Časopis Myslivost

Říjen / 2018

Vznik republiky a myslivost

Myslivost 10/2018, str. 8  Oldřich Koudelka
Dvacátého osmého října 1918, tedy přesně před sto lety, byla na Václavském náměstí v Praze oficiálně vyhlášena samostatnost a pro národy bývalého Rakousko-Uherska se začaly psát nové dějinné kapitoly. Většina české společnosti rakousko-uherský stát nikdy za svůj nepřijala, což samozřejmě platí i o lesnících a myslivcích, kteří již dlouho před vyhlášením samostatnosti usilovali o vznik ryze národních spolků. Vyhlášením první světové války roku 1914 však došlo k odsunutí národnostní otázky ve smíšeném Rakousko-Uhersku do pozadí.
 
Počáteční snaha českých politiků o prosazení samostatnosti byla hned v zárodku potlačena represemi a tak se česká politika víceméně odmlčela. Jedinou skutečnou „válku proti centrálním mocnostem“ vyvíjel pouze český exil v čele s T. G. Masarykem a úzký kroužek příznivců, kteří pod vedením Edvarda Beneše vytvořili tajnou organizaci Mafie. Mimochodem v tom čase se již po Benešově boku začal často objevovat aktivní myslivec a velký ctitel lesnictví a ochrany přírody JUDr. Přemysl Šámal, odbojář, pozdější kancléř Masaryka i Beneše, organizátor lovů v Lánské oboře a Židlochovicích, umučený za okupace v berlínském vězení. Svůj významný podíl měli i přes rozsáhlou cenzuru novináři, herci a spisovatelé. Z těch nejvýznamnějších lze jmenovat Petra Bezruče, Alberto Vojtěcha Friče, Bedřicha Fürsta, Adolfa Heyduka, Stanislava Reiniše, Josefa Sigmonda či Josefa Thomayera.
 
V průběhu roku 1916 sestavili T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik pozdější Československou národní radu, která se stala hlavním orgánem protirakouského odboje. Silnou podporu nalezli v československých zahraničních legiích, které se nejvýrazněji uplatnily na ruské jihozápadní frontě v létě 1917 při bitvě u Zborova.
České veřejné mínění se radikalizovalo teprve na počátku roku 1917. Velký vliv na tuto situaci měl tzv. Manifest českých spisovatelů, který v květnu koncipoval básník, dramaturg Národního divadla a člen Mafie Jaroslav Kvapil. Domácí politici se objevili na scéně až při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Deklarací byl zahájen společný postup za osamostatnění doma i v zahraničí.
 
V rámci vyhlášení a udržení samostatnosti bylo jednou z nejpalčivějších otázek zásobování rakouských vojsk vývozem potravin z Čech a Moravy. Intenzívně se tím zabývala zemská hospodářská rada pod vedením Antonína Švehly, která se snažila zatajit a udržet doma co největší množství zásob.
V reakci na tuto krizovou situaci byla na čtrnáctého října 1918 vyhlášena generální stávka. Situace se vyhrotila natolik, že v jihočeském Písku byl rozšířen leták vyhlašující vznik republiky! Během převratu, který trval jen pár hodin a aktivně se ho zúčastnili i někteří pedagogové a studenti zdejší revírnické školy a Vyššího ústavu lesnického, byly v ulicích strhány symboly mocnářství a ve městě zavlály trikolóry. Ještě téhož dne ale bylo vyhlášení republiky odloženo, revoluční dav se rozprchl a do města na řece Otavě byl přidělen oddíl uherských vojáků. Monarchie v křečích vydržela ještě dalších čtrnáct dnů.



