Časopis Myslivost

Červen / 2018

Voda v prostředí života zvěře

Myslivost 6/2018, str. 22  Martin Mohelský
Nedávno jsem si prožil velmi vypjatý názor a debatu na změny klimatu v posledních zhruba dvaceti letech. Tématem byla skutečnost, že lidská civilizace ničí Zemi, razantně narušuje celé životní prostředí a člověku pro jeho ekologické surovosti nezbude než jako ve scifi románech či filmech začít kolonizovat (a ničit) jiné planety. My lidé musíme rozumně uznat, že překotně rychle uvolňujeme energetické zdroje, které se ve formě uhlí a ropy ukládaly po mnoho milionů let, že nám nepříjemně rychle ubývá zemědělské půdy a lesů i pro přírodní rovnováhu mimořádně cenných původních porostů a produkujeme mnoho odpadů i nebezpečných škodlivin. Průmysl i doprava produkuje množství skleníkových plynů, a proto se všeobecně tvrdí, že nutným důsledkem je zvyšování teploty a změny v koloběhu vody v globálním měřítku.
Vášnivému aktivistovi jsem namítal, že před vládou člověka nad Zemí žila na stepích, prériích, savanách, lesích a tundrách obrovská stáda přežvýkavců a koňovitých. Ta v důsledku fermentačního zpracování potravy, tedy ze zelené hmoty a vlákniny v ní obsažené, uvolňovala do prostředí v součtu rovněž obrovské množství metanu a oxidu uhličitého. Tyto skleníkové plyny musely nutně významně ovlivňovat globální klima.
Spásání zelené hmoty býložravci a její vskutku fascinózní přeměna na živočišnou bílkovinu je jedním z principů zachování života na Zemi. Málokdo je ochoten uvědomit si, že v člověkem nenarušeném životním prostředí musela být produkce metanu a oxidu uhličitého „živočišného původu“ jedním z významných stabilizátorů klimatu, a tedy i koloběhu vody v globálním i místním měřítku.
Neumím odhadnout původní počty přežvýkavců na Zemi, ani jejich skutečnou produkci metanu. Faktem je, že už zbývá jen nepatrné procento původních stavů, ale musíme k nim připočítat nemalé stavy člověkem chovaného skotu, koní a malých přežvýkavců. Víme, že logistika a průmysl zajišťuje už sedmou miliardu lidí na zemi, kromě toho máme také nemalé stavy skotu, koz, ovcí, prasat a drůbeže, jejichž odpady také uvolňují metan. Plus odpady lidské, samozřejmě.
 
Tyto významné změny životního prostředí na celém svědě, ale také další regulační mechanizmy globálních dějů, jsou příčinou částečné změny klimatu a zaznamenáváme je jako oteplení a úbytek srážek nejen v evropském regionu. Mění se i nástup teplot charakteristických pro roční období a přibývá extrémních meteorologických jevů. Nepravidelné rozložení srážek, ale hlavně jejich celkový a významný úbytek snižuje zemědělskou produkci a nepřímo nutí pěstitele k vyššímu použití látek chemické ochrany. Kromě toho nedostatek vody komplikuje běžný život a také jak jinak, než že zhoršuje obnovu lesních porostů i péči o zvěř.
Dříve nebo později bude muset každý z nás – ať má či nemá osobně či profesně něco společného s přírodou, rostlinami nebo zvířaty začít se o vodu skutečně starat. Letošní rok je plný zpráv, diskuzí a polemik, jak naší zemi zasáhlo sucho a co s tím dělat. A tak snad neuškodí čtenářům Myslivosti trochu teorie o tom, co se s vodou kolem nás děje.
 
Voda umožňujíce základní ekologické procesy na povrchu naší planety, je prostředníkem přeměny energie slunečního záření do biochemických dějů rostlin a oběhu živin a energie v ekosystémech.
V globálním měřítku je převaha sladké vody uložena v ledovcích a sněhová pokrývce (77 %), dále jako podzemní voda (22 %) a jen 1 % vody je v jezerech a tocích. Pouze toto relativně malé množství vody mohou využít suchozemské ekosystémy. V našich podmínkách půdní voda představuje asi 76 %, podzemní 18 % a povrchová voda 6 % celkového objemu, zásoby představují asi 36 % objemu srážek.
Podstatné je množství vody v půdě. Je výsledkem dopadajících srážek a hloubky hladiny podzemní vody. Dále je ovlivněno fyzikálními vlastnostmi půdy a rostlinami, pokrývajícím půdu. Celkový obsah vody v půdě je výsledkem procesů vstupu vody do ekosystému a ztrát vody z něj. Kromě bilance vody je pro stav ekosystému určující i charakter půd sledovaných lokalit.
Půdní voda je hlavním a určujícím zdrojem vody pro rostliny včetně lesních dřevin. Její obsah a dynamika podmiňuje život rostlin přímo, jako zdroj vody pro transpiraci a s ní spojené transportní procesy v systému půda – rostlina. Nepřímo prostřednictvím půdních mechanických, fyzikálních, chemických i biologických vlastností.
Voda, kterou jsou rostliny schopny odčerpat z půdy je fyziologicky využitelná voda. Její množství závisí především na vlastnostech půdy, které určují její retenci, ale i sílu jejího poutání půdními částicemi.
 
