Časopis Myslivost

Červen / 2018

Významní čeští puškaři a historie výroby palných zbraní v českých zemích

Myslivost 6/2018, str. 77  Martin Dvořák
Rád bych čtenářům Myslivosti představil část z bakalářské práce, kterou jsem úspěšně dokončil tříletý obor Provoz a řízení myslivosti na Lesnické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. Jako téma jsem si vybral práci s názvem „Významní čeští puškaři a historie výroby palných zbraní v českých zemích“. Cílem práce bylo podat ucelený obraz vývoje výroby palných zbraní v českých zemích od počátku 16. století do současnosti, se zaměřením na lovecké palné zbraně. Současně také představit významné osobnosti a společnosti, které se podílely na výrobě loveckých palných zbraní. Práce je rozdělena do několika kapitol, v tomto článku bych rád podal pouze stručný výtah, pokud by někdo měl o práci hlubší zájem, je k dohledání na internetových stránkách univerzity.
 
Zbraně provázejí člověka od počátku vzniku lidstva. Sloužily primárně k lovu, k obraně a bojům. Přirozeně postupem času docházelo k vývoji a zdokonalování zbraní. Vývoj to byl těžký a zdlouhavý. Nejprve se nové vynálezy uplatnily ve vojenství a válečnictví a až později pronikly do civilních potřeb jako je lovecká a sportovní střelba.
V počátku byly lovecké zbraně vyráběny mistry puškaři, až postupem času převzaly tuto činnost specializované firmy – zbrojovky. Patříme k zemím s nejstaršími a nejbohatšími tradicemi lovu a na našem území je dodnes soustředěno mnoho souborů historických loveckých zbraní. Avšak zájem o dějiny loveckého puškařství se u nás projevil velmi pozdě, a proto z úplných počátků neexistuje mnoho záznamů o dílech puškařských mistrů.
 
Vývoj palných zbraní
 
První zbraně měly velmi jednoduchý doutnákový zámek – zapálený kus koudele, který zapálil střelný prach. Na svou dobu obrovský vynález, který umožnil mířenou střelbu. Jeho použití omezovalo počasí, a tak byl následně vynalezen zámek kolečkový. Ten byl vynalezen s rozvojem hodinářství v počátku 16. století.
Kolečko na pružině bylo uvolněno spouští a úder vytvořil zápalné jiskry. Zámek byl, bohužel, velmi náročný a drahý, a tak vývoj přinesl zámek křesadlový.
Ten využíval k vytvoření jisker křesací kámen. Měl několik vývojových stupňů a postupně přešel na zámek perkusní. Tento zámek umožnilo objevení třaskavých látek schopných roznětu úderem nebo nápichem. To vše bylo pro zbraně nabíjené předem.
S průmyslovou revolucí následoval jeden vynález za druhým a dal vzniknout zápalce a zbraním nabíjeným zezadu.
První zadovky měly jehlové úderníky, které se však hodně lámaly. Následovala zápalka Lefaucheux, která měla mosazné dno a kartonové tělo. Zápalka byla umístěna kolmo k nábojnici.
Následně byl vyvinut zápal okrajový, který dnes známe u malorážek a flobertek a od něj byl už jen krůček ke středovému zápalu, který dnes používáme v největší míře.
Na závěr této kapitoly nelze nezmínit vynález nitrovaného bezdýmného střelného prachu. Jeho používáním vzrostly tlaky v hlavni, což zpětně vedlo k jejich využití při zautomatizování činnosti zbraně. Od té doby se datuje vývoj automatických (samonabíjecích a samočinných) zbraní.
 
Vznik puškařství jako takového
 
Palné zbraně se zdokonalovaly, jejich konstrukce a způsob zpracování se měnily a vyžádaly si nové řemeslné postupy. Vzniklo zcela nové řemeslo, zabývající se výrobou ručních palných zbraní – ručnic. Z názvu zbraně byl odvozen i název řemeslného oboru nazývaného jako „ručníkářství“. Řemeslníci byli nazýváni ručníkáři, protože se specializovali na výrobu ručních palných zbraní. Tak se odlišili od kovolijců těžkých „kusů“, jak byla nazývána tehdejší děla.
 
