Časopis Myslivost

 
Pane profesore, v akademické sféře je Vaše jméno určitě pojem. Nicméně, mohl byste se krátce představit našim čtenářům?
 
Původem jsem lesní inženýr, absolvoval jsem Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Od osmdesátých let minulého století se zabývám vědou, konkrétně ekofyziologií rostlin. Posledních dvacet let se pak intenzivně věnuji problematice globálních změn klimatu. Zjednodušeně řečeno zjišťujeme, jakým způsobem ekosystémy reagují na změny vnějšího prostředí, především pak na změny koncentrace oxidu uhličitého nebo na zvyšování teplot. Snažíme se přesněji porozumět tomu, jak se všechny tyto změny projevují v třeba produkci rostlin, jak ovlivňují jejich schopnost přežít a podobně.    
 
Pod změnou klimatu si nejspíš intuitivně vybavíme horká léta posledních let s rapidním úbytkem vody.  Odpůrci ale namítají, že se jedná pouze o přechodný jev, ze kterého nelze vyvozovat obecnější závěry. Kde je pravda?
 
Odpovědět na otázku, zda se jedná o epizodní jev nebo naopak o dlouhodobý trend, není vůbec snadné. V této souvislosti si musíme uvědomit, že seriózní klimatologická měření máme k dispozici přibližně posledních 200 let, což v měřítku vývoje klimatu není mnoho. Co je ale zarážející, je rychlost, se kterou změny klimatu probíhají. Když si je dáte do souvislosti s činností člověka, což je zejména masivní spotřeba fosilních paliv, tak je zde zřejmá spojitost.
Je evidentní, že právě lidé jsou tím faktorem, který změny klimatu akceleruje. A tady se dostáváme k politické dimenzi celého problému. Říkat lidem – omezujte se, uskromněte se ve své spotřebě, to je velmi nevděčné. Daleko populárnější je lidi přesvědčovat, že vědci si vymýšlí a lidská činnost na životní prostředí na planetě Zemi nemá žádné zásadní dopady.   
 
Když si vypůjčím Vaše slova, čím lidé planetě Zemi nejvíc ubližují?
 
Doufám, že mi čtenáři odpustí, ale naší planetě ubližujeme už tím, že je nás na ní příliš mnoho. Populační nárůst je obrovský a podle všeho bude i nadále pokračovat. Každý člověk má přirozené nároky na vodu, na potravu, na využití půdy, má sekundární potřeby, které určují jeho životní úroveň. To vše má ale dopady na Planetu Zemi. Na druhé straně se ale stále snažím být optimistou a věřím, že člověk je jako druh tvor inteligentní. Snad se uplatní nové technologie a nové typy ekonomiky, které nám umožní se s touto situací nakonec nějak poprat.
 
Co na to klimatologové?
 
Má smysl s klimatickou změnou bojovat nebo je lepší se na ní adaptovat? Tuhle otázku si nejspíš položí každý, kdo o změnách klimatu začne hlouběji přemýšlet. A přitom obě varianty odpovědi jsou legitimní. Určitě má smysl pokoušet se zmírňovat negativní vliv člověka na prostředí, už jen proto, že to máme tak říkajíc ve svých rukou. Na druhou stranu změna klimatu je tak masivní jev, že je naivní si myslet, že ho dokážeme rychle ovlivnit a musíme přemýšlet o tom, jak ve změněných podmínkách vůbec dokážeme přežít.
 
Jak se z Vašeho odborného hlediska jeví stav životního prostředí ve střední Evropě?
 
Krajina ve střední Evropě má své velké specifikum. Je to krajina pod dlouhodobým vlivem člověka, přitom ale nemůžeme automaticky říct, že je to vždy vliv negativní. Dobrý příklad je v tomto smyslu třeba Třeboňsko – nádherná umělá krajina, přitom plně funkční. Refugií tzv. čisté přírody je v Evropě naprosté minimum.
Také evropské zemědělství prodělalo v uplynulých desetiletích obrovský rozvoj. To na jedné straně přineslo benefit v uspokojivé produkci potravin, na straně druhé to má negativní dopady, které právě myslivci vnímají velmi zřetelně.
Chci ale také v této souvislosti zmínit spoluzodpovědnost Evropy za globální vývoj. Ano, je pravda, že Evropa se dnes na celkovém znečištění prostředí podílí jen minimálně. Ale ono je také potřeba vědět důvod. Že jsme jako Evropané tzv. špinavé technologie do rozvojových a některých asijských zemí sami vyváželi. To je podobné, jako když hodíte odpad k sousedovi přes plot, a máte pocit, že jste tím vyřešili problém. Vždyť evropská nebo přesněji anglo-saská civilizace je zásadním způsobem zodpovědná třeba za fosilní ekonomiku. Právě ta nás kdysi udělala bohatými! Takže teď z nás podle mého soudu nikdo nesejme povinnost pomoci těm chudým.
 
