Časopis Myslivost

Září / 2019

Pár slov o nepřirozené přirozenosti

Myslivost 9/2019, str. 30  Jaroslav Ďurík
Naši ochránci přírody rádi vysvětlují každý konflikt mezi ekonomickými zájmy člověka a nezvykle rozmnoženými původními organismy tím, že se jedná o úplně zákonitý jev. Jinými slovy, jak je v naší živé přírodě něco v zájmu ekonomických potřeb člověka nepůvodní nebo změněné nebo nepřirozené a dostává se to do konfliktu s něčím živým, co je původní, tedy přirozené, tak podle ochranářů konflikt vzniklý z tohoto vztahu zavinil člověk. Jestliže si to příroda řeší namnožením likvidačního původního organismu, tak je to úplně zákonité a člověk prý do toho nemá právo zasahovat.
Tomuto názoru by nebylo co vytknout, protože je úplně zřejmé, že každý organismus se může rozmnožit jen do takové míry, pokud mu to umožní životní prostředí. O tom svědčí i moderní ekologické poznatky.
Do tohoto momentu by to bylo v nejlepším pořádku, až na to, že ortodoxní ochranáři neberou do úvahy, že životní prostředí takových organismů je už po tisíciletí ovlivňované člověkem a je tedy nezvratně změněné. Nezvratně proto, protože už nikdy naše životní prostředí nebude ta původní příroda, ale její změněná verze.
Na straně druhé jsou ale případy, kdy se organismy, viry, bakterie, plísně, houby, ale i dravci a šelmy a další druhy, rozmnoží nad poměry považované za normální přemnožení a hlavním ukazatelem jsou pak neúměrně velké hospodářské škody na lese, na polních kulturách, ovocných stromech, na zvěři, hospodářských zvířatech. A nedivme se, že hospodáři, lesníci, zemědělci, včelaři, zahrádkáři, ovocnáři nebo rybáři tento stav nepovažují za normální a snaží se mu všemožně bránit. A je pak správné považovat snahy o přiměřenou ochranu plodin před škůdci a hospodářských zvířat a lovné zvěře před predátory za oprávněné.
Mám proto jednu otázku. Je možné považovat nepřiměřeně vysokou populační hustotu libovolného přírodního elementu za přirozenou, když se tak děje v nepřirozeném, tedy změněném prostředí?
Vždyť hmyz, houby nebo plísně přirozeně se vyskytující v zemědělských kulturách jsou považované za škodlivé a zemědělci proto proti nim bojují, a to mnohem nevybíravějšími a ryze chemickými metodami, než například lesníci bojují proti kůrovci. A to se jedná o ochranu produkce potravin, často přímo konzumovaných člověkem či hospodářskými zvířaty a nejedná se jen o ochranu dřeva a s lesem spojených environmentálních funkcí.
Vždyť by třeba zdravotníci mohli tvrdit, abychom nebojovali proti chřipce či jiným nákazovým chorobám, protože viry a bacily jsou jen přirozeným faktorem prostředí. Jenomže pro zdravotníky je předmětem ochrany člověk, zatímco smrk je „jenom strom“. Skutečnost, že i nepůvodní strom plní své environmentální funkce, např. snižuje prašnost, zachytává vodu, produkuje kyslík, už ale omezenci typu moderních pseudoochranářů nechtějí vidět, anebo lépe řečeno nedokáží vidět.
Podívejme se tedy na pár příkladů, které jsou pro takovéto konfliktní situace a vzájemné nepochopení ochranářů a hospodářů v naší současné krajině nejvíc charakteristické.
 
