Časopis Myslivost

Únor / 2018

Sokolí víla, Samo a ti druzí…

Myslivost 2/2018, str. 76  Oldřich Koudelka
Byl sedmnáctý listopad. Oknem na nás do místnosti shlížela středověká hraniční pevnost a pestrobarevný podzim okolních malokarpatských hor. Odkudsi z podhradí se ozýval hlasitý křik orlů a pískavé povídání sokolů. Místo nádoby s květinou stál uprostřed pokoje červený karate trenažér. Po podlaze se potuloval Jeremy, štěně úžasně milého a čiperného trpasličího jezevčíka. Moje hostitelka, desetiletá Sandra Moravčíková, dívenka křehká jako víla, se rozhodla nevyprávět mi pohádkové zkazky ze zdejších hradních komnat, rytířských či loveckých sálů a hlubokých sklepení, ale spíše svůj nevšední příběh nejmladší, ale současně i nejpopulárnější sokolnice na Slovensku. Hrad Červený Kameň, ke kterému sokolnictví po staletí neodmyslitelně patřilo, stejně jako jeho přebohatá historie, k tomu přímo nabádal.
 
Sandra na jednom z nejstarších a nejkrásnějších slovenských hradů, o němž jsou zmínky už z třináctého století, a který byl ve století šestnáctém přebudován na honosný renesanční zámek se čtyřmi dominantními nárožními baštami, již od narození žije společně se svými rodiči, otcem Antonem, mamkou Mirkou a osmnáctiletou sestrou Dianou.
A nejenom to. Zde, v dravčím království svých rodičů, kterým je Sokolnický dvůr Astur, od nich převzala již jako maloletá sokolnické geny. Sokolnickou rukavici měla na ruce poprvé, když jí byly dva roky, ve čtyřech již vycvičila svého prvního dravce – poštolku, a místo s panenkami si nejraději hrála s čepičkami, které navlékala na hlavu plyšákům, rolničkami, peřenci a dalšími sokolnickými pomůckami, kterých vždy doma u Moravčíkových byl dostatek.
Její sokolnické počátky byly v mnohém podobné hlavě rodiny. Když bylo Antonovi Moravčíkovi šest roků, dostal pohádkovou knihu Sokoliar Tomáš. Přečetl ji několikrát, hltal jednotlivé příběhy hlavního hrdiny, chtěl být jako on, podobat se mu. Bylo rozhodnuto. Přes bratislavský ornitologický kroužek mládeže se dostal k sokolnictví a tomu se již věnuje přes půl století. 
„Náš Sokolnický dvůr Astur na hradě Červený Kameň, založil v roce 1997 otec s mamkou a dnes je zde soustředěna největší privátní kolekce dravých ptáků na Slovensku, když zde pracujeme přibližně se sedmi desítkami dravců a desítkou krkavcovitých,“ představuje netradiční chovatelský a cvičný subjekt Moravčíkových složený z voliér, volných stání, ale třeba i naučného chodníku a dětského koutku dlouhovlasá, stále usměvavá sokolnice Sandra. „Dvůr umístěný v prostředí hradního lesoparku, s dominantní solitérní, tři stovky let starou sekvojí, ještě starší lípou a vzácným čínským ginkem dostal název Astur proto, že to ve starolatině, používané hojně ve středověku, znamená jestřáb,“ doplňuje Sandra na vysvětlenou.
Sandřina sokolnická duše se na Červeném Kameni formovala den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Nenásilně, nikdo ji netlačil k tomu, aby kráčela ve šlépějích rodičů, ale s hravostí, systematicky a především láskyplně. Jak sama říká, život na hradě v ní nevyvolával překotnou touhu podobat se princeznám a dvorním dámám, jak tomu bývá u dívek v jejím věku. „Na princezny jsem si ani nehrála, vždy jsem chtěla být sokolnicí, i to patřilo k životu na hradech a zámcích, vnímat sílu, odvahu a rychlost dravců, jejich srdnatý křik a především volnost v bezoblačném moři nekonečného nebe. Orla či sokola si nikdy úplně nepodmaníte. Můžete ho vycvičit, naučit různým kouskům, zvyknout na lidi, ale vždy v něm bude fascinující vrozená touha po svobodě.“
Sokolnictví podle Sandry Moravčíkové není jen prostá záliba, ale je to životní styl. „V žádném případě nejde jen o ukrácení volného času, relaxaci, to by bylo velmi málo. Práce s dravými ptáky vyžaduje mnohem více, člověk se jí musí věnovat cele. Nejde jen o každodenní výcvik či veřejnou prezentaci, která má různé formy, ale dravce musíte také nakrmit a napojit, udržovat v čistotě sokolárnu, věnovat se hygieně a veterinární péči, údržbě a výrobě sokolnických pomůcek. A rovněž se musíte zdokonalovat v teorii i praxi sokolnictví, studovat, vyměňovat si poznatky se zkušenějšími, dospělými, se znalci v oboru.“
Když se dozvíte, že Sandra vede velice populární a kvalitně fungující sokolnický kroužek při Základní škole v Časté, kde se mimochodem sokolnictví jako na v pořadí druhé slovenské škole na prvním stupni vyučuje, že je plně svými vrstevníky, jejich rodiči i pedagogy respektovaná, skoro by se dalo říci, že na jiné aktivity nebude mít čas.