Počátky puškařství v Čechách
do konce 16. století
 
Největší podíl v tehdejší produkci puškařů tvořily lovecké zbraně. Již od 16. století existovala velká puškařská střediska vyrábějící zbraně všech stupňů kvality. K velkému rozvoji puškařské výroby napomohly i husitské války.
Z písemných pramenů je známo mnoho jmen českých puškařů, ale jejich výrobky se nezachovaly, protože přestaly být funkční a byly většinou roztaveny na jiné výrobky. Hlavním střediskem puškařství byla Praha. Puškařství se rozmáhalo i v menších městech jako je Český Krumlov a Beroun.
Konec slávy a blahobytu se váže k roku 1547 (Vzbouření stavů). Nedůvěra krále v pražské puškaře je odsoudila k pomalému zániku. Jejich cech v Praze sice nebyl zrušen, ale panovník začal cechy obsazovat důvěryhodnými cizinci.
V 16. století patří k nejvýznamnějším oblastem palných zbraní Německo. K velkému rozšíření loveckých zbraní u nás došlo za vlády Rudolfa II. na sklonku 16. a počátku 17. století. Císař byl náruživým sběratelem umění. Do jeho sbírek patřila i velká sbírka zbraní nádherného provedení. Nejvýznamnějším z císařských puškařů byl Maxmilián Wenger. Prožil dobu velkého úpadku a roku 1637 odešel do Vídně. S jeho odchodem skončila éra pražských císařských puškařů, jejichž výrobky bývaly uměleckými díly velkého významu.
 
České puškařství v 17. a 18. století
 
Velký nárůst výroby zbraní přišel s třicetiletou válkou. V Čechách vznikly první manufaktury pro výrobu pušek a pistolí – ve Vrchlabí, Raspenavě a Jáchymově. Žádná z nich však nepřežila ukončení války. K nejdůležitějším střediskům puškařské výroby patřila Praha. K známým pražským mistrům 17. století patřili Jan a Jan Kryštof Stifterové, Jan Mendel, Bartoloměj Procházka, Kašpar Neireiter.
V Brně v 17. a 18. století v puškařství vynikali Hans Ernst Geidel, Schnepfové, Muckové, Jiří Exl, Ferdinand Schindler, František Huntzfeld, v Olomouci Reimerové a Josef Wisthalter.
Významným střediskem puškařské výroby byl v první polovině 18. století Rýmařov na severní Moravě.
Ve východních Čechách a na severní Moravě působili v různých městech členové rodiny Čermáků, v Krušných horách se rozvíjela puškařská výroba ve Vejprtech.
Dalšími městy, která se zapsala do puškařské historie, byl Těšín a Cheb – tato dvě města měla svůj typický styl a výzdobu zbraní a zanechala v historii významnou stopu. Stejně známá byla i pražská barokní výzdoba zbraní.
Karlovy Vary byly také významným střediskem výroby zbraní díky lázeňskému ruchu a významným hostům. Karlovarské puškaře proslavila zejména neobvyklá konstrukční řešení vyráběných zbraní a tyto zbraně putovaly do celé Evropy, kde dodnes zdobí sbírky muzeí. Mezi nejznámější karlovarské puškaře patří Leopold Becher, Johann Wetischweiler, Breitenfelderové, Kirchbergové, Merckelové, Peterové, Poltzové a Roscherové.
Význačný vliv na rozvoj puškařství u nás měl František Antonín hrabě Špork. Hrabě byl velkým obdivovatelem zbraní, velkorysým objednavatelem a iniciátorem nových a zvláštních konstrukčních řešení zbraní.
Přelom 17. a 18. století byl také ve znamení inovací. Dochází k rozmachu a zdokonalení brokovnic. Rovněž je již jednoznačně potvrzen pozitivní vliv šroubovice ve vývrtu hlavně kulovnice na přesnost střelby. Tento rozvoj trval až do roku 1740.
S nástupem Marie Terezie začínají války. Zlaté časy puškařství vystřídala v druhé polovině 18. století stagnace. Úroveň myslivosti byla sice dobrá, ale všeobecná situace v zemi trpěla neustálými válečnými spory. Řada puškařů musela narukovat, sedláci odevzdat zbraně a všeobecně byly podmínky pro myslivost nepříznivé. Nadto byl trh nasycen, šlechtické zbrojnice také a poptávka po nových zbraních minimální. Některé puškařské dílny ukončily svou činnost, jiní puškaři odešli za prací do ciziny.
 