Případ č. 1: Kůrovec a smrk
 
Před zhruba 250 lety přišli sasští lesníci na skutečnost, že nejvhodnější dřevinou pro ekologické a ekonomické podmínky střední Evropy je smrk. Jeho dřevo se hodí nejen na mechanické zpracování na pilách, ale i na chemické zpracování v podobě celulózy, ale dá se využít jako vhodný zdroj tepelné energie v podobě palivového dřeva. Má navíc jednu výbornou vlastnost, jíž je ohromná přizpůsobivost v nepůvodním životním prostředí.
Tato přizpůsobivost smrku se doposud projevovala přirozenou samovolnou obnovou i na nepůvodních stanovištích a navíc smrk poměrně rychle roste. Toto zjištění způsobilo, že smrk se stal až do poloviny dvacátého století natolik preferovanou dřevinou, že byl uměle vysazovaný i v nízkých nadmořských výškách, přičemž zde jako typický horský až vysokohorský prvek neměl ideální životní podmínky.
Výsledky uplatňování saské smrkové doktríny jsou dodnes a prakticky v celé Evropě viditelné, jsou to obrovské plochy uměle založených, ale i přirozenou obnovou vzniklých a někde stále ještě udržovaných smrkových monokultur. V některých oblastech se jedná už o třetí až čtvrtou generaci smrku rostoucí na stejné ploše.
Smrk má však i jeden nedostatek, a to je mělký kořenový systém, jehož vinou trpí přesychání vrchních vrstev půdy a také trpí větrnými vývraty. Bohužel skutečnost, že smrkové monokultury znehodnocují opadem svého jehličí půdu a tím vlastně způsobují zneúrodnění, byla objevena lesnickou vědou až v polovině dvacátého stolení. Od tehdy se osvícení lesníci snaží zakládat a pěstovat smíšené lesní porosty a porosty s pestrým prostorovým uspořádáním. Smrk ale přesto má a bude mít hlavně na horách právě pro svoje výjimečné užitkové vlastnosti stále své zastoupení a určitě bude tvořit podstatnou složku lesních porostů nejen v blízké, ale i vzdálené budoucnosti.
Bohužel miliardy tun průmyslových emisí evropského těžkého energetického průmyslu ve dvacátém století zavinily zakyselení půdy, což se společně s dlouhodobým vláhovým deficitem, stoupající průměrnou teplotu a častými větrnými polomy, stejně jako následkem globálního oteplování projevilo ve velkém oslabení smrkových porostů. No a na toto oslabení celkem přirozeně zareagoval kůrovec, který je přirozenou součástí lesních ekosystémů.
Ovšem kůrovec v nepřirozených smrkových monokulturách působí svým přemnožením natolik destruktivně, že ohrožuje samotnou existenci těchto porostů. Lesníci se s přemnožením kůrovce doposud dokázali po celé staletí vždy vyrovnat. Vždy, ale dnes už bohužel ne. Někdo jim v tom soustavně brání, největšími zastánci smrčinám škodícího kůrovce jsou totiž právě ochránci přírody, kteří tvrdí, že kůrovec je přirozeným elementem smrkových porostů, a proto je třeba nechat ho pokračovat v jeho destruktivní činnosti.
 
Případ č. 2: Velké šelmy
 
Naši ochránci přírody jsou také přesvědčeni, že velké šelmy, hlavně vlk a rys, jsou významným regulačním selektivním faktorem pro populace velkých býložravců jako je jelen, srnec, daněk, muflon a také divočák, přičemž si musíme uvědomit, že daněk a muflon jsou u nás nepůvodní druhy. V minulých desetiletích se na vzestupu počtů všech těchto druhů spárkaté zvěře podílelo hlavně naše zemědělství. A podílelo se hlavně tím, že velkoplošné hospodaření a upřednostňování průmyslových plodin jako je kukuřice, řepka, slunečnice, ječmen, pšenice, vytvořilo pro tyto velké býložravce doslova ráj na zemi.
Naši velcí sudokopytníci objevili pozitiva otevřené polní krajiny a rychle si zvykli využívat výhody takové krajiny a hlavně potravní nabídku, kterou jim taková krajina poskytuje. Ve vegetačním období, což je období květen až září, jsou to hlavně vynikající potravní a úkrytové podmínky v kukuřici, slunečnici a řepce a v mimovegetačním období koncem podzimu, v zimě a v období počínajícího jara je to kvalitní pastva na ozimech a na zasetých kukuřicích a řepce. A je to také výborný přehled o okolí přinášející bezpečí a ochranu proti lovu jak ze strany myslivců, tak ze strany šelem. Však vlk je zřejmě jedním z faktorů, proč spárkatá zvěř zimuje ve stále větších počtech v našich polích.
Stavy spárkaté zvěře narostly už do takové míry, že si myslivci už s nimi prakticky nedokáží poradit. V té souvislosti si ochránci přírody zvykli argumentovat celoroční ochranou vlka, který by podle jejich představ měl tuto populační gradaci velkých býložravců bez problémů zastavit.
A zase se ochranáři spoléhají na přirozený faktor, jenže v nepřirozeném prostředí. Vlk totiž loví hlavně v lese, protože na polích mu chybí pocit vlastního bezpečí, výsledkem je to, že vlk neloví na poli, tedy tam, kde zvěř nechceme, ale loví ji v lese, tedy tam, kde bychom ji chtěli mít. Nasvědčuje tomu fakt, že téměř všechny strhnuté kusy zvěře se nacházejí v lese a ne na polích.
Zase je to jeden z příkladů, jakým velkým omylem je čekat, že vyřešíme něco nepřirozeného přirozenou cestou, a to v situaci, kdy nepřirozené podmínky, velké lány technických plodin a ozimů se nadále v krajině vyskytují.
Pokud bychom chtěli z tohoto rébusu řešit něco přirozenou cestou, pak by se měli naši zemědělci v prvé řadě alespoň z části vrátit k menším výměrám jednotlivých plodin, což by vrátilo zvěř do lesa, alespoň ve vegetačním období, ale také by to napomohlo ke zvýšení biodiverzity polní krajiny.
Dalším hříchem vlka, ale i medvěda jsou škody, které způsobují na hospodářských zvířatech, hlavně na ovcích v pozdním létě a na podzim a v době, kdy potřebují lovit pro svoje potomky. Podle nejnovějších zjištění ze Slovenska medvěd dokonce ničením mravenišť znemožňuje biologickou ochranu lesa mravenci, ale ničí tím také potravní základnu pro lesní kůrovité ptáky, hlavně pro malá tetřeví kuřata. Situace došla tak daleko, že ojedinělá mraveniště velkých lesních mravenců jsou už jen vzácnou vzpomínkou na to, kdy jsme před padesáti lety mohli nacházet takováto mraveniště v každém jehličnatém lese.
Přitom jsou už dávno časy, kdy jsme se mohli osudu populací vlka nebo medvěda obávat, naopak medvědů a vlků je tolik, že kdyby nebylo nelegálního lovu, kdyby nebylo střetů na silnicích a na železnicích, byl by dneska už možná volný pohyb člověka a zvířat v krajině problematický.
 
