel se, odkud zvěř nejspíš vyjde, kterým směrem půjde, jaké mám v terénu vztažné body (o tom jsme již mluvili v předchozích článcích). Ale taky k tomu, abyste si ke každému předpokládanému scénáři cvičně zaujali vhodnou střeleckou polohu. Abyste si vyzkoušeli, jak se budete uvnitř kazatelny otáčet, zda to vůbec potichu jde, jak budete manipulovat se zbraní, kde se o co opřete.
Přitom není od věci třeba shodit z podlážky naváté suché listí.
Hledejte takovou polohu, která bude co nejstabilnější, podepřená, přitom vám bude umožňovat změnit pružně cíl střelby. Vyzkoušejte si, jak se budete otáčet, když zvěř přijde zprava (přes rameno). Kde jste schopni ještě detekovat přicházející zvěř pouhou změnou natočení hlavy, kam jste schopni vytočit trup a rameno se zbraní.
Připravte si podložku pod zbraň. Zamyslete se, zda se tak vůbec dá střílet, zda nejste křečovitě zkroucení a zda by nebylo lepší počkat, až zvěř popojde a nabídne střelci lepší šanci na úspěšný výstřel.
 
Tím se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu, a tím je „suchý nácvik“. Tedy nácvik zaujetí střelecké polohy, zamíření a spuštění naprázdno. Člověk má poměrně značnou a opakovatelnou svalovou paměť. Pokud se jednou naučíte nějakou činnost vykonávat do značné míry plně automaticky, bez potřeby vědomého soustředění na vykonávanou činnost, pak vám tato schopnost vydrží poměrně hodně dlouhou dobu. Hlavně vám ale uvolní mozkovou kapacitu pro jiné věci, například pro posuzování lovené zvěře, úvahy o bezpečnosti výstřelu apod.
K tréninku naprázdno potřebujeme alespoň jeden školní náboj – tj. náboj, který má stejný tvar a podobnou hmotnost jako náboj ostrý, ale nemá v sobě střelný prach a zápalku nahrazuje nějaká neškodná hmota, která pohltí trošku energie dopadajícího zápalníku a brání tak jeho poškození. Často to bývá nějaký plast, nebo mosazný odpružený váleček. Je žádoucí, aby barevně nebo jinými znaky byly školní náboje jasně odlišitelné od ostrých nábojů, aby nemohlo dojít k záměně.
Školní náboje běžných ráží koupíte ve většině prodejen se zbraněmi a náboji, pro méně běžné náboje vám je udělá zručnější soustružník. Jinou variantou je školní náboj vyrobený z vystřelené nábojnice.
Zkoušejte si všechny možné polohy, od polohy vleže až po vstoje. Pokud chcete na lovu používat nějaké pomůcky – počínaje prostou volnou tyčí, „pirš..“ či „bergštokem“, až po dvojtyčky nebo trojnožku či jiné specifické pomůcky, cvičte i s těmito pomůckami. Nebojte se cvičit i v reálném oblečení, oblečení může limitovat vaši pohyblivost nebo vás může obtěžovat a rušit, odvádět pozornost.
Při nácviku se snažte, zejména zpočátku, provádět jednotlivé činnosti vědomě, vnímejte každý krok, polohu těla, svalové napětí, … ale zejména vnímejte záměrný obrazec, jeho kolísání či naopak ustálení na cíli a vnímejte, zda k odpálení opravdu došlo ve chvíli, kdy byl záměrný obrazec stabilní a na správném místě cíle. Po určité době si činnosti spojené se zaujetím polohy zautomatizujete, začnete je provádět správně, činnosti budou na sebe plynule navazovat a celá práce na výstřelu se zrychlí.
Pokud doplníte „suchý nácvik“ o pravidelnou střelbu, třeba jen ze vzduchovky „na dvorku“, získáte postupně i tzv. „odhled“ – schopnost zapamatovat si polohu záměrného obrazce v okamžiku odpálení a určit tak místo dopadu střely, aniž byste museli dojít k terči nebo použít dalekohled.
Naučíte se i číst signály svého těla. Každý z nás máme své dobré a méně dobré dny, dny, kdy nám to „tam padá“ a dny, kdy „je to marný, je to marný, je to marný“. Podílí se na tom aktuální kondice, únava, soustředěnost, …
Zkušený střelec je schopen již při zacílení odhadnout, kde se v rámci své střelecké zdatnosti aktuálně nachází a podle se rozhodnout, zda vůbec vystřelit či nikoliv. Hlavně se ale uvolní mysl, která se může plně soustředit na cíl a kritické prvky lovu – zjištění zvěře, její správné přečtení, rozhodnutí, zda je kus lovný či ne, určení vzdálenosti a záměrného bodu a následné odlovení.