Ve vztahu k písecké lesnické škole je nutné zmínit ještě jednu skutečnost. První světová válka učinila konec období vzestupů zdejších lesnických ústavů. Pak s jejím koncem přešlo Rakousko-Uhersko do řady nových nástupnických států, mezi kterými byla i Československá republika. Není divu, že v revoluční atmosféře, kdy se hroutily staré a prosazovaly nové mocenské struktury, se staly terčem kritiky císaře a krále Františka Josefa I. i nadační ústavy lesnické, a to nejen pro jejich pojmenování po stařičkém a tehdy již vysmívaném mocnáři.
A tak zatímco mladá republika se postupně stabilizovala, potíže lesnických nadačních ústavů v Písku se naopak prohlubovaly. Východisko bylo nalezeno až po převzetí jejich financování státem a reorganizací na jedinou státní Vyšší lesnickou školu s maturitou v průběhu let 1918-1920.
 
Ale vraťme se ještě do přelomových dnů osmnáctého roku. Dne dvacátého osmého října 1918 v ranních hodinách převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Následně se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakouskem-Uherskem. Na večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu.
Do předsednictva Národního výboru byli zvoleni Vavro Šrobár, Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla a Jiří Stříbrný. Dva týdny před koncem první světové války tak vznikla tzv. První republika, což je dodnes označení pro Československo v období od roku 1918 až do vzniku Mnichovské dohody v roce 1938.
První republika zahrnovala území Čech, Moravy, Českého Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na jejím území se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, různými nářečími Ukrajiny, romsky, rumunsky, jidiš apod.
 