Rozlišujeme velký a malý koloběh vody
 
Velký koloběh začíná výparem z hladiny oceánů. Vodní pára je pak vzdušným prouděním unášena v globálním rozsahu nad kontinenty a zde padá jako kapalné a pevné srážky nebo kondenzát. Jako povrchový nebo podpovrchový odtok směřuje zpět k oceánu, nebo se zasakováním stává součástí podzemních vod, které mohou také vyvěrat a přidat se k povrchovému odtoku. Část vody se opět vypaří, část se stává součástí těl živých organizmů nebo tvoří zásoby půdní vody, důležité pro život rostlin i živočichů.
Malý koloběh vody probíhá nad pevninou, v krajinném rozsahu a je podstatně ovlivňován typem krajiny. Umožňuje racionální využívání zdrojů vody pro nejrůznější účely, tedy vlastní vodní hospodářství. Na úrovni lesního ekosystému je pro zásobu a využití zdrojů vody důležitá vodní bilance, výsledek procesů souvisejících s hydrologickými cykly.
 
Celkový roční úhrn srážek v našich podmínkách (ČR) je 400 až 1400 mm. Ve vztahu k vegetaci je rozhodující rozložení srážek během roku. Maximum bývá v létě - asi 40 % a minimum v zimě – asi 15 %. Na jaro pak připadá 25 % a na podzim 20 % srážek. Nejvíce srážek spadne od května do srpna a nejdeštivějším měsícem bývá červenec.
Voda se pohybuje, mění skupenství a základními pohyby jsou výpar, intercepce a transpirace.
Výpar (evaporace) je přechod vody z povrchu půdy, sněhu nebo ledu do plynného skupenství. Vždy větší je výpar z povrchu půdy, která nemá vegetační kryt, než z povrchu půdy pod vegetačním krytem.
Pěstební opatření v lesních ekosystémech mají své nutné hospodářské důvody. Jejich druhotnému následku, neproduktivním ztrátám vody z půdní složky i celkového ekosystému bude nutné věnovat co nejvíce pozornosti, otázkou ale jsou praktické možnosti přiměřené způsobu lesního hospodaření.
Pohyb vody ve všech typech krajiny i hospodaření vždy více či méně souvisí s erozí půdy. Jedním z typů je eroze způsobená deštěm, kdy dochází k oddělování malých půdních částic dopadem dešťových kapek. Pokud množství srážek převýší infiltraci půdy, dochází ke splachu částic proudící vodou.
 