České puškařství v 19. a 20. století
Na přelomu 18. a 19. století byla Evropa zmítána napoleonskými válkami a individuálnímu puškařství se nedařilo. Poptávka preferovala vojenské zbraně.
Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století proniká i do puškařství tovární výroba a s ní i technické novinky. Období od skončení napoleonských válek až do 50.–60. let 19. století je u nás dobou posledního vzepětí individuální výroby zbraní, probíhající ještě převážně v cechovních malovýrobách. Zároveň je to doba rychlého technického pokroku.
Ve 20. letech 19. století se rozšiřují perkusní zbraně a v polovině století již zbraně používají jednotný náboj. Nejprve náboj Lefaucheux a později i náboje s okrajovým a středovým zápalem.
České země reagují na tento technický vývoj velmi pohotově. V roce 1825 byla založena „žižkovská kapslovna“ – Sellier & Bellot.
Zbraně systému Lefaucheux vyrábějí čeští puškaři od 50. let a první lankasterky od 60. let 19. století. Nejvýznamnějším českým puškařem je jednoznačně Antonín Vincenc Lebeda. Dalšími významnými jmény jsou Bedřich Brandejs, Mathias Nowotny, Jan Nowotny, Gustav Fükert, firma Bittner a mnoho vejprtských puškařů. Popisovat každého zvlášť by vydalo na dalších několik článků.
Je nutné zmínit i výrobu hlavní v důsledku zdokonalení železářské výroby. Staré, těžké kované a odlévané hlavně nahradily nové, lehčí z legovaných ocelí nebo z ocelí damaškových.
Četné dílny českých puškařů zanikly v 50. letech 19. století úmrtím zakladatelů. Navíc byl v roce 1859 vydán nový živnostenský řád, který zrušil stará cechovní zařízení. Puškařství tak vstupuje do éry tovární strojové výroby. Výroba se stěhuje z malých dílen do továrních hal.
Dalším krokem vývoje byly pušky s venkovními kohouty na náboje se středovým zápalem puškaře Lancastera z Londýna. Vyráběly se jak kulové a brokové, tak i různé kombinace. Poměrně rychle následovala ručnice se skrytými kohouty – hamerleska.
O konstrukci bezkohoutové zbraně se snažili i čeští puškaři. Roku 1875 sestrojil opakovačku s bubnovým zásobníkem Ferdinand Mannlicher, rodák z Mostu.
Moderní evropské trendy se prosazovaly i u nás a naši puškaři se jim rychle přizpůsobovali a nabízeli zbraně vysoké úrovně a kvality. Období do začátku první světové války bylo pro české puškaře obdobím slušné prosperity. Dochovala se spousta funkčních, puškařsky kvalitně zpracovaných zbraní velmi rozmanitých systémů. O úspěšnosti tehdejších českých puškařů svědčí skutečnost, že produkce vyrobených nebo sestavených loveckých zbraní v Čechách dosahovala stejného nebo i většího objemu než v jiných zemích tehdejšího Rakouska-Uherska.
           
Období mezi válkami
 
Individuální výroba zbraní, v podobě, tak jak existovala v 17.–19. století, nemohla po roce 1900 přežít. Velké zbrojovky na našem území sice prakticky neexistovaly, ale byly zde staleté tradice puškařské výroby a zkušenosti předávané z generace na generaci.
Po první světové válce Československo využilo omezení uvalené na rakouský a německý zbrojní průmysl a na našem území vznikly významné zbrojní podniky. Jako konstruktéři se hlavně uplatnili Alois Tomiška, Karel Krnka, Václav Holek, František Myška, Josef a František Kaučtí a další.
Počátkem 20. století neexistoval v českých zemích žádný důležitý výrobce zbraní. Pouze firma Sellier & Bellot si udržovala vysoké postavení v oblasti produkce nábojů. Největší koncentrace u nás dosáhla řemeslná výroba loveckých zbraní v období mezi světovými válkami. Centrum puškařství bylo v Praze, kde se vedle Lověny nacházelo minimálně dalších 15 puškařských dílen. Podle údajů puškařského společenstva existovalo ve 20. a 30. letech v českých zemích asi 100 samostatných puškařských závodů. Puškařství bylo prakticky v každém větším městě. Mezi nejznámější mimopražské puškaře meziválečného období patří Faukner v Brně, G. Tichý v Ostravě, Trnka v Brně, Bittner, Morgenstern, Illing, Thiele a Endler ve Vejprtech, Faulkner v Kolíně, Pfeifer v Budějovicíh a Holeček v Hradci Králové. Mezi největší podniky patřily Lověna Praha, Jan Nowotný Praha a František Dušek Opočno. Z období mezi válkami se dochovalo mnoho zbraní z puškařských dílen zvučných jmen.
 
Smutné období druhé světové války
 
Bylo to temné období pro všechny, puškaře nevyjímaje. Počet puškařů podle odhadů poklesl o 20 %. Rozbití a okupace Československa změnilo postavení zbrojního průmyslu a ovlivnilo vývoj a výrobu zbraní a střeliva. Němci se zmocnili všech českých zbrojovek a donutili je dát k dispozici svá výrobní tajemství. Zbrojovky musely změnit sortiment pro potřeby armády a věnovaly se pouze výrobě vojenských pušek a pistolí. Nutno dodat, že ve zbrojovkách za okupace probíhala jistá forma odboje. Protahoval se výzkum, komplikovaly se výpočty a vyvolávaly se umělé závady. Tak se prakticky žádná zbraň vyvíjená za války u nás nedostala do výroby. Puškaři, kteří emigrovali, pracovali ve službách spojenců a pomáhali vyvíjet zbraně na porážku Německa.
 
