Časopis Myslivost

Je jen dobře, že otázka výživy nejen srnčí zvěře je stále v centru pozornosti, myslivci totiž opakovaně konstatují, že se v odborných učebnicích stále jen opakují starší poznatky a zvláště mladí, noví myslivci, nemají přístup k novým výsledkům a zprávám z výzkumu. A i když se snažím vyhovět mnoha žádostem o přednášku, není možné kontaktovat všechny myslivce osobně, proto volím tuto cestu prostřednictvím stránek časopisu Myslivost.
 
U otázky předkládání objemové píce bývá mezi mysliveckou veřejností nejvíce názorových střetů a rozepří. V této oblasti často slýchám různé názory, zejména v tom smyslu, zda má vůbec význam srnčí zvěři, jakožto ortodoxním okusovačům, seno předkládat, zda seno založené v jesličkách má vůbec nějaký smysl a zda to není plýtvání a ztráta času apod.
Otázka předkládání sena rozdělila myslivce na dva názorové tábory. Jedni, kteří tvrdí, že ano, že je seno pro srnčí zvěř v době potravní nouze nepostradatelnou složkou výživy, a druzí, kteří tvrdí, že ne, že je to ztráta času, peněz a výsledný efekt takřka nulový.
Zkušenosti z našich honiteb jasně ukazují, že o seno srnčí zvěř nejeví (až na některé výjimky), patřičný zájem. V praxi to obyčejně vypadá tak, že travní hmotu, kterou na podzim do krmelců založíme, na jaře odstraňujeme, kompostujeme či pálíme.
Hned na úvod však musím zdůraznit, že pokud má srnčí zvěř k dispozici kvalitní jadrné krmivo, předkládané formou ad libitum, a to od časného podzimu až do jara, se za senem příliš neotáčí.
Z vlastní zkušenosti také vím a mám prakticky ověřeno, že pokud honitbu nepokryje vyšší sněhová pokrývka a zejména neudeří-li silnější mrazy, srnčí zvěř seno, byť nejlepší kvality, vůbec nebere. Je tedy naprosto zbytečné a neekonomické seno srnčí zvěři, v tomto exponovaném období předkládat. Někteří myslivci však chtějí mít, většinou však pouze „pro oko“ resp. pro „kontrolní orgány“ brzy založeno, ale neuvědomují si fakt, že veškerá snaha se pak míjí účinkem.
Časně založené seno se vzdušnou vlhkostí brzy znehodnotí, zvlhne, slehne, změní barvu a ztratí vůni. Srnčí zvěř pak kolem takových zařízení chodí takřka bez povšimnutí. Ano, taková je realita naší myslivecké praxe v oblasti předkládání objemové píce!
Protože je u mě naprosto běžné říkat pravdu, tak to bez zbytečných servítek a okolků, napíší to zcela natvrdo - málokterý myslivec zná správné principy přikrmování a seno nutriční hodnoty či kvalitní hodnotnou letninu umí udělat a zejména pak správně předložit! Za dobu své praxe jsem v oblasti péče o zvěř viděl skutečně mnohé, někdy až přímo odstrašující případy.
 