V polních kulturách je podmínkou přiznání dotací řada protierozních opatření. Některá z nich, směřující k ponechání či vytvoření vegetace na erozních svazích, zároveň významně omezují i výpar. Klimatické a půdní podmínky, které úroveň výparu ovlivňují, jsou z pohledu lesního hospodaření dány: půdní vlhkost, intenzita vzlínání vody v půdě, sklon, expozice, nadmořská výška, hloubka hladiny spodní vody, teplota, vítr, vlhkost vzduchu.
Agrotechnickými zásahy lze v polním hospodaření ovlivnit strukturu půdy (jemná struktura úhrnný výpar zvyšuje, stejně jako tmavá barva).
V lesních porostech je v převážné většině jedinou možností snížení výparu vegetačním krytem půdy. Podstatné je jeho složení, struktura, zakmenění a zapojení porostu. Oproti polním kulturám mají lesy relativně velice nízký podíl neproduktivního výparu, průměrně kolem 10 % z výparu celkového. Louky mají podíl neproduktivního výparu 25 %, polní kultury v průměru 45 %, holá půda 100 %.
Po kontaktu s povrchem půdy se může část vody opětně vypařit, ulpět na povrchu půdy nebo vsakovat do povrchu až hlubších vrstev půdy. Intenzita vsakování závisí na půdním krytu, struktuře a textuře, vodivosti, pórovitosti, vlhkosti půdy, stejně tak na jejím mechanickém narušení. Příznivě se projevuje prokořenění půdy a aktivita půdní mikroflóry a fauny. Obojí vytváří velké množství drénů a kanálků, s vysokou schopností vedení vody. Významný je pro ideální (drobtovitou) půdní strukturu dostatek vápníku. Na rozdíl od polních kultur není ve všech podmínkách lesního hospodaření vápnění technicky možné, byť by bylo stejně potřebné.
Schopnost vsakování je zvýšena vrstvami nadložního humusu, který tlumí energii dešťových kapek, způsobujících bez této vrstvy na povrchu pevný škraloup. Humus brání dezintegraci půdy a povrchové erozi. Znemožňuje vytvoření povrchové vrstvičky vody, uzavírající odchod půdnímu vzduchu a paradoxně bránící zasakování. Obsah humusu a jeho původ podle rostlinného druhu a půdní typ je rozhodující faktor zasahování srážkové vody do půdy.
U polních kultur je prováděna řada jednoduchých, ale účinných agrotechnických opatření k přerušení kapilarity půdy, která také pomáhají likvidovat plevely (vláčení, kultivátorování, podmítka), v lesním hospodářství je to reálné jen ve školkách.
Vodní kapacita neboli retence vody půdou je výsledkem přitažlivých sil mezi pevnou a kapalnou fází, které umožňují půdě zadržet vodu navzdory gravitaci, výparu a čerpání kořeny rostlin. Vodní kapacitu můžeme také definovat jako množství vody, které je půda schopna zadržet v systému kapilárních pórů a postupně ji uvolňovat. Retenční vodní kapacita je skutečné množství vody, které je půda schopna zadržet.
Zalesněné povodí snižuje objem odtékající vody i její obsah a zvyšuje vyrovnanost odtoku vody. Kromě zadržení půda v lesních ekosystémech významně mění kvalitu vody. Svou filtrační funkcí mění fyzikální a chemickou kvalitu vody a snižuje obsah rozpuštěných a rozptýlených látek. Významným faktorem není jen fyzikální působení půdy, ale také látková výměna kořenové hmoty v půdě.
 
Pohyb vody, hlavně na povrchu půdy, vždy souvisí s erozí. Průměrné ohrožení lesních půd erozí je na našem území vyjádřeno množstvím potenciálního odnosu 1,54 mm půdy ročně, které může v jehličnatých lesích dosáhnout až 18 kg půdy na ploše 1 ha ročně, v listnatých porostech 24 kg. Plnění protierozních funkcí lesa je dostatečně účinné, může ale být velice citelně narušeno nepromyšlenou těžbou a dopravou.
Transpirace funkčního lesního ekosystému snižuje obsah půdní vody a brání tak zamokřování půd. Po vytěžení porostu zvýšený obsah vody v půdě může komplikovat či zpomalit na těžších a jílovitých půdách obnovu lesa. Na lehkých, písčitých a mělkých půdách je reálnější změnou až poškozením vyšší výsušnost vytěžených lokalit. Dochází ke zvýšení výparu a odtoku vody z půdy, snížení obsahu humusu i zhoršení struktury půdy. Takové poškození nemusí být jen následkem těžby a dopravy, ale i imisního poškození (vrcholové partie postižených oblastí Krkonoš, Orlických a Krušných hor), invaze škůdců, houbových (sypavka) a dalších chorob. Ke zvýšenému odparu se přidává i zmíněné erozní poškození.
 
Je ale třeba vidět příčinu změn lesních porostů v časově hlubších souvislostech. Postupná změna zemědělství, počínající průmyslové výroby, těžby, dopravy a dalších hospodářských oborů nazývaná průmyslová revoluce v době od 18. do 19. století žádala velké množství dřeva na pražce, důlní výdřevy, stavební dřevo i průmyslový materiál. Bylo nutné změnit druhové složení porostů a k lesu přistupovat jako ke zdroji rychle rostoucího dřeva. Zvítězil smrk a les už nikdy nebyl a nebude to, co dříve.
Příkladem jsou rozporuplné bezzásahové oblasti Národního parku Šumava. Přírodu zde od dob rozvoje průmyslové revoluce imituje většinový smrkový monokulturní porost bez celoplošné alternativy k návratu k původním porostům jedlí a buků. Perspektiva skutečného lesa z původně plánovaných 200 – 300 let trvající obnovy se ještě o něco prodlouží.
Ale dokud se ve zmíněných oblastech lesů řádně hospodařilo, lýkožrout se objevoval sporadicky. Moderně pojatá ekologie vytvořila na Šumavě pásma, nad nimiž srdce prostého a ekologicky nedostatečně vzdělaného milovníka přírody hořce pláče.
 