Připomínáme-li si vznik samostatného Československa před sto lety, tak rozhodně nemůžeme zapomenout na hronovského rodáka, vojenského lékaře, vysokého důstojníka rodící se Československé armády a organizátora myslivosti generála Jana Červíčka. Jeho životní osudy jsou totiž bezprostředně spojeny jak se vznikem První republiky, tak s rozvojem poválečné myslivosti a jejím směřování ke zrodu samostatné stavovské organizace.
Jan Červíček pocházel z rodiny pekaře a v letech 1874-82 studoval na německém klasickém gymnáziu v Broumově. O maturitě studoval v letech 1882-87 na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde byl o rok později promován doktorem všeobecného lékařství.
Již při studiích byl odveden jako jednoroční dobrovolník a přidělen k posádkové nemocnici v Praze. Zvolil si vojenskou dráhu a v dubnu 1888 byl aktivován, povýšen do hodnosti nadporučíka – lékaře a pracoval jako sekundář v posádkové nemocnici v Sarajevu. V červnu 1889 byl jmenován mladším lékařem praporu polních myslivců, později zastával stejnou funkci u bosensko-hercegovského pěchotního praporu a od října 1890 se stal šéflékařem srbského pěchotního pluku č. 53.
Na vlastní žádost se ale vrátil do Prahy, kde byl přidělen k pražské posádkové nemocnici. V téže době začal studovat oční specializaci. V listopadu 1902 byl jmenován přednostou očního oddělení posádkové nemocnice ve Vídni, později se stal zástupcem velitele nemocnice a řádným členem Militär-Arzt-Kollegium pro oční choroby.
Po sarajevském atentátu na následníka trůnu a vypuknutí první světové války se stal velitelem vídeňské posádkové nemocnice. Od července 1915 byl přednostou zdravotní služby šestého rakouského sboru na ruské frontě. V listopadu 1916 mu byla udělena generálská hodnost a v lednu 1918 se stal inspektorem zdravotnické služby při Vyšším velitelství v Badenu u Vídně. Jeho inspekci podléhaly všechny zdravotní ústavy po celé rakousko-uherské frontě a svými konkrétními opatřeními zachránil tisíce lidských životů.
Ihned po vyhlášení samostatné republiky se třicátého října 1918 přihlásil do činné služby v Československé armádě. Stal se přednostou zdravotního odboru Československé likvidační komise ve Vídni a zdravotní služby Velitelství vojska na Slovensku.
V lednu 1919 byl Červíček jmenován náčelníkem zdravotní služby Zemského vojenského velitelství na Slovensku a od října téhož roku zastával funkci přednosty zdravotní služby Zemského vojenského velitelství pro Slovensko, a to v hodnosti generála zdravotnictva se sídlem v Bratislavě. Přidělenou službu, která byla v tom čase značně zaostalá, zorganizoval na úroveň porovnatelnou s českými kraji.
Generál Jan Červíček se během svého působení v Bosně a Hercegovině stal zaníceným obdivovatelem přírody a aktivním myslivcem. Při pobytu na Slovensku se vedle zdravotnických problémů setkal i s neutěšenými podmínkami myslivosti, s nebývalým nárůstem pytláctví a s prudce klesajícími stavy zvěře.
Proto na jaře 1920, v již zcela nových společenských podmínkách rodící se demokracie, svolal do bratislavské restaurace Lerchner shromáždění třiceti čtyř vlivných slovenských myslivců, aby se dohodli na legislativních podmínkách pro ozdravění mysliveckých poměrů v zemi a na založení první jednotné národní myslivecké organizace bez rozdílu stavu a národnosti jejích členů.
Na konci srpna byla zvolena přípravná sedmičlenná komise, která pod Červíčkovým vedením vypracovala návrh stanov a 10. prosince 1920 byl oficiálně ustaven Lovecký ochranný spolok pre Slovensko, jehož prvním předsedou byl zvolen právě Červíček. Právem je proto považován za zakladatele moderní slovenské myslivosti a ochrany přírody.
Pro úplnost dodejme, že za členy výboru Valného shromáždění Spolku byli zvoleni advokát JUDr. Otakar Jamnický, velkostatkář Jan Palfy, soudce Jozef Petry, lékárník Ladislav Sekan, revident Ludevít Rossler, úředník Lorant Szutzy a úředník Jaroslav Řivnáč.
V roce 1921 bylo již v Loveckom ochranom spolku na Slovensku organizováno jednapadesát regionálních a místních spolků s více než třemi tisíci členy. Po srmti generála Jana Červíčka byl za jeho nástupce zvolen přední slovenský spisovatel Jozef Gregor Tajovský.
Generál Červíček zemřel předčasně na zhoubnou ušní chorobu 7. dubna 1924 v Bratislavě. Ještě před svou smrtí vypracoval návrh opatření na pětiletou ochranu kamzičí zvěře na slovenské i polské straně Vysokých Tater. Byl pohřben s nejvyššími vojenskými poctami.
Na jeho památku vznikl při Spolku Fond pro poskytování podpory vdovám a sirotkům po lesnících a myslivcích, kteří položili život při výkonu povolání.
Slovenský poľovnícky zväz v roce 1995 odhalil v Bratislavě na své budově v Štefánikově ulici č. 10 k uctění jeho celoživotního díla pamětní desku. Mimochodem je to jen asi pět set metrů od místa, kde na Hodžově náměstí, v místě dnešní fontány, stávala restaurace Lerchner, později Hron, kde pro Spolek položil základní kámen.
 
