Časopis Myslivost

Říjen / 2018

Myslivost s sebou nese i zdravotní rizika

Myslivost 10/2018, str. 58  Martin Horálek
Jenže myslivci je často podceňují Lékařů, kteří mají jako koníček myslivost, znám mnoho. Ale jen výjimečně potkáte člověka, který obojí provozuje s takovou mírou zaujetí a vášně, jako chirurg pražské Nemocnice Na Homolce Stanislav Černohorský. I proto jsem ho požádal o rozhovor. Poměrně překvapivě, leč příznačně, jsme se nakonec setkali v jedné pražské prodejně zbraní a mysliveckých potřeb.
 
Pane doktore, věnujete se déle myslivosti nebo medicíně?
 
Hezká otázka (smích). No určitě myslivosti. Můj tatínek byl totiž lesním inženýrem v Beskydech. Už jako čtyřletého kluka mě s sebou brával do lesa, kde na cylindr od petrolejky dokázal natroubit jelena na padesát metrů. Sice jsem měl nahnáno, ale umíte si představit ten zážitek?! V zimě nám navíc jeleni chodili doslova na dvůr. Žili jsme totiž na samotě v Podolánkách nedaleko Kněhyně a seno jsme jim shazovali ze stodoly přímo do místa, kam měli vyšlapanou stezku.
Tohle všechno se odehrávalo v šedesátých letech minulého století. Tedy v dobách, kdy v Beskydech běžně žil a také se lovil rys. Protože můj otec uměl dokonale italsky a německy, tak doprovázel italské poplatkové lovce ještě na tetřevy. Dnes už mi to připadá skoro neskutečné. Nicméně myslivostí jsem byl doslova odkojen.
 
Kde se u Vás vzala touha po myslivosti, je tedy zřejmé. Proč jste se ale chtěl stát lékařem?
 
V tomto případě to byla hodně osobní motivace. Moje maminka měla totiž už od nějakých osmadvaceti let potíže s ledvinami a močovými cestami. A já jsem jí slíbil, že se stanu lékařem, abych se o ni mohl postarat. Lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově jsem dokončil v roce 1982, pak jsem s rodinou dvanáct let žil a pracoval v Karviné. Do Prahy jsem se vrátil na oddělení hrudní chirurgie v Nemocnici Na Bulovce. Odtud jsem po devíti letech zamířil na chirurgické oddělení Nemocnice na Homolce. Od roku 2012 navíc pracuji na 1. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice jako hrudní chirurg.
 
Chirurgie byla tedy Vaší celoživotní volbou. Proč právě tenhle obor?
 
Chirurgie, to je hlavně práce rukama. A na tu jsem byl vždycky poměrně šikovný, takže mi bylo záhy jasné, že je to obor jako stvořený pro mě. Navíc mě přitahuje široký záběr chirurgie. Když to tak vezmu, dnes operuji případy od hlavy až po paty lidského těla. No a v neposlední řadě – člověk tu vidí výsledky své práce prakticky okamžitě. A to je i po těch letech stále stejně vzrušující moment.
 
Jak moc se chirurgie změnila za dobu, co jí provozujete?
 
Za uplynulých 35 let, kdy pracuji v tomto oboru, prodělala chirurgie doslova skokový vývoj. Když jsem začínal, neměli jsme fibroskopická vyšetření, ultrazvuková vyšetření, počítačová tomografie (známá jako CT- pozn. redakce) existovala jedna, a to v Praze. Dneska toto všechno považujeme skoro za samozřejmost.
S tím, jak se rozvíjela diagnostika a farmakologie, se chirurgie posouvala od extenzivních výkonů ke stále menším výkonům až k miniinvazivní chirurgii, která se u nás zejména od devadesátých let začala rychle rozvíjet.
V roce 2005 jsme pak zakoupili vůbec první operační robot v bývalém Východním bloku do Nemocnice Na Homolce. Miniinvazivní a robotické operace jsou daleko méně zatěžující pro pacienta a také rekonvalescence po výkonu bývá daleko rychlejší. Logicky se tak snižují třeba náklady na hospitalizaci pacienta. Háček je v tom, že miniinvazivní nebo robotické operace jsou několikanásobně dražší než ty klasické a zatěžují tak rozpočet každé nemocnice. Takže u nás, stejně jako i v jiných vyspělých zemích, se z ekonomických důvodů provádí 25 až 30 % operací tímto způsobem. Nicméně je to jednoznačný trend a podle mého odhadu i další vývoj půjde tímto směrem.