A srdce a duše hospodáře? Bylo nutné ponechat porost zničený polomem (orkán Kyrill v lednu 2007) na místě lýkožroutovi napospas? Protikladem byly velké polomy na Žďársku v oblasti okolí Velkého Dářka (dnes CHKO Žďárské vrchy). V třicátých letech minulého století byly plně vytěženy za cenu nasazení dřevorubců z Podkarpatské Rusi a stavby úzkokolejky. Asi proto, že těžbě nezabránilo žádné horlivé ekologické sdružení.
Majitel lesů se skutečnými a nezpochybnitelnými pravomocemi by (tehdy) radám podobných spolků nenaslouchal a jejich činnost na svém majetku nejspíš energicky ukončil.
Aby současných záporných vlivů bylo víc, nejen na Šumavě v posledních letech vidíme, jak mimořádně příznivé je pro lýkožrouta smrkového suché a teplé klima.
 
Významnou položkou vodní bilance lesních porostů je zadržování srážek korunami stromů, které se následně z povrchu vegetace odpaří. Vyjadřuje rozdíl spadu srážek na volné ploše a pod porostem.
Intercepce – množství zadržené vody na rostlinách, popř. i na předmětech. Je to část srážek, která nikdy nedopadne na povrch půdy, ani na něj nesteče.
Voda, která ve formě vertikálních srážek vypadá z atmosféry, se dostává nejdříve do kontaktu s vegetací. Část vody je na jejím povrchu zachycena a odpaří se zpět do atmosféry. Podílí se na ní nejen stromová, ale i keřová a bylinná (travinná) vegetace a z hlediska srážek nejen kapalné, ale i pevné srážky (sníh, námraza s pozdější sublimací). V absolutním množství je nejvýznamnější záchyt srážek kapalných. V intercepci ale není přímo zahrnuto množství vody, která se vstřebá povrchem listů. V této schopnosti je mezi jednotlivými druhy rostlin mnoho rozdílů a řada skupin rostlin (sukulenty, bromélie) využívá k získání vody více povrchy listů než kořenů.
Podstatnou měrou o hodnotách intercepce rozhoduje i charakter vegetace, tj. konkrétně vzrůst, věk, hustota (zápoj, zakmenění) a struktura porostu, stejně tak i druh dřeviny (tvar, velikost a povrch listů). Rozpětí hodnot intercepce zjištěné pro jednotlivé druhy je různé, podle podmínek konkrétních výzkumných ploch: buk 8 – 29 %, smrk 19 – 46 %, borovice 23 – 34 %, dub 10 – 24 % a jedle 24 – 46 %. Průměrně se hodnoty intercepce v lesních ekosystémech pohybují kolem 30 %, u lučních společenstev kolem 25 %, polních 15 %. Kulminují u lesních porostů ve 40 letech věku u borovice, v 50 letech u dubu, až v 60 letech u smrku.
Významnou negativní roli má intercepce zejména pro smrkové porosty v aridních podmínkách (z latinského aridus – suchý, vyprahlý, takový typ podnebí, kde je úhrn srážek nižší než vsak a výpar) a polohách nížinných. Naproti tomu v polohách středohorských až horských, obecně humidních (kde srážky převládají nad vsakem a výparem), jsou intercepční ztráty nevýznamné, neboť jsou eliminovány kladnou intercepcí z mlh.
Na většině bylin včetně trav je při bližším pohledu znát, že umožnuje stékání od listů po stonek až ke krčku rostliny, (stékání po větvích a kmeni je významné u buku, po jejichž kmenech steče až 20 % z celkových srážek). To je významné nejen při dlouhodobých srážkách, kdy se množství vody zachycené na listech zvyšuje a voda se uvolňuje teprve tehdy, kdy ji povrch přestává poutat povrchovými vazbami. Postavení listů a stonků tak umožní stéct ke kořenům i části vody, které by z krátkodobé a intenzivní srážky nebo ze srážky s nízkou intenzitou byla zcela vypařena.
 