Případ č. 3: Kormorán
 
Kormorán je přísně chráněný, přirozený, hlavně zimní predátor našich vod. Avšak v jakém stavu jsou naše vody? Pojďme se podívat podrobně.
Jsou to nejenom vodní toky se vzácným původním korytem, ale hlavně s korytem už buď částečně nebo úplně zregulovaným, bez břehových porostů. Jsou tu také umělé přehradní nádrže, které energeticky využíváme a které kromě jiného také způsobují kolísání hladiny řek. Proto řeky v zimě nezamrzají a ryby v nich jsou pak oběťmi tisícovek zimujících kormoránů. Zase jasný příklad destruktivní funkce přirozeného predátora v nepřirozeném prostředí.
 
Případ č. 4: Krkavec
 
Krkavec je predátor, který bez problémů přežívá na městských skládkách odpadků, na polních hnojištích a přitom ve spolupráci s ostatními predátory, např. i s přemnoženou černou zvěří klidně a velkoplošně stíhá ničit veškeré hnízdní násady ptáků hnízdících na zemi, a to i ptáků jak druhů lovecky zajímavých, tak i drobného polního ptactva. Stejně tak krkavec ničí hnízda našich ohrožených lesních a polních kurovitých ptáků, např. tetřeva, tetřívka, jeřábka, koroptve a křepelky.
A tak se ptám, může být přirozený stav, když populace predátory pronásledované kořisti je už na pokraji vyhynutí? Je to opravdu přirozený stav?
 
Případ č. 5: Bobr
 
Bobr sice není predátor, ale svojí škodlivou činností za výše jmenovanými druhy v podstatě nezaostává. Tvrdí se, že bobr upřednostňuje měkké listnáče, vrby, topoly, ale chutnají mu také ovocné stromy a keříky na pozemcích blízko vodních toků. A proto se opět ptám, je přirozené, když bobr se chová takovým způsobem v umělé člověkem změněné krajině, kde přitom už ale pro něho zanikly obecně vhodné životní podmínky? Nebo bude přirozené, jestliže budou všechny pozemky okolo bobry obývanými toky oplocené? Ještěže naši bobři většinou nejeví snahu po výstavbě velkých hrázích, jako to známe ze severní Ameriky, protože v tak změněné krajině, jako je Slovensko nebo Česká republika by to byla doslova hotová katastrofa.
 
Tak to bylo několik případů a mohli bychom ve výčtu hrubých omylů naší ochrany přírody pokračovat dál. Přitom ochrana přírody urputně odmítá, nebo alespoň do maximální možné míry byrokraticky komplikuje, jakékoliv snahy o legální tlumení uvedených živočichů lovem, přičemž tento postup je úplně běžný všude tam, kde populační hustota takových druhů je alespoň taková jako u nás na Slovensku.
Kdyby nebylo smutné, bylo by až směšné pozorovat snahu našich pseudoochranářů o zonaci národních parků, v podstatě ale jenom ubohých napodobenin skutečných velkých národních parků severní Ameriky a Skandinávie.
Naše chráněné území nazývané národními parky jsou totiž tak malinkaté, že např. vlčí smečka, rys nebo medvěd jsou při svojí denní migraci většinou schopni přejít za jeden den celý areál národního parku a opravdu se nemohou zdržovat jenom na území tzv. národního parku ani několik dní za sebou, protože malá rozloha takovéhoto parku jim to neumožňuje.
Přitom ale stát v těchto územích, v národních parcích nevlastní jen polovinu pozemku, takže potom jaké to jsou národní parky? Bohužel mnohé lidi s politováníhodným konáním a cítěním nazýváme ochránci přírody, ale přitom jsou to jen pseudoochránci přírody, pro které je sice typický zápal pro dosáhnutí vytyčených cílů, ale bohužel ne kvůli přírodě, ale spíše kvůli uspokojení svého ega. A přitom jim zřetelně uniká fakt, že na našem malém, silně urbanizovaném a hustě osídleném území se jimi vysněný stav tzv. divočiny prostě dosáhnout nedá.
 
Ing. Jaroslav ĎURÍK
autor je lesník, poľovník
a bývalý profesionálny pracovník štátnej ochrany prírody
 
vychází v 6:38 a zapadá v 19:10 vychází v 20:48 a zapadá v 9:39 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...