K léčení zvěře - Co v příspěvcích zatím neodeznělo
Myslivost 3/2019, str. 18 Jiří Lamka
V předchozích dvou číslech Myslivosti bylo vysloveno mnoho názorů podporujících i zamítajících využití léčivých přípravků ve volných honitbách k prevenci či léčbě spárkaté zvěře. Nedomnívám se však, že odezněly všechny pro i proti argumenty, rád bych proto některé úvahy a fakta krátce doplnil.
Předně využívání prevence a léčby parazitóz můžeme chápat s přihlédnutím k soudobé myslivecké legislativě i praxi jako nedílnou součást toho, co nazýváme péče o zvěř. Vždyť v honitbách normujeme stavy zvěře, upravujeme poměry pohlaví, potýkáme se s vytvářením a udržením věkových tříd, v zimě zvěř ochraňujeme před strádáním, povinně předkládáme sůl, atd. Není při takto intenzivně nastavené a de facto závazné péči i logické starat se odpovědně i o zdravotní stav zvěře?
Jako chovatelé zvěře, a zde podporuji názor prof. Hery, jsme ze zákona povinni bránit šíření nákaz a lze-li, předcházet jim. To tedy znamená vědět, co v honitbě z pohledu zdravotního stavu probíhá, a pokud je to možné, tak podle toho odborně jednat.
A ještě jedna podstatná souvislost sem patří – v honitbách dbáme na selekci, a to tak, že v populacích zachováváme chovné jedince a naopak nechovné vyřazujeme. Kdo z nás je ale schopen jednoznačně říci, že právě vyřazený kus zvěře není pro populaci geneticky jedinečný či alespoň velmi cenný? Vždyť ať parazitóza postihne takový kus zvěře jednorázově (např. nákaza střečky, motolicemi aj.) nebo opakovaně či dlouhodobě (opět motolice či parazité zažívadel aj.), my jej před výstřelem posuzujeme pouze podle zevních projevů parazitózy na hostiteli (tj. neodpovídajícího vývoje trofeje, slabé kondice, vodění slabých mláďat atd.). Pokud tyto příznaky zaregistrujeme (nemusí být ovšem jedinou příčinou zaostávání kusu zvěře), pak konkrétní kus zvěře z posuzované populace vyřazujeme. I třeba na úkor chovatelského potenciálu.
A že léčiva nepoužívají jinde za našimi hranicemi? Proč bychom se měli na tuto skutečnost upínat? Částečně jsem již snad odpověděl na tyto otázky v předchozím odstavci a zde jen připomenu, že v našich honitbách dlouhodobě tolerovaná vysoká populační hustota zvěře a z ní vyplývající zdravotní problematika je výsledkem celkového přístupu všech nás zainteresovaných. Takže řešit je co, řešení přitom existuje, jedná se spíše o to, jak vážně jej budeme brát a jak řádně uskutečňovat.
Pro mne značně úsměvnou je argumentace ve smyslu zatěžování životního prostředí cizorodými látkami, tj. v tomto případě léčivy. Úsměvnou především pokud si porovnáme například spotřebu všech čistě chemických látek využívaných v zemědělství pro ošetření rostlin a spotřebu léčivých látek podaných zvěři ve shodných obdobích.
Mezi roky 2010 až 2017 se zemědělská spotřeba pohybovala v rozmezích 4769 až 5718 tun, kdežto u zvěřních přípravků (bez přihlédnutí k jednotlivým látkám) v množstvích maximálně do 15,0 kg (prosím nepřehlédnout jednotky porovnávaných hodnot), v obou případech se jedná o data dostupná ve veřejných zdrojích. Proč tomu tak je, lze dokumentovat například na nejběžnějším léčivu využívaném pro ošetření zvěře, tedy na ivermektinu.
Při výpočtu, vycházejícím z doporučeného dávkovacího schématu, se lze dopočítat, že jediným kilogramem ivermektinu lze účinně ošetřit asi 166 tisíc kusů srnčí zvěře. Tedy, pokud vůbec životní prostředí cestou podávání léčiv zvěři vůbec trpí, tak neporovnatelně méně, než je tomu u mnohem užívanějších látek.
Dalším argumentem zpochybňujícím využívání léčiv určených zvěři je navozování odolnosti parazitů (helmintorezistence) k používaným léčivým látkám. To je opět zcela zkreslená argumentace, neboť k jejímu rozvoji je zapotřebí mnoho dalších podmínek, které při současném způsobu ošetřování naší zvěře nemohou nastat a které zde pro stručnost sdělení ani nechci uvádět.