Transpirace je fyziologický, produktivní výpar vodní páry z povrchu rostlin. Rostliny tak vypařují část přijaté vody, část zadržují v rostoucích pletivech. Transpirace je nejdůležitější položkou výdeje vody. Lesní ekosystém odpaří transpirací cca 60 % přijaté vody, luční cca 50 % a polní 40 %. Na její intenzitu má zásadní vliv sluneční záření, teplota, vlhkost půdy i vzduchu, vítr, imise apod. Dále druhové složení porostů, jejich věk, stáří transpirujících orgánů, obsah vody, struktura a tvar listů, povrchové struktury, orientace, stav kořenového systému, atd.
 
Vodní bilance rostliny je dána poměrem mezi příjmem vody kořeny a výdejem transpirací. Účinnost hospodaření s vodou určuje transpirační koeficient. Je to množství vody (g, adekvátně l či m3) potřebné na transpiraci rostliny či porostu za vegetační období k vytvoření jednotky hmotnosti sušiny (g, kg, t).
Lesní dřeviny mají oproti jiným rostlinám transpirační koeficient nižší, neboli dokáží s vodou lépe hospodařit: polní plodiny 300 – 900 g na 1000 g sušiny, lesní dřeviny ve stínu 170 – 340 g, ve slunečných podmínkách 260 340 g, buk 169 g, smrk 231 g, borovice 300 g, bříza 317 g, dub 344 g. Potřeba vody se výrazně mění s věkem porostu, zejména ve srážkově chudších oblastech. Je to 45 – 70 % srážkového úhrnu. Z našich lesních dřevin využívá vodní zdroje nejhospodárněji pravděpodobně buk, nejhůře rychle rostoucí dřeviny jako jsou topoly a vrby. Příklady efektivity transpirace: Bříza - odhadem 200 000 listů, za letní horký den odpaří 60 – 70 l vody, bukový les ve věku 110 let za vegetační období odpaří asi 3,5 mil l vody (zde ale chybí plocha, což znemožňuje porovnání), jetelový porost na jednom hektaru za jeden den odpaří asi 2 mil l vody. V suchých oblastech mohou některé rostliny vytranspirovat až 12x více vody, než činí obsah vody v jejich těle.

Souvislosti pohybu vody v ekosystémech zároveň klima utváří a jsou utvářeny místním klimatem. Na způsobu pohybu vody se podílí nadmořská výška, typ půd, porostu… atd. Zásadně a hlavně lidská však činnost nejen v konkrétní oblasti, ale v globálním měřítku.
Nedostatek vody v našich podmínkách bude nutno řešit řadou náročných a nákladných opatření, které se více či méně dotknou každého z nás. Je ale třeba, aby se do komplexu opatření k nápravě dostaly i souvislosti zcela samozřejmé, ale dosud téměř nevyužívané.
O většině opatření k nápravě vodního režimu půdy, úpravě vodotečí i revitalizaci krajiny by měli rozhodovat ti, kteří ji důvěrně znají, mají k ní vlastnický a generační vztah, ctí tradici využívání krajiny a dokáží najít kladné a funkční příklady i mimo naše území. Ideální by bylo rozdělení kompetencí mezi lesní hospodáře, pečující o lesní porosty a zemědělce a vlastníky zemědělské půdy. K tomuto rozhodování nutně patří i odpovědné myslivecké orgány s kvalifikovanou znalostí potřeb zvěře a perspektivou úprav krajiny v její prospěch.
 
Nemělo by docházet k zásahům navrhovaným a často realizovanými rychlokvašenými aktivisty bez skutečných životních, odborných a praktických zkušeností, bez znalostí místních přírodních podmínek a rizik následků jejich znásilnění. Včetně skutečné a důsledně vyvozené odpovědnosti za další vývoj, což našim ekologům chybí.
Příkladem jsou rybníky, které na rozdíl od scestných představ jejich zakladatelů v minulých stoletích nemají podle představ ekologů v současné době sloužit k zadržování vody a chovu ryb, ale nejlépe jako mokřady s minimální hloubkou, podporující populaci ptáků, neb slovo rybník má zřejmě základ ve slově pták. Snížení kapacity rybníků a nesmyslné omezení hospodaření v chovu ryb je významnou škodou navzdory souvislostem a požadavkům úředníků z Bruselu. Nezbývá než spokojit se s tím, že podpora tahu ptáků je jistě dobrou kompenzací povodňových škod, nedostatku vody v krajině a perspektivě zdražování vody.
Dnes víme, že napřimování menších toků, jejich zatrubnění nebo sešněrování do betonových prvků a budování umělých jezů rychle odvádí vodu z krajiny, čímž ničí její přirozené a původní rostlinné i živočišné bohatství i podmínky menšího, pro krajinu tolik potřebného hospodaření. Narušuje malý vodní koloběh a významně tak snižuje srážky, které byly pro krajinu obvyklé a typické. Rychlý odvod vody vodotečemi s malým povrchem a členitostí břehů, bez původních meandrů významně snižuje samočisticí schopnost vody. Čeká nás nákladné obnovování všeho, co tu již dávno bylo a dobře sloužilo.
 