IMG_1090.PNG
 
Náš časopis čtou především myslivci. Proto se Vás musím zeptat i na to, zda je myslivost v nějakém ohledu zdravotně rizikovým koníčkem?
 
V první řadě existuje celá řada zoonóz, infekčních onemocnění přenášených ze zvířat na člověka, která není radno podceňovat. Naštěstí jsme zemí, kde není hlášen výskyt vztekliny. Riziko, které mají myslivci v povědomí asi nejvíc, je tedy svalovec u černé zvěře. Jenže pozor, kromě něj existuje celá řada jiných motolic a hlístic, které jsou rovněž přenosné na člověka.
Kromě bezprostředního kontaktu s ulovenou zvěří se ale myslivci mohou nakazit třeba i při manipulaci s krmením. Stačí, aby bylo potřísněno močí nakažených hlodavců. Takovou tularémii můžete dostat i následkem vdechnutí prachu nebo aerosolu. Má i svou oční formu, kdy dojde k nákaze přes oční spojivku.
Další hojně rozšířenou zoonózou je třeba toxoplazmóza, která může být velmi nebezpečná zejména pro těhotné ženy nebo třeba onkologické pacienty. Obávám se, že mnoho myslivců má o existenci přenosných chorob jen mlhavé tušení a vůbec jim nedochází, jak moc riskují, když nepoužívají ochranné pomůcky.
 
To je asi potřeba měnit především u začínajících myslivců, hned v základních kurzech...
 
To určitě. Zdravotním rizikům bychom se měli věnovat daleko více. Všimněte si, jak velká část myslivců třeba podceňuje riziko nemocí přenosných klíšťaty. Jak jsem už zmínil, řadu let jsem pracoval v Nemocnici Na Bulovce, kde je jedna z největších infekčních klinik a léčí se tam i lidé s klíšťovou encefalitidou. Kdyby adepti mysliveckých kurzů tyto pacienty viděli, určitě by pak neváhali, zda mají investovat řádově tisícovku do očkování proti tomuto onemocnění.
Ano, je fakt, že i s tímto očkováním můžete klíšťovou encefalitidu prodělat, ale ta proběhne s příznaky podobnými chřipce, tedy bez následků trvale poškozujících zdraví.
Druhá věc je, že na rozdíl od psů pro člověka stále ještě neexistuje očkovací sérum proti lymské borelióze, která nás ohrožuje snad ještě více než zmíněná encefalitida. Borelióza je nezřídka spojená s neurologickými kožními, kloubními, očními komplikacemi, stejně jako třeba s postižením srdečního svalu. I když toto očkování zatím neexistuje, můžeme minimalizovat riziko alespoň odpovídajícím oblečením a samozřejmě se pokaždé, když přijdeme z přírody, musíme co nejdříve pečlivě prohlédnout, zda někde nemáme přisáté klíště. I délka přisátí totiž může rozhodnout o tom, zda se nakazíme.
 
Když Vás tak poslouchám, uvědomuji si, že myslivci asi opravdu často riskují. Jistou "revizi" by možná v tomto ohledu zasloužily i některé naše tradice, resp. zaužívané stereotypy?
 
Bezpochyby. Kolikrát jste třeba slyšel, že správný myslivec musí umět vyvrhnout kus, aniž by si vyhrnul rukávy? Já, se znalostí rizik, bych nikdy nevyvrhoval kus bez ochranných rukavic. Stačí, abyste měl na ruce záděru nebo drobnou oděrku a okamžitě jste akutně vystaven infektu. I když to třeba hned není choroba přenosná na člověka, způsobujete sám sobě poranění, s nímž se minimálně musí vyrovnávat váš imunitní systém.
Zejména v případě, že je zasažen trávník, musí být myslivci velmi obezřetní. V takovém případě totiž ve velice krátkém čase dochází k rapidně rychlému nárůstu množství choroboplodných zárodků. A ty si můžete přinést domů nejen na rukou, ale třeba i na potřísněném oblečení. A teď si představte, že vlhký kabát, potřísněný barvou a zbytky tělních tekutin ulovené zvěře, pověsíte uschnout doma v koupelně. V ten okamžik vystavíte choroboplodným zárodkům v podobě aerosolu celou svou rodinu. Já za sebe proto doporučuji gumové rukavice pro každý vývrh a oblečení okamžitě do pračky!
A opravdu to není žádná přehnaná opatrnost. Já třeba, když vím, že druhý den budu operovat, vývrh neprovádím vůbec a raději o jeho provedení požádám někoho z kolegů. Někomu se to třeba může zdát nemyslivecké, může se tomu podivovat, jenže já mám odpovědnost za zdraví lidí, které mám druhý den na operačním stole. A musím zvažovat všechna rizika.
 
