Časopis Myslivost

Červen / 2018

ZÁKON ZDRAVÉHO ROZUMU

Myslivost 6/2018, str. 20  ŠDtěpán Neuwirth
Dlouhá desetiletí byl červen představován veřejnosti jako Měsíc myslivosti. V jeho průběhu se aktivita myslivců promítala se zvýšenou intenzitou přednáškami nejen na školách, nástěnkami s přehlednou formou zdůrazňování významu zvěře a zdravé přírody, publikováním informací ve všech mediálních prostředcích. Jenže to bylo a byla také zvěř i v polních honitbách. Dnes je situace podstatně jiná, přesně řečeno tristní, horší, špatná…
 
Po roce 1989 se několikrát měnil zákon o myslivosti. Zvěř je už pouze obnovitelným přírodním bohatstvím se statutem res nullius – věc ničí. Myslivost už také není součástí zemědělské a lesní výroby, ale zájmovou činností a díky tomu je vystavována devastačnímu tlaku veřejnosti a zejména vlastníků (spíše nájemců) pozemků.
Úbytek drobné zvěře – hlavně zajíců, bažantů, koroptví – má na svědomí několik faktorů. V prvé řadě je to systém využívání zemědělské a lesní půdy, který je postaven na drsné exploataci a ničení její kvality. A už vůbec je opomíjená – dříve zemědělci tolik oceňovaná – ochranářská funkce drobné zvěře na plodinách. To, co zvěř odváděla „zdarma“, je dnes nahrazováno chemií. Je to z hlediska životního prostředí zdravější? O potřebě energií na výrobu chemických prostředků nemluvě! I v tomto směru dostává naše životní prostředí řádně na frak!
Navíc orné půdy každý den ubývá zástavbou všeho druhu. Mění se také kvalita lesních honiteb, kdy stromy budou nakonec tak vzácné jako např. tetřev hlušec.
Mám velice blízko k Jeseníkům a k Libavé. Projel jsem nedávno známé lokality – a byl jsem zděšen. Holiny, holiny, holiny. Jinými slovy poušť, z níž kamióny dennodenně vyvážejí tisíce kubíků dřevní hmoty a s ní úspěšně exportují původce této zkázy – kůrovce – do zemí střední Evropy.
Jako dalším subjektem, který zdatně přispěl a přispívá k ničení drobné zvěře, jsou „tzv. ochranáři“. Tato úzká zájmová skupina má – bohužel – vliv na tvorbu zákonů, a to, na rozdíl od myslivců, bez hmotné odpovědnosti.
Díky tomu se například stavy strak a sojek (mající na svědomí plenění zpěvného ptactva), neúměrně zvýšily. Velká hejna krkavců jsou dnes postrachem už nejen pro myslivce, kteří jsou svědky zabíjení srnčích mláďat, zajíců, koroptví a bažantů, ale také farmářů, kterým napadají čerstvě narozená jehňata, kůzlata a dokonce i telata.
Zvýšená ochrana vrány obecné má za následek plenění kachních a husích hnízd. Jaké obrovské škody páchají kormoráni a vydry na rybích obsádkách, to mohu potvrdit na základě jednak vlastních zkušeností (jsem rovněž rybář), ale především na svědectvích rybnikářů i sportovních rybářů. Připočtěme k tomu morčáky, volavky popelavé i bílé, potápky roháče, labutě, a další druhy a dojdeme ke škodám, které jsou obrovské.
Rovněž musím ještě zmínit bobra, jehož devastační činnost narůstá s každým dnem. I to je produkt ochranářské lobby. Kdo viděl bobří devastaci pobřežních porostů v jistých lokalitách, se musí ptát kam se poděl zdravý rozum?
A stát mlčí, stát je ochoten platit způsobené škody z našich daní. Neměl by však škody hradit úplně někdo jiný?
 
Stavy drobné zvěře plení další chránění predátoři (či zvířata škodící myslivosti). Jsem myslivcem podle práva od roku 1962. V šedesátých a ještě v sedmdesátých letech byl úlovek lišky vzácností. Dnes se počty ulovených lišek v mé honitbě pohybují ročně mezi dvaceti až třiceti kusy. Bylo upuštěno od plošné vakcinace proti vzteklině. Přibývá jezevců, psíků mývalovitých, norků amerických, stěhuje se k nám také šakal.
Paradoxem je rovněž vlk, který se objevuje v lokalitách, kde je jeho výskyt z hlediska zalidněnosti a civilizace krajiny přinejmenším problematický.
Jistě, příroda si dokáže poradit s přemnožením každého druhu – zmizí zdroje potravy, zmizí i predátoři. Ale zatím každoročně jsou zahubeny obrovské počty zajíčků březňáčků přemnoženými srstnatými predátory za vydatné spolupráce s káněmi, krkavci, pochopy, jestřáby, volavkami, racky a dalšími druhy.
Co přežije, zničí při jarních pracích zemědělská technika. Později skončí další mláďata pod rotačními sekačkami při kosení pícnin.
Koroptve můžeme považovat za vyhynulý druh, bažant – kromě bažantnic – je vzácný stejně, jako je v posledních letech vzácná lidská pospolitost.
Zkáza, jež je dílem člověka!
 