„Českoslovenští myslivci! Dnem 22. dubna t. r. konečně došla uskutečnění myšlenka osamostatnění československé myslivosti, po němž bylo z mnoha stran často a opětovně voláno. Československá myslivecká jednota tímto dnem byla uvedena v život!“
Tato slova jsou prvními řádky úvodníku prvního čísla prvního ročníku časopisu Stráž myslivosti, které vyšlo v červnu 1923.
Vznik stavovské myslivecké organizace ve společném státě Čechů a Slováků před devadesáti pěti lety, pouze pět let po rozpadu Rakouska-Uherska, byl logickým vyústěním dopadu dobových historických a kulturně společenských událostí.
Po vzniku samostatné Československé republiky se výrazně oživily předchozí snahy o jednotnou mysliveckou organizaci, a to zvláště poté, když během první světové války zanikl Svaz českých lovců. Přestože již v roce 1919 vznikl Československý lovecký a kynologický říšský svaz, jehož tiskovým orgánem byl měsíčník Lov a kynologie, záhy se začala projevovat jeho nesourodost, svaz neplnil své poslání a myslivci opět začali hledat způsob, jak se celostátně organizovat. Naštěstí v tom čase měla česká a slovenská myslivost dostatek osobností, které měly v oblasti lesnictví a myslivosti přirozenou autoritu, byli dostatečně vzdělaní, organizačně erudovaní a zapálení pro věc.
Tito lidé se částečně rekrutovali z organizací, které vznikly již před rozpadem monarchie. V roce 1869 to byl odborný spolek sdružující jak lesníky či myslivce z povolání, tak i ze záliby Pražská lesnická jednota Hubertus, v roce 1898 to byl například Lovecký klub v Plzni, v roce 1904 první čistě český a moravský Lovecký klub v Litovli, v roce 1910 pražský Klub pro kynologii a myslivost Hubertus, o rok později Lovecký spolek pro Olomouc a okolí a v roce 1912 Spolek pro ochranu myslivosti Markrabství moravského v Brně.
Různorodost až roztříštěnost zájmů těchto spolků však byla na překážku jednotného vystupování myslivců a prosazování jejich názorů a zájmů ve veřejnosti, včetně přijímání příslušných právních norem. Logickým důsledkem tedy muselo být založení jednotné myslivecké organizace, což si tyto osobnosti nejen uvědomovaly, ale začaly pro tento krok připravovat živnou půdu.
Jejich práce nebyla nikterak jednoduchá. Naopak. Pro pokrokovost názorů těch, které dnes známe jako zakladatele Československé myslivecké jednoty, se proti nim zvedla nenávistná kampaň, řízená již vzpomenutým Čs. loveckým a kynologickým říšským svazem. Počátkem dvacátých let bylo proto zřejmé, že stávající stav je již neudržitelný.
Tehdy se iniciativy chopil svým způsobem nenápadný, ale nadmíru pracovitý a organizačně svědomitý Josef Žalman, rodák z Dlouhé Třebové a Karel Podhajský, rodák litomyšlský. Oba se dobře znali a spojovala je názorová příbuznost i vřelý vztah k přírodě a jejím zvířecím obyvatelům.
Jejich kroky vedoucí k vzniku jednotné organizace tedy rozhodně nebyly nikterak překotné, ale předcházela jim četná pracovní jednání s dalšími podobně uvažujícími osobnostmi, a to především se zástupci pražského Ústředního spolku pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách, brněnského Lovecko-kynologického spolku pro Moravu a Slezsko, bratislavského Poľovníckeho ochranného spolku pro Slovensko, tišnovského Spolku přátel myslivosti pro Tišnov a okolí, Ústřední jednoty lesních a lovčích zřízenců, Spolku posluchačů lesního inženýrství v Praze a Brně a jihočeského Loveckého klubu v Českých Budějovicích.
Zastaralé, zkostnatělé a rozdílné myslivecké zákonodárství v jednotlivých regionech tehdejšího Československa, nejednotnost postojů a řada dalších vážných nedostatků v mysliveckém spolkovém životě byla podnětem k zásadní schůzce tehdejších osobností myslivosti, kterou Žalman s Podhajským svolali na šestý leden 1923 do České Třebové. Výsledkem nelehkého jednání pak byl závěr uspořádat 22. dubna 1923 v Brně zakládající schůzi Československé myslivecké jednoty.
Mimochodem autorem názvu rodící se nové stavovské organizace byl právě lesní ředitel Josef Žalman, který ještě do zakládajícího brněnského jednání přišel i s návrhem na název mysliveckého periodika a orgánu jednoty - Stráž myslivosti. Zavedl také název myslivec, do toho času používaný jen pro profesní myslivce, pro všechny, kteří byli držiteli loveckého lístku.
 