Význam „suchého nácviku“ je zcela zásadní pro brokovou střelbu, kdy přesnost zamíření závisí do značné míry na opakovaně stejném, přitom ale rychlém založení zbraně do ramene. Může se zdát, že pro mysliveckou střelbu na velké vzdálenosti je význam menší, ale opak je pravdou. Když mluvím v podstatě s kýmkoliv, o kom jsem přesvědčen že na dálku opravdu střílet umí, zejména na velkou dálku, potvrzuje mi, že „suchý nácvik“ je skvělou cestou, jak dosáhnout za přijatelné náklady výborných výsledků.
 
 
Další z aspektů tohoto dílu je otázka střeliva na velkou dálku, respektive výběru vhodných střel. Zde je na místě si uvědomit, že nechceme jen zasáhnout cíl, ale že chceme, aby střela v cíli požadovaný terminální účinek.
Na jednu stranu je pravda, že ani zásah z těžkého kulometu nemusí být smrtelný, pokud zasáhne například končetiny. Prostě se musíte trefit tak, abyste mohli destrukcí vitálních orgánů zajistit rychlou a humánní smrt lovené zvěře.
Na druhou stranu je fakt, že potřebujete takovou střelu, která má dost energie a takovou konstrukci, aby se vůbec k vitálním orgánům dostala. Zejména při šikmých výstřelech, kdy zvěř nestojí ideálně na široko, může střela na své cestě k vitálním orgánům překonávat poměrně dlouhou dráhu, v případě vysoké i více než 50 cm.
Dovolte mi teď trochu teorie. Když střela opustí hlaveň, žene ji kupředu již jenom její setrvačnost. Současně ji brzdí odpor vzduchu. Setrvačnost je závislá na hmotnosti střely, odpor vzduchu na jejím čelním průřezu a tvaru. Pokud budu mít dvě jinak shodné střely o stejném tvaru a rozměrech, ale různé hmotnosti, pak ta těžší bude lépe odolávat odporu vzduchu, bude svoji rychlost ztrácet pomaleji.
O schopnosti odolávat odporu vzduchu vypovídá balistický koeficient, který pracuje s tzv. průřezovým zatížením, tedy podílem hmotnosti střely ku jejímu čelnímu průřezu. Zároveň zohledňuje tvar střely. Čím vyšší je balistický koeficient, tím je střela balisticky účinnější a tím lépe odolává odporu vzduchu, tím pomaleji bude ztrácet úsťovou rychlost.
Balistický koeficient se mění v závislosti na tom, zda střela letí podzvukovou nebo nadzvukovou rychlostí. V nadzvukové oblasti je hlavním zdrojem odporu vzduchu tvar přídě střely (čím špičatější, tím lepší), v podzvukové oblasti je dominantním zdrojem odporu sání na zádi střely (proto se vyrábí střely s tzv. ujímanou nebo biogivální zádí).
Přechod mezi nadzvukovou a podzvukovou rychlostí je provázen opadnutím rázové vlny a turbulentní změnou proudění, které mají negativní, i když ne totálně zásadní, vliv na přesnost.
V posledních letech se na trhu začaly objevovat střely s obzvlášť vysokým balistickým koeficientem, často se o nich hovoří jako o střelách s nízkým odporem vzduchu (anglicky low drag), u jejichž zrodu či obrození stáli střelci na extrémní vzdálenosti.
Jako jedna z prvních zdvihla hozenou rukavici firma Hornady se svými střelami ELD (Extra Low Drag) a ELDX (Extra Low Drag Expanding), dnes je nabízí většina velkých výrobců. Mají svůj nemalý význam pro střelbu přes 600 metrů, pro běžné lovecké podmínky nejsou nutné, ale ani neuškodí. Každopádně je jejich plusem, že mají vysokou průřezovou hustotu, a tedy většinou i hodně dobrou průbojnost.
Z hlediska přesnosti kupodivu často vycházejí lépe střely s klasickou, kolmou zádí, ale není to dogma. Z hlediska zastavovací schopnosti se zdá, že jistou převahu mají těžké střely s poměrně tupou, půlkulatou přídí. Rychlost zvuku je za běžných podmínek kolem 340 m.s^-1. Pokud se podíváte do balistických tabulek zdrcující většiny moderních ráží, pak zjistíte, že jejich úsťová rychlost se pohybuje od asi 730 m.s^-1 výše, kolem 800 až 850 m.s^-1 je dobrý standard a hodně rychlé ráže se dnes dostanou až nad 900 m.s^-1.