Období od konce druhé světové války
do současnosti
 
Znárodňování po válce dokončilo destrukci puškařství. Po roce 1948 byla zrušena většina samostatných puškařských dílen, nebo přešla pod družstvo Lověna. Z těchto ran se dodnes naše rukodělné puškařství nevzpamatovalo a pravděpodobně své slávy jen těžko dosáhne znovu. Jen zdánlivě splývá celý více než čtyřicetiletý vývoj v jednotvárný a nerušený celek. Ve skutečnosti má několik etap. Znamenaly někdy progresi, někdy však regresi. Vždy je však určoval a podmiňoval mocenský systém.
 
Etapa 1945–1948
 
Pro toto období je charakteristická poválečná obnova národního hospodářství a základní zakotvení znárodněného průmyslu. Po válce byl průmysl v neutěšeném stavu, byly tu válečné škody, chyběla energie a suroviny. Osudný zásah znamenalo vyvlastnění německého majetku. Většina podniků vzniklých za války byla zrušena. Menší zbrojovky byly spojovány do velkých podniků. Vzhledem k mírové perspektivě nestály v popředí výzbrojní požadavky armády a zbrojovky vyvíjely i zbraně pro civilní použití.
 
Etapa 1948–1955
 
Toto období znamenalo nejvíce převratných změn nadiktovaných administrativní cestou. V roce 1948 proběhla druhá vlna znárodnění. Přinesla zrušení soukromých puškařských firem, nebo jejich začlenění do národních podniků. Změnily se i podmínky práce. Armáda byla přímo podřízena KSČ a výroba zbrojovek odpovídala zájmům Sovětského svazu. Tak enormně stoupala výroba vojenských zbraní a došlo k téměř úplnému zastavení výroby loveckých zbraní, zlepšení nastalo až po roce 1954, kdy se opět začalo pracovat na výrobě civilních zbraní.
 
Etapa 1955–1968
 
Nový kurz v celém sovětském bloku měl pro Československo tíživé následky. Snižovaly a rušily se sjednané objednávky, a tak lepší možnosti naznačil zbrojní vývoz do zahraničí. Změny nastaly i v zahraničním obchodě se západními a rozvojovými zeměmi. Toho využili čeští výrobci loveckých a sportovních zbraní, kteří v tomto období zaznamenali v zahraniční znovu komerční a sportovní úspěchy. Rovněž orientace na spotřební průmysl prospěla výrobě civilních a loveckých zbraní.
 
Etapa 1969–1989
Etapa byla zahájena tzv. normalizací poměrů po Pražském jaru. Přinesla opětovné pevné začlenění do Varšavské smlouvy a podřízení sovětskému bloku. Probíhalo rozsáhlé přezbrojování, ale domácí výroba měla jen omezené možnosti. Této šance se chopily dva podniky s programem na civilní zbraně – brněnský a uherskobrodský a svoji výrobu a vývoj rozšířily. Stejnou cestou šel i Sellier&Bellot v nabídce loveckého a sportovního střeliva. Reformní pokusy přinášely hlavně organizační změny. Měnila se i organizační struktura podniků převážně na koncerny. Normalizační režim považoval za svůj stabilizační prvek rostoucí zbrojní výrobu a s ní spojený export. Rozvoj výroby tak nebyl vyvoláván objednávkami vlastní armády, ale zakázkami koaličních odběratelů Varšavské smlouvy.
 
České střelné zbraně v současnosti
 
Listopad 1989 znamenal zásadní předěl pro celou naši společnost a zároveň i pro armádu a zbrojní průmysl. V českém zbrojním průmyslu byla v letech 1990-1991 zahájena privatizace a odstátnění. Ze státních podniků se tak stávaly podniky soukromé. Své důsledky mělo i rozdělení Československa koncem roku 1992. U zbraní civilního určení měly české země téměř výlučný podíl. Svojí tradiční výrobu střelných zbraní se snaží obnovit také podniky, které byly v minulosti nuceny výrobní program zbraní civilního určení omezit nebo zrušit. Jedná se především o brněnskou Zbrojovku a Českou zbrojovku Strakonice.
 
Bohatá tradice výroby střelných zbraní a vysoká konkurenceschopná kvalita představují hlavní kapitál, který rozhoduje o budoucnosti české zbrojní výroby. České zbrojovky si však uvědomují, že současná malá armáda je nemůže uživit, a proto se zaměřují na export do světa.
           
 Bc. Martin DVOŘÁK
absolvent oboru Provoz a řízení myslivosti
Fakulta lesnická a dřevařská ČZU
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 12:39 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...