Nebyla by to však docela pravda, neboť je úspěšnou a nadějnou karatistkou. „Již pět let navštěvuji domácí Khan Karate Club a tvrdě na sobě pracuji. Mezi karatisty mne přivedla moje sestra Diana a tento fyzicky náročný sport mne nesmírně baví. Sokolnictví a karate nemají zdánlivě nic společného, ale přece jen. Obě činnosti mají tisícileté tradice a ve svých domovinách jsou nedílnou součástí národních kultur a historie,“ konstatovala Sandra.
Přiznala rovněž, že se ráda věnuje líčení a celkovému zkrášlování svých kamarádek. Jak kosmetickému, uměleckému, dekorativně mýtickému, ale třeba i sportovnímu, když je před nějakým významným sportovním kláním na tvář třeba namalovat národní či klubové symboly. Tuto zálibu má nejspíše vrozenou, neboť již v raném dětství odnesl její touhu po úpravě přirozeného vzhledu a krásy její cop a řasy…
Vraťme se ale na Sokolnický dvůr Astur a k jeho přebohatým aktivitám. „Škála našich aktivit je velice široká. Sokolnictví prezentujeme jako součást slovenské i regionální historie, zaměřujeme se na poznávání dravých ptáků, naši návštěvníci mají možnost vyfotografovat se a nafilmovat s nimi, případně přímo v areálu si posedět u sklenky vína či šálku kávy, relaxovat a vnímat neopakovatelné kouzlo živé i neživé přírody. K vidění jsou u nás letové hradní ukázky, módní přehlídky dobových kostýmů, dokonce spoluorganizujeme svatby, na nichž oddávajícímu přináší prsteny pro novomanžele speciálně vycvičená sova…,“ říká Sandra Moravčíková.
„Věnujeme se ale také léčbě zraněných dravců, jejich ochraně, zabýváme se výzkumem umělého oplodňování a rozmnožování ohrožených druhů. Aktivně pracuje naše výjezdová skupina, která může na požádání s praktickou ukázkou výcviku dravců vyrazit téměř kamkoliv, podílíme se na terapiích například v psychiatrických léčebnách a dětských sanatoriích, v létě organizujeme dětský sokolnický tábor. Jsme častými hosty na televizní obrazovce, v televizi představujeme dravce žijící na Slovensku, přibližujeme divákům jejich život a nezastupitelnou roli v naší přírodě i třeba jako biologickou ochranu našich letišť.“
V minulosti sokol označoval hrdinu, který přinese lepší časy, změnu k lepšímu. A tak si před startující kvalifikací na mistrovství světa před dvěma lety slovenská fotbalová reprezentace vysloužila přezdívku „slovenskí sokoli“. A kdo jiný se mohl stát jejím živým maskotem, než Sandřin sokol Samo!
„Je to pro mne i naši rodinu velká čest. Samo přelétává nad stadionem, na povel útočí na vábítko v ruce mého taťky a pro dvacet tisíc fanoušků je to vždy zážitek. Už jsme tak zahajovali několik významných fotbalových zápasů a asi nám to zůstane, naši reprezentanti si to přejí, dodává jim to sílu, motivaci a energii porvat se o lepší výsledek, vstřelit každému soupeři co nejvíce branek,“ prozradila Sandra s pýchou v hlase. Mimochodem reprezentanti slovenského fotbalu o ní hovoří jako o „našej sokoliarke Sandre“, ale i jako vášnivé fotbalové fanynce. A tak si v duchu říkám, zda by se taková mladá, šikovná sokolnice se svým opeřeným svěřencem nehodila i našim, stále více tápajícím fotbalistům…
Sandra Moravčíková má však přes svůj věk vysoký profesionální sokolnický kredit už i mezi dospělými sokolníky, což ji motivuje k další práci a rozšiřování vlastních praktických i teoretických znalostí. Nedávno se se svým sokolem Seňorem zúčastnila prestižního 50. Mezinárodního setkání sokolníků v Opočně, v loňském roce prezentovala historii i současnost slovenského sokolnictví, ale i sokolnické aktivity mateřské základní školy na mezinárodním semináři v Norsku, kde odborníkům z oboru referovala výhradně v anglickém jazyce.
A je tomu jen pár dnů, co se vrátila ze Sokolnického festivalu mládeže v Spojených arabských emirátech, kde měla příležitost vyměnit si zkušenosti a poznatky s mladými lidmi prakticky z celého sokolnicky vyspělého světa.
Prolistujeme-li Sandřin krátký, ale o to průzračnější a láskyplnější příběh až k dosud poslední stránce, je nám hned jasné, že se naši slovenští přátelé o osud svého tradičního sokolnictví obávat nemusejí.
 
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky autor a archív Sandry Moravčíkové
vychází v 7:09 a zapadá v 16:19 vychází v 12:16 a zapadá v 21:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...