Zastavme se u některých osobností, které stály u zrodu moderní československé organizované myslivosti poněkud podrobněji.
Samozřejmě prvním, kým musíme začít, je bezesporu Josef Žalman. Narodil se 27. července 1884 v podhůří Orlických hor, a jelikož jeho otec byl hajným ve Výprachticích, jeho životní dráha tím byla předurčena. Po ukončení studií v Písku nastoupil do služeb lesního podniku v České Třebové, když však vypukla první světová válka, musel lesnický stejnokroj vyměnit za vojenský a několik let strávil v zákopech východních front.
Po návratu z války se začal intenzívně věnovat veřejnému dění. Uvědomoval si roztříštěnost mysliveckých a lesnických spolků a tak již v průběhu roku 1922 oslovoval své přátele s cílem založit jednotnou mysliveckou organizaci. Tyto své snahy završil krátce před Vánocemi svoláním schůzky do České Třebové na šestý leden následujícího roku, o níž již byla řeč.
Kromě své organizátorské činnosti byl Žalman také mimořádně publikačně činný. Napsal mnoho časopiseckých příspěvků, ale také v roce 1941 známou monografii Základy myslivosti, která vyšla celkem v pěti vydáních. Populární byly tzv. Žalmanovy myslivecké kalendáře, které vydával v letech 1930-1941.
Poslední životní etapu prožil v Pozořicích u Brna, kde také 25. června 1947 zemřel. Josef Žalman se natrvalo zapsal mezi nejvýraznější osobnosti československé myslivosti. Byl nejen jejím zakladatelem, ale i prvotním budovatelem, který se podstatnou měrou zasloužil o demokratizaci myslivosti po první světové válce, kdy přestávala být výsadní záležitostí vybraných společenských skupin.
 
Také u Karla Podhajského, který se narodil v rodině váženého litomyšlského občana a pojišťovníka 24. května 1871, byly sklony k myslivosti a kynologii dány profesí či zálibou otce. Ten dokonce lovil medvědy a vlky v Uhrách a doma choval všemožné ptactvo.
Mimochodem Karel Podhajský byl švagrem spisovatele Aloise Jiráska, který si vzal za manželku jeho sestru Marii. Velice si s Jiráskem rozuměli a ten, ve své tvorbě, kde se zabýval myslivostí, jejími tradicemi a historií, často využíval Karlových znalostí a vzpomínek.
U Podhajských doma mívali vždy více psů, převážně ohařů, které Karel už jako úředník pověřený vedením důchodové správy, cvičil a předváděl. Myslivcem byl od svých osmnácti let, ale také jezdil na koni a byl propagátorem jízdy na lyžích a na kole.
Neustále si rozšiřoval své bohaté vědomosti z různých oborů lidské činnosti. Měl neutuchající pracovní elán. Společně s o třináct let mladším Žalmanem dokázali přetavit pokorné nadšení v realitu. Budovatelem ČSMJ a vedoucím plemenné knihy Československý lovecký pes byl nesmírně agilním a nadšeným.
Podhajský byl mužem záslužných činností, úzkostlivé skromnosti a ryzího charakteru. Když krátce před svými šedesátými narozeninami ve svém rodišti 12. 9. 1930 zemřel, uvedl nad jeho rakví profesor Antonín Dyk, že Karel Podhajský znamenal a ztělesňoval náš myslivecký ideál a program muže, který příkladně plnil poslání myslivce, jež vrcholí ve snaze být ušlechtilým.
 
Osmadvacátého října si tedy připomeneme sté výročí založení samostatného československého státu a všechny s tím spojené výše uvedené přelomové dny. V následujících sto letech se pak seznam těchto dnů i přelomových osobností statečně rozšiřoval, byť některá data a někteří lidé podlehli dobovým trendům, upadli v zapomnění a podobně. Nicméně česká a slovenská myslivost stále měla dost těch, kteří si slova z preambule ustavující schůze Československé myslivecké jednoty, či slova pronesená Antonínem Dykem vzali k srdci i do časů příštích.
Přejme si, aby tomu tak bylo nadále. Česká a slovenská myslivost si to zaslouží, stejně jako všichni její zakladatelé, bardové a nositelé jejich stavovského i lidského odkazu...
 
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky archív autora
 
vychází v 5:12 a zapadá v 21:00 vychází v 22:37 a zapadá v 7:29 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...