Časopis Myslivost

Září / 2018

Spirála s nejasným koncem

Myslivost 9/2018, str. 10  Josef Drmota
Změny kolem nás jsou nevyhnutelné. Týkají se společnosti, životního stylu i náhledu mladší generace na svět jako takový. Je to jev, se kterým můžeme souhlasit, nebo nesouhlasit, ale s nímž nic nenaděláme. Osobně nejsem z některých směrů dalšího vývoje nikterak nadšený. Nicméně je chápu jako přirozené a nezastavitelné. Svět se nám zkrátka, řečeno nadneseně a moderně, transformuje před očima. Transformoval se vždy.
Co je však nejvíce zarážející, je tempo, s nímž se jednotlivé změny dějí. Přílišná rychlost jde vždy na úkor kvality a sahá do samé podstaty věcí. Jakoby se rozum celého lidstva zastavil a my, lidé moderní doby, vybavení nepřebernými „terabajty“ informací, se opět nedokážeme poučit z chyb časů minulých. Šance přitom nebyla nikdy v historii větší…
Možná poněkud nenápadně, nicméně zcela nezadržitelně, se řítíme do průšvihu (raději bych v tomto případě použil mnohem výstižnější české slovo), který nemá v lidských dějinách obdoby. Vstupní body právě roztočené a neradostné spirály jsou již jasně dány. Pojmenovat je můžeme různě. Podstatu však mají stejnou. Přelidnění. Globalizace. Nenasytnost a nezřízená spotřeba. Omezené přírodní zdroje. Ztráta soudnosti. Pokračovat bychom mohli dále.
Karty jsou tedy rozdány. Hra však nebude mít vítěze. Výše uvedené tvrzení si dovoluji, možná poněkud egoisticky, považovat ne za pesimistické, ale realistické. Pro ty, kteří nechápou, si dovolím použít praktický příměr. Slétá-li se na jednu hromádku medu stále více včel, které navíc mají stále větší chuť sát, nevydrží hromádka nekonečně dlouho. Chvíli se budou mít fajn. Problém včel ovšem je, že další hromádka medu už není. V celém známém vesmíru.
Člověk žijící ve spleti ulic města, a těch bychom i u nás, ve zdánlivě ideální, klidné a bohaté zemičce, nalezli tři čtvrtiny, tuhle záležitost příliš nevnímá. Vždyť na benzín pořád ještě má. Pulty supermarketů přetékají potravinami, které se nám kazí v klimatizovaných domovech. Nepřeberné televizní stanice nás baví. Pizzu nám přivezou na zavolání až domů. A internetové připojení je dnes tak úžasně rychlé. Všichni jsou on-line. Happy a free…
Většina lidí si proto ani nevšimne, jak se ona hromádka medu, tvořená úrodnou ornou půdou, surovinovými zdroji, ale i zbytky čisté přírody a populacemi volně žijících živočichů, nezadržitelně ztenčuje. Je vůbec otázkou, zda si lidé žijící ve stále větších městských aglomeracích vůbec uvědomují, že nějaká „hromádka medu“ mimo jejich městský ráj existuje.
Zde se konečně dostáváme ke vztahu k našemu oboru, k myslivosti. Jedněmi z lidí, kteří si danou skutečnost opravdu uvědomují, a kteří jsou bohužel stále menší menšinou, jsou právě myslivci. Především je současný stav mnohdy přivádí až na pokraj zoufalství. Zdůrazňuji ale, že jen ti, kteří jsou onoho označení hodni.  Ti, kteří žijí v pravidelném kontaktu s krajinou a přírodou, ti, kteří z ní dokáží číst a vnímat ji všemi smysly. Ti, kteří jsou schopni vidět nezadržitelný zmar současného vývoje. Na rozdíl od „panelákových“ a „kancelářských“ ekologických aktivistů žijí uprostřed krajiny, vedle zvěře a se zvěří. Po celý rok a ve všech ročních obdobích. Myslivci přírodu znají a rozumí jí, stejně jako rozumí životnímu prostředí. Většinou bez specializovaného studia a akademických titulů. Znají ji právě proto, že se v ní neustále pohybují a dokáží vnímat její změny a potřeby z dlouhodobého pohledu. Ze strany myslivců to nejsou jen krátkodobé návštěvy, u nich jde o systematický život v přírodě. Myslivci proto vidí zoufalou snahu živočišných i rostlinných druhů o přizpůsobení se a přežití v měnících se podmínkách.