Potřeba vody pro zvířata a zvěř
 
I z pohledu chovatele je napájení základní i zásadní potřebou zvířat. Všechny metodiky chovů hospodářských zvířat zdůrazňují denní kontrolu stavu napájecích systémů, chemickou i mikrobioložkou kvalitu vody. Už dávno mluvíme o nikoliv napájecí, ale pitné vodě pro zvířata a parametrech shodných s pitnou vodou pro člověka.
Pitná voda má mít teplotu 8 – 15 oC, protože kromě efektu osvěžení zamezuje růstu a množení škodlivých mikroorganismů. V podmínkách farem a obor se často řeší zásoba vody cisternou, která by vždy měla být umístěna ve stínu. Pravidelné a časté čištění napájecích systémů je samozřejmou podmínkou.
K celkové sanaci rozvodů a zásobníků vody lze použít peroxid vodíku a vhodný je i „starý dobrý“ hypermangan nebo ocet. Existují a jsou distribuovány velmi pokročilé a speciální přípravky pro prostředí stájí, zaručující dokonalou čistotu mechanickou i mikrobiální i ve velmi náročných podmínkách.
Potřeba vody se pro většinu zvířat uvádí v rozmezí 4 – 5 % jejich živé hmotnosti, ale zvyšuje se v době konce březosti a hlavně kojení – to až na dvojnásobek.
Mladá zelená píce je přijatelným zdrojem vegetační vody, která má v organizmu dokonce vyšší účinnost než voda z napájení. Základním předpokladem je ale dostatek vody v půdě. Obvyklý pastevní či luční porost má obsah vody asi 82 – 78 %, letorosty stromů a keřů s listím 75 – 65 %, mimo vegetační období 60 – 50 %, kůry jehličnanů asi 60 %.
 
Voda může být i negativním faktorem a ohrožením zdraví zvěře. Volné, otevřené toky jsou rizikem kontaminace vývojovými stádii cizopasníků i splachy z polí nebo ještě horších znečištění, které mohou představovat jímky silážních šťáv, kejdy, fekálií či polní hnojiště. Nebo ještě jinak: okolí napáječek nebo malých přírodních zdrojů bývá rozmočené, rozbahněné, a pokud je nešikovně kombinováno s krmnými místy, znečištěno trusem i zbytky krmiva. Tím vzniká riziko šíření řady nákaz.
Kromě jiných nákaz je například dobře prokoumáno nakažlivé kulhání způsobené bakterií Dichelobacter (Bacteroides) nodosus, která produkuje enzymy, rozrušující tkáně paznehtů. Nemoc provází hnisavé změny na paznehtech a dochází až k oddělení paznehtního pouzdra od škáry. Hlavním klinickým příznakem nakažlivého kulhání í je výrazné zapáchání, kulhání a hubnutí. Obvyklým obdobím výskytu je teplé a vlhké počasí na jaře a na podzim. V chovech hospodářských zvířat se onemocnění řeší vakcinací, antibiotiky a koupelí paznehtů v desinfekci, ale u zvěře ve volnosti kromě desinfekce napájecích míst to možné není.
 
Napájení zvěře ve volnosti s využitím napájecích systémů bývá velmi vzácné. Výjimkou jsou napáječky pro zajíce, ale i ty vyžadují péči a doplňování vody.
Spoléháme se na přírodní zdroje, jejichž kvantita i kvalita bývá nespolehlivá. Daleké cesty k omezeným napájecím místům rozhodně nezapadají do přirozeného způsobu života zvěře. Jednoduše lze říct, že dobrá znalost prostředí je podmínkou úspěchu i po stránce dostatku napájecích zdrojů. Nepodceňujme proto tuto stránku chovu zvěře, protože stojí výš, než sebelepší přikrmování.
Martin MOHELSKÝ
vychází v 5:11 a zapadá v 21:01 vychází v 22:10 a zapadá v 6:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...