Helmintorezistence s chovem zvěře ale souvislost mít může. Tam, kde se překrývají pastevní areály hospodářských a divokých přežvýkavců, lze očekávat, že parazité společní oběma skupinám hostitelů mohou na zvěř přejít. Helmintorezistence u mnoha hospodářských druhů je realitou i v našich středoevropských podmínkách, zprostředkovaně postižené divoké populace přežvýkavců pak budou neléčitelné.
V některých příspěvcích argumentujících proti léčbě byla zmíněna nízká či nulová účinnost ivermektinu proti larválním stádií střečků. Za pracoviště, které je spoluautorem jednoho z u nás využívaných ivermektinových přípravků, musím tento názor odmítnout. Léčba zvěře se provádí obvykle v období do konce února, to je v době, kdy larvální stádia všech u nás se vyskytujících druhů střečků nejsou prozatím na definitivních místech svého vývoje. V této fázi životního cyklu v hostiteli jsou proto plně citlivá ke zmíněnému léčivu. Později, pokud dosáhnou pro ně obvyklého místa a nezbytné lokalizace, může nastat situace, že postižitelnost takových plně vyvinutých larev podaným léčivem může být nižší. Podávat léčivo ve většině honiteb později, než ve zmíněném čase, u nás možné není, proto na základě mnoha vlastních i dalších ověření mohu konstatovat, že šance kontrolovat vývoj střečků ve zvěři je velmi dobrá.
Kritizovaný výpadek v době léčení zvěře při redukci divočáků je také značně pochybným argument. Kalendářní rok má 52 týdnů, tedy 26 dvoutýdenních intervalů, ve kterých máme možnost lovit černou zvěř. Jestliže vypadne při respektování ochranné lhůty u ivermektinového přípravku 1/26 možného období, pořád nám zbývá tolik času na redukci divočáků, že se nelze na léčbu vymlouvat.
Lovit se přitom ale dá, zvěřinu je možné si nechat vyšetřit na přítomnost reziduí a podle nálezu se zachovat. Toto vše ale diskutujeme za známé podmínky pro předkládání přípravků zvěři v honitbě, to je za povinnosti nedopustit příjem medikovaných krmiv černou zvěří.
Neméně diskutabilní praxí u nás je využívání léčivých přípravků formou centrálního nákupu (více honiteb najednou nebo i celé okresy apod.) a často i za finanční podpory ze strany Českomoravské myslivecké jednoty či státu. Taková praxe nevede k ničemu jinému, než k podkopávání smyslu a účinnosti samotných záměrů s využitím léčiv. Počínaje přípravami v honitbě, přes nákup léčiv až po vyhodnocení účinnosti by podle mého mělo být plně v režii provozovatele honitby. Jedině tak se bude zajímat u vše podstatné, co souvisí s celkovým nastavením a uskutečněním preventivních či léčebných opatření v honitbě.
Na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. My opravdu nemáme v naší soudobé myslivosti důležitější problémy, než jakým je léčivo podané zvěři? Vzhledem k rozsáhlé diskusi na toto téma to tak vypadá, přitom ale nejsme nebo nechceme být dost realisty.
V této souvislosti by neměla zapadnout poznámka doc. Kamlera, který připomenul, že nás v budoucnu čeká obrana některých tradičních zaměření naší myslivosti atd. Pokud se na tuto sféru naší „myslivecké“ činnosti podívám přes fakta, jakými jsou například cíle a formy zužitkování odchované pernaté zvěře na honech, naháňky na spárkatou zvěř v oborních podmínkách, ať již pro rekreační, reprezentační či komerční důvody, aj., tak se nemohu zbavit pocitu, že jsme jako myslivci asi něco více než ostatní populace.
Tady narážím právě na smysluplnost a formy, jakými jsou takové lovecké aktivity schované za myslivostí řešeny, tj. hlavně využití střelné zbraně jako prostředku usmrcování zvířat. Stačí připomenout, za jakých pečlivě stanovených podmínek jsou porážena hospodářská zvířata, často o tom jsou uváděna fakta v mediích; stačí jen nahlédnout, jak velmi složité je získat přes zákon na ochranu zvířat proti týrání povolení k využití zvířete pro experimentální účely. Ten řeší ohromnou škálu detailů souvisejících s podmínkami získávání, chovu a utrácení takového zvířete.
A v naší myslivosti? Zatím nám nejen ve výše uvedených případech usmrcování zvěře prochází tak, jak je prováděno, ale jak dlouho to potrvá? Aby pak nakonec, až si většinová společnost prosadí významnou redukci některých našich loveckých praktik, se nám nehodil argument, že přece o zvěř pečujeme včetně zájmu o její zdravotní stav a jeho kontroly pomocí léčivých látek.
prof. RNDr. Jiří LAMKA, CSc.
Univerzita Karlova,
Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
Katedra farmakologie a toxikologie