Nejprve je nutné zdůraznit, že není seno jako seno. Rozeznáváme seno luční, jetelové, vojtěškové, různé kombinace a směsky. Každý druh má svá specifika a nutriční hodnoty.
Po praktické stránce je nutno rozlišovat sena sklizená v první seči a pak následných sečí, kterým obvykle říkáme otavy. Seno z první seče má větší podíl dlouhých stonků, a tudíž více hrubé vlákniny. V otavách je naopak větší zastoupení lístků, tedy více bílkovin.
Vzhledem k experimentům, které jsem v oblasti výživy prováděl, mohu konstatovat, že srnčí zvěř, pokud si může sama vybrat, preferuje více seno z druhé seče, tedy seno z porostů nižších a tedy větším zastoupením lístků a bylinného patra.
To, co jsou ale někteří myslivci schopni do krmelce předložit, je skutečně nad mé chápání a navíc hazard se zdravím srnčí zvěře. Pokud by čistě hypoteticky srnčí zvěř takovéto seno zkonzumovala, bezpochyby by měla velmi závažné zdravotní problémy, a to se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav.
Myslím, že nejenom mě, ale i ostatní problematiku chápající „ortodoxní“ myslivce, zvedají tyto skutečnosti ze židle. Zatuchlé, prašné, místy plesnivé a exkrementy potřísněné seno! Takovouto objemovou píci je možno v některých našich honitbách skutečně spatřit! Velice by mě zajímalo, zda by dotyčný myslivec byl schopen seno takovéto kvality předložit zvířatům ve svém domácím chovu. Jsem přesvědčen, že ne!
Za dobu svého bezmála dvacetiletého výzkumu biologie srnčí zvěře a soustavného získávání obrazového materiálu, jsem měl možnost v našich honitbách vidět skutečně možné i nemožné. Nebyly výjimky, kdy v krmných zařízeních na objemovou píci byly k vidění hnízda od myší, či dokonce „hnízda“ od kun! A to, vážení čtenáři, není myslivecká latina, ale skutečnost!
V některých honitbách je zase naprosto běžné, že se obsah krmelce na jaře vůbec neodstraňuje a „účelově“ slouží do dalšího krmného období. V podstatě se dá říci, že jedním „senem“ máme „zakrmeno“ i po dobu několika let. Ano, i takto si někteří myslivci představují péči o zvěř!
Na připojených snímcích jsem zachytil některá krmná zařízení se zatuchlou, opticky nevábnou a zdravotně závadnou travní hmotou, která ležela v zařízení několik let. Myslím, že jakékoliv komentáře jsou v tomto směru naprosto zbytečné.
 
Správné principy přípravy a předkládání objemové píce
 
V oblasti předkládání objemové píce musím znovu zdůraznit, že pokud v honitbě přikrmujeme kvalitním jádrem formou ad libitum, od podzimu až do jara, srnčí zvěř se za senem příliš neotáčí. Celkové množství skutečně odebraného sena je mnohdy tak minimální, že v procentuálním vyjádření činí sotva 15 %. Pokud bychom toto malé množství nějakým exaktním způsobem přepočítali na využitelné a nutričně významné živiny, zjistíme, že přínos sena pro srnčí zvěř je v tomto směru naprosto zanedbatelný.
Pokud však chceme srnčí zvěři období nouze přece jen zpestřit objemovou pící, musíme bezpodmínečně dodržet několik základních principů a zákonitostí.
První nezbytnou nutností je správné načasování. Se senem je nutno vyčkat až do doby, kdy teplota vzduchu se i přes den pohybuje v mínusových hodnotách. Krmit senem srnčí zvěř v době, kdy teplota vzduchu je nad bodem mrazu, je podle mého názoru naprosto zbytečné, neuvážené a neekonomické. Každý rozumný a problematiku chápající myslivec - praktik ví, že v této době srnčí zvěř seno vůbec nebere.
Další neméně důležitou zásadou je mít v honitbě na objemovou píci odpovídající krmná zařízení. Aby tato zařízení plnila svoji funkci a vyhovovala všem potřebám srnčí zvěře, musí se při jejich výrobě dodržet některé zákonitosti a technologické postupy. Zařízení by měla být zkonstruována tak, aby do krmiva nezatékala voda a byla schopna odolávat nepříznivým klimatickým podmínkám. Nejdůležitější zásadou je však dodržet správné rozestupy mezi jednotlivými příčkami (žebřinami), které by neměly být menší než 17 cm (myšleno světlost mezi žebřinami). Zařízení, která tento parametr nesplňují, jsou nevyhovující a srnčí zvěř z nich seno brát většinou nebude. V našich honitbách jsem měl možnost vidět různé typy moderních krmítek na objemovou píci, které měly rozestupy žebřin jen kolem 7 cm! Takováto krmná zařízení jsou pro spárkatou zvěř naprosto nevyhovující.
Je nutné si uvědomit, že srnčí zvěř nekonzumuje seno jen tak, jak leží, ale vybírá si z něj pouze nejchutnější sousta v podobě bylinek, lístků, květů či nutričně významných částic trav. Nikdy nekonzumuje celé stonky, jako ostatní jelenovití přežvýkavci!
Kdo měl možnost pozorovat srnčí zvěř u správně zkonstruovaného krmného zařízení, viděl, že jedinec většinou prostrkuje hlavu mezi příčkami a snaží se dostat k nutričně nejvýznamnějším částicím sena. Vzdálenost žebřin kolem 17 cm je důležitá i proto, aby bylo umožněno srncům v lýčí s větší rozlohou parůžků prostrčení hlavy a opětovné bezproblémové vytažení. V případě, že si srnec o úzce stavěné příčky (žebřiny) parůžky zaklíní, začne nekontrolovatelně běsnit a ve snaze se vyprostit si může parůžky mechanicky poškodit. V horším případě si může vylomit rostoucí parůžek i s celou pučnicí.
Osobně znám případ, kdy se srnec o úzce stavěné příčky zaklínil tak nešťastně, že ve snaze se vyprostit se doslova uškrtil a uhynul.
Vážnější mechanická poranění rostoucích parůžků o tyto „nástrahy“ se vždy nějakým způsobem promítnou na celkové trofice parůžků, což má pak negativní dopad na fyziologický vývoj parůžků a jejich celkový vzhled. Srnec, který si parůžky již jednou zaklínil, si spojí příslušné krmné zařízení s nebezpečím a po zbytek života se mu většinou vyhýbá.
 