Těžko se mohu vyhnout otázce na následky střelných poranění?
 
S tím já mám dokonce osobní zkušenost. Díky jednomu neopatrnému kolegovi jsem si totiž z jednoho kachního honu tak říkajíc odnesl sedm broků v hrudníku. A když pak při jedné naháňce skončila odražená kule ve stromě asi tak půl metru ode mě, přestal jsem na společné lovy chodit úplně. Jako chirurg jsem už několik případů poranění střelnou zbraní také operoval. Naštěstí se jednalo o případy poranění z krátké zbraně, kde pokud nejsou zasaženy životně důležité orgány nebo velké cévy, většinou dnes umíme takového pacienta zachránit. Když ale jako myslivec znám účinky moderního loveckého střeliva, obávám se, že většina poranění způsobených touto municí musí mít daleko vážnější následky.
 
I přes zmíněné nepříjemné zážitky Vás myslivost stále přitahuje?
 
Myslivost je nádherná záliba! Především pro člověka, který má rád přírodu a umí se kochat krásou zvěře, těžko existuje něco porovnatelného.
 
Kde myslivost nejčastěji provozujete?
 
Nejvíce asi v Českém středohoří a v Doupovských horách. To jsou podle mě jedny z nejkrásnějších míst Česka. Konkrétně v Českém středohoří mě třeba fascinuje i to, že řada místních kopců vulkanického původu je na jižních stráních porostlá vegetací, zatímco ze severu jsou téměř holé. Nevím, zda je tahle kuriozita způsobená složením hornin nebo to má ještě jiný důvod. A vidíte, nikdy jsem si toho nevšiml, dokud jsem tam nezačal lovit.
 
Jakou zvěř lovíte nejraději?
 
Určitě srnce – zejména pro neobyčejnou variabilitu jejich paroží, včetně různých malformací, které vznikají poraněním parůžků v době růstu. A zase se tím vracím ke svému milovanému Doupovu. Tady jsem před pětadvaceti lety ulovil svého prvního srnce! Ano, počítáte správně - to už jsem byl v podstatě starý chlap. A dodnes je to určitě můj nejsilnější myslivecký zážitek.

IMG_0984.JPG
 
Už to, že se při tomto rozhovoru nacházíme v prodejně zbraní, evokuje otázku, zda máte nějakou oblíbenou zbraň nebo ráži?
 
Možná je to způsobeno i mou profesí, ale když jsem si vybíral kulovou zbraň, můj zásadní požadavek zněl, aby po zásahu zvěř zhasínala pokud možno okamžitě na místě a aby netrpěla. Proto jsem se rozhodl pro zbraň velké ráže. V současnosti lovím se zbraní značky Sauer 404, ráže 10,3x68. Je to nová německá ráže s naprosto fantastickou balistikou. Není s ní problém lovit i na vzdálenosti přesahující 200 m. Navíc v této ráži bez problémů dostanete náboje od hmotnosti střely 13 g., se kterou je možné s naprosto minimálním poškozením zvěřiny lovit třeba srnčí zvěř, až po 27. gramové střely, které jsou určeny k lovu tropické zvěře. Takže si vybere opravdu každý. Za mě je to vlastně taková univerzální ráže...
 
Právě v tom okamžiku poprvé (a naposledy) zasáhl do našeho rozhovoru majitel obchodu ARMS Tomáš Snížek, který až doposud naslouchal vyprávění MUDr. Černohorského: Tady se jako profesionál musím trochu ozvat proti označení univerzální ráže. To je totiž jen takové klišé. Žádná skutečně univerzální ráže nikdy neexistovala a ani existovat nemůže. Pan doktor má pravdu, že ráže 10.3x68 splňuje mnoho nároků zejména moderních evropských lovců. Tak jako popisoval vývoj v medicíně, tak i ve vývoji zbraní a střeliva je v posledních letech patrný posun. Jednoznačným trendem je, že lidé chtějí lovit na stále větší vzdálenosti. A jednou z odpovědí na tyto požadavky je právě zmíněná ráže 10.3x68.
 
Protože mě i toto doplnění připadalo zajímavé a obohacující pro naše čtenáře, nakonec jsem ho do rozhovoru, byť trochu neplánovaně, zařadil. Berte ho třeba jako takové PS. No a mě nezbývalo, než oběma pánům poděkovat za rozhovor.
připravil Martin HORÁLEK
vychází v 6:02 a zapadá v 20:01 vychází v **:** a zapadá v 15:12 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...