Změna systému zemědělského hospodaření i lesní výroby. Sílící doprava. Neradostný vývoj klimatu. Obrovský tlak civilizace na otevřenou krajinu. Volnočasové aktivity a „nárok“ každého na volně přístupný prostor. Ztráta zájmu o půdu jako dědictví předchozích generací. Nechuť lidí ke skutečně promyšlené činnosti v polích i v lese. Změna úkrytových a úživnostních podmínek. Na to vše živé organismy reagují po svém. Živočichové výraznou úpravou chování i zaběhnutých biologických pochodů. Výběrem atypického prostředí k životu, drastickým úbytkem zejména drobné zvěře, ale i lokálním přemnožením druhů jiných. Rostliny pak třeba extrémně „výkonnými“ semennými roky dřevin následujícími v rychlém sledu za sebou. Kůrovcovými kalamitami. Varování máme kolem sebe dost. Jako myslivci je vidíme a vnímáme. Lidstvo jako celek tato varování vidět nechce.
Proměnami, které mne nenechávají zcela v klidu, prochází i samo odvětví myslivosti. Opět by na tom nebylo nic divného. Vždyť druhové složení i početnost zvěře podléhají přirozeným výkyvům, které jen tak „mimochodem“ reagují právě na celkové změny v krajině. Mění se technické zázemí i společenský pohled na myslivost jako obor. Bohužel se ovšem mění také přístup myslivců, resp. jejich části, která pozvolna ztrácí onen „srdeční“ vztah, vůči oboru. Ztrácí to, na co jsme mohli být po celé generace hrdí. Řada myslivců již bohužel netouží po ranních bezcílných šoulačkách, které by je obeznámily s děním v honitbě. Nespokojí se jen s pouhým pozorováním zvěře a ostatních živočichů. Přitom právě taková poznání vedla k přemýšlením o souvislostech a jevech, jichž mohou být svědky. Nutila vždy v minulosti k hledání řešení a k navazujícím pozitivním činům.
Co je představou mnohých „moderních myslivců“? Minimální náročnost. Dojezd pohodlným autem až k zateplené kazatelně. Vyložené hromady krmiva. Dálková indikace pohybu zvěře. Rychlý úspěch. Lovecký „zážitek“ za každou cenu. Co nejvíce ulovených kusů nasnímaných na mobil. Pochvala sebe sama na sociálních sítích. Pár kilo zvěřiny v mrazáku, v lepším případě „zasloužená“ trofej na stěně. Hlavně se nenechat nadlouho vyrvat z všudypřítomného konzumu, honby za pomyslnými hodnotami a z hromadění nesmyslných věcí. To vše jsou, bohužel, bohužel, a ještě jednou bohužel, rysy, které se i mezi majiteli loveckých lístků množí, rdousí nás a nevedou k ničemu dobrému.
O to větší dík a uznání patří všem, kteří k myslivosti přistupují tak, jak to vyplývá z její podstaty - jako k ekologické činnosti v krajině, která má za cíl především péči o vybrané druhy volně žijící zvěře, ale také o její prostředí. O volně rostoucí zeleň a vodní zdroje. Zbytky remízů, zarostlých vodotečí a fragmentů původních mezí. O nově vysázené porosty, biopásy i zvěřní políčka. Dík patří všem opravdovým myslivcům, kteří o zvěř pečují. Nejen v době nouze, ale celoročně. Nejen otepí sena, ale tam, kde je to nezbytné, i promyšleným zásahem lovecké zbraně. Ve svém volném čase, při vynaložení vlastních prostředků. Všem, kteří jsou ochotni sami na sobě pracovat, vstřebávat nové poznatky, vzdělávat se a uvádět výsledky do praxe. Propagovat a vysvětlovat. Zpomalit otočky oné ne nekonečné spirály.
Změny, které kolem sebe v posledních letech vnímám, mne doslova děsí. Děsí mne nejen jejich podstata, ale především výše zmíněné svižné tempo, s nímž přicházejí, a to i mezi myslivce. Děsí mne nezájem a lhostejnost většiny lidí. Jejich naivita, že se vše „nějak“ samo vyřeší. Nebo že vše vyřeší „někdo“ za ně.
Ten „někdo“ opravdu existuje. Jmenuje se evoluce nebo přírodní zákonitosti, jak je libo. Jeho konečné řešení se nám, jako současné lidské civilizaci, ale bude ve finále líbit opravdu pramálo…
Josef DRMOTA
vychází v 5:57 a zapadá v 18:17 vychází v 21:27 a zapadá v 7:29 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...