Další důležitou zásadou v oblasti předkládání objemové píce je skutečnost, že předkládaná travní hmota musí být kvalitní a musí odpovídat všem nutričním potřebám zvěře, musí mít dobrou barvu, dobré zastoupení preferovaných lístků a samozřejmě i příjemnou vůni. Tyto faktory pak hrají klíčovou roli v tom, zda bude srnčí zvěř seno konzumovat či nikoliv. Staré zatuchlé seno, které na půdách leží více než jeden rok, je pro srnčí zvěř naprosto nevyhovující a navíc zdravotně závadné.
U objemové píce kromě barvy vzhledu a vůně je důležité posuzovat i dobu sklizně. Pro srnčí zvěř je dobré seno sklízet v počátku květu převládajících trav a bylin. Takováto travní hmota totiž poskytuje stále ještě dobrou stravitelnost vlákniny. Přestárlé, stébelnaté travní porosty sklízené po odkvětu, jsou pro srnčí zvěř naprosto nevyhovující a takřka nestravitelné.
Pro srnčí zvěř se mi osvědčilo předkládat dobře usušenou a uskladněnou vojtěšku, sečenou v době tvorby květních poupat, nebo červený jetel sklízený při počátku jeho květu, kdy po jeho zavadnutí a dosušení je zabráněno výraznému odrolení lístků. Takováto sena, zejména při dodržení všech výše uvedených zásad, srnčí zvěř v zimních měsících velice ráda přijímá.
Na doprovodných snímcích je zachycen správný postup přípravy červeného jetele, sklízeného v době tvorby květních poupat.
 
Praktické experimenty, které jsem v oblasti výživy prováděl, ukázaly, že srnčí zvěř, pokud si může sama vybrat, preferuje více seno vojtěškové nebo jetelové s vysokým zastoupením lístků, před senem lučním. Stébelnaté luční seno sklízené v první seči s nižším obsahem vápníku a bílkovin, srnčí zvěř většinou ignoruje.
Také je nutno vědět, že srnčí zvěř si z jetelové píce vybírá pouze lístky resp. terminální výhonky a nestravitelné tvrdé stonky nechává ležet bez povšimnutí. Problémem vojtěškového a jetelového sena je snadné odrolení lístků, zejména pak při jeho strojovém zpracování. Mnohdy se do krmelců dostávají převážně jen stonky, o které srnčí zvěř nejeví vůbec žádný zájem.
Za svoji praxi jsem pouze jednou jedenkrát zaznamenal, kdy srnčí zvěř zkonzumovala vojtěšku doslova beze zbytku, a to i včetně nutričně méně významných stonků. Bylo to na přelomu roku 2005/2006, kdy jižní Moravu pokryla vysoká sněhová pokrývka a teplota vzduchu se v nočních hodinách pohybovala až kolem -25 ⁰C. V tomto roce jsem poprvé (a také naposled) zaznamenal takřka stoprocentní odběr vojtěškové píce.
 