Ve sdělovacích prostředcích je stále omíláno „přemnožení spárkaté zvěře“, především divočáků. Mluví se o statisících kusech. Přitom je jen oficiálně evidováno asi 1,5 milionů psů v domácnostech; stavy domácích koček neznám. Tito domácí mazlíčci mají své nároky na životní prostředí – a nemalé! Zkušenosti myslivců s „rodinným“ venčením psů, což běžně zaznamenávají při pochůzkách honitbou, jsou šokující. Majitelé psů je nechávají volně pobíhat, bez ohledu na to, že zvěř je stresována, rušena ve svých stávaništích, takže stále více zvěř doplácí na lidskou bezohlednost.
A to nezmiňuji velmi výnosný byznys výrobců krmiv pro domácí mazlíčky, která se musejí také někde vyprodukovat, což má dopad nejen na zemědělskou půdu.
Je tu další zdánlivě nepodstatný fakt, že majitelé psů ve většině případů v přírodě jejich exkrementy neuklízejí. Sám jsem byl svědkem, jak takový páníček sice po svém psovi exkrement vložil do mikroténového sáčku, aby jej po několika krocích i s obsahem odhodil do křoví! To, že se tak stalo v Národní přírodní rezervaci Polanská niva jen podtrhuje tragičnost stavu bezpráví v této zemi!
 
Jsme středoevropským státem, který se kdysi pyšnil stavy zvěře, úrovní československé myslivosti, kterou nám ostatní záviděli. Zahraniční myslivci, kteří k nám jezdili na hony, se mnohé zkušenosti pokusili zavádět i ve svých zemích a honitbách. Ano, bývali jsme vzorem.
Myslivost sice získala statut kulturního dědictví, ale to je také asi vše, čím stát přispěl… Stát?
Maďarsko a třeba i Rumunsko má k myslivosti a k myslivcům daleko vstřícnější vztah. Tam si uvědomili, že zazvěřenost honiteb nese i významný národohospodářský efekt. Proto tam dnes směřují zahraniční lovci s plnými kapsami peněz. Myslivost je v těchto státech v jiném postavení než u nás, je to oficiální hospodaření s přírodními zdroji, ne jen nějaké hobby.
 
Jsem dědičným myslivcem, protože v mé rodině se toto poslání dědí z pokolení na pokolení. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu svědkem této tragédie. Že se budu obávat o osud svých potomků, protože trend ničení orné půdy směřuje k tomu, že naši zemědělci nebudou schopni vyprodukovat dostatek potravin. Jestliže dnes zbývá na každého obyvatele pouhých dva tisíce metrů čtverečních orné půdy, a z toho je více než 42 procent využíváno k pěstování kukuřice a řepky, která pak končí většinou v bioplynových stanicích, kolik orné půdy zbude za pět, deset let?
Napsal jsem tuto úvahu pro ty myslivce, kteří stále ještě pečují o přírodu a naši zvěř - ušlechtilou, krásnou, vzácnou, tedy nikoli věc ničí, ale o živé tvory, kteří mají plné právo na život. Musíme se společně postavit na obranu zvěře. Ve státě, který se k nám chová jako k vyděděncům, jsme bohužel stále více osamoceni, odstrkováni, znevažováni. Ale tím se nesmíme dát odradit. Zase tak málo nás není, takže buďme připraveni odplácet dobro dobrem a jinak se řídit heslem: „Na hrubý pytel, hrubá záplata!“
Myslivec! Toto pojmenování člověka, který nosí stavovský myslivecký oblek, bylo odvozeno od slova MYSLITI. Tedy v tomto duchu konejme ve jménu ZÁKONA ZDRAVÉHO ROZUMU!
Štěpán NEUWIRTH
 
Nedávno jsem se setkal s několika přáteli a známými ve Chvalíkovicích. Mezi nimi byl jeden zemědělec a ten mi kromě jiného řekl: „V restituci jsem dostal pole, ale to nerodilo, protože půda byla úplně mrtvá, bez živin. Tak jsem získal skrývku z jiného pole, ale ani ta nebyla schopna plodit. Tři roky jsem pole zavážel chlévskou mrvou, zaorával, kypřil... Po třech letech pole konečně zarodilo..."
Nedávno jsem také projel se svým kamarádem část republiky od úrodné Hané až po krajinu Slezska. Řepka byla všude dominantní plodinou. A všude zcela zřetelné znaky eroze, mnohdy šílené. Jsem si vědom toho, že současný stav nemůže zvrátit ani nestabilní politická reprezentace, natož ti vlci v rouše sedláckém. Skutečný sedlák je už mýtus, ti, kdo naši krajinu exploatují ze všech sil, představují to nejhorší nebezpečí, bezohledný, krutý a cynický přístup k půdě a krajině. Lesy také umírají před očima, odvolání ředitele LČR je jen marné gesto, vždyť kolik se jich od roku 1989  na tomto postu vystřídalo a kolik slibů jsme slyšeli?!
vychází v 5:06 a zapadá v 20:48 vychází v **:** a zapadá v 7:54 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...