Malé ráže, určené primárně pro lov drobné škodné (tzv. varmint) se dosahují až přes 1100 m.s^-1  (17 Hornet, 204 Ruger, 22-250 Remington).  Kterákoliv z nich pod rychlost zvuku zpomalí až kdesi hooodně daleko za 500 metry, i v případě, kdy se jedná o střelu s opravdu tupou přídí. K přechodu mezi oběma oblastmi tedy ve vzdálenosti, která již opravdu není předmětem našeho seriálu. 
Jaká jsou tedy doporučení pro výběr střely pro dálkovou mysliveckou střelbu?
Osobně jsem zastáncem volit pro vámi zvolenou ráži střely při horní hranici hmotnosti obvyklé v dané ráži. Těžší střely jsou sice většinou o něco pomalejší, ale jejich rychlost klesá pomaleji (lépe odolávají odporu vzduchu) a mají větší průbojnost. Také je méně ovlivňuje boční vítr.
S odkazem na předchozí odstavec se domnívám, že tvar střely není kritický, vysloveně tupé přídě ale mají velký odpor vzduchu a někdy nemají ani dostatečnou přesnost, takže bych se přidržel špičatějšího ogiválu. Zásadní je vyzkoušet si, jak jsou z vaší zbraně přesné – orientačně zastávám názor, že rozptyl 5 výstřelů na 100 metrů by neměl dramaticky přesáhnout 3 cm, určitě by měl být pod 5 cm. Současně vyzkoušejte, jaký je skutečný terminální účinek ve zvěři. Tady už se budeme pohybovat tak trochu v oblasti individuálních preferencí.
S vybraným nábojem si zmapujte na střelnici balistiku své zbraně – nastřílejte si skupiny na 100, 200 a 300 metrů. Něco to stojí, ale budete znát opravdu spolehlivě a jistě celou dráhu letu vaší kombinace zbraně, náboje a zaměřovače. Pokud s touto kombinací budete spokojeni i z hlediska terminální účinnosti, dosáhli jste svého.
 
Posledním tématem tohoto dílu je střelba přes překážky typu tráva, křoví, listí, slabé větévky a podobně. Obecně platí, že čím hmotnější a relativně pomalejší střela, tím menší je vliv překážky. Asi nepřekvapí, že historické ráže typu 9,3x72R, 9,3x74R, 45-70 Government, z modernějších pak 8x57IS nebo 303 British mají pověst „létajících křovinořezů“, schopných prorazit i relativně hodně hustou krytinou. Ale nevyplatí se na to vysloveně spoléhat.
Pokusy ukazují, že i střelba přes clonu několika málo centimetrů trávy je schopná odklonit střelu natolik, aby cíl vzdálený 100 pouze zmrzačila. To samé platí o silných bylinách jako jsou bodláky nebo tenké větvičky, které stačí k odklonění střely z její dráhy.
Není to ale celá pravda. Hodně záleží na tom, jak daleko od cíle se překážka nachází. Ono tradiční a tradované odchýlení střely z dráhy v řádu až desítek centimetrů od záměrného bodu je následkem zásahu větvičky, která je relativně blízko k ústí hlavně, řádově v nízkých jednotkách metrů. Pokud se větvička nachází blízko před cílem, řekněme do vzdálenosti asi 1 m, je její vliv jen omezený.
Asi to nejhorší, co hrozí, je ztráta stability střely, která se roztočí kolem všech tří os a dopadne na cíl naplocho. Výsledkem bývá nečekaně velký vstřel či alespoň zjevný boční průraz. Uvnitř těla pak střela od prvního okamžiku rotuje a může na sebe nabalovat tkáň, což je spojeno s menší průrazností, ale větší devastací dotčené tkáně. Konečný důsledek je mohutný střelný kanál a rychlé vybarvení zvěře i v případě, že zásah nebyl úplně dokonalý. Při bočním dopadu ale hrozí i rozlomení střely, její fragmentace, kdy výsledné úlomky mají výrazně menší průbojnost než nepoškozený projektil.
Tak či tak, je dobré se vyhnout střelbě přes větve a křoví, ale pokud je překážka poměrně blízko cíle, je riziko neúspěchu menší.
Ing. Martin HELEBRANT