Další důležitou zásadou při krmení objemovou pící je skutečnost, že nesmíme travní hmotu nechat v krmelci ležet dlouhou dobu nehnutě. Seno pro srnčí zvěř je nutné v pravidelných periodách přetáčet a tzv. „načechrávat“, aby se i ostatní nutričně významné částice sena dostaly blíže k žebřinám. V případě většího krmelce je dobré travní hmotu povytahovat například tesařskou kramlí. Po několika dnech je ale bezpodmínečně nutné seno z jesliček odstranit a založit nové.
Bohužel musím konstatovat, že periodické odstraňování a zakládání sena nového se v našich honitbách obvykle neprovádí a myslivec nové seno nezaloží dříve, dokud staré není zkonzumováno. To osobně považuji za obrovskou chybu. Jakmile totiž předložené seno zvlhne, slehne, ztratí barvu a vůni, srnčí zvěř ho již odmítá brát.
Kvalitu sena například výrazně degraduje i to, když krmelcem proběhne kuna, myš či jiný hlodavec. Tito drobní živočichové seno svojí přítomností dokonale „naparfémují“ a rázem je po jeho atraktivitě a odběru. A myslivec si pak marně láme hlavu, proč srnčí zvěř nechce seno konzumovat. Takto znehodnocené seno, byť nejlepší kvality, srnčí zvěř totiž senzoricky negativně vyhodnotí a odmítá ho brát. Proto je nutné seno z krmelce co nejdříve odstranit a založit nové.
Odstraněné seno (není-li však nutričně či jinak znehodnoceno), nemusíme hned likvidovat, ale je ho možné ještě účelně využít. Osvědčilo se mi ho zavěsit do rozsochy nějakého kmínku či větví vegetace. V případě optimálních klimatických podmínek (zmrzlého podkladu) je možné zbytky sena pohodit i přímo na zem. Srnčí zvěř si velice ráda z takovýchto hromádek vybírá zbytky stále ještě jedlých částic. Leží-li však seno na zemi delší dobu, je nutno počítat s tím, že bude brzy kontaminováno výkaly a různými plísněmi. Proto je nutné ho včas se země odstranit a zlikvidovat.
V souvislosti s předkládáním objemové píce se v terénní praxi stále více osvědčují tzv. krmné stoly. Pokud si srnčí zvěř může vybrat mezi různými druhy krmných zařízení, zejména pak mezi jesličkami a krmným stolem, preferuje raději krmný stůl. U tohoto krmného zařízení si totiž může sama objemovou píci „nahrabat“ resp. přetočit, čímž se snáze dostane k nutričně významným částicím sena. Krmný stůl, stejně tak jako jesličky, musí plnit svoji funkci a zejména vyhovovat všem potřebám srnčí zvěře. Kromě správného umístění je nutno při jeho výrobě dodržet některé zákonitosti a technologické postupy.
Krmný stůl musí mít stříšku proti nepřízni počasí, a šířku ložné plochy maximálně 80 cm. Velice důležité je dodržení výšky stolu, která včetně obvodového lemu, by neměla být větší než 40 cm. Obrovskou výhodou tohoto zařízení je fakt, že srnčí zvěř do krmné části stolu neskáče (jako například muflon) a může si ze všech stran vybírat nutričně nejvýznamnější části předložené píce.
 