Nakolik Vás ve vědecké práci ovlivňuje původní lesnické vzdělání?
 
Jestliže jednou tak říkajíc čuchnete k lesu, tak už se toho nezbavíte. Nikdy jsem se proto za své lesnické vzdělání nestyděl. Lesnictví je neuvěřitelně zodpovědná činnost v krajině a jako oboru si ho nesmírně vážím. Vybavuji si jeden plakát, který v dobách mého studia visel na fakultě; stálo na něm: Lesník si svou činností tvoří pomník slávy nebo hanby. A to je obrovská pravda!
Je pravda, že lesnictví kdysi mělo jako svoji primární úlohu produkci dřeva. To se ale pomalu mění. Na významu začínají přibývat i ostatní funkce lesa: vodohospodářská, stabilizační nebo třeba obrovská schopnost pohlcovat oxid uhličitý z atmosféry. A zapomínat nesmíme ani na vytváření prostředí života pro zvěř a ostatní volně žijící živočichy. Všechny tyto aspekty se postupně dostávají stále více do popředí a mění tak i samotný přístup k lesnictví jako takovému.
 
S jakými pocity sledujete hektary uschlých lesů v důsledku kůrovcové kalamity?
 
Pohled je to strašný, ale zároveň musím dodat, že my jsme to čekali. A očekávala to i odborná lesnická veřejnost. Víte, kůrovec, to už je jen poslední článek zmaru. V tomto případě se jedná o dlouhodobý efekt velmi nepříznivých podmínek. Lví podíl na stávajícím stavu má management zpracování, tedy ony nešťastné tendry. Jedna společnost vyhraje tendr na těžbu, jiná zase na zalesňování... Pamatuji si ještě z dob, kdy jsem chodil coby student na praxe, že hajný věděl ve svém revíru prakticky o každém stromu. Jak to má ale uhlídat teď, kdy má na starosti tisíce hektarů? Takový způsob hospodaření se v lesích musel nutně na jejich stavu podepsat. Na druhé straně ke stávající katastrofě přispělo i extrémní sucho. I nyní v řadě krajů stále chybí 150 až 200 litrů vody na metr čtvereční. To by uschly i lesy tvořené baobaby...
 
Kde hledat řešení?
 
Já jsem ukončil fakultu v roce 1978 a celou dobu studia jsem poslouchal o tom, jak je třeba měnit druhovou skladbu, jak žádoucí je smíšený les. A dnes, po více než čtyřiceti letech, mluvíme o stále stejném problému.
Ale vina není jen na straně lesníků! Vezměte si třeba jen to, že Lesy ČR jsou státní podnik, který má za úkol generovat zisk. Kolik prostředků jsme ale ochotni do lesa vracet? Nelze z lesů jen donekonečna čerpat a namlouvat si, že se to nikde neprojeví...
 
Protože jsme myslivecký časopis, musím se Vás na závěr zeptat, jaký k myslivosti máte vztah?
 
Už když jsem si volil studium na lesnické fakultě, byla myslivost jednou z mých motivací. Tím spíš mě mrzí, že si u nás lidé příliš neuvědomují, kolik práce myslivci v krajině vykonávají a že patří k důležitým aktérům, kteří stále ještě udržují život v krajině. Myslivost je podle mě navíc činnost krásná. Nejsem sice kdovíjaký lovec, ale navždy mi ve vzpomínkách utkvěla atmosféra lovu. Jedinečný souboj mezi člověkem a zvěří, mezi lovcem a jeho kořistí. Častěji v něm sice vyhrává kořist, lovec zdaleka neuloví pokaždé, ale to je v pořádku, tak to v přírodě chodí. Takže lov je podle mě přirozenou součástí lidské existence a nevidím žádný důvod, proč bychom se za něj měli stydět.
 
Vidíte, tak to jste mě docela překvapil. Právě za ten lov totiž bývají myslivci i od některých ekologů napadáni a vznikají tak i častá nedorozumění.
 
Tady se musím ptát proč? Vždyť obě tyto skupiny mají v podstatě velmi podobný cíl. Zdravou krajinu, plnou života. Ano, v jednotlivostech se jejich pohledy lišit mohou, ale měl by to vždy být souboj argumentů. Problém je, když argumenty vystřídá ideologie, když hledání řešení vystřídá zavilost vůči jinému názoru. Tam se pak jakákoliv dohoda hledá těžko. A věřte, že i s tím mám ve své praxi bohaté zkušenosti!
připravil Martin HORÁLEK