Na samý závěr tohoto článku bych chtěl uvést jeden velice významný a praxí ověřený poznatek. Pokud chceme srnčí zvěř v době nouze přikrmovat objemovou pící, musíme to udělat jinou formou než „standardním“ založením sena do jesliček! Jeden takový způsob existuje a musím říci, že funguje skutečně dokonale. Ve svém chovném zařízení ho praktikuji mnoho let a mohu říci, že s velice dobrými výsledky.
Seno je totiž možné předkládat ve formě řezanky smíchané s jadrným krmivem a zvěř tím malinko obelstít. Seno je nutno nejprve „rozsekat“ na malé kousky, nejlépe do délky frakcí 3 až 5 cm. Když se takto „rozfragmentované“ kvalitní seno smíchá s jadrným krmivem, srnčí zvěř ho velice ráda konzumuje, a to bez separace na jednotlivé položky!
Jelikož v zemědělských podnicích neexistuje stroj, který by dokázal seno tímto způsobem mechanicky „zpracovat“, můžeme si pomoci po domácku sami, například zahradní rotační sekačkou na trávu, která je v dnešní době naprosto běžnou součástí vesnických stavení.
Seno je bezpodmínečně nutné zpracovávat na zpevněné ploše (nejlépe vydlážděné), aby nedocházelo ke kontaminaci s podkladem a rozvoji nežádoucích patogenních plísní. Na větší objem píce je dobré použít výkonnější sekačku s vyššími otáčkami. Podmínkou je ale vždy dobře nabroušená sekací lišta, která z hlediska „fragmentace“ a kvality připravované hmoty hraje klíčovou roli. Mám vyzkoušeno, že rotační sekačka dokáže za pár desítek minut připravit dostačující množství řezanky v objemovém množství odpovídajícím potřebám jednotlivých honiteb a aktuálním stavům zvěře.
Pokud délka frakcí neodpovídá deklarovaným parametrům, je nutno seno přejíždět sekačkou tak dlouho, dokud nejsme s výsledkem spokojeni. Na webu www.scherer.cz (sekce zima 2015) je zveřejněn videozáznam z přípravy řezanky za pomoci zahradní sekačky.
Řezanku pro srnčí zvěř je možné připravit i z čerstvě nasekané travní hmoty získané při sečení zahrad, fotbalových hřišť či parků. Čerstvě nasekaná travní hmota se ale musí v malé vrstvě neprodleně usušit. V opačném případě dojde během několika minut k samozáhřevu, zapaření a totální degradaci píce. Travní porost před sečením by měl dosahovat optimální délky 10 cm, delší porost exponenciálně snižuje jeho atraktivitu. Na tomto místě ale musím zdůraznit, že sekaný travní porost nesmí být znečištěn od biologických produktů (výkaly, postřiky apod). V opačném případě je naše práce zbytečná a míjí se účinkem. Potenciální exkrementy „sesbírané“ kosící lištou do sběrného koše totiž travní hmotu natrvalo degradují, kontaminují a srnčí zvěř je svými bystrými smysli okamžitě odhalí.
Předkládání sena v podobě „řezanky“ má i velice významný efekt dietetický. To platí zejména v předjaří, kdy srnčí zvěř přechází na přirozenou zelenou potravu bez potřebného fyziologického navykání. V důsledku spontánního příjmu sena je totiž v potravě zastoupena potřebná hrubá vláknina, která je důležitou složkou pro správnou funkci bachorové mikroflóry a fyziologické přežvykování. Tímto způsobem předejdeme nežádoucím zažívacím potížím spojeným s průjmovým onemocněním různých forem a rozsahů, která nezřídka vedou k úhynu jedince.
Objemovou píci je také možno nechat mechanicky zgranulovat a stejně tak jako řezanku ji podávat smíchanou s jadrnými krmivy. Tento způsob podání mám také praxí ověřený a mohu říci, že funguje velice dobře.
 
Myslivce, které problematika výživy srnčí zvěře zajímá hlouběji, a chtějí v ní získat co nejvíce informací, upozorňuji, že veškeré nejnovější poznatky opřené o exaktní krmivářské experimenty dvacetiletého privátního výzkumu biologie srnčí zvěře jsou popsány a obrazovou formou doloženy v posledním díle knižní trilogie o srnčí zvěři „Srnčí zvěř III. Výživa, její význam pro mysliveckou praxi, fenomén parožení.
 
Pavel SCHERER
člen Myslivecké komise ČMMJ
a Klubu autorů
Tel. 724 218 513
www.scherer.cz